25 Cdo 4605/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce L. P., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem
Sokolovská 25, Praha 8, proti žalovaným 1) J. P., zastoupenému JUDr. Marií
Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, 2) Krajské správě a
údržbě silnic Středočeského kraje, příspěvkové organizaci, se sídlem Zborovská
11, Praha 5, IČO 00066001, zastoupené Mgr. Janem Matějíčkem, advokátem se
sídlem Římská 1222/33, Praha 2, 3) Středočeskému kraji, se sídlem Zborovská
81/11, Praha 5, IČO 70891095, o zaplacení 150.923,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 39/2011, o dovolání žalovaných 1)
a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, č. j. 25 Co
79/2015-319, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 3) proti výrokům I. a II. rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, č. j. 25 Co 79/2015-319, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, č. j. 25 Co
79/2015-319, se ve výroku III. mění takto: „Rozsudek soudu prvního stupně se ve
výroku I. mění tak, že třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobci 146 523 Kč s
úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 16. 9. 2011 do
zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku; pokud se žalobce
domáhal po třetím žalovanému zaplacení částky 4 400 Kč s úrokem z prodlení,
žaloba se zamítá.“
III. Ve výrocích IV. až VII. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
27. 5. 2015, č. j. 25 Co 79/2015-319, zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky řízení a vůči státu (výroky IV., V.). Soud tak rozhodl o nároku na
náhradu škody, která žalobci vznikla pádem stromu na jeho auto projíždějící po
silnici II. třídy, jejímž vlastníkem je žalovaný 3) a správcem žalovaný 2). Příčinou nehody byl pád stromu přes celou šíři vozovky, kdy řidič neměl ani
možnost provést úhybný manévr. Strom se nacházel ve svažitém terénu, 0,19 m
vlevo od hranice mezi pozemkem ve vlastnictví žalovaného 1) a pozemkem ve
vlastnictví žalovaného 3), byl poškozený, narušený trhlinou a hnilobou staršího
data, v době nehody byly stromy nakloněny nad komunikací v nebezpečném úhlu 45
stupňů. Soud shledal odpovědnost žalovaného 3) jakožto vlastníka komunikace za
škodu vzniklou závadou ve sjízdnosti podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, a ve vztahu k druhému žalovanému, jenž byl pověřen správou této
komunikace, dovodil, že odpovídá za škodu podle obecných ustanovení občanského
zákoníku (§ 420 obč. zák.), neboť porušil prevenční povinnost § 415 obč. zák.,
když řádně nevykonával údržbu silnice a okolní vegetace. Ve vztahu k prvnímu
žalovanému soud žalobu zamítl, neboť první žalovaný jako laik nemohl narušení
stromu zaznamenat a ani nebyl upozorněn správním orgánem na potřebu provést
odpovídající opatření. Neporušil tedy svoji povinnost ve smyslu § 415 obč. zák. a nenese odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák. K odvolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení a k odvolání žalovaných
2) a 3) do celého rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze rozsudkem
ze dne 27. 5. 2015, č. j. 25 Co 79/2015-319, rozsudek soudu prvního stupně ve
vztahu k druhému žalovanému zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil z důvodu
zpětvzetí žaloby proti němu (výrok I.) a ve vztahu k třetímu žalovanému
rozsudek zrušil ohledně úroků z prodlení za dobu od 3. 8. 2010 do 15. 9. 2011 a
řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II.). V zamítavém výroku vůči prvnímu
žalovanému a ve vyhovujícím výroku ve vztahu k třetímu žalovanému změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že první a třetí žalovaní jsou povinni
společně a nerozdílně zaplatit žalobci 146.523,- Kč s úrokem z prodlení, a
ohledně dalších úroků z prodlení a ohledně částky 4.400,- Kč s úrokem z
prodlení žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky
IV. – VII.). Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně, že strom, popř. jeho silná větev, spadl na projíždějící vozidlo
a poškodil jeho střechu, čelní sklo a přední kapotu, žalobce nemohl nehodě
nijak zabránit. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že příčinou vzniku škody
byla závada ve sjízdnosti (§ 26 odst. 6 zák. č. 13/1997 Sb.), když v okamžiku,
kdy žalobce ve svém vozidle projížděl po silnici, spadl strom, a že za takto
vzniklou škodu odpovídá žalobci podle § 27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.
žalovaný 3) jako vlastník silnice, který měl nebezpečí pádu stromu předvídat a
věnovat přiměřenou pozornost silniční vegetaci, přičemž pouhé umístění dopravní
značky upozorňující na nebezpečí pádu kamení z výšky je nedostačující. Protože
důvodem pádu stromu o průměru kmene asi 60 cm byl jeho špatný, dlouhodobě
neudržovaný stav (byl prasklý a napadený hnilobou) a vlastníci stromu, který
stál na hranici mezi pozemky náležejícími prvnímu a třetímu žalovanému, ani s
ohledem na jeho nebezpečný sklon se o jeho stav nezajímali a neučinili žádná
opatření k odvrácení hrozícího nebezpečí. Protože porušili prevenční povinnost
podle § 415 obč. zák., za škodu odpovídají společně a nerozdílně podle § 438
odst. 1 obč. zák. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalovaný 1) a žalovaný 3). Žalovaný 1) podal dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení s tím, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Jde o
otázky procesního práva, zda může soud přiznat účinky zpětvzetí žaloby vůči
jednomu z více žalovaných jako potenciálních solidárních dlužníků navzdory
nesouhlasu účastníka řízení, který by tak byl zatížen povinností k plnění
většího rozsahu, a s tím související otázky vážného důvodu k nesouhlasu, a zda
odvolání podané jedním ze žalovaných, kteří jsou samostatnými společníky, brání
nabytí právní moci zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k
jinému žalovanému. Nesprávné právní posouzení dovolatel spatřuje v závěru o
souběhu speciální odpovědnosti vlastníka komunikace podle § 27 odst. 2 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a jeho obecné odpovědnosti podle § 415 a
§ 420 obč. zák. za tutéž škodu, neboť ustanovení zákona o pozemních
komunikacích je přednostní. Poukazuje na to, že nesouhlasil se zpětvzetí žaloby
ve vztahu k druhému žalovanému, neboť je názoru, že jeho odpovědnost jako
správce komunikace podle zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, není
vyloučena tím, že odpovídá vlastník komunikace, a odvolací soud nesprávně
právně posoudil existující vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. V
této souvislosti poukazuje na skutková zjištění soudu prvního i druhého stupně
a na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá pasivní legitimace
správce komunikace v řízení o náhradu škody. Dále namítá, že odvolání třetího
žalovaného proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti
prvnímu žalovanému nebylo přípustné, neboť mezi žalovanými se nejednalo o
nerozlučné společenství podle § 91 odst. 2 o. s. ř. Další jeho námitky směřují
proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, proti hodnocení provedených důkazů a
z nich vyvozených skutkových zjištění. Dovozuje, že příčinou pádu stromu nebyl
jeho špatný stav, ale povětrnostní podmínky, zpochybňuje odborná posouzení
ohledně příčiny pádu stromu a ohledně průběhu nehodového děje. Navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu vyjma výroku II., a věc v tomto
rozsahu vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí. Třetí žalovaný podal dovolání do výroku III. o jeho platební povinnosti
společné a nerozdílné s prvním žalovaným a do výroků o náhradě nákladů řízení s
tím, že odvolací soud nesprávně právně posoudil skutková zjištění, bez řádného
zdůvodnění nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy a soudem zjištěný
skutkový stav tak postrádá oporu v provedených důkazech. Dále dovolatel
zpochybňuje výsledky dokazování a dovozuje, že žalobce nejel takovou rychlostí,
aby byl schopen vozidlo včas zastavit, takže jeho jednání mělo být posouzeno
podle § 441 obč. zák. jako spoluzavinění. Vadu řízení spatřuje v tom, že soud
zastavil řízení proti druhému žalovanému, avšak pokračoval v řízení s třetím
žalovaným, ačkoliv druhý žalovaný nebyl nositelem objektivní odpovědnosti podle
zákona o pozemních komunikacích a nebyl ve sporu pasivně legitimován. Došlo tak
k nepřípustné záměně účastníků, a je proto třeba řízení proti třetímu
žalovanému zastavit; v této souvislosti poukázal na některá rozhodnutí
dovolacího soudu. Dále namítá, že nebylo v mezích jeho možností překážku ve
sjízdnosti odstranit, neboť stromy se nacházejí na pozemku jiného vlastníka, o
jejich odstranění nebylo rozhodnuto příslušným státním orgánem, a on jako
vlastník komunikace není odpovědný za překážku ve sjízdnosti. Pokud strom v
okamžiku nehody právě padal, pak se nemůže jednat o existující překážku ve
sjízdnosti, ale o nepředvídatelnou událost.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu, že jeho účast na způsobení škody je podstatně vyšší než prvního
žalovaného, a dovozuje, že mohl být pouze menšinovým vlastníkem stromu. Navrhl,
aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze změnil tak, že rozsudek
soudu prvního stupně se ve vztahu k třetímu žalovanému - Středočeskému kraji
zrušuje a řízení se zastavuje, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. V dodatku k dovolání poukázal dovolatel na rozhodnutí
dovolacího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 13/2014. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak,
že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že
vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání
byla podána oprávněnými osobami v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl
k závěru, že dovolání částečně splňují požadované náležitosti a jsou přípustná
pro řešení otázky odpovědnosti za závadu ve sjízdnosti podle zák. č. 13/1997
Sb., o pozemních komunikacích, a mezí odvolacího řízení ve vztahu k prvnímu
žalovanému. Vzhledem k § 3028 odst. 3 a § 2079 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
též jen „obč. zák.“). Podle § 27 odst. 2 silničního zákona (č. 13/1997 Sb.) vlastník dálnice, silnice
nebo místní komunikace odpovídá za škody vzniklé uživatelům těchto pozemních
komunikací, jejichž příčinou byla závada ve sjízdnosti, pokud neprokáže, že
nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené
povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni
předepsaným způsobem upozornit. Podle § 26 odst. 1 citovaného zákona dálnice, silnice a místní komunikace jsou
sjízdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb silničních a jiných vozidel
přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních
komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Podle odstavce 6
závadou ve sjízdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve
sjízdnosti dálnice, silnice nebo místní komunikace, kterou nemůže řidič vozidla
předvídat při pohybu vozidla přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně
technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich
důsledkům. Objektivní odpovědnost za škody způsobené závadou ve sjízdnosti podle
silničního zákona je spojována s tak významnou změnou sjízdnosti komunikace, že
řidič ani při obezřetné jízdě respektující stav komunikace či případné důsledky
povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně na ni reagovat
při řízení, aby závada neovlivnila jeho jízdu a nevznikla tím škoda. Nejde
přitom o stavební nebo dopravně technický stav pozemní komunikace ani o
povětrnostní vliv (§ 26 odst. 3, 5 silničního zákona). Rozhodnutí o této
odpovědnosti závisí především na posouzení, zda konkrétní zjištěné skutečnosti
odpovídají pojmu závady ve sjízdnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1495/2003, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2751, nebo rozsudek ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1257/2005, publikovaný v Souboru pod C 4475). Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak byl v řízení před soudem prvního a
druhého stupně zjištěn. Z něj jednoznačně vyplývá, že když žalobce projížděl
místem, kde nad vozovkou nakloněný poškozený strom právě padal ze svahu a při
pádu zasáhl vozidlo žalobce. Jak uvedl Nejvyšší soud ve skutkově obdobném
případě v rozsudku ze dne 26. 1. 2016, sp. zn.
25 Cdo 134/2014, „kamení náhle
padající ze skalního masivu přilehlého k silnici a zasahující jedoucí vozidlo
za situace, kdy řidič ani při pohybu přizpůsobeném stavebnímu a dopravně
technickému stavu silnice nemohl pád kamení na své vozidlo předvídat nebo na
něj účinně reagovat, nepředstavuje závadu ve sjízdnosti ve smyslu ustanovení §
26 odst. 6 silničního zákona. Kámen padající z místa mimo komunikaci, který
poškodí vozidlo, nelze označit za závadu ve sjízdnosti, za níž by vlastník
komunikace odpovídal podle § 27 odst. 2 silničního zákona, jež by byla příčinou
škody vzniklé na vozidle.“
Rovněž v dané věci se jednalo o bezprostředně vzniklou situaci, kdy padající
strom zasáhl projíždějící vozidlo, nikoliv o již existující překážku na
vozovce, jež by představovala změnu ve sjízdnosti ve smyslu § 26 odst. 6 a § 27
odst. 2 silničního zákona, která nebyla včas odstraněna a na níž by řidič mohl
včas reagovat.
Není proto správný právní názor odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí, že
strom náhle padající ze stráně přilehlé k silnici a zasahující jedoucí vozidlo
za situace, kdy řidič ani při pohybu přizpůsobeném stavebnímu a dopravně
technickému stavu silnice nemohl pád stromu na své vozidlo předvídat nebo na
něj účinně reagovat, představuje závadu ve sjízdnosti ve smyslu ustanovení § 26
odst. 6 silničního zákona. Strom, který pádem z místa mimo komunikaci zasáhl na
vozovce vozidlo a poškodil jej, nesouvisí se stavebním nebo dopravně technickým
stavem pozemní komunikace a není ani závadou ve sjízdnosti, jež by byla
příčinou škody vzniklé na vozidle. To však nemění nic na závěru odvolacího soudu o obecné odpovědnosti třetího
žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák., jež žalobci vznikla v důsledku
zanedbání jeho prevenční povinnosti (§ 415 obč. zák.). Ze skutkových zjištění
jednoznačně vyplynulo, že příčinou vzniku škody na automobilu žalobce byl pád
stromu ze svažitého pozemku v blízkosti komunikace, strom byl ve špatném stavu
v důsledku nedostatečné péče o stav porostů, byl narušen hnilobou a rozlomil se
v místě podélné trhliny staršího data. Závěr odvolacího soudu o odpovědnosti
třetího žalovaného podle § 420 obč. zák. jakožto spoluvlastníka pozemku, na
němž strom rostl, je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Za škodu odpovídá nikoliv jako vlastník komunikace za závadu ve
sjízdnosti, ale jako vlastník porostů na jeho vlastním pozemku. Jak uvedl
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000,
publikovaném v časopise Soudní judikatura ročník 2002 pod poř. č. 65,
povinnostmi vlastníka jsou i povinnosti, jež zákon v § 415 obč. zák. ukládá
každému, a to ve vztahu ke všem subjektům. Povinnost počínat si tak, aby
nedocházelo ke škodám, znamená pro vlastníka povinnost užívat a spravovat svůj
majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát i o to, aby na
jeho pozemku byla provedena opatření zamezující či snižující možnost vzniku
škody, a pokud již škoda hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení. Vlastník
pozemku je povinen řádně pečovat o porosty rostoucího na jeho vlastním pozemku
(např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1644/2008,
a ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1927/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 1021, a ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2819/2011). Zcela nedůvodná je námitka vady řízení, pro niž mělo být řízení proti třetímu
žalovanému zastaveno, jak je namítáno v dovolání, a nejedná se ani o odklon od
konstantní judikatury. Přestože odvolací soud se s totožnou námitkou třetího
žalovaného ohledně záměny účastníků jednoznačně vypořádal, když vysvětlil, že
návrh žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení (třetího žalovaného)
podle § 92 odst. 1 o. s. ř., který byl také soudem připuštěn, není záměnou
účastníků podle § 92 odst. 2 o. s.
ř., neboť třetí žalovaný nenastoupil na
místo jiného účastníka řízení, dovolatel opakuje tutéž námitku a navíc zcela
mylně dovozuje, že nedostatek pasivní věcné legitimace ve sporu je důvodem pro
zastavení řízení. Přehlíží, že věcnou legitimaci soud posuzuje na základě
provedeného dokazování a právního posouzení věci a pro nedostatek věcné
legitimace účastníka žalobu ve vztahu k němu zamítne. Avšak důvodem, pro který
by bylo nutné řízení zastavit, je nedostatek podmínky řízení, nikoliv namítaný
nedostatek pasivní věcné legitimace. Nejde tedy o vadu řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 242 odst. 3 o. s. ř. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu, spočívající v tvrzení, že
žalobce porušil povinnosti řidiče, že nebyl dostatečně zkoumán pařez spadlého
stromu, stejně jako námitky vytýkající odvolacímu soudu pochybení při hodnocení
provedených důkazů, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 o. s. ř. a skutkové námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje
skutková zjištění, jež byla podkladem pro právní posouzení věci, nemohou být
ani právní otázkou, na níž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud shledal důvodným dovolání prvního žalovaného podané pro řešení
otázky, zda odvolání podané třetím žalovaným bránilo nabytí právní moci
rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému, a tedy, zda
odvolací soud nebyl vázán mezemi odvolání. Především je nepochybné, že žalovaní v tomto sporu o náhradu škody podle § 420
obč. zák. jsou samostatnými společníky (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), pro něž platí,
že každý z nich je oprávněn podat odvolání jen sám za sebe (např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1520/98, sp. zn. 2 Odon 176/97, uveřejněné pod
č. 3/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud uvedl, že k
odvolání třetího žalovaného přezkoumal i výrok rozsudku soudu prvního stupně,
jímž byla žaloba proti prvnímu žalovanému zamítnuta, neboť jde o společenství
účastníků svého druhu ve věci, v níž z právního předpisu vyplývá určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 o. s. ř.), a dovodil odpovědnost za
škodu 1. a 3. žalovaných podle § 420 obč. zák. Ve smyslu § 206 a § 212 o. s. ř. podáním odvolání jednoho z oprávněných
odvolatelů nenabývá rozhodnutí právní moci ve vztahu k ostatním a odvolací soud
není vázán rozsahem odvolacího návrhu, jestliže z právního předpisu vyplývá
určitý způsob vypořádání vztahu mezí účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Jak vyplývá z konstantní judikatury (např. R 1/1975), suspenzívní účinek
odvolání neplatí v situaci, kdy přímo z právního předpisu vyplývá určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky. O vypořádání vztahu mezi účastníky stojícími
na jedné straně sporu se jedná mimo jiné v případě občanskoprávní odpovědnosti
několika škůdců za škodu, jestliže soud prvního stupně jim uložil povinnost k
náhradě škody, a to jak v případě, že rozhodl, že ti, kteří škodu způsobili,
odpovídají za ni společně a nerozdílně (solidárně - § 438 odst. 1 obč. zák.),
tak i v případě stanovení oddělených závazků jednotlivým žalovaným (tzv.
dělená
odpovědnost - § 438 odst. 2 obč. zák.), a proti rozsudku se odvolali jen
někteří z nich. Tehdy se s odvoláním jen jednoho ze žalovaných spojují odkladné
účinky odvolání pro výrok rozhodnutí ve vztahu vůči druhému žalovanému a
odvolací soud není vázán mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání
rozhodnutí (§ 212 o. s. ř.). V projednávané věci však taková situace nenastala, neboť žaloba proti prvnímu
žalovanému byla soudem prvního stupně zamítnuta, žalobce proti tomuto výroku
odvolání nepodal, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně
prvního žalovaného tak nabyl právní moci, a ve vztahu mezi třetím a prvním
žalovanými tedy nešlo o vypořádání vzájemného vztahu mezi nimi ohledně
povinosti k náhradě škody vůči žalobci. Protože odvolací soud ve výroku o věci samé ve vztahu k prvnímu žalovanému
rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení umožňují o věci rozhodnout,
dovolací soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek odvolacího soudu
tak, že k náhradě škody v rozsahu, v jakém byla stanovena, je povinen pouze
třetí žalovaný, neboť ve vztahu k prvnímu žalovanému zůstal rozsudek soudu
prvního stupně odvoláním nedotčen. Vzhledem k tomu se stalo bezpředmětným
řešení dalších námitek v dovolání prvního žalovaného ohledně jeho důvodu k
nesouhlasu se zpětvzetím žaloby proti jednomu ze žalovaných a ohledně možného
souběhu odpovědnosti vlastníka komunikace podle zák. č. 13/1997 Sb. a jeho
obecné odpovědnosti podle § 420 obč. zák. Ostatní námitky, týkající se
skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, nejsou
předmětem dovolacího přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Ve výrocích o náhradě nákladů řízení Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž soud rozhodne i o náhradě nákladů
dovolacího řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.