Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem, sídlem Joštova 138/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2024 č. j. 3 Tdo 345/2023-7391, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. srpna 2022 sp. zn. 12 To 34/2021 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2021 č. j. 4 T 3/2017-6592, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a byl mu vyměřen trest v trvání 6 let.
3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo jako nedůvodné zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku městského soudu.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu, a to jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že spolu se spoluodsouzeným v úmyslu se obohatit vymysleli a realizovali plán na získání finančních prostředků od drobných investorů pomocí investičních certifikátů emitovaných obchodní společností A a prodávaných prostřednictvím obchodní společnosti B (obchodníka s cennými papíry), přičemž finanční prostředky za prodej takových investičních certifikátů budou sdružovány na účtu obchodní společnosti C mající sídlo na Seychelách. Získané prostředky chtěli rozmnožovat obchodováním na mezinárodním obchodním systému pro směnu základních a vedlejších měnových párů Foreign Exchange (dále jen "FOREX"), ačkoliv věděli, že obchodování na FOREXu je vysoce rizikové a museli tak být srozuměni s tím, že v případě neúspěšného zobchodování přijatých investic nebudou schopni deklarované zhodnocení investorům zajistit či alespoň investované finanční prostředky vrátit, neboť jejich návratnost i zhodnocení bylo závislé na zcela nejistých skutečnostech. Při tomto získávání prostředků uvedený způsob užití finančních prostředků a s tím spojená rizika zatajili a naopak uváděli různé nepravdivé informace. Zejména pak společnosti B při posuzování toho, zda tato společnost zařadí do své nabídky pro klienty produkt ve formě investičních certifikátů emitovaných společností A, stěžovatel zamlčel okolnost, že je se společností C personálně spojen a po určité období byl i jejím jediným jednatelem, a spolu se spoluodsouzeným společnost B nepravdivě informovali, že se jedná o produkt z portfolia obchodních partnerů spřízněných se zástupcem akcionáře společnosti B, který podporuje zprostředkování této investice, a že společnost A byla prověřována. Zamlčeli také, že ve skutečnosti šlo o společnost ovládanou spoluodsouzeným, která byla na Novém Zélandu pouze formálně založena, ale žádné bankovní ani jiné finanční služby tam neposkytovala a ani k tomu neměla povolení. Takovýmto podvodným jednáním vůči společnosti B a jejím klientům byla investorům, kteří si zakoupili dané investiční certifikáty, způsobena škoda přes osmdesát milionů korun.
6. Stěžovatel namítá porušení § 120 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), dle kterého výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, "musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu". Z popisu skutku totiž nevyplývá, čeho konkrétně, kdy a na jakém místě se měl stěžovatel dopustit. Není jasné, zda a jak stěžovatel ovlivňoval rozhodování společnosti B o tom, že začne nabízet svým klientům ke koupi investiční certifikáty, jaké bylo vzájemné právní a faktické postavení zúčastněných společností, za koho byl stěžovatel oprávněn jednat, kdy, za účasti koho a s jakým obsahem byla uzavřena smlouva mezi společností B a společností A, co měla společnost B sdělovat svým klientům při prodeji investičních certifikátů A a jak přesně bylo s prostředky klientů dále nakládáno. Tím byla omezena možnost stěžovatele se v řízení hájit. Nedostatečný popis skutku zároveň odpovídá tomu, že v řízení nebyly dostatečně objasňovány právně významné skutečnosti, bez kterých nelze posoudit naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Stěžovatel také uvádí, že odvolací a dovolací soud uvedly, že na počátku stěžovatel nemusel mít přímý úmysl někoho podvést, a že byl uveden v omyl spoluodsouzeným, pokud jde o výsledky jeho podnikání či deklarovanou úspěšnost na FOREXových trzích, to však nekoresponduje s úvodní částí výroku o vině.
7. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud jeho návrhy na doplnění dokazování výslechem svědků posoudil jako nadbytečné. Odůvodnění tohoto postupu považuje za formalistické. Výslechem svědků přitom chtěl stěžovatel prokázat, že společnost B věděla o tom, že peněžní prostředky vybrané z prodeje investičních certifikátů budou použity k obchodování na FOREXu, což by vylučovalo naplnění užité skutkové podstaty.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Přesné označení trestného činu ve výrokové části rozsudku znamená především náležité vymezení skutku, kterého se obžalovaný podle zjištění soudu dopustil, jenž musí být totožný se skutkem uvedeným v žalobním návrhu, aby bylo patrné, zda soud respektoval zásadu obžalovací, zda obžalobu nepřekročil, případně zda ji celou vyčerpal. Do výroku rozsudku patří okolnosti, které jsou relevantní z hlediska zákonných znaků žalovaného trestného činu, a z hlediska individualizace skutku, tak aby nemohl být zaměněn s jiným.
Popis skutku, zejména způsob jeho spáchání, musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces. Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést, záleží na povaze konkrétního skutku (obdobně Gřivna, Tomáš in Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 7.
vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, str. 1669).
10. V posuzované věci je podstatné, že byla zachována totožnost skutku ve vztahu k podané obžalobě (to ostatně stěžovatel ani nezpochybňoval), že v tomto výroku je vyjádřeno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, a že se nejeví, že by v něm byl skutek natolik málo individualizován, že by mohla hrozit jeho záměna s jiným. Nad rámec otázky splnění těchto klíčových požadavků na obsah skutkové věty Ústavní soud nepovažuje její podobu za nutné dále hodnotit. Ústavní soud není "superrevizní" instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionalisticky přezkoumávat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti "podústavního" práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, dosahující svojí intenzitou roviny ústavněprávní.
11. Důvodná se nejeví ani stěžovatelova námitka, že nebylo dostatečně objasněno naplnění objektivní a subjektivní stránky příslušného trestného činu, zejména pak pokud jde o vědomost obchodníka s cennými papíry o tom, že peněžní prostředky vybrané z prodeje investičních certifikátů budou použity k obchodování na FOREXu. Obecně lze konstatovat, že provedené dokazování i jeho hodnocení bylo v dané věci rozsáhlé, z napadeného rozsudku jsou zřejmé i další zjištěné skutečnosti neuvedené přímo ve skutkové větě.
Konkrétněji k problematice informací, jaké měla protistrana, pak soudy například uvážily, že v žádném prospektu cenného papíru, ani v jiných údajích poskytovaných v této souvislosti, nebyla zmínka o tom, že peníze investorů budou téměř výhradně použity k obchodování na FOREXových trzích, ač tato informace byla zjevně způsobilá odradit většinu potencionálních investorů i představenstvo B když rozhodovalo o zařazení investičních certifikátů do svého portfolia (bod 86 usnesení vrchního soudu). Na okraj lze též poznamenat, že i kdyby společnost B hypoteticky věděla, že inkasované prostředky mají být využity na obchodování na FOREXu, není jasné, proč by to mělo vylučovat naplnění užité skutkové podstaty v situaci, když závěr o vině by byl i nadále podpírán zamlčením či nepravdivým uvedením různých jiných informací.
12. Namítá-li stěžovatel neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud konstatuje, že povinnost obecných soudů vyhovět návrhu na provedení důkazu není bezbřehá. V prvé řadě obviněný musí svůj návrh dostatečně odůvodnit a vysvětlit, proč ten či onen důkaz je důležitý pro skutkový stav věci a jeho obhajobu. Prostá námitka neprovedení důkazu nestačí [srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 5. 2003, Perna proti Itálii, č. 48898/99, § 29]. Čím přiléhavější a podrobnější odůvodnění návrhu na provedení důkazu je, tím větší pozornost musí takovému návrhu obecné soudy věnovat [srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18.
12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05, § 143, § 162 a § 166, podobně též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 10. 2013, Janyr proti České republice, č. 42937/08, § 81 a 82]. Za druhé pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [např. nález ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08 , N 110/65 SbNU 491, str.
3 až 4].
13. V posuzované věci vrchní soud o návrzích stěžovatele na doplnění dokazování opětovným výslechem některých svědků rozhodl a zamítl je jako nadbytečné (bod 79 jeho usnesení), zejména protože tito svědci již byli v řízení vyslechnuti a obhajoba jim mohla klást dotazy, a také že skutkový stav byl zjištěn dostatečně provedením jiných důkazů. Ústavní soud v takovém postupu neshledává žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. března 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu