Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 849/2023-467 ze dne 1. června 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 286/2022-444 ze dne 19. října 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 161/2019-421 ze dne 19. května 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu se podává, že stěžovatel v minulosti opakovaně žádal o přiznání invalidního důchodu. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") č. j. 29 Ad 14/2017-117 ze dne 6. srpna 2018 bylo vyhověno stěžovatelově žalobě a bylo zrušeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") č. j. X. ze dne 12. června 2017. V řízení před krajským soudem totiž vyšlo najevo, že stěžovatel byl ode dne 22. prosince 1989 ve zdravotním stavu hodnocenému jako plná invalidita podle příslušných předpisů. ČSSZ potom navazujícím rozhodnutím č. j. X. ze dne 17. prosince 2018 stěžovateli zpětně přiznala invalidní důchod ode dne 22. prosince 1989 a zpětně mu doplatila invalidní důchod za dobu ode dne 1. ledna 2006.
3. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatel domáhal po České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 13 326 720 Kč s příslušenstvím, která měla představovat náhradu újmy za zmaření života, a částky 600 000 Kč s příslušenstvím, která byla požadována jako náhrada újmy za nepřiměřenou dobu řízení, a částky 1 000 000 Kč jako náhrady škody ve formě ušlého zisku.
4. Stěžovatel před podáním žaloby uplatnil nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy u žalované. Ta uznala, že řízení o stěžovatelově poslední žádosti o invalidní důchod ze dne 22. února 2016, jež skončilo dne 27. března 2019, bylo nepřiměřeně dlouhé. Omluvila se mu za to a poskytla mu i peněžité zadostiučinění (44 170 Kč).
5. Obvodní soud rozsudkem č. j. 15 C 261/2019-295 ze dne 25. června 2020 v rozsahu prvních dvou nároků odmítl žalobu jako neprojednatelnou podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (výrok I) a v rozsahu třetího nároku žalobu zamítl jako nedůvodnou (výrok II), dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
6. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 18 Co 289/2020-332 ze dne 2. prosince 2020 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
7. Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 2370/2021-385 ze dne 12. ledna 2022 zrušil rozsudek městského soudu ve výroku I v rozsahu, jímž byl potvrzen odmítavý výrok I rozsudku obvodního soudu a rovněž zrušil tento výrok rozsudku obvodního soudu a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I). Ve zbývajícím rozsahu (tedy v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby co do částky 1 000 000 Kč) dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelem předestřenou právní otázku městský soud vyřešil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
8. V dalším řízení obvodní soud žalobu (ve zbylém rozsahu) napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Podle obvodního soudu stěžovatel ani po opakovaných poučeních podle § 118a odst. 1 občanského soudního řádu dostatečně nedoplnil svá tvrzení, v čem spatřuje nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, jež mělo stěžovateli způsobit újmu.
9. Městský soud napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele potvrdil napadený rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem, že žalobě nebylo možno vyhovět pro neunesení břemene tvrzení.
10. V dovolání stěžovatel předestřel čtyři právní otázky. Zaprvé, zda je možno za nezákonné rozhodnutí považovat též rozhodnutí, které nebylo zrušeno ani změněno. Zadruhé, zda může nesprávný úřední postup sestávat z dílčích rozhodnutí, úkonů a postupů orgánů veřejné moci, jež ve svém souhrnu mohou být nahlíženy jako jediný procesní celek. Zatřetí, stěžovatel namítl, že rozhodnutí městského soudu je v extrémním rozporu s obsahem spisu. Začtvrté, kdy má v případě informačního deficitu procesní strany nastoupit vysvětlovací povinnost protistrany. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že dovolání v rozsahu třetí otázky trpí vadou spočívající v tom, že stěžovatel řádně nevymezil důvod přípustnosti dovolání pro řešení této otázky. S ohledem na to, že stěžovatel relevantně nezpochybnil závěr městského soudu, že nedostál své povinnosti tvrzení, nemohlo být dovolání přípustné ani pro řešení první a druhé otázky. Obdobně u čtvrté otázky nemohlo být dovolání přípustné pro její řešení proto, že případná vysvětlovací povinnost protistrany by mohla nastoupit až potom, co by stěžovatel splnil svou povinnost tvrzení.
11. Stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 3 Listiny tím, že obecné soudy interpretovaly jeho povinnost tvrzení tak, že na něj kladly nesplnitelné požadavky a fakticky mu zamezily v možnosti domáhat se náhrady újmy. Dále se podle stěžovatele obecné soudy nezabývaly materiálním pojetím nezákonného rozhodnutí, a nevěnovaly se tak tomu, zda byly splněny materiální podmínky pro odpovědnost státu za újmu.
12. V dalším stížnostním bodu se stěžovatel věnuje otázce "extrémního nesouladu" napadených rozhodnutí s obsahem spisu.
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
20. Pro posouzení ústavní stížnosti je rozhodné, že stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost. Ústavní soud může v řízení o ústavní stížnosti posuzovat pouze to, zda Nejvyšší soud neodepřel svým postupem stěžovateli přístup k soudu, či zda neaproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. února 2016 (N 30/80 SbNU 391), bod 20 odůvodnění; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
21. Po prostudování spisového materiálu Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud posoudil dovolání v rozsahu třetí otázky opodstatněně jako vadné. Stěžovatel sice v dovolání předložil námitku porušení základního práva, avšak nedostál požadavkům, které aproboval i Ústavní soud [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.); bod 58 odůvodnění], tedy neuvedl konkrétní důvod přípustnosti dovolání a třetí otázku nepodpořil odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu či Ústavního soudu.
22. Uvedené má pak důsledky i pro posouzení přípustnosti dovolání pro řešení ostatních otázek předestřených stěžovatelem v dovolání. Aby mohl být stěžovatel úspěšný se žalobou na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, musí tvrdit existenci nezákonného rozhodnutí, existenci újmy a příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a touto újmou. Rozhodnutí městského soudu bylo založeno na tom, že této povinnosti tvrzení stěžovatel nedostál. Stěžovatel si z výše uvedených důvodů sám uzavřel cestu k tomu, aby Nejvyšší soud mohl posoudit, zda je tento závěr městského soudu správný. Stěžovatelova první otázka předložená v dovolání (vztahující se k žalované částce 13 326 720 Kč) se pak týkala pouze nezákonnosti rozhodnutí. Jakákoliv odpověď na tuto otázku pak nemohla ovlivnit výrok rozhodnutí městského soudu, neboť by - pro vady dovolání - stále platilo, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení ohledně existence újmy a příčinné souvislosti.
23. Ve vyjádření ze dne 24. února 2020 (č. l. 258 spisu obvodního soudu) stěžovatel uvádí, že částky 600 000 Kč se domáhá "primárně z důvodu odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí (resp. nezákonných rozhodnutí), a eventuálně z důvodu odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu". Na toto vyjádření stěžovatel odkázal v reakci na výzvu podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu učiněnou obvodním soudem při jednání dne 24. března 2022 (č. l. 412 spisu obvodního soudu). Domáhal-li se stěžovatel i částky 600 000 Kč z titulu odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí, lze i na tento nárok plně vztáhnout závěry ohledně částky 13 326 720 Kč, tedy že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení ohledně existence újmy a příčinné souvislosti.
24. Při odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení se uplatní vyvratitelná právní domněnka, že účastníkům řízení vzniká újma již samotnou nepřiměřenou délkou řízení v důsledku nejistoty ohledně toho, jak řízení dopadne (stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. dubna 2011, část V.). Takovou nejistotu ovšem může účastník mít pouze ohledně řízení, které probíhá. Chtěl-li se stěžovatel spolehnout na tuto domněnku, musel v reakci na výzvu soudu vypočíst konkrétní řízení, jejichž délka byla nepřiměřená. Naproti tomu, měl-li stěžovatel za to, že celá doba od jeho "prvního pokusu" až po přiznání invalidního důchodu má být považována za jediné řízení, bylo třeba tvrdit existenci újmy a příčinné souvislosti, ani jednomu však stěžovatel nedostál. Závěr Nejvyššího soudu, že ani stěžovatelova druhá otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť její řešení by nemělo vliv na výrok rozsudku městského soudu, proto obstojí.
25. Obdobně obstojí závěr Nejvyššího soudu, že čtvrtá otázka nemohla založit přípustnost dovolání, neboť i zde je třeba zohlednit, že stěžovatel relevantním způsobem nezpochybnil to, že neunesl břemeno tvrzení.
26. Stěžovatelovo dovolání nebylo jako celek odmítnuto pro vady, proto je ústavní stížnost přípustná i proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu. Ani ohledně nich však nemohl Ústavní soud přisvědčit stěžovatelovým námitkám. Ze spisového materiálu se nepodává extrémní rozpor, kterého se stěžovatel dovolává. Stěžovateli sice lze přisvědčit, že na všechny výzvy od soudu reagoval přípisy, jejich obsah se však ve značné míře míjel s tím, co od něj soudy požadovaly. Závěr, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení, má oporu ve spise a z ústavního hlediska obstojí.
27. Podle Ústavního soudu tak žádná ze stěžovatelových námitek obsažených v ústavní stížnosti není důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Výsledek řízení před obecnými soudy je ústavně souladný. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu