Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Lucie Hrdé, advokátky, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2025 č. j. 12 To 90/2025-793 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. března 2025 č. j. 1 T 46/2024-784, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a A. C., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, A. A. (jedná se o pseudonym), Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením o porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením přiznal stěžovatelce jako zmocněnkyni poškozené vedlejší účastnice odměnu a náhradu hotových výdajů za její zastupování celkem ve výši 55 720,50 Kč (I. výrok) a návrh stěžovatelky v částce 134 370,50 Kč zamítl (II. výrok).
3. Stížnost stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění nejprve zrekapituloval, že v řízení, v němž bylo rozhodováno o vině a trestu prvního vedlejšího účastníka za trestný čin znásilnění, byla vedlejší účastnici přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč s úrokem z prodlení, a že vedlejší účastnice má v tomto řízení postavení zvlášť zranitelné oběti ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud dospěl podle krajského soudu ke správnému určení výše odměny za jeden úkon právní služby, která činí 3 100 Kč, přičemž takto určená částka odpovídá § 9 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024. O správnosti použití tohoto ustanovení nejsou žádné pochybnosti, a to i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [v této souvislosti krajský soud odkázal na nález ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2137/23 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz)]. Ze stejného ustanovení advokátního tarifu by se podle krajského soudu vycházelo i v civilním řízení, pokud by stěžovatelka vedlejší účastnici zastupovala ve sporu o nemajetkovou újmu. Okresní soud podle krajského soudu se správně vypořádal s posouzením tří úkonů právní služby, které neshledal účelnými, byť je stěžovatelka uplatňovala (šlo - zjednodušeně řečeno - o opakované nahlížení do spisu a doložení lékařských zpráv vedlejší účastnice, přičemž krajský soud se vyjádřil k jednotlivým nahlížením stěžovatelky do spisu i k tomu, že doložení lékařských zpráv nelze považovat za úkon právní služby). V závěru napadeného usnesení krajský soud poznamenal, že stěžovatelkou nárokovanou částku nelze považovat za přiměřenou i vzhledem k náhradě újmy, která byla vedlejší účastnici přiznána v adhezním řízení.
4. Stěžovatelka upozorňuje, že žádala odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 190 091 Kč, včetně daně z přidané hodnoty, ale soudy jí přiznaly částku 55 720,50 Kč. Stěžovatelka očekávala, že soudy budou postupovat podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu, a pokud se tak nestalo, zasáhly do jejího legitimního očekávání. Dále stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 2137/23 s tím, že soudy by měly usilovat o sjednocení soudní praxe, co se týká odměňování zmocněnců v adhezním řízení, resp. právních zástupců poškozených v civilním řízení. Dále stěžovatelka upozorňuje na to, že § 9 odst. 4 advokátního tarifu v její věci nemůže být použit též proto, že k tomuto ustanovení je speciální § 10 odst. 5 advokátního tarifu. Ustanovení § 9 advokátního tarifu lze podle ní aplikovat jedině tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích, nebo tak lze učinit jen s neúměrnými obtížemi. Vedlejší účastnici byl přiznán konkrétní nárok na náhradu nemajetkové újmy a z takto přiznané částky měly obecné soudy vycházet (v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22 , podle něhož je třeba vždy vycházet ze znaleckého posudku, na základě něhož byl stanoven rozsah nemajetkové újmy, resp. přiměřené odškodnění za takovou újmu).
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, a proto nemusí být zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), bod 16.]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako neústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11
(N 68/64 SbNU 767)].
7. Ústavní soud opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, a to i v adhezním řízení, zůstává maximálně zdrženlivý, neboť tato rozhodnutí jen zřídka dosahují ústavněprávního rozměru [viz nález ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1033/21
(N 199/109 SbNU 153), bod 18.)]. Široký prostor pro úvahu obecných soudů však vyvažuje požadavek na řádné odůvodnění jejich rozhodnutí o náhradě nákladů, které musí odpovídat jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3923/11 , bod 24., či ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18
(N 203/103 SbNU 39), body 19. až 21.].
8. Z vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala několik obsahově i argumentačně obdobných ústavních stížností, které se týkaly použití advokátního tarifu pro určení výše její odměny a náhrady nákladů při zastupování zvlášť zranitelných osob (např. ve věcech sp. zn. IV. ÚS 1005/25 , sp. zn. IV. ÚS 2136/25 ), přičemž rozhodnutí o těchto ústavních stížnostech se vypořádala se stěžovatelčinou argumentací, tudíž Ústavní soud ně odkazuje s tím, že není důvod odchýlit se od závěrů v nich uvedených (pozn. na rozdíl od některých předchozích ústavních stížností v nyní posuzované věci stěžovatelka neuplatňuje argumenty proti posouzení neúčelnosti některých úkonů).
Tento postup je v souladu s judikaturní praxí Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 409/12 a ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 241/15 aj.). Také k nynější věci Ústavní soud dodává, že napadená usnesení považuje za ústavně souladná, jejich odůvodnění jsou přesvědčivá a odpovídají závěrům nálezové judikatury, na kterou stěžovatelka odkazuje. Ve smyslu nálezu sp. zn. IV. ÚS 2137/23 soudy mají postupovat podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Přiléhavý není ani odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I.
ÚS 3362/22 , neboť v trestním řízení nebyl zpracováván znalecký posudek k rozsahu újmy, a proto obecné soudy stanovily náhradu úvahou s tím, že nemají pochybnost, že došlo k zásahu do osobnostních práv vedlejší účastnice.
9. Ústavní soud uzavírá, že ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu