Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Květy Sedlákové, zastoupené Mgr. Matyášem Semrádem, advokátem, sídlem Hodov 459, Úvaly, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 190/2023-102 ze dne 25. dubna 2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 101 VSPH 331/2023-67 ze dne 29. června 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 207 ICm 134/2022-45 ze dne 28. února 2023 ve znění opravného usnesení č. j. 207 ICm 134/2022-50 ze dne 23. března 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Jany Vodrážkové, insolvenční správkyně dlužnice Daniely Sedlákové, zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, sídlem Čechova 396, Česká Třebová, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody.
2. V řízení o pozůstalosti po zemřelém manželovi stěžovatelky vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 ("obvodní soud") pověřeným soudním komisařem Mgr. Šimonem Kleinem pod sp. zn. 27 D 55/2021 se dědičky (stěžovatelka, zůstavitelova dcera Květa Leitnerová a zůstavitelova vnučka Daniela Sedláková) dohodly tak, že stěžovatelka nabude celé dědictví a Daniele Sedlákové vyplatí na její dědický podíl částku 527 298 Kč ve 176 měsíčních splátkách, přičemž 175 splátek bude ve výši 3 000 Kč a poslední splátka bude ve výši 2 298 Kč. Dále se dohodly, že Květa Leitnerová neobdrží z dědictví nic a nežádá ani výplatu svého dědického podílu v penězích. Tuto dohodu obvodní soud schválil výrokem IV usnesení č. j. 27 D 55/2021-47 ze dne 18. listopadu 2021 [výrokem I usnesení byla určena obvyklá cena majetku, který měl zůstavitel ve společném jmění manželů (SJM) se stěžovatelkou jako pozůstalou manželkou; výrokem II byla schválena dohoda pozůstalé manželky s dědici o vypořádání majetku patřícího do SJM; výrokem III se stanovila obvyklá cena majetku v pozůstalosti, výše dluhů a čistá hodnota pozůstalosti; výrokem V bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dohody ve výroku IV; výroky VI a VII bylo rozhodnuto o odměně a nákladech notáře a nákladech řízení mezi účastníky].
3. Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem k žalobě vedlejší účastnice určil, že dohoda dědiček vymezená ve výroku IV výše zmíněného usnesení je v insolvenčním řízení vůči věřitelům neúčinná (výrok I) a uložil stěžovatelce uhradit do majetkové podstaty dlužnice Daniely Sedlákové částku 527 298 Kč ve lhůtě 90 dnů od právní moci (výrok II). Dále stěžovatelce uložil uhradit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 15 532,77 Kč (výrok III) a České republice soudní poplatek ve výši 5 000 Kč (výrok IV). Opravným usnesením č. j. 207 ICm 134/2022-50 ze dne 23. března 2023 městský soud opravil výrok IV tak, že soudní poplatek činí 2 000 Kč.
4. Vrchní soud napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I) a uložil stěžovatelce uhradit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 13 395,67 Kč (výrok II).
5. Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 ICdo 190/2023-96 ze dne 21. prosince 2023 odložil právní moc rozsudku vrchního soudu do rozhodnutí o stěžovatelčině dovolání, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelce hrozí závažná újma na jejích právech.
6. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání proti rozsudku vrchního soudu (výrok I) a uložil stěžovatelce uhradit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 4 114 Kč (výrok II).
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí přinesla řešení, které je vůči ní nemravné, bezohledné a kruté. Stěžovatelka je starobní důchodkyní, je jí 86 let, a ač sama nic nedluží, je nucena zbavit se svého jediného majetku, jímž je členský podíl v bytovém družstvu, na jehož základě užívá byt, v němž bydlí. Nebýt insolvenčního řízení, lze očekávat, že by se její vnučka dědictví vzdala. Stěžovatelka společně se svým manželem nabyli členský podíl v družstvu ze svých úspor. Stěžovatelčina vnučka se na těchto nákladech nijak nepodílela, stejně jako stěžovatelka nijak nezavinila dluhy své vnučky. Zájmy věřitelů stěžovatelčiny vnučky bylo třeba poměřovat proporcionálně vůči právům stěžovatelky.
8. Stěžovatelka dále uvádí, že nemá právní vzdělání a jednala v důvěře, že dědická dohoda schválená soudním komisařem je souladná se zákonem. Sama nemá potřebné znalosti k tomu, aby mohla navrhnout jiné řešení vzniklé situace, než jaké bylo obsaženo ve schválené dědické dohodě. Stěžovatelka rovněž kritizuje, že ač byla vedlejší účastnice, insolvenční správkyně jednající v oblasti své odbornosti, v řízení zastoupena advokátem, jí soud advokáta neustanovil, čímž došlo k zásadní nerovnosti sil.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
10. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Žádost o odložení vykonatelnosti odůvodnila tím, že jí hrozí vážná újma spočívající v nutnosti prodat byt, v němž bydlí, jakožto jediný hodnotný majetek, který má.
11. Vedlejší účastnice se k výzvě Ústavního soudu vyjádřila k žádosti o odklad vykonatelnosti nesouhlasně z důvodu, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, napadená rozhodnutí za správná, bez ústavně právních deficitů. Dále sdělila, že ke dni 30. července 2024 vedlejší účastnice vyplatila do majetkové podstaty celkem 96 000 Kč, přičemž z toho ke dni 29. června 2023 (den vydání napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze) to bylo 39 000 Kč, a že k doplacení tak zbývá 431 298 Kč. Současně konstatovala, že: "částka, kterou musí stěžovatelka do majetkové podstaty vyplatit, odpovídá rozdílu mezi částkou, o niž byla v důsledku odporovaného jednání majetková podstata zkrácena, a částkou, kterou již stěžovatelka uhradila, a stěžovatelka tedy nemá důvodu se obávat toho, že by snad jí dosud uhrazené splátky měly "propadnout Peklu"; výrok o povinnosti vydat do majetkové podstaty plnění z neúčinného jednání totiž vychází z částky, které odporovaným jednáním z majetkové podstaty ušla v době učinění tohoto jednání a jedná se tedy o výrok ryze deklaratorní, nikoliv konstitutivní."
12. Ústavní soud zaslal stěžovatelce vyjádření vedlejší účastnice na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka možnosti repliky nevyužila.
13. Ústavní soud k odkladu vykonatelnosti nepřistoupil proto, že bylo možno o ústavní stížnosti rozhodnout bezodkladně, ještě před uplynutím devadesátidenní lhůty, jež začala znovu běžet dne 6. června 2024 po doručení usnesení Nejvyššího soudu, k němuž došlo dne 5. června 2024. Po dobu, kdy Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodoval, tak stěžovatelce újma nehrozila.
14. Stěžovatelčiny námitky proti tomu, že jí v řízení nebyl ustanoven advokát, nebylo možno projednat v nynějším řízení o ústavní stížnosti. O stěžovatelčině návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů rozhodl městský soud usnesením č. j. 207 ICm 134/2022-28 ze dne 19. října 2022. Toto usnesení stěžovatelka nenapadá ústavní stížností a nebránila se proti němu ani odvoláním, což by mělo za následek, že by její případná ústavní stížnost byla nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
15. Skutečnost, že se stěžovatelčina vnučka stala dědičkou po zesnulém dědečkovi, je důsledkem uplatnění zákonné dědické posloupnosti. K tomu došlo nikoliv proto, že by stěžovatelčina vnučka měla zásluhy na pořízení členského podílu v bytovém družstvu, nýbrž proto, že stěžovatelčin manžel po sobě nezanechal závěť [ani ta by sice neeliminovala postavení vnučky jako nepominutelné dědičky, ale pak by se vnučce muselo dostat jen tolik, co činila čtvrtina zákonného podílu, tedy jen 131 824,50 Kč]. Stěžovatelčin manžel a stěžovatelka, ač mohli, nepřijali ani žádná jiná opatření, která by předešla situaci, ve které se stěžovatelka aktuálně nachází a kterou popisuje tak, že je nucena zbavit se svého jediného majetku, jímž je členský podíl v bytovém družstvu, na jehož základě užívá byt, v němž bydlí. Podle údajů veřejně dostupných v insolvenčním rejstříku městský soud vyslovil úpadek stěžovatelčiny vnučky a souhlasil s jeho řešením oddlužením dne 23. ledna 2019. Stěžovatelčin manžel podle ústavní stížnosti zemřel až dne 7. prosince 2020. Nechtěla-li stěžovatelka spolu se svým manželem riskovat, že by kvůli insolvenci vnučky mohli přijít o bydlení, bylo dostatek času na reakci.
16. Insolvenční zákon chrání v insolvenčním řízení zájmy věřitelů, proto případné dlužníkovo vzdání se dědictví vyžaduje souhlas insolvenčního správce. Dlužník v procesu oddlužení se nemůže bez dalšího zbavovat majetku nebo odmítat dary či dědictví, neboť tím nerozhoduje jen o svém majetku, nýbrž především o tom, v jaké míře budou uspokojeny pohledávky jeho věřitelů.
17. Účelem insolvenčního řízení je předejít situaci, kdy by jednotliví věřitelé vymáhali své pohledávky prostřednictvím řízení exekučního a mohlo by tak dojít k tomu, že někteří věřitelé dosáhnou plného či významného uspokojení svých pohledávek, kdežto jiní věřitelé nikoliv. Insolvenční řízení zásadně zajišťuje poměrné uspokojení všech nezajištěných věřitelů. Nelze ho zjednodušeně vnímat tak, že by dlužník získal "slevu" na své dluhy, ač k úspěšnému oddlužení postačuje, jsou-li nezajištění věřitelé uspokojeni alespoň ze třiceti procent. Jinými slovy to, že stěžovatelčina vnučka již podmínky oddlužení splnila tím, že v průběhu pěti let splatila 60 splátek a bylo dosaženo třicetiprocentního uspokojení nezajištěných věřitelů, neznamená, že by věřitelé nutně museli o zbytek svých pohledávek přijít, může-li stěžovatelčina vnučka získat prostředky z dědictví.
18. Závěru obecných soudů, že konkrétní ujednání o splátkách poškozuje věřitele stěžovatelčiny vnučky a jedná se o dispozici majetkem, která vedla k podstatné změně využití majetku, nelze z ústavního hlediska nic vytknout, ani tomu, že schválení dohody soudním komisařem nemůže nahradit souhlas insolvenčního správce.
19. Tím, že městský soud ve výroku rozhodnutí uložil stěžovatelce povinnost zaplatit částku 527 298 Kč, jako kdyby bez zřetele na předchozí platby, vytvořil určitou nejistotu, zda stěžovatelka nemá v souhrnu uhradit dokonce více než je tato částka. Avšak nejen z odůvodnění rozhodnutí, ale i z jednoznačného vyjádření insolvenční správkyně k ústavní stížnosti je zřejmé, že součástí majetkové podstaty byla a je stále tatáž pohledávka vnučky za stěžovatelkou na zaplacení celkové částky 527 298 Kč a stěžovatelka dosavadními splátkami plnila na svůj stále stejný dluh a zbývá splnit (vyplatit do majetkové podstaty dlužnice) již jen tu část, kterou dosud neuhradila.
20. Ústavní soud souhlasí s tím, že stěžovatelčina životní situace je složitá. Stěžovatelka přišla o manžela a nyní se již delší dobu účastní řízení, které se nepřímo týká bytu, v němž bydlí, je jí 86 let. Na druhé straně nelze říci, že by požadavek zaplacení zbytku dluhu byl vůči stěžovatelce bezohledný a krutý, jak tvrdí. Stěžovatelce náleží celý členský podíl v bytovém družstvu, napadená rozhodnutí se tohoto majetku přímo netýkají a nepředstavují titul k vyklizení bytu, který díky svému členskému podílu užívá. Řízení se týká pouze hodnoty odpovídající šestině tohoto majetku, přičemž stěžovatelka již téměř pětinu z toho splatila. Navzdory svému tvrzení má stěžovatelka, právě díky svému majetku, který významně převyšuje dluh, možnost situaci řešit způsobem, který jí umožní byt po zbytek života užívat, ať již by dluh financovala pomocí zápůjčky či úvěru, nebo i úplatným převodem družstevního podílu na třetí osobu za úplatu se závazkem třetí osoby umožnit stěžovatelce užívání. Též není vyloučeno, že insolvenční správkyně pohledávku na doplacení vypořádacího podílu "prodá", tedy za úplatu postoupí třetí osobě, se kterou si stěžovatelka, bez limitace oddlužením, domluví opět nějaké splátky.
21. Přestože tedy napadená rozhodnutí trpí jistými deficity, neshledal Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah. Jednou z podmínek úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431), bod 16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, by byl kasační nález ryze formálním aktem, který by nepřispěl ke změně procesního postavení stěžovatele vedoucí k ochraně materiální podstaty jeho základních práv (obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 660/23 ze dne 22. května 2024, bod 34). I pokud by totiž byla nyní stěžovatelka úspěšná, vydal by městský soud v dalším řízení rozhodnutí, jehož výroky by sice byly formulovány částečně jinak, úspornější, avšak jen by výstižněji odpovídaly tomu, jak je třeba rozhodnutí vnímat ve spojení s odůvodněním již nyní a jak mu také rozumí i vedlejší účastnice, tedy že stěžovatelka má uhradit do podstaty dosud nesplacený zbytek dluhu vůči vnučce.
22. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu