Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SILMET Příbram a.s., sídlem Na Flusárně 168, Příbram, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2025 č. j. 26 Cdo 566/2025-225, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2024 č. j. 26 Co 217/2024-199 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. května 2024 č. j. 11 C 99/2023-167, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti WaShine s.r.o., sídlem Boženy Němcové 1881/5, Praha 2 – Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá následující: Právní předchůdkyně stěžovatelky (jako nájemce) a vedlejší účastnice (jako podnájemce) spolu v prosinci 2016 uzavřely smlouvu o podnájmu části pozemku za účelem zřízení, umístění a provozování dočasné stavby automyčky v areálu obchodního centra Avion Shopping Praha Zličín. Smlouva mimo jiné stanovila povinnost vedlejší účastnice zaplatit nájemci 195 000 Kč jako tzv. kauci s tím, že ta bude vrácena po skončení podnájmu do třiceti dnů od předání vyklizené části pozemku. V dodatku k uvedené smlouvě byla dále stanovena povinnost vedlejší účastnice zaplatit nájemci 356 950 Kč jako jednorázovou kompenzaci nákladů spojených s uskutečněním podnájmu s tím, že uvedená částka bude vrácena, pokud vedlejší účastnice v souvislosti s některým správním řízením nikoliv vlastní vinnou neobdrží povolení k vybudování a provozování mycího centra. Vedlejší účastnice uvedené částky nájemci uhradila.
3. Vedlejší účastnice se následně žalobou u civilních soudů proti stěžovatelce domáhala uložení povinnosti zaplatit 551 950 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanou částku se zákonným úrokem z prodlení. Dospěl k závěru, že vedlejší účastnice předmětný závazek řádně vypověděla v prosinci 2020 z důvodu, že se po uzavření podnájemní smlouvy objevila překážka, pro kterou nebylo možné získat potřebná povolení pro uskutečnění projektu mycího centra. Podle okresního soudu tak vedlejší účastnici vznikl nárok na vrácení jak sjednané kauce ve výši 195 000 Kč, tak jednorázové kompenzace nákladů ve výši 356 950 Kč.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem částečně změnil rozhodnutí okresního soudu a žalobu zamítl v rozsahu povinnosti stěžovatelky zaplatit zákonný úrok z prodlení; ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ohledně důvodnosti nároku na zaplacení jednorázové kompenzace nákladů ve výši 356 950 Kč dospěl krajský soud k závěru, že bylo prokázáno, že vytvoření a provozování automyčky bránil závazný regulativ podmíněnosti staveb. Jde-li o nárok na vrácení kauce ve výši 195 000 Kč, krajský soud - na rozdíl od okresního soudu - dospěl k závěru, že žádné z posuzovaných právních jednání vedlejší účastnice (včetně výpovědi z prosince 2020) účinně nevedlo k předčasnému ukončení podnájmu. Nárok na vrácení kauce vedlejší účastnici přesto vznikl, neboť podnájemní vztah (sjednaný na dobu určitou do 15. 8. 2024) byl ke dni rozhodování odvolacího soudu ukončen uplynutím sjednané doby.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, a to částečně jako subjektivně nepřípustné (v části týkající se povinnosti zaplacení zákonného úroku z prodlení) a částečně jako objektivně nepřípustné (v části týkající se nároku na vrácení kauce ve výši 195 000 Kč a v části týkající se nákladů řízení). V části týkající se nároku na zaplacení jednorázové kompenzace nákladů ve výši 356 950 Kč Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako vadné.
6. Stěžovatelka tvrdí, že soudy porušily její základní právo na soudní ochranu, neboť chybně zhodnotily důvodnost nároku vedlejší účastnice na vrácení kauce. Byť soudy dospěly ke správnému závěru, že sjednaný podnájemní vztah byl ukončen ke dni 15. 8. 2024, vedlejší účastnice podala žalobu již v září 2023. Podnájemní vztah stále trval ke dni vydání prvostupňového rozsudku i ke dni zahájení odvolacího řízení, a žaloba proto měla být zamítnuta jako předčasná. Na nedůvodnosti žaloby nic nemění, že podnájemní vztah zanikl v průběhu odvolacího řízení. Stěžovatelka nemohla uspokojit nárok vedlejší účastnice na vrácení kauce, neboť v době podání žaloby ještě nevznikl.
7. Stěžovatelka odkazuje především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2408/2005, ze kterého vyplývá, že podle § 154 občanského soudního řádu je sice pro soud rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku, avšak není tím míněno, že soud rozhodující o uložení povinnosti na základě hmotněprávního úkonu učiněného v minulosti může odepřít účastníkovi právo na soudní ochranu jen formalistickým odkazem na uvedené zákonné ustanovení. Zásada, že pro rozsudek je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku, se plně uplatní tehdy, jestliže zjištěné skutečnosti mají v době vyhlášení význam pro hmotněprávní posouzení věci, neboť se nedotýká ustanovení hmotného práva, která stanoví vznik, změnu nebo zánik práv a povinností k určité době.
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
9. Pro úplnost lze dodat, že byť stěžovatelka formulovala petit ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu jako celku, z obsahu návrhu vyplývá, že fakticky brojí pouze proti části výroku I., kterou krajský soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu o uložení povinnosti stěžovatelce zaplatit 195 000 Kč (jde tedy pouze o nárok vedlejší účastnice na vrácení kauce).
10. Stěžovatelka ve svém návrhu neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci ohledně porušení jejího základního práva na soudní ochranu, nýbrž pouze dál rozporuje interpretaci a aplikaci § 154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.), jež zakotvuje pravidlo, podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
11. Nejvyšší soud v napadeném usnesení stěžovatelce přesvědčivě vysvětlil, proč krajský soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (týkající se § 154 odst. 1 o. s. ř.), zohlednil-li při posuzování nároku vedlejší účastnice na vrácení kauce skutečnost, že podnájem skončil v průběhu odvolacího řízení. Přímo přitom uvedl, že stěžovatelkou odkazovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2408/2005 na její případ nedopadá, neboť nejde o popření hmotněprávních účinků dříve nastalé právní skutečnosti (viz bod 13 napadeného usnesení).
12. Ústavní soud takovému posouzení nemá z ústavního hlediska co vytknout. Stanovení okamžiku rozhodného pro zjištění skutkového stavu ve sporu stěžovatelky a vedlejší účastnice nic nezměnilo na normách hmotného práva, které upravovaly podmínky vzniku, změny či zániku subjektivních práv a povinností tvořících obsah jejich podnájemního vztahu, konkrétně zániku podnájmu a vzniku práva na vrácení kauce podle sjednané podnájemní smlouvy. Zvolený rozhodný okamžik přitom odpovídá účelu občanského soudního řízení: předmětem soudní ochrany jsou totiž aktuálně existující, nikoliv zaniklá či teprve budoucí subjektivní práva a oprávněné zájmy (viz Dvořák, B. § 154. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1-250l). Praha: Wolters Kluwer, 2016, bod 1).
13. Protože Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2025
Josef Fiala v. r. předseda senátu