USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce P. V., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení částky 13 926 720 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 161/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2022, č. j. 18 Co 286/2022-444, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se v řízení aktuálně domáhal vůči žalované zaplacení částky 13 926 720 Kč s příslušenstvím, jež sestávala jednak z částky 13 326 720 Kč s příslušenstvím připadající na náhradu nemajetkové újmy, kterou měl žalobce utrpět v souvislosti se zmařením životních příležitostí, zhoršením zdravotního stavu a přechodným bezdomovectvím spojeným s absencí zázemí a hmotného zabezpečení, a to v důsledku nevyplácení invalidního důchodu, a jednak z částky 600 000 Kč s příslušenstvím, na kterou žalobce vyčíslil náhradu nemajetkové újmy, jejíž vznik odvozoval od nepřiměřeně dlouhé doby, po níž nebylo jeho žádostem o uznání invalidity a přiznání invalidního důchodu vyhověno.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 5. 2022, č. j. 15 C 161/2019-421, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady, zčásti jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce v podaném dovolání mimo jiné namítl, že mezi konstatováními a závěry odvolacího soudu a obsahem spisu je dán extrémní nesoulad, přičemž v této souvislosti zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, podle kterého žalobce v řízení netvrdil, do které jeho osobnostní roviny se měly následky faktu, že nebyl poživatelem plného invalidního důchodu, negativně promítnout a jak, jakož i správnost závěru, že rozhodnutí, která žalobce považuje za materiálně nezákonná, v řízení konkrétně nespecifikoval.
V souvislosti se těmito závěry odvolacího soudu, které dopadají na nárok vyčíslený na částku 13 326 720 Kč, však podané dovolání nevyhovuje požadavkům upraveným v § 241a odst. 2 o. s. ř., podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
by uvedl právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a současně by vyložil, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Z pohledu vymezení přípustnosti podaného dovolání se zde žalobce nadto omezil pouze na konstatování, že se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, jakou judikaturu měl konkrétně na mysli, však již neuvedl a ani jinak nespecifikoval, přičemž tento nedostatek nemohl zhojit ani alternativním vymezením přípustnosti dovolání, které zmínil v samotném závěru svého dovolání, v němž pro případ souladu přijatého řešení s ustálenou rozhodovací praxí paušálně uplatnil i další hlediska, která mohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. případně založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12.
1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I.
ÚS 405/22). V části týkající se nároku na zaplacení částky 13 326 720 Kč tedy žalobcovo dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda se ve zbývajících částech jedná o dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Platí přitom, že dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o.
s. ř.), pročež při zkoumání, zda je dovolání podle zmíněného ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Otázka, zda za nezákonné ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, je možné považovat i takové rozhodnutí, které nebylo pro svou nezákonnost zrušeno ani změněno, tedy otázka, při jejímž řešení odvolací soud dle žalobcova názoru pochybil, přičemž se měl současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 25.
2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2639/2021, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, a ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 3516/20, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Jestliže jeden z důvodů, pro které odvolací soud žalobcovu požadavku na náhradu nemajetkové újmy vyčíslené na částku 13 326 720 Kč nevyhověl, obstál, neboť jej žalobce svým dovoláním řádně nezpochybnil (viz výše zmíněný závěr o neunesení břemene tvrzení ve vztahu ke specifikaci nemajetkové újmy, jejíž náhrady se žalobce v rámci předmětného nároku domáhal), totiž žádný další dovolací důvod týkající se téhož nároku nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19). Na řešení obecně zformulované otázky (která dle žalobcova názoru dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena), zda nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. může sestávat z dílčích (nezákonných) rozhodnutí a jiných úkonů a postupů orgánů veřejné moci, přičemž na něj může být nahlíženo jako na jeden komplexní procesní celek (řízení), který může konstituovat nesprávný úřední postup „postavitelný … na roveň průtahům v řízení“ a zakládat právo na náhradu nemajetkové újmy, pak napadené rozhodnutí v části týkající se druhého vzneseného nároku na zaplacení částky 600 000 Kč nespočívá (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil).
Jeho závěr o nedůvodnosti žaloby v této části je totiž odůvodněn neunesením břemene tvrzení, které žalobce tížilo (jak odvolací soud konstatoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu – viz např. rozsudek ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, nebo usnesení ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013, a ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2833/2017) stran specifikace údajů týkajících se identifikace a průběhu konkrétního řízení, jež mělo dle jeho názoru trvat nepřiměřeně dlouhou dobu a s nímž měla být spojena presumpce vzniku nemajetkové újmy spočívající v nejistotě žalobce, který se jej účastnil, o jeho výsledku (viz body 26 a 27 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tudíž nelze ani ve vztahu k této otázce dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. konečně nezakládá ani otázka, zda v případě informačního deficitu jedné z procesních stran (zde žalobce) má nastoupit vysvětlovací povinnost protistrany, tj. ve vztahu k otázce, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, a ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 212/2003. Při řešení této otázky se totiž odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
Své zamítavé rozhodnutí ve vztahu k posledně zmíněnému nároku totiž, jak již bylo zmíněno, neodůvodnil neunesením důkazního břemene, ale neunesením břemene tvrzení. Žalobcem poukazovaná vysvětlovací povinnost protistrany přitom nastupuje pouze za situace, kdy strana zatížená důkazním břemenem svou procesní povinnost tvrzení splní, neboť přednese opěrné body skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, objektivně však nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, jež má prokazovat, zatímco protistrana má tyto informace k dispozici (kromě žalobcem zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2822/2013).
V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů odvolacího řízení, pak toto dovolání není objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. K vadám řízení, na které žalobce v dovolání poukázal, aniž však ve vztahu k nim vyhověl požadavkům na obsahované náležitosti dovolání (viz výše), by Nejvyšší soud mohl v souladu s § 242 odst. 3 větou druhou o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, pokud by bylo jeho dovolání jinak přípustné. Tato podmínka však, jak bylo rozvedeno výše, splněna není.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2023
JUDr. Pavel Simon předseda senátu