Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Kroupou, advokátem, sídlem Konečná 88, Vonoklasy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 4 Tdo 48/2025-2113, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2024 č. j. 10 To 32/2024-1980 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2024 sp. zn. 40 T 5/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 13, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil povinnost nahradit nezletilé poškozené nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč. Uvedeného zločinu a přečinu se stěžovatel podle závěrů městského soudu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době minimálně v období od prosince 2019 do září 2021, v místech jejich společného bydliště, opakovaně v nezjištěném počtu případů v úmyslu dosáhnout svého sexuálního uspokojení vykonal pohlavní styk s nezletilou poškozenou, dcerou své družky, přičemž využil její bezbrannosti vyplývající z jeho převahy jak fyzické, tak i psychické, a také převahy dospělé autority, a to nevlastního otce, a tohoto jednání se dopustil přesto, že mu byl znám věk poškozené a věděl, že jde o osobu mladší 15 let. Ve stejném období, v dosud přesně nezjištěném počtu případů, ve společném bydlišti pořídil fotografie detailu zevního genitálu poškozené, kterou tak zneužil k výrobě pornografického díla. Poškozené svým jednáním stěžovatel způsobil těžkou újmu na zdraví ve formě komplexní posttraumatické stresové poruchy, v jejímž důsledku došlo u poškozené k celkovému narušení emočního, sociálního a osobnostního vývoje, které může být trvalé a může vést k vážným duševním poruchám.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele do všech výroků rozsudku městského soudu i odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch stěžovatele do výroku o uloženém trestu podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná.
4. Následně Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Stěžovatel namítá, že klíčové důkazy - mobilní telefon a notebook - policejní orgán získal nezákonným způsobem tak, že příslušníci Policie České republiky vstoupili do jeho obydlí bez soudního příkazu k domovní prohlídce, bez jeho předchozího výslechu a bez přítomnosti jeho samotného či obhájce. Na místě byla pouze jeho družka, která vydala policejnímu orgánu mobilní telefon a notebook stěžovatele. Poukazuje, že družka nebyla oprávněna za něj rozhodovat o vstupu do obydlí a vydání osobních věcí, zejména proto, že se nacházela v postavení matky poškozené, tedy ve střetu zájmů. Mobilní telefon a notebook se podle stěžovatele nacházely v obydlí, nikoli ve volné dispozici družky, která ani neznala přístupový kód k odemčení zařízení. Následně byl znalcem proveden nezákonný průlom do zabezpečení mobilního telefonu a bylo získáno asi 120 000 fotografií spolu s dalšími citlivými daty včetně e-mailů, hesel, platebních karet a korespondence. Stěžovatel zdůrazňuje, že měly-li by být zjišťovány z mobilního telefonu údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu či záznamy například e-mailové korespondence, byl by nutný příkaz soudce podle § 88 odst. 1 a 2 trestního řádu.
6. Stěžovatel dále tvrdí, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Poukazuje na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie, MUDr. Hany Kosové, Ph.D., podle něhož byla poškozená v době zkoumání panna. Znalkyně sice specifikovala, jakým způsobem mohlo dojít ke kontaktu mezi částmi těla stěžovatele a nezletilé, avšak konstatovala to pouze jako možnost, nikoli jako fakt. Znalkyně nezjistila žádné eroze ani jiné poranění, panenská blána byla zcela bez poranění a podle znalkyně se případné poranění nezahojí tak, aby nezanechalo stopy zjistitelné i s větším časovým odstupem. Zavedení dvou prstů do pochvy označila za nepravděpodobné, neboť by to jistě způsobilo poranění. Stěžovatel proto zpochybňuje závěr obecných soudů, že zasouval prsty do přirození poškozené a pokusil se zasunout penis do její vagíny, protože tyto závěry jsou podle něj v hrubém rozporu se závěry znalkyně. Ohledně orálního uspokojování poškozené zdůrazňuje, že toto tvrzení je založeno jen na výpovědi poškozené a je tedy zcela osamoceno. Navíc poukazuje na skutečnost, že dvě osoby měly být očitými svědky znásilňování poškozené, neboť s ní sdílely pokoj. Ani jeden z těchto svědků toto jednání nepotvrdil. Naopak, oba svědci popsali vztah mezi poškozenou a stěžovatelem jako pěkný. Vyslovuje závěr, že není možné, aby tito svědci měli tak silný spánek, že by si nikdy nevšimli zvláštního chování stěžovatele vůči poškozené, který si navíc měl pořizovat fotografie. Akcentuje, že svědkyně B. B. (jedná se o pseudonym) výslovně uvedla, že neví, že by se uvedeného jednání dopustil, ani si nevšimla žádné změny v chování poškozené. Zdůrazňuje, že podle znalců prof. MUDr. Petra Weisse, Ph.D., DSc. a doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc. netrpí poškozená žádnou duševní poruchou a sexuální deviací a dále rozvádí jejich vyjádření u hlavního líčení, z nichž nelze učinit jakýkoliv závěr o jeho motivaci k inkriminovanému jednání.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že žádné fotografie týkající se sexuálního napadení nezletilé nebyly v jeho mobilním telefonu nalezeny mezi 120 000 jinými fotografiemi, byly zde nalezeny pouze tzv. cache soubory (soubory mezipaměti), které jsou sice elektronickou stopou po nějakých obrázcích, nicméně není možné zjistit, kdy a jak se tyto obrázky do mobilního telefonu dostaly. Vymezuje se proti závěru, že by tyto soubory nepochybně pořídil on.
8. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nedůvodně neprovedly jím navrhované podstatné důkazy, konkrétně ohledání bytu, v němž se podle poškozené měla odehrávat většina tvrzených útoků, a prověrku výpovědi poškozené, včetně rekonstrukce tvrzených útoků. Zdůrazňuje, že šlo o malý pokoj o ploše 16 m2, kde všechny tři zde ležící děti na sebe navzájem vždy viděly, takže je zcela nemožné, aby v tomto prostoru někdo znásilňoval, zejména mělo-li to být stokrát a po dobu 20 minut, a dokonce za světla telefonu.
9. K právní kvalifikaci skutku stěžovatel namítá, že nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty ani u zvlášť závažného zločinu znásilnění, ani u přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie. K naplnění znaku bezbrannosti uvádí, že podle znalkyně doc. PhDr. Jany Kocourkové je poškozená na svůj věk fyzicky i duševně vyspělá a nadprůměrně inteligentní. K jejímu znásilňování mělo docházet při jejím vědomí, takže nemohlo jít o stav bezbrannosti. Dále rozvádí, že nedošlo-li k zasunutí penisu do vaginy poškozené, nemohl být naplněn znak soulože. Stěžovatel poté poukazuje na to, jaké jednání podle judikatury představuje naplnění znaku "pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží", přičemž s odkazem na vyjádření znalkyně MUDr. Hany Kosové, Ph.D. zdůrazňuje, že ani případné krajní a povrchní vniknutí jednoho prstu nelze za naplnění tohoto znaku považovat.
10. Ke způsobení následku ve formě těžké újmy na zdraví odkazuje na závěry znalce MUDr. Jiřího Koutka, podle kterého při vyšetření poškozená žádné známky posttraumatické stresové poruchy nevykazovala. Nebyla tedy naplněna objektivní stránka zločinu, pro který byl odsouzen, a ani subjektivní stránka, neboť nebyl srozuměn s uvedeným trestným činem.
11. V souvislosti s přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie poukazuje na to, že trestní zákoník nedefinuje pornografické dílo. Namítá, že městský soud ve skutkové větě svého rozsudku neuvedl, co přesně mělo být na jednotlivých fotografiích zobrazeno, přičemž platí, že samotné zobrazení nahého lidského těla není pornografickým dílem, byť by mohlo vzbuzovat sexuální vzrušení. V tomto směru odkazuje na své tvrzení ohledně neprokázání existence předmětných fotografií a uzavírá, že v dané věci nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka tohoto přečinu.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení lze zjistit z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
16. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
17. Stěžovatel namítá, že důkazy obsažené v mobilním telefonu a notebooku byly získány nezákonným způsobem, v důsledku čehož jsou procesně nepoužitelné.
18. Jak konstatoval Nejvyšší soud, svědkyně B. B . vydala mobilní telefon a notebook po řádném poučení o možnosti odmítnout vydání, přičemž z protokolu o vydání věci vyplývá, že tak učinila dobrovolně. Povinnost vydat věc podle § 78 odst. 1 trestního řádu postihuje každého, kdo ji má v dispozici, nikoliv pouze vlastníka. Tato zařízení se nacházela v domě, který svědkyně užívala ve stejném rozsahu jako stěžovatel (její druh). Právě charakter trestné činnosti odůvodňoval závěr, že se na nich mohou nacházet závadné fotografie, jež jsou způsobilé přispět k jejímu objasnění.
19. Námitka stěžovatele, že u vydání mobilního telefonu a notebooku nebyl přítomen jeho obhájce ani nezúčastněná osoba, je bezpředmětná, neboť tento požadavek z § 78 trestního řádu nevyplývá. Ve vztahu k tvrzené domovní prohlídce se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že k ní nedošlo, neboť svědkyně B. B. jako oprávněná osoba souhlasila se vstupem policejního orgánu do domu, který mohla užívat celý bez omezení. Z následného písemného prohlášení této svědkyně, které předložila obhajoba v řízení před soudem, nevyplývá, že se vstupem nesouhlasila či policisty vyzvala k opuštění domu. Jmenovaná svědkyně věci vydala dobrovolně poté, co policejnímu orgánu umožnila vstup do domu. Ústavní soud nesdílí ani stěžovatelův názor, že svědkyni coby matku poškozené "diskvalifikoval" údajný "střet zájmů".
20. K námitce, že mobilní telefon obsahoval soukromé údaje, takže proto měl být vydán na základě příkazu k domovní prohlídce, není neudržitelné konstatování Nejvyššího soudu, že domovní prohlídka není vázána na charakter údajů, nýbrž na zajištění věcí důležitých pro trestní řízení podle § 82 trestního řádu. Skutečnost, že telefon byl zabezpečen přístupovým heslem, které muselo být tzv. prolomeno znalcem, nevede k závěru o nezákonnosti vydání. Příkaz soudce podle § 88 odst. 1, 2 trestního řádu by byl v daných souvislostech nutný pouze k zjišťování údajů o telekomunikačním provozu či záznamů telekomunikačního provozu. Na informacích tohoto charakteru však odsouzení stěžovatele založeno nebylo. V mobilním telefonu byly při znaleckém zkoumání zjištěny tzv. cache soubory zachycující miniatury obrázků z aplikace Gallery vzniklé použitím telefonu jako fotoaparátu nebo paměťové karty. Tyto údaje nepředstavovaly předmět ochrany podle čl. 13 Listiny a nevyžadovaly příkaz soudce podle § 88 či 88a trestního řádu. Šlo o procesní situaci srovnatelnou s vydáním fotoaparátu a následným zajištěním fotografií či paměťové karty při jeho ohledání.
21. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
22. Třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
23. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit další, výše rekapitulované, stěžovatelovy námitky skutkové a procesní povahy.
24. Ústavní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že obecné soudy se nedopustily žádného z výše uvedených pochybení ani se jiným způsobem nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům, na něž poukazuje stěžovatel.
25. K námitce stěžovatele, že tzv. cache soubory nepředstavují fotografie a že není zřejmé, jak se do mobilního telefonu dostaly, je třeba uvést, že jde o skutkovou námitku směřující pouze proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, které vycházelo z výpovědi znalce Mgr. Ivana Šotíka. V mobilním telefonu stěžovatele byly zajištěny cache soubory zachycující miniatury obrázků z aplikace Gallery, které vznikly použitím telefonu jako fotoaparátu či paměťové karty, přičemž tyto poznatky obecné soudy konfrontovaly s dalšími důkazními prostředky. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitkám stěžovatele vztahujícím se k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů. Městský soud v bodech 106. až 148. rozsudku důkladně odůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovým závěrům. Věrohodnost výpovědi poškozené podporují kromě zmíněných cache souborů v mobilním telefonu také znalecké posudky a výpověď svědka (učitele poškozené).
26. Pokud stěžovatel namítá rozpor skutkových zjištění se závěry MUDr. Hany Kosové, Ph.D., je třeba uvést, že tato znalkyně potvrdila, že zjištěné praktiky stěžovatele nezanechaly na poškozené žádné stopy (srov. body 89. až 95. rozsudku městského soudu).
27. K námitce týkající se výpovědí svědkyně C. C. (jedná se o pseudonym) a svědka D. D.(jedná se o pseudonym) obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, že z těchto nelze dovodit vyvinění stěžovatele (srov. body 128. a 129. rozsudku městského soudu). Obdobná je situace i u námitky neprokázání sexuální deviace či duševní poruchy. Z rozhodovací praxe trestních soudů je známo, že řada pachatelů této trestní činnosti žádnou sexuální deviací netrpí.
28. Obecné soudy řádně odůvodnily, že důkazy navržené stěžovatelem jsou nadbytečné. Popis jednání stěžovatele poškozenou byl shledán věrohodný a reálný, a to rovněž se zřetelem k výsledkům znaleckého dokazování. K ohledání místa činu obecné soudy uvedly, že stěžovatel byt opustil již v červnu 2021, v důsledku čehož nelze očekávat zachování vybavení. Soudy z výpovědí svědků C. C. a D. D. zjistily, jak byl byt v inkriminované době zařízen, a dospěly k závěru, že tento popis odpovídá výpovědi poškozené, přičemž jednání stěžovatele bylo proveditelné a mohlo unikat pozornosti dalších osob přítomných v bytě. Soudy rovněž poukázaly, že po přestěhování se dotčených osob v průběhu inkriminovaného období do domu v X již každé z dětí mělo svůj pokoj, což páchání trestné činnosti usnadňovalo.
29. Jde-li o stěžovatelův návrh na doplnění výslechu poškozené z důvodu jejího údajně nikoli řádného poučení v přípravném řízení, vrchní soud se s touto námitkou vypořádal na str. 6 napadeného usnesení a objasnil, že k procesnímu pochybení nedošlo. Ke stěžovatelem zdůrazňovaným rozporům ve výpovědi poškozené před policejním orgánem (dne 1. 10. 2021) je třeba vzít v potaz, že jde o nezletilou osobu, v době výslechu ve věku 13 let, přičemž výslech byl veden k velmi citlivým událostem. Soudy neshledaly rozpory, které by vyžadovaly doplnění výslechu. Je třeba mít na paměti, že opakované úkony by ovlivnily psychický stav nezletilé ve smyslu § 102 odst. 1 trestního řádu. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie a psychiatrie dospělých MUDr. Jiří Koutek u poškozené shledal psychický diskomfort, napětí a obavy, související s obavou z dalšího vyšetřování. Lze připomenout, že znalkyně MUDr. Hana Kosová, Ph.D. shledala popis od poškozené za věrohodný a reálný.
30. Dále je nutné se vypořádat s námitkami stěžovatele proti právnímu posouzení skutků, pro které byl odsouzen.
31. Vytýká-li stěžovatel nenaplnění znaku bezbrannosti (§ 185 odst. 1 alinea 2 trestního zákoníku ve spojení s § 119a trestního zákoníku) s odkazem na fyzickou a duševní vyspělost poškozené, je třeba připomenout závěry městského soudu, který dovodil psychickou bezbrannost poškozené. Věk poškozené odůvodňuje závěr, že zejména v počátečních fázích stěžovatelova jednání - poškozené bylo 11 let - vůbec nechápala, o co jde, neměla konkrétní představu o sexuálním chování ani psychickou kapacitu k adekvátní reakci. Současně stěžovatel využil spánku poškozené, tedy situace eliminující schopnost obrany. Vzhledem k věku, sexuální nevyzrálosti a neznalosti a pozici stěžovatele jako nevlastního otce, na němž byla rodina existenčně závislá, nebyla schopna adekvátně reagovat. Znalkyně potvrdily, že poškozená zpočátku jednání nechápala a po probuzení ze strachu předstírala spánek z obav z rozpadu rodiny.
32. Stěžovatelova námitka týkající se nenaplnění znaku soulože (§ 185 odst. 1 trestního zákoníku) neobstojí. Podle ustálené judikatury se za soulož považuje spojení pohlavních orgánů, přičemž postačí částečné zasunutí pohlavního údu do pochvy bez nutného poranění panenské blány. Znalkyně MUDr. Hana Kosová, Ph.D. vysvětlila, že stěžovatelovo jednání nemuselo zanechat stopy, zejména jestli z výpovědi poškozené vyplývá, že se nebránila.
33. Jde-li o jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží (§ 185 odst. 1 trestního zákoníku), rozhodující je srovnatelnost provedení, nikoli intenzita zásahu. Nejvyšší soud v souladu se svou judikaturou konstatoval, že opakované zasouvání prstů do přirození poškozené i orální uspokojování tento znak naplňují.
34. Stěžovatelova námitka týkající se způsobení těžké újmy na zdraví [§ 185 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku] ve formě posttraumatické stresové poruchy směřuje do oblasti skutkových zjištění. Soudy na základě znaleckých posudků dospěly k závěru, že poškozená v důsledku jednání stěžovatele touto poruchou trpěla. Skutečnost, že při druhém vyšetření v prosinci 2023 již nebyla zjištěna, neznamená, že nevznikla. Znalec MUDr. Jiří Koutek konstatoval přítomnost posttraumatické stresové poruchy v době prvního vyšetření, přičemž k uzdravení přispělo vytěsnění události a odborná péče. Vznik posttraumatické stresové poruchy v důsledku znásilnění naplňuje všechny znaky skutkové podstaty podle § 185 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku.
35. Jde-li o přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku, soudy přesvědčivě zdůvodnily, že tzv. cache soubory vznikly z fotografií zachycujících genitálie poškozené - osoby mladší 15 let a představují dětskou pornografii.
36. Stěžovatel vytýká, že Nejvyšší soud nepřisvědčil jeho námitkám, nicméně další důvody, proč jeho usnesení pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvádí, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo konstatováno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
37. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani u navazujícího právního hodnocení zjištěného skutkového stavu. Věcně udržitelné jsou též úvahy o výši trestu odnětí svobody.
38. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu