30 Cdo 338/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Práčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobce J. Š., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem
se sídlem v Plzni, Náměstí Republiky 2/2, proti žalované České republice –
Ministerstvu dopravy, identifikační číslo organizace 660 03 008, se sídlem v
Praze 1, Nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, o zaplacení částky 810.387,- Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 68 C 190/2011, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2013, č.j. 53
Co 19/2013 - 59, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2013, č.j. 53 Co 19/2013 –
59, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 1. srpna 2012, č.j. 68 C
190/2011 – 41, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
Žalobce se částky 810.387,- Kč domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, která mu měla vzniknout v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí Obecního
úřadu Druztová (sp. zn. 577/08 ze dne 18. 12. 2008) a Krajského úřadu
Plzeňského kraje (č.j. DSH/2887/09 ze dne 16. 3. 2009).
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně byla rozhodnutím Obecního úřadu
Druztová, sp. zn. 577/08 ze dne 18. 12. 2008 žalobci uložena pokuta ve výši
30.000,- Kč. Rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 16. 3. 2009,
č.j. DSH/2887/09, bylo odvolání žalobce zamítnuto. Obě rozhodnutí byla pro vady
řízení zrušena rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. dubna 2011, č.j. 57
Ca 38/2009 – 100, neboť v nich správní orgány dospěly k vadnému závěru, že se
na pozemku žalobce nachází veřejně přístupná účelová komunikace. V novém řízení
u Obecního úřadu Druztová nebylo o věci dosud meritorně rozhodnuto.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl rozsudkem ze
dne 1. srpna 2012, č.j. 68 C 190/2011 – 41, žalobu, aby žalovaná byla povinna
zaplatit žalobci částku 810.387,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. října
2013, č.j. 53 Co 19/2013 – 59, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tak, že
rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 27. dubna 2011, č.j. 57 Ca 38/2009 –
100, nelze považovat za nezákonné rozhodnutí, protože v novém řízení po jeho
zrušení je i nadále pokračováno a nebylo zatím vydáno meritorní rozhodnutí a v
této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp.
zn. 25 Cdo 593/2003. V posuzovaném případě měl proto za to, že nebyly splněny
podmínky odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu. Žalobce (dále
jen „dovolatel“) v dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Podle žalobce je nezákonnost rozhodnutí obecního úřadu a
krajského úřadu evidentní. Žalobce dále cituje komentářovou literaturu (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012), podle které „nelze ustoupit ze základní premisy, že
podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna objektivně (a bez možnosti přezkumu
soudem ve sporu o náhradu škody) tím, že příslušný orgán rozhodnutí právě pro
nezákonnost zrušil či změnil. Odlišné vymezení práv či povinností v rozhodnutí
nezákonném a rozhodnutí, které je výsledné, pak zpravidla představuje podstatu
a základ újmy.“ Následně dovolatel poukazuje na to, že závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, nelze aplikovat
paušálně. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II
bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání je důvodné, neboť při řešení otázky výkladu pojmu nezákonného
rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk se soudy odchýlily od judikatury soudu
dovolacího. Dovolací soud v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 10. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 200/2014, kdy bylo rozhodováno o obdobném
nároku téhož žalobce vůči téže žalované, kdy se dovolací soud vyjádřil k otázce
nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Podle judikatury Nejvyššího soudu je podmínka zrušení rozhodnutí pro
nezákonnost (§ 8 odst. 1 OdpŠk) zásadně splněna již po zrušení rozhodnutí, bez
ohledu na výsledek dalšího řízení (samozřejmě pouze za předpokladu, že důvodem
zrušení předmětného rozhodnutí byla jeho nezákonnost). Stejný názor vyslovil
Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, ze dne
8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1110/2010, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo
443/2013. Nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk je pravomocné (případně bez ohledu na
právní moc vykonatelné) rozhodnutí, které bylo zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem pro nezákonnost (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013). V posuzovaném případě byly požadované podmínky
splněny - rozhodnutí Obecního úřadu Druztová (sp. zn. 577/08 ze dne 18. 12. 2008) a Krajského úřadu Plzeňského kraje (č.j. DSH/2887/09 ze dne 16. 3. 2009),
byla pro nezákonnost zrušena rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. dubna
2011, č.j. 57 Ca 38/2009 – 100, neboť v nich správní orgány dospěly k vadnému
závěru, že se na pozemku žalobce nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Podmínka vydání nového meritorního rozhodnutí ve věci není podle ustanovení § 8
OdpŠk vyžadována a neplyne ani z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu.
Lze
tedy uzavřít, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a jedna z podmínek
vzniku odpovědnosti státu za škodu byla splněna. Otázka dalšího vývoje řízení může však být relevantní pro zjišťování vzniku
škody, případně nemajetkové újmy a eventuálně příčinné souvislosti. V některých
případech je tedy konečný výsledek dalšího řízení po zrušení nebo změně
rozhodnutí pro nezákonnost třeba zohlednit. I kdyby se však nezákonné
rozhodnutí v dalším rozhodnutí ukázalo jako věcně správné (např. pokud
rozhodnutí bylo zrušeno, ale jeho výrok byl totožný s výrokem konečného
rozhodnutí ve věci), na jeho nezákonnosti ve smyslu § 8 OdpŠk to nic nezmění
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013). Předpokladem vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným
rozhodnutím je současné splnění tří podmínek: 1) zrušení rozhodnutí pro
nezákonnost, 2) vznik újmy a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím
a vznikem újmy. V každém jednotlivém případě uplatněného nároku na náhradu
nemajetkové újmy je třeba zkoumat splnění uvedených tří podmínek, tedy rovněž
to, zda ve sféře poškozeného vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí újma. V
některých případech pak bude pro posouzení, zda újma ve sféře poškozeného
vznikla, třeba znát konečný výsledek řízení po zrušení rozhodnutí (uvedené
ostatně obdobně platí i pro posouzení vzniku škody, což Nejvyšší soud popsal ve
výše uvedeném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 190/2013). Mohou však nastat i případy, kdy újma poškozeného je takového charakteru, že
její vznik je zřejmý již po zrušení nezákonného rozhodnutí, a to bez ohledu na
to, jaký bude konečný výsledek celého řízení po zrušení nezákonného rozhodnutí. V této věci bude proto na soudu, aby posoudil, zda je před vydáním nového
(konečného) správního rozhodnutí ve věci možné zhodnotit, jestli žalobci
tvrzená újma v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí vznikla. Opačný závěr (že vznik újmy v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného
rozhodnutí není možné posoudit před vydáním konečného správního rozhodnutí) by
vedl k zamítnutí žaloby tzv. pro tentokrát. Pro uvedené posouzení je zásadní, jakým způsobem žalobce svoji újmu, jež mu
měla být vydáním nezákonného rozhodnutí způsobena, vymezil. V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že je řízení postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když v žalobě ani později v
řízení žalobce dostatečně srozumitelně a určitě neuvedl, zda požaduje
zadostiučinění pouze za újmu vzniklou mu v důsledku vydání rozhodnutí Obecního
úřadu Druztová, sp. zn. 577/08 ze dne 18. 12. 2008, a rozhodnutí Krajského
úřadu Plzeňského kraje, č.j. DSH/2887/09 ze dne 16. 3. 2009, nebo zda požaduje
zadostiučinění za újmu způsobenou mu v důsledku dalších skutečností – množství
rozhodnutí, kterými se správní orgány žalobce šikanuje a „snaží žalobce přimět
k tomu, aby strpěl veřejné užívání pozemků ve svém vlastnictví“, zaujatosti, se
kterou vůči němu správní orgány postupují, četnosti úkonů správních orgánů vůči
žalobci, opakovaného podávání návrhů na výkon rozhodnutí proti žalobci atd.
Žaloba proto trpí vadou spočívající v její nesrozumitelnosti a bylo na soudech,
aby žalobce vyzvaly k odstranění této vady postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. V tomto směru musí žalobce přesně specifikovat, v důsledku kterých skutečností
mu tvrzená újma vznikla a v čem má tato újma spočívat. Jestliže žalobce
požaduje zadostiučinění pouze za újmu způsobenou mu dvěma výše uvedenými
nezákonnými rozhodnutími, musí vymezit, v čem tato újma spočívá. Jestliže
žalobce požaduje zadostiučinění za újmu, která mu vzniká v důsledku činnosti
správních orgánů již od roku 2003, musí konkrétně vymezit, v kterých krocích
kterých správních orgánů spatřuje nesprávný úřední postup, příp. kterými
konkrétními nezákonnými rozhodnutími kterých správních orgánů mu byla újma
způsobena.
Protože právní posouzení nároku žalobce odvolacím soudem je z důvodu shora
vyloženého nesprávné, a řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné právní posouzení žalobcova nároku, Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1
o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož se důvody pro
zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně,
když navíc bude potřeba odstranit neurčitost žaloby postupem podle § 43 odst. 1
o. s. ř., zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé i
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu podle stejného ustanovení vrátil k
dalšímu řízení.
Soudy jsou v dalším řízení vázány právními názory v tomto rozhodnutí
vyslovenými (§ 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení
s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu