Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Tuče, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem Lidická 960/81, Brno, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2025 č. j. 13 Co 165/2024-96, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a statutárního města Brno, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a napadeného rozhodnutí vyplývá následující: Stěžovatel žil společně se svojí babičkou v bytě ve vlastnictví města (vedlejšího účastníka). Babička měla od roku 2018 sjednanou nájemní smlouvu na dobu neurčitou. V březnu 2021 zemřela; v té době s ní již stěžovatel nebydlel.
3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 18. 10. 2021 č. j. 59 D 840/2021-79 zastavil řízení o pozůstalosti po babičce podle § 154 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, a to z důvodu, že zanechala pouze majetek nepatrné hodnoty.
4. V září 2022 se vedlejší účastník žalobou proti stěžovateli domáhal vyklizení předmětného bytu po babičce. Městský soud rozsudkem ze dne 22. 2. 2024 č. j. 42 C 238/2022-56 uložil stěžovateli povinnost byt vyklidit a vyklizený ho předat vedlejšímu účastníkovi (výrok I.); dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 6 200 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok II.).
5. Městský soud následně v dodatečném řízení o pozůstalosti usnesením ze dne 3. 2. 2025 č. j. 59 D 840/2021-113 rozhodl, že dodatečně najevo vyšlé dědictví po babičce (její pohledávku za vedlejším účastníkem) nabyl jako dědic její syn - otec stěžovatele.
6. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 10. dubna 2025 změnil prvostupňové rozhodnutí městského soudu a žalobu zamítl (výrok I.); dále rozhodl, že stěžovateli se vůči vedlejšímu účastníkovi náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává (výrok II.).
7. Ohledně merita věci krajský soud dospěl k závěru, že teprve po vyhlášení rozsudku městského soudu bylo postaveno najisto, že dědicem babičky je otec stěžovatele. Protože práva a povinnosti z nájmu bytu nepřešly na žádnou osobu podle § 2279 občanského zákoníku, přešly právě na syna babičky podle § 2282 občanského zákoníku. Žalobu bylo třeba zamítnout, neboť vyklizení osob bydlících v bytě bez právního důvodu se podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu může zásadně domáhat pouze nájemce bytu; pronajímatel bytu aktivní věcnou legitimaci nemá (bod 24 napadeného rozsudku).
8. Stran náhrady nákladů řízení krajský soud uvedl, že existují důvody zvláštního zřetele, které ospravedlňují nepřiznání náhrady nákladů v řízení úspěšnému stěžovateli ve smyslu § 150 občanského soudního řádu. Vedlejší účastník při podání žaloby vycházel ze stavu, který zakládal důvodnost žaloby. Na stěžovatele práva a povinnosti z nájmu bytu podle § 2279 odst. 1 občanského zákoníku nepřešly a v době podání žaloby nebyl ani žádný dědic, na kterého by práva a povinnosti mohly přejít podle § 2282 téhož zákona.
Vedlejší účastník měl v té době k dispozici pouze usnesení městského soudu ze dne 18. 10. 2021, kterým bylo řízení o pozůstalosti po babičce zastaveno. Skutečnost, že existuje další dědic, byla postavena najisto až v průběhu odvolacího řízení. V době podání žaloby tedy vedlejší účastník neměl (i v důsledku jednání stěžovatele a jeho otce) žádné informace, které by nasvědčovaly tomu, že by zde existovala osoba, na kterou přešly práva a povinnosti z nájmu bytu. Uložení povinnosti platit náhradu nákladů řízení by bylo nepřiměřenou tvrdostí a nepřiznání náhrady nákladů řízení se zásadním způsobem neprojeví v majetkové a sociální sféře stěžovatele (viz bod 33 napadeného rozsudku krajského soudu)
9. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud porušil jeho základní práva, neboť mu podle § 150 občanského soudního řádu nepřiznal náhradu nákladů řízení.
10. Krajský soud na základě excesivního výkladu dovodil, že pro přechod nájmu podle § 2282 občanského zákoníku je nutná existence pravomocného rozhodnutí o potvrzení dědictví a nájem tak nemůže přejít na dědice domnělého; takový výklad je ovšem v rozporu se smyslem a účelem zákonné úpravy, neboť je diskriminační vůči dědicům nemajetného zůstavitele, kterým nebylo potvrzeno dědictví. V pozůstalostním řízení se pouze deklaratorně rozhoduje, kdo je dědicem po zůstaviteli. Nájem nespadá do aktiv ani pasiv pozůstalosti, a není proto předmětem dědického řízení. Přechod nájmu podle § 2284 občanského zákoníku je děděním sui generis, ke kterému dochází přímo ze zákona a v dědickém řízení se přechod nájmu rozhodnutím pozůstalostního soudu nepotvrzuje. Z jednotlivých zákonných ustanovení vyplývá, že nájem na dědice přechází okamžikem smrti zůstavitele i bez rozhodnutí v pozůstalostním řízení (stěžovatel odkazuje na několik ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu).
11. Aplikace § 150 občanského soudního řádu byla podle stěžovatele protiústavně excesivní, jelikož vedlejší účastník byl již v průběhu řízení před městským soudem (nejpozději v prosinci 2022) seznámen s tím, že nájem přešel na otce stěžovatele a že vedlejší účastník není aktivně věcně legitimován; mohl žalobu v okamžiku vyrozumění vzít zpět. Rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení je nepřezkoumatelné a svévolné. Pokud krajský soud dovodil, že se nepřiznání náhrady zásadním způsobem neprojeví v majetkové sféře stěžovatele, měl takový závěr přesvědčivě odůvodnit; to ovšem neučinil.
12. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a je přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
13. Stěžovatelův návrh směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení. Ústavní soud se problematikou nákladů řízení zabýval v nedávném stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl.ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), v němž přímo uvedl:
"Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [...]. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti" (bod 34).
14. Ani skutečnost, že se obecný soud při rozhodování o nákladech řízení dopustí nesprávné aplikace podústavního práva, tedy sama o sobě nepředstavuje dostatečný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti. Staví-li se totiž Ústavní soud k přezkumu nákladových výroků rezervovaně, projeví se tato zdrženlivost z povahy věci právě v případech, kdy by měl na výklad či použití podústavních předpisů oproti obecnému soudu jiný názor. Ústavní soud není "nejvyšší nákladový soud" a není namístě, aby svým úsudkem o možná ideálním rozhodnutí o nákladech řízení nahrazoval právní závěr obecného soudu, jemuž to přísluší především. Rozhodování o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávního rozměru až v situaci, kdy jde o extrémní vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování (viz kupříkladu usnesení ze dne 21. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 1869/24 ).
15. V nyní posuzované věci Ústavní soud shledal, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvedl žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, která by zakládala důvod k mimořádnému zásahu Ústavního soudu do činnosti obecných soudů. Stěžovatel rozporuje pouze provedený výklad § 2282 občanského zákoníku - neuvádí však žádné mimořádné okolnosti, které by dokládaly, že rozhodnutí o nákladech řízení v projednávané věci svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy: netvrdí kupříkladu existenci dlouhodobě rozporné judikatury obecných soudů či neodkazuje na jednotný názor doktríny.
16. V tomto ohledu je podstatné, že byť stěžovatel v obecné rovině namítá, že krajský soud měl přesvědčivě vysvětlit, proč se nepřiznání náhrady nákladů významně neprojeví ve stěžovatelově majetkové sféře, on sám v ústavní stížnosti stran rozsahu újmy v podobě potenciálně přiznaných nákladů řízení nic neuvádí. Konkrétně tedy ani nenaznačuje, že by potenciálně přiznaná náhradu nákladů řízení měla dosahovat nikoliv bagatelní výše.
17. Břemeno tvrzení o kvalifikovaném porušení základních práv leží v řízení o ústavní stížnosti na stěžovateli, který je zastoupen advokátem; úkolem Ústavního soudu není, aby za něj argumentaci domýšlel (obdobně viz kupříkladu usnesení ze dne 19. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 2795/24 , bod 9; či usnesení ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1513/23 , bod 7).
18. Protože Ústavní soud nezjistil namítané porušení jeho základních práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2025
Josef Fiala v. r. předseda senátu