30 Cdo 2639/2021-132
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně EL NIŇO
BEVERAGES, a. s., IČO 27950395, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11,
zastoupené Mgr. Vladimírem Trnavským, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné,
Masarykovo nám. 6/5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se
sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 59 148 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 97/2017,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10.
2018, č. j. 15 Co 293/2018-78, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 15 Co 293/2018-78,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
11. 4. 2018, č. j. 19 C 97/2017-54, vyslovil povinnost žalované zaplatit
žalobkyni částku 59 148 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně s tím žalované
uložil nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobkyně, která se
zaplacení uvedené částky domáhala vůči žalované z titulu náhrady škody, jež jí
vznikla splněním povinnosti uložené jí rozhodnutím Celního úřadu Kolín ze dne
27. 3. 2012, č. j. 7837-2/2012 177500-021. V souladu s tímto rozhodnutím, jež
vycházelo z § 30 odst. 2 písm. b) zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních
týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva
duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do
31. 12. 2014 (dále jen „zákon č. 191/1999 Sb.“), totiž uvedenou částku uhradila
státu jako náhradu nákladů spojených s likvidací jejího zboží představovaného
185 941 ks plechovek energetického nápoje označených nápisem DURACELL ENERGY
DRINK, které zmíněný celní úřad dne 23. 1. 2009 zadržel, načež rozhodnutím ze
dne 6. 8. 2010, č. j. 22542/2010 177500-021, rozhodl o jeho propadnutí z důvodu
spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb.,
o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 22. 2. 2011 (dále jen „zákon o
ochraně spotřebitele“), a dne 5. 12. 2011 toto zboží zlikvidoval. Posledně
zmíněné rozhodnutí ze dne 6. 8. 2010 však bylo rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 10 As 157/2014, zrušeno a řízení o správním
deliktu bylo v návaznosti na to poté zastaveno.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil na
základě provedeného dokazování i shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud
zejména uvedl, že poté, co Celní úřad Kolín po provedené kontrole dne 23. 1.
2009 výše zmíněné zboží žalobkyně zadržel (rozhodnutí o tom žalobkyně napadla
neúspěšným odvoláním, načež řízení o podané správní žalobě bylo zastaveno pro
nezaplacení soudního poplatku), vydal tento celní úřad dne 6. 8. 2010
rozhodnutí č. j. 22542/2010 177500-021, kterým žalobkyni uložil za spáchání
správního deliktu podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele
(spočívajícího v tom, že v rozporu s tímto zákonem skladovala za účelem prodeje
výrobky porušující práva duševního vlastnictví) pokutu ve výši 1 000 000 Kč a
současně rozhodl o propadnutí předmětného zboží. Žalobkyně se proti tomuto
rozhodnutí odvolala. Celní ředitelství Praha však svým rozhodnutím ze dne 20.
10. 2010, č. j. 16887-2/2010-170100-21, toto odvolání zamítlo a napadené
rozhodnutí potvrdilo, čímž toto rozhodnutí nabylo právní moci. Předmětné zboží,
u něhož dne 13. 8. 2010 uplynula doba spotřeby, bylo poté dne 5. 12. 2011
zlikvidováno, za což společnost AVE Kolín, s. r. o., IČO 25148117, fakturovala
Generálnímu ředitelství cel jako odběrateli k zaplacení částku 59 148 Kč s DPH.
Tuto částku následně Celní úřad Kolín uložil k náhradě žalobkyni, a to svým
rozhodnutím ze dne 27. 3. 2012, č. j. 7837-2/2012 177500-021. Žalobkyně, která
dne 29. 4. 2012 zmíněnou částku zaplatila, se proti posledně uvedenému
rozhodnutí odvolala, rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 18. 6. 2012,
č. j. 8263-2/2012-170100-21, však bylo i toto její odvolání zamítnuto. Na
podkladě žaloby podané proti rozhodnutí, jímž byla žalobkyni za spáchaný
správní delikt uložena pokuta a vysloveno propadnutí zboží, poté ve věci
rozhodoval Městský soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 16. 4. 2014, č. j.
9 Af 59/2010-167, tuto žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud však k podané
kasační stížnosti žalobkyně tento rozsudek, stejně jako jemu předcházející
rozhodnutí Celního úřadu Kolín a Celního ředitelství Praha zrušil, a to
rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 10 As 157/2014, když uzavřel, že se
žalobkyně vytýkaného správního deliktu nedopustila. V době, kdy zadržené zboží
žalobkyně skladovala (a kdy se tedy měla vytýkaného správního deliktu
dopustit), totiž vycházela z presumpce správnosti tehdy existujícího rozhodnutí
Úřadu průmyslového vlastnictví o zaevidování její ochranné známky „DURACELL
ENERGY DRINK“, což jí nebylo možné v rovině trestního práva správního přičítat
jakkoliv k tíži, přičemž ani následné rozhodnutí o výmazu této ochranné známky
na tom již zpětně nemohlo nic změnit. S odůvodněním, že skutek, pro který bylo
správní řízení proti žalobkyni vedeno, není správním deliktem, proto Celní
ředitelství Praha svým rozhodnutím ze dne 26. 1. 2015, č. j.
3058-5/2015-900000-304.7, toto řízení zastavilo. Svůj nárok na náhradu škody,
jenž je předmětem tohoto řízení, žalobkyně předběžně uplatnila u žalované dne
16. 3. 2015, žalovaná však tomuto požadavku vyhovět odmítla.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z
aplikace ustanovení § 5 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), která
soud prvního stupně v rozsudku citoval, dospěl soud prvního stupně k závěru, že
odpovědnost žalované za škodu způsobenou žalobkyni nezákonným rozhodnutím zde
dána je. Uspěla-li totiž žalobkyně v řízení o soudním přezkumu „páteřního“
správního rozhodnutí o správním deliktu, jehož se měla dopustit, přičemž
dosáhla vydání rozhodnutí, že se tento správní delikt nestal, nepředstavuje
skutečnost, že dílčí akcesorické rozhodnutí o náhradě nákladů likvidace
zadrženého zboží samo pro nezákonnost zrušeno nebylo, překážku vzniku zmíněné
odpovědnosti. Zrušením rozhodnutí o spáchání správního deliktu totiž toto
rozhodnutí ztratilo svůj zákonný podklad. Dále soud prvního stupně uvedl, že
žalobkyně „využila dostatek opravných prostředků v celém řízení o správním
deliktu“, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp.
zn. 30 Cdo 4389/2013. Za současného konstatování, že námitka promlčení
uplatněného nároku, kterou žalovaná vznesla, není důvodná, neboť tento nárok
promlčen není, proto soud prvního stupně žalobě zcela vyhověl, neboť tvrzená
škoda žalobkyni vznikla právě v příčinné souvislosti s vydaným nezákonným
rozhodnutím. Skutečnost, že zboží muselo být zlikvidováno také z důvodu
vypršení data jeho spotřeby, označil soud prvního stupně za nevýznamnou.
5. K odvolání žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako
soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II
rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud, aniž doplňoval dokazování, vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná a postačující.
Nepřisvědčil však právním závěrům, která na jejich podkladě soud prvního stupně
učinil. Za nesprávný přitom označil závěr o existenci nezákonného rozhodnutí, z
něhož by bylo možné odpovědnost žalované za tvrzenou škodu dovozovat. Žádné
rozhodnutí o likvidaci předmětného zboží a o nákladech na ni vynaložených totiž
součástí zrušeného rozhodnutí, jímž byl žalobkyni uložen trest za spáchaný
správní delikt, nebylo, přičemž o této otázce nebylo rozhodnuto ani
rozhodnutím, kterým by byl příslušný výrok do zrušeného rozhodnutí doplněn. K
zaplacení částky 59 148 Kč tedy byla žalobkyně zavázána samostatným
rozhodnutím, které však nebylo pro svou nezákonnost nikdy zrušeno nebo změněno.
Není tak naplněna podmínka vyplývající z § 5 písm. a) a § 8 odst. 1 OdpŠk, v
důsledku čehož není odpovědnost žalované za uvedenou škodu dána. Odpovědnost za
výsledek řízení, kterou ve svém rozhodnutí dovodil soud prvního stupně,
spokojil-li se se zrušením „páteřního“ rozhodnutí, se přitom v daném případě
neuplatní, neboť tu lze za pomoci § 9 odst. 1 OdpŠk dovodit pouze v případě
usnesení o zahájení trestního stíhání, jež neskočilo odsuzujícím rozsudkem.
Právě z tohoto důvodu odvolací soud cestou změny rozsudku soudu prvního stupně
podanou žalobu zamítl. Dále odvolací soud rovněž uvedl, že se nelze ztotožnit
ani se závěrem soudu prvního stupně, že s „ohledem na aktivitu žalobkyně při
podávání opravných prostředků v průběhu celého správního řízení, není třeba
trvat ani na zákonné podmínce upravené v ustanovení § 8 odst. 2 zákona“, a nad
rámec přijatých závěrů dodal, že jeho rozhodnutí není v rozporu s obecně
sdílenou představou spravedlnosti, pokud je z provedených zjištění nepochybné,
že se žalobkyně v době zahájení správního řízení vědomě dopouštěla
nekalosoutěžního jednání tím, že parazitovala na celosvětově známé ochranné
známce, přičemž nerespektovala předběžné opatření vydané Městským soudem v
Praze. V případě, že by v daném případě přeci jen bylo namístě dovodit
„odpovědnost žalované za výsledek řízení“, bylo by tak dle odvolacího soudu
namístě zvážit analogickou aplikaci § 12 OdpŠk, neboť zmíněné skutečnosti
spadají mezi ty, jež důvodnost zažalovaného nároku vylučují.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně
včasným dovoláním.
8. Přípustnost podaného dovolání dovozuje ze skutečnosti, že napadené
rozhodnutí závisí na posouzení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, jakož i z toho, že se odvolací soud
při řešení této otázky odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Tato
otázka, kterou dle názoru žalobkyně odvolací soud nesprávně právně posoudil, se
týká existence odpovědnostního titulu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., jenž má
být představován formálně nezrušeným rozhodnutím o její povinnosti k náhradě
nákladů likvidace jejího zboží, v jehož důsledku žalobkyni vznikla škoda, a
které po zrušení rozhodnutí o propadnutí tohoto zboží pozbylo zákonného
podkladu.
9. Žalobkyně v uvedené souvislosti předně poukázala na obsah odůvodnění
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 10 As
157/2014, z něhož mimo jiné vyplynulo, že se správního deliktu, jenž jí byl
kladen za vinu, nedopustila, pročež zde nebyl dán důvod podrobovat ji
správněprávní represi. V návaznosti na to zmínila nález Ústavního soudu ze dne
17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, zabývající se ústavněprávním základem
nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které skončilo
zproštěním obžaloby, jenž plyne i z principu materiálního právního státu
zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Úvahy uvedené v tomto
nálezu jsou přitom dle žalobkyně plně aplikovatelné i na posuzovaný případ,
přičemž odvolací soud pochybil, pokud se od závěrů v něm vyslovených odchýlil,
neboť i v průběhu předmětného správního řízení státní orgány rezignovaly na
svou povinnost aplikovat právo v „ideální, tj. škodu nepůsobící interpretaci“.
Žalobkyně přitom poukázala na podobnost mezi správním řízením, jež bylo proti
ní vedeno, a trestním řízením, na které zmíněná judikatura Ústavního soudu
dopadá, a uvedla, že také usnesení o vazbě vydané v trestním řízení, které bylo
po přezkoumání stížnostním soudem shledáno jako zákonné a jež vedlo k omezení
osobní svobody obviněného, této své zákonnosti pozbývá v okamžiku vydání
zprošťujícího rozsudku. V posuzovaném případě nastává situace obdobná, neboť
právní titul, na jehož základě celní orgány přistoupily ke zničení zboží
žalobkyně, posléze odpadl v důsledku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, z
něhož vyplynulo, že správní orgán zadržel věc náležející osobě soukromého práva
nezákonně, vydal nezákonné meritorní rozhodnutí, jímž jí uložil propadnutí této
věci, a tuto věc též nezákonně zničil. Existenčně tak nemůže obstát ani
usnesení ukládající žalobkyni povinnost k náhradě nákladů za toto zničení.
Právní závěr odvolacího soudu, který uvedenou podobnost opomíjí, je tak dle
přesvědčení žalobkyně nelogický a přepjatě právně formalistický, přičemž vede k
vyprázdnění práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a ocitá se tak v rozporu s
právními závěry vyslovenými v uvedeném nálezu Ústavního soudu nebo i v jeho
nálezu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05. Žalobkyně rovněž dodala, že
důvodem, proč proti rozhodnutí ve věci úhrady nákladů likvidace jejího zboží
nepodala též správní žalobu, byla skutečnost, že tato žaloba by v situaci, kdy
zde existovalo pravomocné rozhodnutí o propadnutí tohoto zboží, nemohla vést k
odpovídající nápravě.
10. Dále žalobkyně podrobila kritice konstatování odvolacího soudu o
tom, že jeho rozhodnutí vyhovuje obecně sdílené představě spravedlnosti, neboť
se žalobkyně měla chovat nekalosoutěžně. V rámci toho odvolacímu soudu též
vytkla, že vyšel ze skutkových okolností, které však soud prvního stupně při
svém rozhodování nezohlednil a důkazy k nim neprováděl, přičemž odvolací soud
sám žádné dokazování nedoplňoval ani neopakoval. Tím odvolací soud postupoval v
rozporu s § 213 odst. 3 o. s. ř. a jeho rozhodnutí v dotčené části trpí
nepřezkoumatelností.
11. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
12. Žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovila pro jeho
odmítnutí, popřípadě zamítnutí. Uvedla přitom, že důvody přípustnosti tohoto
dovolání, které žalobkyně vymezila, se vzájemně vylučují, když napadený
rozsudek nemůže spočívat na řešení otázky, která dosud nebyla v judikatuře
dovolacího soudu řešena, a zároveň být i v rozporu s touto judikaturou. Kromě
toho žalobkyně nevymezuje otázku, kterou by měl dovolací soud řešit. Rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, na která žalobkyně poukazuje, pak
na posuzovanou věc nedopadají. Rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady za
likvidaci zboží je samostatným rozhodnutím vydaným mimo deliktní řízení, v němž
bylo vydáno posléze zrušené rozhodnutí. Jestliže žalobkyně s tímto rozhodnutím
nesouhlasila, nic jí nebránilo v tom, aby podala příslušnou správní žalobu, jak
to učinila v deliktním řízení. Pakliže takto nepostupovala a předmětné
rozhodnutí nebylo zrušeno, je toto rozhodnutí i nadále nadáno presumpcí
správnosti, a není zde proto naplněna ani podmínka stanovená v § 5 OdpŠk.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší
soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti
vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Usnesením ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 745/2019, Nejvyšší soud
dovolání žalobkyně postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, když
zkonstatoval, že trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a
pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Tento závěr odůvodnil poukazem na
alternativní vymezení kritérií přípustnosti dovolání, jež se navzájem vylučují,
a absencí vymezení konkrétní právní otázky, při jejímž řešení měl odvolací soud
pochybit. Toto usnesení Nejvyššího soudu však bylo zrušeno nálezem Ústavního
soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 2904/20, v němž Ústavní soud poukázal
jednak na skutečnost, že obě kritéria přípustnosti dovolání, která žalobkyně v
dovolání vymezila, vedle sebe logicky obstojí, jednak na to, že žalobkyně
konkrétní právní otázku, k níž přípustnost podaného dovolání vztahuje, ve svém
podání vymezila, byť tak učinila poněkud nepřehledně. Dovolací soud se tedy za
tohoto stavu nyní dále zaměřil na otázku přípustnosti podaného dovolání.
18. Na řešení otázky, zda zamítnutí žaloby vyhovuje obecně sdílené
představě spravedlnosti, když se žalobkyně měla vědomě dopouštět
nekalosoutěžního jednání parazitováním na známé ochranné známce a
nerespektováním vydaného předběžného opatření soudu, což by zakládalo důvod pro
analogickou aplikaci § 12 OdpŠk, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Odvolací soud tento názor neformuloval jako právní důvod meritorního
rozhodnutí, ale toliko jako svou úvahu vyslovenou nad rámec věcného posouzení
(obiter dictum). Ve vztahu k této otázce tudíž dovolání přípustné ve smyslu §
237 o. s. ř. není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn.
2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
19. Totéž platí i ve vztahu k vadám řízení, na které dovolatelka v
dovolání poukazuje a které měly spočívat v porušení § 213 odst. 3 o. s. ř.,
jehož se měl odvolací soud při řešení uvedené otázky dopustit. Podle § 242
odst. 3 věty druhé o. s. ř. totiž platí, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení
přihlédnout pouze za podmínky, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však ve
vztahu k otázce případné aplikovatelnosti § 12 OdpŠk na daný případ splněna
není.
20. Nepřípustné je podané dovolání i v části směřující proti výroku
napadeného rozsudku o nákladech řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li
napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci
samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok
závislý (akcesorický).
21. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce hmotného práva, zda
lze na pravomocné rozhodnutí o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů likvidace
jejího zboží vydanému podle § 30 odst. 2 písm. b) a odst. 5 zákona č. 191/1999
Sb. hledět jako na nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v situaci, kdy toto
rozhodnutí sice samo nebylo pro nezákonnost zrušeno či změno k tomu příslušným
orgánem, jako nezákonné však bylo zrušeno rozhodnutí, kterým byla žalobkyně
uznána vinou ze spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o
ochraně spotřebitele a jímž bylo podle § 28a odst. 1 písm. a) zákona č.
191/1999 Sb. současně vysloveno propadnutí tohoto zboží. Tato otázka totiž
dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem
za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském
soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo
v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
24. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán
(odstavec 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez
ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno
nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odstavec 2). Nejde-li o
případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem
stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k
ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný
prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný
procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení
soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení
exekuce (odstavec 3).
25. Podle § 28a zákona č. 191/1999 Sb. propadnutí zboží, kterým jsou
porušena práva k duševnímu vlastnictví, se uloží, jestliže takové zboží náleží
pachateli správního deliktu a a) bylo ke spáchání správního deliktu užito nebo
určeno, nebo b) bylo správním deliktem získáno nebo bylo nabyto za zboží,
kterým jsou porušena práva k duševnímu vlastnictví, správním deliktem získané
(odstavec 1). Vlastníkem propadlého zboží, kterým jsou porušena práva k
duševnímu vlastnictví, se stává stát (odstavec 2).
26. Podle § 30 zákona č. 191/1999 Sb. celní úřad na náklady pachatele
správního deliktu zajistí a) se souhlasem držitele práva odstranění ochranných
známek z propadlých nebo zabraných padělků a zničení takto odstraněných
ochranných známek, nebo b) zničení propadlého nebo zabraného zboží, v
souvislosti s jehož nabízením nebo prodejem došlo k porušení zákazu používání
klamavých obchodních praktik (odstavec 2). Je-li pachatel správního deliktu
osobou neznámou nebo osobou, která není za spáchání správního deliktu
odpovědná, celní úřad zajistí zničení zboží, v souvislosti s jehož nabízením
nebo prodejem byl porušen zákaz používání klamavých obchodních praktik a u
něhož bylo vysloveno zabrání. V takovém případě nese náklady na zničení zboží
stát (odstavec 3). Jsou-li propadlé nebo zabrané padělky využitelné pro
humanitární účely, může celní úřad rozhodnout, že budou bezplatně převedeny na
přejímající organizaci podle § 14b (odstavec 4). V případech uvedených v
odstavci 2 celní úřad rozhodnutím stanoví částku odpovídající nákladům spojeným
se zničením nebo s úpravami zboží (odstavec 5).
27. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v závěru, že jednou ze zákonem
stanovených podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím je, aby toto rozhodnutí bylo pro svou nezákonnost zrušeno nebo
změněno příslušným orgánem. Na nezbytnost splnění této podmínky, vyplývající z
citovaného § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk, je ostatně poukazováno i v ustálené
judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30
Cdo 443/2013, nebo ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2590/2016, či usnesení ze
dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).
28. V rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 12.
2013, sp. zn. I. ÚS 3047/13, Nejvyšší soud uvedl, že pojem „nezákonné
rozhodnutí“, od něhož je vznik škody odvozován, není v zákoně č. 82/1998 Sb.
blíže definován. Aby bylo možno rozhodnutí státního orgánu považovat za
nezákonné, je třeba v zásadě splnit dvě podmínky: rozhodnutí musí být
pravomocné (případně vykonatelné bez ohledu na právní moc) a rozhodnutí musí
být zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost. Podmínka
pravomocného rozhodnutí vychází z premisy, že do okamžiku nabytí právní moci má
účastník řízení možnost bránit se odpovídajícími procesními prostředky a v
rámci instančního přezkumu dosáhnout změny či zrušení rozhodnutí, které je pro
něj nepříznivé. S právní mocí je rovněž spjata vykonatelnost rozhodnutí, neboť
výkonem rozhodnutí může dojít ke vzniku škody. Podmínka zrušení či změny
rozhodnutí pro nezákonnost v sobě zahrnuje dva dílčí aspekty: zrušení či změnu
rozhodnutí a nezákonnost původního rozhodnutí. Podmínka zrušení rozhodnutí pro
nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud
v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost
rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím
rozhodnutím vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., a nemůže
zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010). Přezkum
zákonnosti rozhodnutí je možný pouze v rámci instančního přezkumu odvolacím či
dovolacím soudem a za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu Ústavním
soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo
2162/2005). V původním řízení by proto mělo být vysloveno, z jakých důvodů se
rozhodnutí zrušuje či mění, nebo by taková skutečnost ze zrušovacího rozhodnutí
měla alespoň jasně vyplývat.
29. K uvedeným závěrům je nicméně potřeba dodat, že při posuzování
nároků uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze ztratit ze zřetele, že
aplikací tohoto zákona nesmí fakticky dojít k vyprázdnění práva na náhradu újmy
způsobené veřejnou mocí, jež je garantováno v čl. 36 odst. 3 Listiny.
Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu proto dovodila, že ve
specifických případech může výjimečně nastat situace, kdy jsou později vydaným
rozhodnutím popřeny účinky rozhodnutí vydaného dříve, jež je pak namístě
považovat za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, byť toto rozhodnutí samo
zrušeno či změněno pro svou nezákonnost nebylo. Trvat na požadavku na zrušení
takového rozhodnutí, jež se ocitlo v rozporu s objektivním právem, by se totiž
v těchto případech jevilo jako nepřiměřeně formalistické a fakticky by
odpovědnost státu za škodu vylučovalo. Poukázat lze v této souvislosti
například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2150/2012, jakož i na již zmíněný rozsudek ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo
443/2013, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4158/2009, a dále na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS
1774/08, ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11, ze dne 11. 4. 2013, sp.
zn. III. ÚS 2201/10, ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1534/18, nebo ze dne 3.
6. 2021, sp. zn. II. ÚS 3516/20. Stejný názor potvrzuje i odborná literatura
(srov. SIMON, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 1. vydání,
Praha: C. H. Beck, 2019, s. 108). Výjimečnost uvedené situace je přitom dána
též tím, že poškozený v původním řízení žádný opravný prostředek proti
rozhodnutí, jehož nezákonnost tvrdí, neměl k dispozici, nebo jej sice k
dispozici měl, nešlo však o opravný prostředek, který by mohl reálně vést k
formálnímu zrušení dotčeného rozhodnutí.
30. V posuzovaném případě se o takovou výjimečnou situaci, kdy
odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím může vzniknout i
tehdy, kdy toto rozhodnutí formálně zrušeno nebo změněno nebylo, jedná.
Přestože o uložení povinnosti žalobkyni k náhradě nákladů likvidace jejího
zboží bylo podle § 30 odst. 2 písm. b) a odst. 5 zákona č. 191/1999 Sb.
rozhodnuto samostatným rozhodnutím, což zdůraznil i odvolací soud, nelze
přehlédnout, že toto rozhodnutí je s rozhodnutím Celního úřadu Kolín ze dne 6.
8. 2010, č. j. 22542/2010 177500-021, podle kterého žalobkyně spáchala správní
delikt podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, v souvislosti
s čímž bylo současně vysloveno propadnutí předmětného zboží, věcně –
akcesoricky – spjaté do té míry, že je existencí tohoto rozhodnutí přímo
podmíněno. Nejedná-li se o situaci, kdy je pachatel správního deliktu osobou
neznámou nebo osobou, která není za spáchání správního deliktu odpovědná, tj. o
situaci, na níž dopadá § 30 odst. 3 zákona č. 191/1999 Sb., v souladu s nímž v
takovém případě nese náklady vynaložené na zničení zabraného zboží stát, totiž
povinnost k náhradě zmíněných nákladů stíhá pouze osobu, která předmětný
správní delikt spáchala a ve vztahu k níž bylo o propadnutí jejího
zlikvidovaného zboží rozhodnuto, přičemž celní úřad jí tuto povinnost v souladu
s § 30 odst. 5 téhož zákona uloží, aniž by zde měl prostor pro správní uvážení.
Zrušení rozhodnutí Celního úřadu Kolín ze dne 6. 8. 2010 z důvodu jeho
nezákonnosti, o němž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 12.
2014, sp. zn. 10 As 157/2014 (na který navázalo následné zastavení správního
řízení odůvodněné tím, že se žalobkyně vytýkaného správního deliktu
nedopustila), tudíž z hlediska § 8 odst. 1 OdpŠk nemůže zůstat bez vlivu také
na posouzení (ne)zákonnosti rozhodnutí o její povinnosti k náhradě nákladů
provedené likvidace.
31. Přitom i na otázku, zda měla poškozená v době před vydáním zmíněného
rozsudku Nejvyššího správního soudu skutečně reálnou možnost – v podobě
účinného opravného prostředku – dosáhnout zrušení správního rozhodnutí řešícího
otázku náhrady předmětných nákladů, je namístě odpovědět záporně. Do doby
zrušení rozhodnutí Celního úřadu Kolín ze dne 6. 8. 2010 byl totiž neúspěch
takového opravného prostředku vzhledem k vázanosti celního úřadu tímto správním
rozhodnutím o spáchaném správním deliktu zjevně nevyhnutelný, je-li z § 30
odst. 5 zákona č. 191/1999 Sb. zřejmé, že úkolem rozhodnutí celního úřadu
vydaného podle tohoto ustanovení bylo pouze stanovení výše částky, kterou byl
pachatel správního deliktu povinen na nákladech likvidace propadlého zboží
zaplatit. Pakliže smysl ustanovení § 8 odst. 3 OdpŠk vychází z obecné zásady
prevence, podle které by účastník řízení měl využít všech procesních prostředků
v řízení samotném, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou
zároveň způsobilé odstranit nezákonné rozhodnutí, v posuzovaném případě tento
smysl nebylo možné naplnit (ostatně skutkové zjištění soudů nižších stupňů o
neúspěchu odvolání žalobkyně, kterým předmětné rozhodnutí napadla, tuto
skutečnost rovněž potvrzuje). Jedná se tak o případ zvláštního zřetele hodný,
kdy lze podle § 8 odst. 3 OdpŠk od podmínky vyčerpání opravných prostředků
upustit, neboť na straně žalobkyně byly objektivně dány takové okolnosti, pro
které na ní není třeba pro účely odpovědnosti státu za škodu podání opravného
prostředku vyžadovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11.
2015, sp. zn. 30 Cdo 3322/2013).
32. Nejvyšší soud tedy dospěl oproti odvolacímu soudu k závěru, že
samotná skutečnost, že pravomocné rozhodnutí Celního úřadu Kolín ze dne 27. 3.
2012, č. j. 7837-2/2012 177500-021, nebylo pro svou nezákonnost formálně
zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, nemá za daných specifických okolností
za následek vyloučení odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., pakliže
nezákonnost tohoto rozhodnutí vyplynula z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 10 As 157/2014, jímž bylo pro nezákonnost zrušeno
rozhodnutí Celního úřadu Kolín ze dne 6. 8. 2010, č. j. 22542/2010 177500-021,
o tom, že žalobkyně spáchala správní delikt, jenž jí byl kladen za vinu, a jímž
bylo současně rozhodnuto o propadnutí jejího zboží, které bylo následně
zlikvidováno.
33. Žalobkyni však nelze přisvědčit v názoru, že napadené rozhodnutí
nemůže obstát také pro kolizi s jí citovanými závěry, které Ústavní soud
vyslovil v nálezu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08 (či v jemu
předcházejícím nálezu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05), týkajícím se
odpovědnosti státu za škodu způsobenou trestním stíháním fyzické osoby, které
skončilo zproštěním obžaloby.
34. Ve zmíněném nálezu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08,
Ústavní soud mimo jiné uvedl: „Trestní stíhání představuje kontinuální proces
zjišťování a ověřování skutečností rozhodných pro posouzení jednání obviněného
a jejich hodnocení z hlediska trestněprávních norem. Za tím účelem jsou orgány
činné v trestním řízení nadány řadou procesních pravomocí, jež umožňují a
usnadňují průběh trestního řízení, které ovšem nemohou vykonávat mechanicky.
Vždy je třeba využití procesních institutů zvažovat z pohledu proporcionality
zásahu do základních práv obviněného. Prostředky trestního procesu, které
nezřídka vedou k omezení základních práv obviněného, proto také nelze posuzovat
zcela izolovaně, ale pouze v kontextu účelu jejich použití, jímž je odhalení a
potrestání pachatele trestné činnosti. Pokud se v kterékoliv fázi trestního
řízení ukáže, že tento účel nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné
činnosti nedopustil, a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo zcela
liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení
provedeny, tj. případně včetně prostředku vedoucího k omezení osobní svobody,
jímž je vazba. Pro účely odškodnění proto nelze zcela izolovaně posuzovat vazbu
a samotné trestní stíhání. Pokud se trestní stíhání ukázalo jako nedůvodné,
byla nedůvodná také samotná vazba jako prostředek vedoucí k vyšetření údajné
trestné činnosti. Jinak řečeno, ukáže-li se samotné trestní stíhání jako
nedůvodné, platí tento závěr pro všechny úkony a instituty, které se k
trestnímu stíhání vázaly. Je totiž třeba vycházet z toho, že nebýt vlastního
trestního stíhání, nebyl by jednotlivec podroben povinnosti snášet jednotlivé
procesní úkony či uplatnění omezovacích institutů, včetně výkonu samotné vazby.“
35. Dovolací soud však v uvedené souvislosti odkazuje především na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013,
publikovaný pod číslem 8/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který
mimo jiné reagoval na závěry formulované na adresu zmíněného nálezu ve
stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10. Z
nich totiž plyne, že nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS
590/08, nesledoval zevšeobecňující převzetí v něm uvedených důvodů na všechny
úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly, nýbrž reagoval na
výjimečnost (specifičnost) skutkového stavu, s nímž byl Ústavní soud při řešení
konkrétní ústavní stížnosti konfrontován. Jak Nejvyšší soud v tomto rozsudku
rovněž uvedl, důvody dotčeného nálezu Ústavního soudu, byť obecně formulované,
nadto nelze automaticky vztahovat na jiné případy, než je posouzení zavinění
jako okolnosti vylučující odpovědnost státu ve smyslu § 12 OdpŠk tam, kde je
jinak naplněn odpovědnostní titul (rozhodnutí o vazbě), a formálně i
předpoklady uvedené v ustanovení § 12 OdpŠk, avšak soud dospěje k závěru, že v
posuzovaném trestním řízení byl institut trestního práva (vazba) použit zcela
neadekvátním, až absurdním způsobem. Současně tyto závěry dopadají na případy
odpovědnosti za újmu způsobenou obviněnému trestním stíháním či omezením osobní
svobody, u kterých zákonodárce (ve vztahu k rozhodnutí o vazbě) a judikatura
(ve vztahu k rozhodnutí o zahájení trestního stíhání) s ohledem na význam
dotčených práv volněji než v případech jiných rozhodnutí definovali předpoklady
vzniku odpovědnosti státu, ačkoliv jinak by předpoklady vzniku odpovědnosti
státu za nezákonné rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny ve spojení s
ustanovením § 8 OdpŠk (tj. zrušení rozhodnutí pro nezákonnost) či za nezákonné
(nedůvodné) omezení osobní svobody ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod ani splněny nebyly.
36. Oporu pro závěr o nesprávnosti úvahy, kterou žalobkyně vycházejíc z
nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, v dovolání
předkládá, lze pro posuzovaný případ nalézt také v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4816/2016. V něm totiž Nejvyšší soud uvedl, že
není možné založit odpovědnost státu za újmu způsobenou vedením přestupkového
řízení, které neskončilo uznáním viny přestupce, na stejném principu, na jakém
je založena odpovědnost státu za újmu způsobenou trestním stíháním. Přestože
trestní právo a správní právo trestní mají mnoho společných znaků, odpovědnost
státu za újmu způsobenou vedením přestupkového řízení nestojí na stejných
předpokladech, na jakých judikatura obecných soudů založila odpovědnost státu
za újmu způsobenou obviněnému trestním stíháním a podle kterých se rozhodnutí o
zahájení trestního stíhání (sdělení obvinění) považuje za nezákonné rozhodnutí
(§ 8 OdpŠk), bylo-li trestní stíhání zastaveno nebo byl-li obviněný zproštěn
obžaloby. Závěr, jenž byl zformulován ve světle šíře a závažnosti následků,
které má pro právní postavení obviněného již samotné trestní stíhání (ať už jde
o veřejnou dehonestaci, možnost vzetí do vazby, hrozbu uložení trestu odnětí
svobody, ztrátu trestní bezúhonnosti jako podmínky pro výkon řady povolání
apod.), totiž v případě správního řízení (přestupkové řízení nevyjímaje), které
takové dopady do práv jeho účastníka nepochybně nemá, obstát nemůže.
37. Ve shodě s tím, co bylo uvedeno výše, nicméně Nejvyšší soud uzavírá,
že právní posouzení dané věci odvolacím soudem je nesprávné, dospěl-li tento
soud k závěru, že žalobě nelze vyhovět z důvodu absence nezákonného rozhodnutí
ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
38. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. nyní vázán právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V následujícím řízení se
proto tento soud zaměří na posouzení dalších podmínek vzniku odpovědnosti
žalované za tvrzenou škodu, jejichž naplnění je pro závěr o důvodnosti
vzneseného nároku žalobkyně rovněž nezbytné.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu