Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti BŐGL a KRÝSL, k.s., se sídlem Renoirova 1051/2a, Praha 5, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 42, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017 č. j. 25 Cdo 5481/2016-470, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle § 237 a § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V odůvodnění poukázal na § 420 odst. 2 o. z., který dopadá na případ tzv. osoby použité k činnosti (v souzené věci žalobce), jež neprovádí práci vlastním jménem a na vlastní riziko, ale pro právnickou (fyzickou) osobu, podle jejích pokynů či příkazů, popřípadě v jejím zájmu (poukázal přitom na vlastní rozsudky sp. zn. 25 Cdo 1855/2012 a 25 Cdo 1479/2005). Uvedl, že odvolací soud v souladu s právě uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dovodil odpovědnost stěžovatelky za škodu; současně zdůraznil, že stěžovatelku (jako podnikatelskou zhotovitelku díla) nelze označit za "osobu použitou" ve smyslu § 420 odst. 2 o.
z. i z toho důvodu, že vůči primárnímu dodavateli nevystupovala v pozici podřízenosti; subordinační vztah je přitom nezbytnou podmínkou pro použití zmíněného ustanovení. Bylo by popřením povahy podnikatelské činnosti stěžovatelky, pokud by jeden ze znaků podnikání, v daném případě provádění podnikatelské činnosti na vlastní odpovědnost, odpadl aplikací § 420 odst. 2 o. z. Nejvyšší soud uzavřel, že ostatní v dovolání vznesené námitky vycházely z (nesprávného) předpokladu, že v dané věci je odpovědnost stěžovatelky vyloučena ustanovením § 420 odst. 2 o.
z., a proto se jimi již nezabýval; námitkami, jež se týkají neodstranění rozporů mezi znaleckými posudky a výpověďmi svědků, tedy hodnocením důkazů, přípustnost dovolání založit nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl.
ÚS 85/06 ). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; Nejvyšší soud aplikoval adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost v podstatě představuje vyjádření nesouhlasu se závěrem Nejvyššího soudu, který se opírá o vlastní judikaturu; stěžovatelčina připomínka jeho usnesením sp. zn. 21 Cdo 418/2011, kterým argumentovala již v dovolání, byla ostatně dostatečně jasně vysvětlena v odůvodnění napadeného usnesení. Dovolací soud neshledal důvod pro jiné posouzení rozhodných právních otázek. Ústavní soud uvádí, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi. Nejedná se ani o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním či formalistickém přístupu.
Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a
IV. ÚS 3416/14 ). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14 ).
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo v dovolacím řízení k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky, a to i přes absenci či nepřípadné vymezení v řádném dovolání požadovaných náležitostí a argumentace. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2018
JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu