Ke lhůtě pro uplatnění restitučního nároku ve světle zrušujícího nálezu ÚS
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 27. února 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) M. M.- F., 2) L. M. - R. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 1996, čj. 12 Co 199/96-76, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 1996, čj. 12 Co 199/96-76, se z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í :
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. 1. 1996, čj. 9 C 27/95-60, zamítající žalobu stěžovatelek na uložení povinnosti žalované M. S. uzavřít se stěžovatelkami písemnou dohodu o vydání, ve výroku tohoto rozsudku blíže uvedených, nemovitostí, stěžovatelky uvádějí, že jakkoli nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 164/1994 Sb., jim byl nově založen statut oprávněných osob podle zákona č. 87/1991 Sb. tím, že došlo ke zrušení podmínky trvalého pobytu na území České republiky, nebyl jejich nárok, směřující proti již uspokojené oprávněné osobě, uspokojen, a to proto, že podle názoru obecných soudů žaloba byla podána již po lhůtě, tj. po 1.
4. 1992. Napadeným rozhodnutím byly stěžovatelky dotčeny ve svých základních lidských právech, neboť v jejich případě, i s přihlédnutím k již citovanému nálezu Ústavního soudu, zákonem poskytnutá lhůta skončila dříve, než jim vůbec začala běžet. Z uvedených důvodů navrhují proto stěžovatelky zrušení napadeného rozsudku. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření z 22. 10. 1996 uvedl, že soudní praxe dosud nevyřešila jednoznačně otázku, zda lhůta uvedená v ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. má povahu lhůty promlčecí či prekluzivní, a proto proti svému rozhodnutí připustil dovolání.
V dalším pak poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastnice M. S. se dopisem ze dne 18. 10. 1996 postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdala. Protože spolu s ústavní stížností proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podaly stěžovatelky návrh na zrušení části ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, v níž toto ustanovení končí slovy "do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona", a protože byly splněny všechny podmínky uvedené v ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, Ústavní soud usnesením ze dne 20.
9. 1996, čj. IV. ÚS 204/96-16 , řízení přerušil. O návrhu stěžovatelek rozhodl pak Ústavní soud nálezem ze dne 4. 12. 1996, čj. Pl. ÚS 24/96-23 , tak, že ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, se v části uvedené za poslední větnou čárkou, znějící "do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona" zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Citovaný nález byl ve Sbírce zákonů vyhlášen dne 15. 1. 1997 pod č. 2/1997 Sb. Již samo zrušení citované části ustanovení § 5 odst. 5 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je podle názoru Ústavního soudu důvodem k tomu, aby Ústavní soud neodmítl přijetí ústavní stížnosti, i když v napadeném rozhodnutí byla vyslovena přípustnost dovolání, a stěžovatelkami tudíž nebyly vyčerpány všech procesní prostředky, neboť stěží lze pochybovat o tom, že v projednávané věci stížnost podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelek [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Vzhledem k již citovanému nálezu Ústavního soudu, zrušujícímu již blíže označenou část ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nemohou tedy nadále obstát závěry obecných soudů vycházející ze znění § 5 odst. 5 zákona v původním znění, tedy ve znění, že byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána, do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona, tj. ode dne 1.
4. 1991. Již konstatovaná změna právní úpravy postihuje totiž podmínku lhůty, která byla jediným důvodem, pro který obecné soudy zamítly žalobu stěžovatelek podanou u soudu teprve dne 13. 2. 1995. Obecným soudům nelze tedy sice vytknout porušení práv, protože svá rozhodnutí přijímaly za jiné právní situace, s poukazem na podanou ústavní stížnost a doposud ve věci neskončené řízení, posunulo se však neuspokojení nároku stěžovatelek do roviny, v níž je již třeba vycházet z nezbytnosti respektování ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 27. února 1997