30 Cdo 2590/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobkyně INJURED s.r.o., se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 7, zastoupené
JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 7, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 16, o zaplacení 230 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
2 pod sp. zn. 19 C 163/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 25. 1. 2016, č. j. 68 Co 453/2015-163, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2016, č. j. 68 Co 453/2015-163,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil výrok o náhradě
nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 7. 6. 2002 byl prohlášen konkurs společnosti ZKL Klášterec nad Ohří, a. s. (dále
jen „úpadce“). Dne 23. 8. 2002 byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem
schválen prodej podniku mimo dražbu. Dne 30. 8. 2002 nynější žalobkyně (v té
době vystupující pod firmou COMINDUSTRIAL spol. s r.o.) uzavřela jako kupující
s prodávajícím Mgr. Danielem Thonatem, správcem konkursní podstaty úpadce,
smlouvu o prodeji podniku za kupní cenu 40 000 000 Kč. Následně byl ustanoven
správcem konkursní podstaty JUDr. Jiří Kadeřábek, jenž podal proti nynější
žalobkyni (v té době vystupující pod firmou ZKL Klášterec spol. s r.o.), žalobu
o vydání veškerých věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které tvoří smlouvu
o prodeji podniku z 30. 8. 2002. Řízení bylo vedeno u Krajského soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 45 Cm 67/2005 (dále jen „posuzované řízení“). Rozsudkem
ze dne 18. 4. 2007, č. j. 45 Cm 67/2005-496, Krajský soud v Ústí nad Labem
žalobě vyhověl. Podle Krajského soudu byla smlouva o prodeji podniku absolutně
neplatná, neboť předmětem prodeje podniku v konkursním řízení nemohou být
závazky, které nemají pracovněprávní charakter. Vrchní soud v Praze rozsudkem
ze dne 10. 1. 2008, č. j. 15 Cmo 125/2007-582, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (dále jen „tvrzená nezákonná rozhodnutí“). Podnik byl pod tíhou
exekuce nařízené dne 14. 4. 2008 Okresním soudem v Chomutově předán správci
konkursní podstaty dne 21. 5. 2008. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem a
Vrchního soudu v Praze zrušil. Souhlasil se soudy nižších stupňů, že smlouva
byla absolutně neplatná, nicméně žalobní návrh neumožňuje soudu, aby vzájemnou
vázanost nároků (žalovaná měla vrátit podnik a žalobce měl žalované vrátit
částku podle kupní smlouvy) mohl vyjádřit v rozsudku. Žalobce v posuzovaném
řízení podle Nejvyššího soudu nemohl být úspěšný, protože nepodmínil povinnost
žalované vydat podnik do konkursní podstaty úpadce svou povinností vrátit
žalované částku, kterou jako cenu podniku do konkursní podstaty zaplatila. To
je potřeba výslovně uvést ve výroku soudního rozhodnutí. Nejvyšší soud věc
vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení, jenž usnesením ze dne
30. 8. 2013, č. j. 45 Cm 67/2005-863, řízení zastavil z důvodu zpětvzetí
žaloby. V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud uvedl, že dne 27. 8. 2013 doručil
právní zástupce žalované (nynější žalobkyně) k výzvě soudu svůj souhlas se
zpětvzetím žaloby a zastavením řízení, avšak nesouhlasil s přiznáním nákladů
řízení žalobci. Řízení tak skončilo bez meritorního rozhodnutí. Žalobkyně se v
tomto řízení domáhá náhrady škody v podobě ušlého zisku, která jí měla být
způsobena v důsledku vydání tvrzených nezákonných rozhodnutí.
Požadovaná částka
ve výši 230 000 000 Kč představuje necelý desetinásobek zisku žalobkyně
dosaženého v roce 2007, tedy hospodářského období před „zničením podniku“, jímž
žalobkyně míní nutnost trvalého opuštění podniku v důsledku exekuce vedené na
základě tvrzených nezákonných rozhodnutí a předání podniku JUDr. J. K. dne 21. 5. 2008. Žalobkyně se v žádném řízení nedomáhala náhrady škody proti původnímu
správci konkursní podstaty Mgr. Danielu Thonatovi.
4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud jde o
první z předpokladů pro náhradu škody, existence nezákonných rozhodnutí ve
smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), je tento předpoklad po
formální stránce splněn, neboť tvrzená nezákonná rozhodnutí byla zrušena
rozsudkem Nejvyššího soudu. Nicméně dále soud uvedl, že je nutné přihlédnout
rovněž k materiální stránce daných rozhodnutí a jejich odůvodnění. Dále se
zabýval otázkou platnosti smlouvy o prodeji podniku, přičemž se ztotožnil se
závěrem Nejvyššího soudu v posuzovaném řízení, že tato smlouva byla absolutně
neplatnou, a to v plném rozsahu. Právě tento závazný právní názor Nejvyššího
soudu vedl k následnému procesnímu úkonu žalobce ve vráceném řízení před soudem
prvního stupně v tom smyslu, že žádal zastavení řízení v plném rozsahu, když
Nejvyšší soud rozhodnutí zrušil z důvodu nesprávného petitu žaloby, který
nepočítal se synalagamtickým závazkem a požadoval pouze vrácení podniku. Soud
prvního stupně vyjádřil podiv nad tím, že nynější žalobkyně v procesním
postavení žalované v posuzovaném řízení nevyužila svých procesních možností
bránit se danému rozhodnutí, nepodala odvolání, naopak vyjádřila souhlas se
zastavením řízení. To vše za situace, kdy podnik byl předán správci konkursní
podstaty, nynější žalobkyně neobdržela za něj požadovanou kupní cenu a byla
nucena následně vyvolat jiné řízení, v němž se kupní ceny domáhá. Je s podivem,
že žalobkyně neiniciovala změnu žalobního petitu tak, aby byla připuštěna změna
žaloby, když tuto možnost v původním řízení měla, a naopak pouze pasivně
souhlasila se zastavením řízení. I přes tyto skutečnosti však soud prvního
stupně za podstatný považoval závěr o neplatnosti smlouvy o prodeji podniku.
Žalobkyně tudíž nabyla podnik na základě neplatné smlouvy. Žalobkyně se tak
musela vypořádat se správcem konkursní podstaty jako s primárním dlužníkem,
neboť při existenci neplatné smlouvy si strany musí vrátit vše, co získaly,
tedy předmětem vypořádání by byl i případný zisk. Žalobkyně se touto žalobou
domáhá toho, co by mohla protiprávně získat, tedy generovat protiprávní zisk z
cizí věci na úkor konkursní podstaty. Soud tak dospěl k závěru, že tvrzený ušlý
zisk není v příčinné souvislosti s nezákonností shora označených rozhodnutí.
Žalovaná není věcně pasivně legitimovanou, neboť je na místě vypořádat závazky
proti primárnímu dlužníkovi, tedy správci konkursní podstaty. Dále soud prvního
stupně dospěl k závěru, že došlo také k přetržení příčinné souvislosti v
důsledku akceptace zpětvzetí žaloby a zastavení řízení.
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Neshledal důvodnou námitku žalobkyně ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
soudu prvního stupně, jež měla spočívat v tom, že z rozhodnutí není zřejmé, zda
soud prvního stupně dospěl k závěru o nezákonnosti daných rozhodnutí, když se
touto nezákonností zabýval jednak po formální, jednak po materiální stránce. Z
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že soud dovodil existenci
nezákonných rozhodnutí, pouze dospěl k závěru, že absentuje další předpoklad
odpovědnosti za škodu, kterým je příčinná souvislost mezi nezákonným
rozhodnutím a tvrzenou škodou, a konečně dospěl k závěru, že žalovaná není ve
sporu věcně pasivně legitimovanou. Po právní stránce se však odvolací soud
neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně existence nezákonného
rozhodnutí. Uvedl, že za nezákonné nelze považovat takové rozhodnutí orgánu
státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho
zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Opačný názor by vedl k nepřijatelnému
důsledku, že nárok na náhradu škody by vznikl účastníkům jakéhokoli řízení
vždy, když by instančně vyšší orgán dospěl k odlišnému právnímu názoru od
instančně nižšího orgánu. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7.
2012, sp. zn. 30 Cdo 3437/2011, ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2259/2012, ze
dne 12. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1338/2011, a rozsudek ze dne 25. 5. 2004, sp.
zn. 25 Cdo 593/2003. Protože podle odvolacího soudu absentuje jeden z
předpokladů odpovědnosti za škodu, kterým je existence nezákonného rozhodnutí,
bylo by nadbytečné se zabývat splněním dalších z nich. Odvolací soud
poznamenal, že v tomto řízení nepříslušelo soudu prvního stupně zabývat se
důvodností žaloby v posuzovaném řízení, tedy hodnotit platnost smlouvy o
prodeji podniku. Veškeré odvolací námitky k tomuto závěru tak shledal
irelevantní. Vzhledem k tomu, že předmětem žaloby nebyla kupní cena, bylo
nadbytečné zabývat se argumentací žalobkyně směřující k tomuto nároku a k
otázce synalagmatického plnění.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně
dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva ohledně posouzení podmínek nezákonnosti
rozhodnutí, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury
dovolacího soudu. Dále dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky dovolacím soudem doposud
neřešené, a to, zda je při posouzení nároku žalobkyně (poškozené) na náhradu
škody po státu z důvodů tvrzeného nuceného vydání podniku pod tíhou exekuce z
titulu následně zrušených nezákonných rozhodnutí relevantní vlastnictví či
oprávněná držba poškozené k takovému podniku a platnost smlouvy kupní.
7. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení
věci. Ve vztahu k první otázce namítá, že jediným předpokladem nezákonnosti
rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk je jeho změna či zrušení po právní moci.
Tato podmínka byla splněna. Z obsahu zrušujícího rozsudku je zřejmé, že žaloba
měla být zamítnuta (pro žalobní petit nezohledňující vzájemnou povinnost vrátit
kupní cenu), namísto toho však soudy nesprávně rozhodly tak, že žalobě vyhověly
a uložily žalobkyni povinnost vydat věci, práva a jiné majetkové hodnoty.
Odvolací soud jedinou zákonnou podmínku rozšířil o další novou podmínku, podle
které za nezákonné rozhodnutí nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu,
které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v
zahájeném řízení pokračuje. Pokračování v řízení po kasačním rozhodnutí dle
dovolatelky nebrání v posouzení zrušeného rozhodnutí jako nezákonného. Pokud by
tomu tak bylo, pozbyl by stát téměř zcela svoji odpovědnost za nezákonná
rozhodnutí vydaná v civilním soudním řízení. Tento restriktivní výklad popírá
ústavně garantované právo ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod. Dále se dovolatelka obsáhle vyjadřuje k jednotlivým rozhodnutím
Nejvyššího soudu, na která odvolací soud odkázal, přičemž uvádí důvody, proč
daná rozhodnutí nejsou aplikovatelná na nyní posuzovanou věc. Nadto z výše
citovaných rozhodnutí dovozuje, že závěr o nezákonnosti zrušených rozhodnutí
nelze učinit pouze v případě, kdy se v řízení pokračuje v době, kdy je
rozhodováno o náhradě škody. Od tohoto závěru se odvolací soud odchýlil, neboť
v této věci již posuzované řízení v současné době nepokračuje.
8. Dále dovolatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí,
která spočívá v tom, že odvolací soud se vůbec nevypořádal s odvolací
argumentací žalobkyně poukazující na nesprávné právní posouzení soudu prvního
stupně ohledně údajně absentující příčinné souvislosti či údajně absentující
pasivní věcné legitimace žalované. K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu
prvního stupně se odvolací soud omezil na konstatování závěru o
přezkoumatelnosti tohoto rozsudku, aniž by ho jakkoliv logicky zdůvodnil či se
vyjádřil alespoň k jednomu z několika argumentů žalobkyně. Dovolatelka opakuje
své námitky vztahující se k nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně,
přičemž za zásadní považuje, že z rozsudku není zřejmé, zda soud prvního stupně
považoval zrušená rozhodnutí za nezákonná, když přišel s vlastní koncepcí
formální a materiální nezákonností rozhodnutí, aniž by tuto koncepci blíže
vysvětlil. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí dále spočívá v závěru
odvolacího soudu, že je irelevantní, zda žalobkyně byla vlastníkem nebo
oprávněným držitelem podniku a zda smlouva o prodeji podniku byla platná či
nikoliv nebo jaká byla aktiva podniku, z jehož zmařeného provozu žalobkyně
škodu uplatňuje. Tento závěr odvolací soud nijak neodůvodnil. Dovolatelka
odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí.
9. Ve vztahu k druhé otázce dovolatelka namítá, že odvolací soud
přehlédl, že se v řízení domáhá náhrady škody po státu alternativně ze dvou
titulů s vědomím, že v závislosti na posouzení platnosti či neplatnosti smlouvy
o prodeji podniku může být úspěšná jen v jednom z nich. Předně žalobkyně tvrdí,
že je vlastníkem podniku na základě platné a účinné smlouvy a škoda jí vznikla
tím, že musela podnik na základě nezákonných rozsudků vydat, a nemohla proto
pokračovat v do té doby ziskovém provozu. Alternativně tvrdí, že i kdyby byla
smlouva absolutně neplatná, nebyla by žalobkyně povinna předmětný areál
vyklidit (minimálně do doby vrácení kupní ceny), a tudíž by i nadále podnik
provozovala. Posouzení otázky platnosti smlouvy je tudíž pro posouzení nároku
žalobkyně v tomto řízení zásadní. Není zřejmé, z čeho odvolací soud dovodil
opak. Nelze vyloučit, že odvolací soud k tomuto závěru dospěl z toho důvodu, že
danou otázku považoval za pravomocně vyřešenou zrušujícím rozsudkem Nejvyššího
soudu v posuzovaném řízení. Nejvyšší soud v posuzovaném řízení tuto otázku
řešil pouze jako otázku předběžnou, pročež její řešení není závazné.
Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn.
32 Cdo 4004/2011. Následně se zabývá otázkou platnosti dané smlouvy.
10. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně
s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
11. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že druhá dovolatelkou
vymezená otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se jedná o otázkou
řešenou v jiném řízení, jejímž posouzením se odvolací soud nezabýval, neboť
tato otázka nebyla pro posouzení nároku uplatněného dovolatelkou relevantní a
odvolací soud ani nebyl k posuzování této otázky příslušný. Žalovaná odkazuje
na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 3453/14.
Skutečnost, že zůstala tato otázka pro žalobkyni nezodpovězena, resp. odpověď
na ní má za nejistou, leží zcela na žalobkyni, která z vlastní svobodné vůle
nepokračovala v řízení, v němž mohla dosáhnout odpovědi na tuto otázku. K první
dovolatelkou vymezené otázce žalovaná uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu, na
níž odvolací soud odkázal, je v této věci aplikovatelná, byť žádné z rozhodnutí
výslovně neřeší věc obdobnou této věci. Z rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 593/2003
plyne právní věta, že „nebylo-li pravomocně skončeno řízení následující po
zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost, nelze je považovat za
nezákonné.“ Názory na její paušální použití se různí, neboť na straně jedné
nelze ustoupit z principu, že podmínka nezákonnosti rozhodnutí nastává
objektivně zrušením nebo změnou nezákonného rozhodnutí, ale na straně druhé je
pro posouzení vzniku škody, resp. újmy co do základu rozhodné, jaký je výrok
pravomocného rozhodnutí vydaného v pokračujícím řízení po zrušení nezákonného
rozhodnutí. Pokud rozhodnutí vydané v pokračujícím řízení obsahuje stejný
výrok, který mělo zrušeného rozhodnutí, je třeba zkoumat tvrzený obsah, druh
újmy, aby bylo možno dovodit existenci či neexistenci příčinné souvislosti mezi
nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou. Pokud řízení vedené po zrušení
nezákonného rozhodnutí neskončí rozhodnutím ve věci, pak je třeba zkoumat
důvody, pro které nebylo meritorní rozhodnutí vydáno, např. – jako se stalo v
této věci – zastavení řízení, včetně podílu poškozeného. Jelikož žalobkyně v
řízení pokračujícím po zrušení obou rozsudků souhlasila s návrhem na zpětvzetí
žaloby, zbavila se o své vůli nového rozhodnutí ve věci, na základě něhož mohlo
být postaveno na jisto, zda v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím jí
vznikla tvrzená škoda. Žalobkyní podávané úvahy o tom, že v pokračujícím řízení
soudy nemohly žalobě na vydání podniku vyhovět proto, že v petitu nebylo
reflektováno synalagma, mají stejnou váhu jako důvody opačné, tj. pokud by
řízení pokračovalo, pak by žalobce – konkursní správce – petit upravil, a
vzhledem k neplatnosti smlouvy o prodeji podniku by byla žalobkyni uložena
stejná povinnost jako v nezákonném rozhodnutí.
12. K posledně uvedené úvaze žalované o potenciálním výsledku
posuzovaného řízení dovolatelka ve své replice uvedla, že tato úvaha je
irelevantní, neboť ani následné rozhodnutí nemohlo nic změnit na skutečnosti,
že dřívější rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena, tedy šlo o nezákonná
rozhodnutí. Krom toho uvedená úvaha není správná, neboť i kdyby žalobce v
posuzovaném řízení upravil petit, pak by nové rozhodnutí ve věci samé nemohlo
být totožné jako nezákonné rozhodnutí. To z toho důvodu, že takové rozhodnutí
by ukládalo vydat věci, práva a jiné majetkové hodnoty oproti vrácení kupní
ceny. Přitom částkou 40 mil. Kč konkursní správce nedisponoval, nemohl tak ani
doložit, že je připraven vzájemnou povinnost plnit, natož to prokázat v rámci
exekuce. Bez vrácení kupní ceny by pak žalobkyně (v tomto řízení) nebyla
povinna podnik vydat, což však na základě nezákonných rozhodnutí učinit musela.
13. V dalším podání ze dne 25. 11. 2016 dovolatelka navrhla připuštění
procesního nástupnictví dle ustanovení § 107a o. s. ř. vstupem společnosti
BARDAVAN Trade a.s. namísto dosavadní žalobkyně z důvodu postoupení žalované
pohledávky. V podání ze dne 31. 1. 2017 opětovně požádala o vydání rozhodnutí o
tomto návrhu.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
16. Dovolací soud předně k návrhu dovolatelky na připuštění procesního
nástupnictví uvádí, že dle § 243b o. s. ř. ustanovení § 107a o. s. ř. pro
dovolací řízení neplatí. Dovolací soud tudíž v dovolacím řízení pokračoval,
aniž by o tomto návrhu dovolatelky rozhodoval.
17. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že absentuje jeden
z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, jímž je existence nezákonného
rozhodnutí. Druhá dovolatelkou vymezená otázka tudíž nezakládá přípustnost
dovolání, neboť nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí ve
smyslu § 237 o. s. ř. záviselo.
18. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení první
dovolatelkou vymezené otázky, neboť odvolací soud se při řešení této otázky
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady
neshledal.
21. K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za
nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 6.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 100/2013. Zde bylo vysloveno, že měřítkem toho, zda
rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky
odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání
proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
22. V napadeném rozhodnutí pak odvolací soud vyložil, že z rozhodnutí
soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud dospěl k závěru o existenci
nezákonného rozhodnutí, a tudíž neshledal rozsudek soudu prvního stupně
nepřezkoumatelným. Své rozhodnutí ovšem odvolací soud postavil na opačném
závěru, a z toho důvodu shledal nadbytečným zabývat se dalšími argumenty
žalobkyně, neboť nedůvodnost žalobou uplatněného nároku již plynula z tohoto
závěru. Z dovolání se jednoznačně podává, že tento pro odvolací soud stěžejní
závěr byl zřejmý rovněž dovolatelce. Dovolací soud tudíž neshledal napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelným.
23. Podle judikatury Nejvyššího soudu je podmínka zrušení rozhodnutí pro
nezákonnost (§ 8 odst. 1 OdpŠk) zásadně splněna již po zrušení rozhodnutí, bez
ohledu na výsledek dalšího řízení (samozřejmě pouze za předpokladu, že důvodem
zrušení předmětného rozhodnutí byla jeho nezákonnost). Stejný názor vyslovil
Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, ze dne
8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1110/2010, ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo
443/2013, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 338/2014, a ze dne 10. 9. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 200/2014.
24. Nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk je pravomocné (případně bez
ohledu na právní moc vykonatelné) rozhodnutí, které bylo zrušeno nebo změněno
příslušným orgánem pro nezákonnost (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013). V posuzovaném případě byly
požadované podmínky splněny – rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1.
2008, č. j. 15 Cmo 125/2007-582, byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11.
2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, pro nezákonnost zrušen, neboť povinnost vydání
podniku prodávajícímu nesprávně nebyla ve výroku rozhodnutí soudu prvního
stupně podmíněna povinností vrátit žalované to, co se jí dostalo od
prodávajícího za podnik, jehož vydání se domáhal. Podmínka vydání nového
meritorního rozhodnutí ve věci není podle ustanovení § 8 OdpŠk vyžadována a
neplyne ani z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Lze tedy uzavřít, že ve
věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a jedna z podmínek vzniku odpovědnosti
státu za škodu byla splněna.
25. Z výše citované judikatury dále plyne, že otázka dalšího vývoje
řízení může být relevantní pro zjišťování vzniku škody, případně nemajetkové
újmy a eventuálně příčinné souvislosti. V některých případech je tedy konečný
výsledek dalšího řízení po zrušení nebo změně rozhodnutí pro nezákonnost třeba
zohlednit. I kdyby se však nezákonné rozhodnutí v dalším rozhodnutí ukázalo
jako věcně správné (např. pokud rozhodnutí bylo zrušeno, ale jeho výrok byl
totožný s výrokem konečného rozhodnutí ve věci), na jeho nezákonnosti ve smyslu
§ 8 OdpŠk to nic nezmění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 190/2013).
26. Předpokladem vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným
rozhodnutím je současné splnění tří podmínek: 1) zrušení rozhodnutí pro
nezákonnost, 2) vznik újmy a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím
a vznikem újmy. V každém jednotlivém případě uplatněného nároku na náhradu
nemajetkové újmy je třeba zkoumat splnění uvedených tří podmínek, tedy rovněž
to, zda ve sféře poškozeného vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí újma. V
některých případech pak bude pro posouzení, zda újma ve sféře poškozeného
vznikla, třeba znát konečný výsledek řízení po zrušení rozhodnutí (uvedené
ostatně obdobně platí i pro posouzení vzniku škody, což Nejvyšší soud popsal ve
výše uvedeném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 190/2013).
27. Mohou však nastat i případy, kdy újma poškozeného je takového
charakteru, že její vznik je zřejmý již po zrušení nezákonného rozhodnutí, a to
bez ohledu na to, jaký bude konečný výsledek celého řízení po zrušení
nezákonného rozhodnutí. Opačný závěr (že vznik újmy v příčinné souvislosti s
vydáním nezákonného rozhodnutí není možné posoudit před vydáním konečného
rozhodnutí) by vedl k zamítnutí žaloby tzv. pro tentokrát (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 200/2014).
28. V nyní posuzované věci však výsledek řízení již je znám, neboť
posuzované řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby. Dovolacímu soudu
nepřísluší v této fázi řízení se zabývat otázkou, jaký význam má takovýto
výsledek řízení pro posouzení vzniku škody či existence příčinné souvislosti.
Stejně tak dovolacímu soudu nepřísluší se v této fázi řízení zabývat otázkou,
zda pro posouzení zbývajících dvou předpokladů je relevantní otázka platnosti
smlouvy o prodeji podniku, ani otázkou, zda soudům v odškodňovacím řízení
přísluší se touto otázkou zabývat. To z toho důvodu, že odvolací soud postavil
své rozhodnutí pouze na (nesprávném) závěru o neexistenci prvního předpokladu
vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Bude na
odvolacím soudu, aby v dalším řízení při výše uvedeném závazném právním názoru
ohledně existence prvního předpokladu pro vznik odpovědnosti za škodu se
zabýval otázkou splnění dalších výše uvedených předpokladů.
V. Závěr
29. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
30. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
32. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu