4 Tdo 48/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2025 o dovolání obviněného P. M., t. č. ve Věznici Jiřice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, č. j. 10 To 32/2024-1980, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 5/2022, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 40 T 5/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný P. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku (účinného do 31. 12. 2024). Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„v přesně nezjištěné době minimálně v období od prosince 2019 do září 2021, nejprve v bytě na adrese Praha XY - XY, XY, a poté po přestěhování v domě na adrese Praha XY - XY, ulice XY, v místech jejich společného bydliště, opakovaně v nezjištěném počtu případů v úmyslu dosáhnout svého sexuálního uspokojení vykonal pohlavní styk s nezletilou AAAAAA (pseudonym) dcerou své družky I. Ř., kdy přišel za poškozenou do dětského pokoje, přilehl si k ní do postele a za situace, kdy poškozená spala, využívaje bezbrannosti nezletilé způsobené spánkem, tuto osahával na těle, v nezjištěném počtu případů jí zasouval prsty do přirození, dále pak nezletilou orálně uspokojoval na jejím přirození anebo částečně zasunul svůj penis do jejího přirození, kdy poškozená se v důsledku jednání obžalovaného ze spánku probudila, avšak i nadále předstírala spánek a jednání obžalovaného strpěla, neboť se obávala konfrontace s obžalovaným a případných následků v podobě rozpadu společného soužití pokud by došlo k vyzrazení jeho jednání,

přičemž při tomto svém úmyslném jednání využil bezbrannosti nezletilé vyplývající z jeho převahy jak fyzické, tak i psychické, a také převahy dospělé autority, a to nevlastního otce, kdy s nezletilou sdílel společnou domácnost, podílel se na její výchově, kdy byl hlavním nositelem příjmů a poškozená si byla vědoma existenční závislosti rodiny na jeho výdělku a citové vazby její matky k obžalovanému, a dále využil spánku poškozené, kdy poškozená s ohledem na svůj věk, sexuální nevyzrálost a neznalost a podřízenou pozici dítěte v rodině nebyla schopna se jednání obžalovaného účinně bránit, a tohoto jednání se dopustil přesto, že mu byl znám věk poškozené a věděl, že se jedná o osobu mladší 15 let, přičemž ve stejném období, tedy minimálně v období od prosince 2019 do září 2021 v dosud přesně nezjištěném počtu případů, ve společném bydlišti pořídil fotografie detailu zevního genitálu nezletilé AAAAA, kterou tak zneužil k výrobě pornografického díla,

kdy tímto svým jednáním způsobil nezletilé těžkou újmu na zdraví ve formě komplexní posttraumatické stresové poruchy, která se u ní projevuje v oblasti emocí kolísáním nálady, smutkem, narušením soustředění, sebepoškozováním včetně experimentu s alkoholem, sebevražednými myšlenkami, v sociální a osobnostní oblasti ztrátou zájmů, nejistým sebepojetím s rizikem negativního dopadu na sexuální vývoj, poškozená má obavu z mužů a vadí jí fyzický kontakt, což je forma posttraumatické stresové poruchy, která je typická pro opakované sexuální zneužívání dětí emočně blízkou osobou, kdy u nezletilé došlo k celkovému narušení emočního, sociálního a osobnostního vývoje, který může být trvalý a může vést k vážným duševním poruchám“.

2. Za uvedené trestné činy soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7,5 (sedm a půl) roků. Pro výkon uloženého trestu obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil dále obviněnému povinnost nahradit poškozené AAAAA jinou nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolání. Obviněný podané odvolání směřoval do všech výroků napadeného rozsudku. Státní zástupkyně podané odvolání směřovala v neprospěch obviněného do výroku o uloženém trestu. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) tak, že usnesením ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 10 To 32/2024, obě podaná odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

5. Nejvyšší soud považuje za vhodné v předmětné věci ještě poukázat na to, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 40 T 5/2022, představuje druhé rozhodnutí ve věci, když první odsuzující rozsudek ze dne 7. 10. 2022, sp. zn. 40 T 5/2022 byl z podnětu podaných odvolání obviněného a státní zástupkyně zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 10 To 106/2022 podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V předmětném rozhodnutí bylo soudu prvního stupně uloženo, v jakém směru je potřeba dokazování doplnit a které skutečnosti je nutné objasnit.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 10 To 32/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podle obviněného jsou rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů určující pro naplnění znaků trestného činů ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založená na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a na nesprávném hmotněprávním posouzení nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

7. Dovolatel předně uvádí, že s rozhodnutími soudů nižších stupňů nesouhlasí, jakož i s jejich právními závěry. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nejprve obviněný velmi podrobně vyjadřuje k výpovědi poškozené. Obecně vyjadřuje souhlas se závěry soudů nižších stupňů, že jedinou procesně použitelnou výpověď poškozené představuje její výpověď ze dne 1. 10. 2021. Nesouhlasí ovšem se závěrem odvolacího soudu, že věrohodnost její výpovědi podporují další provedené důkazy. Následně poukazuje na to, jakým jednáním se měl trestné činnosti vůči poškozené dopustit. Podle obviněného soudy nižších stupňů rezignovaly na to, jak měla trestná činnost probíhat. Podle dovolatele totiž ve skutkové větě absentuje, jaké prsty, kolik prstů a jak hluboko je měl do přirození poškozené zasouvat, jak mělo konkrétně být prováděno orální uspokojování a jak probíhalo částečně zasouvání penisu. K závěrům znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie, uvádí, že znalkyně sice připustila, jak mohlo dojít ke kontaktu mezi částmi jeho těla a těla poškozené, ovšem toto uvedla jako možnost, nikoliv jako fakt. Zdůrazňuje i skutečnost, že znalkyně MUDr. Hana Kosová, Ph.D., nezjistila žádné poranění panenské blány poškozené, přičemž podle znalkyně se případné poranění nikdy nezhojí tak, aby to nezanechalo stopy. Proto považuje skutkový závěr soudu prvního stupně, že zasouval prsty do přirození poškozené a že se pokoušel dát penis do její vagíny v hrubém rozporu se závěry znalkyně. Ohledně orálního uspokojování poškozené zdůrazňuje, že toto je založeno jen na výpovědi poškozené a je tedy zcela osamoceno.

8. Ohledně posttraumatické stresové poruchy uvádí, že znalec MUDr. Jiří Koutek u poškozené žádné příznaky této poruchy nezjistil. Navíc znalkyně PhDr. Kocourková nevyloučila ovlivnění popisu jednáním shlédnutím pornografických snímku.

9. Dále poukazuje na skutečnost, že svědci L. Ř. a D. M. měli být očitými svědky znásilňování poškozené. Ani jeden z těchto svědků toto jednání nepotvrdil, když tito s poškozenou sdíleli pokoj. Naopak tito svědci popsali pěkný vztah k jeho osobě, včetně poškozené. Vyslovuje závěr, že není možné, aby oba tito svědci měli tak silné spaní, že by si nikdy nevšimli jeho údajného závadného chování vůči poškozené, když si navíc měl i pořizovat fotografie. Akcentuje, že i svědkyně I. Ř. výslovně uvedla, že nevěří, že by se uvedeného jednání dopustil. Tato svědkyně si ani nevšimla žádné změny v chování poškozené.

10. Současně zdůrazňuje, že podle znalců netrpí žádnou duševní poruchou a sexuální deviací, přičemž dále rozvádí vyjádření znalců u hlavního líčení. Podle znalců tedy nelze učinit jakýkoliv závěr o jeho motivaci k vytýkanému jednání.

11. Podle obviněného dále ve věci existující tzv. opomenuté důkazy. Zdůrazňuje, že žádal oba soudy, aby bylo provedeno ohledání místa činu na adrese XY, a byla provedena prověrka výpovědi poškozené. Tento důkaz soud prvního stupně odmítl, ačkoliv se podle obviněného jednalo o zásadní důkaz. V tomto směru zdůrazňuje skutečnost, že se jednalo o malý pokoj, kde všechny tři děti na sebe musely vidět, takže je zcela nemožné, aby v tomto prostoru někoho znásilňoval.

12. Dále podle obviněného stěžejní důkazy ve věci, tj. jeho mobilní telefon a notebook byly získány nezákonným postupem policejního orgánu. Policejní orgán totiž do místa jeho bydliště vstoupil bez soudního příkazu, bez předchozího výslechu, bez jeho přítomnosti či přítomnosti obhájce či nestranné osoby. Na místě vyzval svědkyni I. Ř. k vydání předmětných věcí. Takový postup považuje za neslučitelný s §§ 82 a 83 tr. ř. a přestavující porušení čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Připouští, že se s touto námitkou soudy nižších stupňů vypořádaly, avšak s jejích závěry obviněný vyjadřuje nesouhlas.

13. Namítá, že mobilní telefon a notebook neměla svědkyně I. Ř. volně k dispozici, tyto se nacházely v jeho obydlí. Svědkyně navíc neměla ani přístupový kód k zařízení, proto s nimi nemohla volně disponovat. Podle názoru obviněného byt představoval jeho soukromý prostor. Proto svědkyně nebyla oprávněna učinit za něho tak zásadní rozhodnutí, jakým je vstup do jeho obydlí a vydání jeho nejosobnějších předmětů. Navíc svědkyně byla ve střetovém postavení, když je to matka poškozené.

14. Obviněný dále poukazuje na charakter uvedených zařízení, které obsahují velké množství dat a soukromých údajů. Považuje za zvláštní, že k prohlídce těchto zařízení není potřeba jakéhokoliv svolení soudce. Obsah jeho mobilního telefonu byl podle soudů stěžejní a jeho obsah se podařilo získat až za pomocí Kriminalistického ústavu. Tento obsahoval ohromné množství dat soukromé povahy. Proto si lze jen stěží představit, že by byla svědkyně oprávněná za něho rozhodnout o vydání mobilního telefonu. I kdyby ovšem byla oprávněna vydat samotný mobilní telefon, nemohla vydat datový obsah tohoto mobilního telefonu. Mobilní telefon ani nepatřil do společného jmění manželů, neboť nebyli se svědkyní manželi a mobilní telefon byl majetkem společnosti PM Solutions, s. r. o. Dovolatel uzavírá, že podle jeho názoru mohl policejní orgán tyto předměty získat jen na základě řádně provedené domovní prohlídky. Proto má za to, že skutková zjištění soudů jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.

15. Pokud je mu kladeno za vinu, že pořídil fotografie zevního genitálu poškozené, tak namítá, že žádné takové fotografie neexistují. V mobilním telefonu byla zajištěna toliko tzv. cache soubory, které jen představují elektronickou stopu po nějakých obrázcích, ovšem nelze zjistit, kdy a jak se dostaly do mobilního telefonu. Nelze tedy s jistotou tvrdit, že obrázky pořídil on. Poškozená se o pořízení žádných fotografií nezmínila.

16. Za nezodpovězenou otázku považuje to, že se odvolací soud s námitkami obhajoby, které uplatnila v rámci podaného odvolání ze dne 21. 3. 2024 a jeho doplnění ze dne 9. 4. 2024, nijak nevypořádal. Jedná se tedy o nedůvodně neprovedené důkazy.

17. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. uvádí, že považuje právní posouzení skutku za nesprávné. Podle obviněného totiž soudy nesprávně vyložily právní předpisy, zejména v otázce stanovení reálnosti a možnosti skutek spáchat.

18. Ve vztahu k spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku předně obviněný rozvíjí předpoklady naplnění dané skutkové podstaty. Následně poukazuje na to, že na základě provedeného dokazování bylo prokázáno, že netrpí žádnou psychickou nebo sexuální patologií. Dále rozvádí, co se považuje za stav bezbrannosti s odkazem na příslušnou judikaturu. Zdůrazňuje, že v posuzované věci bylo prokázáno, že poškozená je na svůj věk fyzicky a duševně vyspělá a nadprůměrně inteligentní. K jejímu znásilňování mělo docházet při jejím vědomí, takže se nemohlo jednat o stav bezbrannosti. Dále obviněný rozvádí předpoklady naplnění znaku soulože. Podle obviněného, pokud nedojde k ani k částečnému zasunutí pohlavnímu údu muže do pochvy ženy a pohlavní orgány se jen dotknou, nemůže se jednat o soulož. Protože k zasunutí penisu do vaginy poškozené nedošlo, nemohlo se jednat o naplnění znaku soulože.

19. Dovolatel poté poukazuje na to, jaké jednání představuje naplnění znaku „pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“, přičemž s odkazem na judikaturu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1015/2016) uzavírá, že se zasouvání prstu do pochvy poškozené nestalo, když odkazuje na vyjádření znalkyně MUDr. Hany Kosové, Ph.D., když ani případné krajní a povrchní vniknutí jednoho prstu nelze za naplnění tohoto znaku považovat.

20. K způsobení následku ve formě těžké újmy na zdraví odkazuje na závěry znalce MUDr. Jiřího Koutka, podle kterého při vyšetření poškozená žádné známky posttraumatické stresové poruchy nevykazovala. Proto tedy nebyla naplněná objektivní stránka přisouzeného zločinu a ani subjektivní stránka, neboť nebyl srozuměn s uvedeným trestným činem.

21. Ohledně přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie poukazuje na to, že trestní zákon nedefinuje pornografické dílo. Namítá, že v rámci skutkové věty nebylo uvedeno, co přesně mělo být na jednotlivých fotografiích zobrazeno, přičemž platí, že samotné zobrazení nahého lidského těla není pornografické dílo, i když by mohlo vzbuzovat sexuální vzrušení. V tomto směru odkazuje na své tvrzení ohledně neprokázání existence předmětných fotografií a uzavírá, že v dané věci nebyla naplněna objektivní, ani subjektivní stránka předmětného přečinu.

22. Na závěr dovolání obviněný zrekapituloval uplatněnou dovolací argumentaci a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, č. j. 10 To 32/2024-1980, jakož i rozhodnutí na ně obsahově navazují a dále, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

23. Současně dovolatel požádal, aby Nejvyšší soud do doby, než bude o podaném dovolání rozhodnuto, podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon dovoláním napadeného rozhodnutí.

24. K dovolání obviněného se vyjádřil dne 19. 12. 2024, pod sp. zn. 1 NZO 930/2024, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně uvedl, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody, když zároveň podotknul, že s ohledem na obsah uplatněné dovolací argumentace měl uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Poté zrekapituloval uplatněné dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje obviněný jejich naplnění.

25. Podle státního zástupce nelze přehlédnout, že podané dovolání je doslovným opakováním obhajoby, kterou obviněný uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení a se kterou se podle jeho názoru soudy nižších stupňů řádně a beze zbytku vypořádaly. Na takovou situaci pak pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého se jedná zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. O takovou situaci se v dané věci jedná, a protože na zcela totožné výhrady reagovaly soudy nižších stupňů, považuje státní zástupce za nadbytečné podrobně rozvádět a opakovat ty argumenty jejich rozhodnutí, s jejichž nosnými body se ztotožňuje.

26. Státní zástupce poté velmi podrobně rozvedl podstatu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, když akcentoval, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. a že dovolací důvody nelze jen deklarovat. Je totiž nutné, aby uplatněným dovolacím důvodům obsahově odpovídaly konkrétní námitky.

27. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že velká část dovolací argumentace je založena na výhradách proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, potažmo proti závěrům, k nímž na podkladě takového podle dovolatele vadného způsobu hodnocení důkazů, dospěly. Současně ovšem uvádí, že obviněný uplatnil všechny tři varianty tohoto dovolacího důvodu a poukazuje na to, na jakých námitkách je založil.

28. Stran dovolatelem zpochybňované úplnosti dokazování státní zástupce obecně rozvádí meze dokazování s tím, že soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu stran. Podle státního zástupce tuto skutečnost ovšem obviněný přehlíží a pasuje se do role toho, kdo je oprávněn určovat, jaký důkaz má být proveden a jak má být následně hodnocen. Takový požadavek ovšem neodpovídá principům dokazování. V rámci trestního řízení závisí na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Takový postup odpovídá čl. 82 Ústavy, kdy z tohoto článku vyplývá, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení, a to bez případných návrhů stran, zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování (viz přim. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a další).

29. V předmětné věci je podle státního zástupce zjevné, že pokud některá ze stran vznesla požadavek na doplnění dokazování, pak soudy takový návrh nepominuly a vyhodnotily jeho důvodnost (viz body 104 a 105 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Proto podle státního zástupce neprovedením všech požadovaných důkazů nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Navíc skutková zjištění soudu prvního stupně aproboval i odvolací soud, který je považoval za dostatečná z pohledu § 2 odst. 5 tr. ř.

30. Ohledně namítané procesní nepoužitelnosti obsahu notebooku a mobilního telefonu, státní zástupce odkazuje na bod 130 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 7 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, se kterými se zcela ztotožňuje. Za stěžení pak považuje skutečnost, že svědkyně I. Ř. tyto věci vydala dobrovolně jako osoba, která je měla u sebe. Proto zjištěný obsah notebooku a mobilního telefonu byly důkazem řádně obstaraným a procesně použitelným.

31. Ohledně tvrzeného zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy zdůrazňuje, že tento by bylo možno dovodit výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů, tedy v situacích, kdy by odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovaly obsah provedeného dokazování. O takovou naznačenou situaci se nejednalo, neboť veškerá skutková zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a která aproboval rovněž soud druhého stupně, z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze.

32. Státní zástupce připouští, že klíčovým důkazem pro závěr soudů o vině obviněného představovala výpověď poškozené, čehož si oba soudy byly vědomy, což je ovšem situace u těchto trestných činů probíhajících zpravidla skrytě, obvyklá. Podle státního zástupce ovšem soudy přesvědčivě rozvedly argumenty, pro které shledaly pravdivý právě popis události, tak jak ho podala poškozená. Kromě důkazů, které podporují věrohodnost poškozené zprostředkovaně (viz výpovědi svědků L. Ř., J. Ř. a M. F.) odkazuje státní zástupce na závěry znaleckých posudků ohledně věrohodnosti poškozené, když jak znalkyně PhDr. Záhorská, tak i znalkyně doc. PhDr. Kocourková neshledaly žádné znaky vykonstruovaného obvinění. Nelze také přehlédnout, že znalkyně MUDr. Uhlíková dospěla k závěru, že v příčinné souvislosti s jednáním obviněného u poškozené vypukla posttraumatická stresová porucha (dále jen „PTSP“.) I další znalec MUDr. Koutek, který zpracoval znalecký posudek až po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku, dospěl k závěru, že v minulosti se u poškozené příznaky PTSP prokazatelně projevovaly, když toliko uvedl, že v době jeho vyšetření již PTSP netrvala. Akcentuje, že oba znalci shodně uvedli, že poškozená se snažila celou událost vytěsnit a že krokem k jejímu uzdravení bylo i poskytnutí odpovídající odborné péče. Věrohodnost poškozené nakonec zesilují i pořízené fotografie zobrazující genitálie poškozené, které byly pořízeny v době jednání obviněného. To, že se jednalo o fotografie poškozené a že je pořídil právě obviněný soudy pak přesvědčivě zdůvodnily. Připouští, že skutečně nebyly zajištěny konkrétní fotografie, nýbrž pouze tzv. cache soubory, tedy otisky, které zůstaly v mobilním telefonu poté, co byly pravděpodobně dovolatelem vymazány. Ty však obsahují detailní záběry, které svým obsahem lze označit nepochybně jako dílo pornografické, které je charakterizováno tím, že zvláště intenzivně a vtíravým způsobem zasahuje a podněcuje sexuální pud. To, že na předmětných fotografiích byly zachyceny genitálie osoby mladší 15 let nelze označit jinak než dětskou pornografii.

33. Státní zástupce tak uzavírá, že o hodnověrnosti poškozené není pochyb. Navíc tato neměla žádný důvod lhát, když k obviněnému neměla negativní vztah, vycházela s ním bez zjevných problému. Navíc si byla vědoma toho, že oznámení tak závažné trestné činnosti zraní její matku. Stran vyjádření znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie MUDr. Kosové, Ph.D., uvádí, že soudy zjištěné jednání obviněného spočívající toliko v proniknutí jeho prstu či penisu jen na okraj, do poševní předsíně, by panenskou blánu neporušilo. Obviněného ani nemůže vyviňovat vyjádření znalců prof. PhDr. Petra Weise, Ph.D., DSc., a MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc., neboť tito shodně potvrdili, že většina pachatelů této trestné činnosti nejsou sexuální devianti a dítě zvolí buď jako náhradní objekt či jako objekt, který se jim jevil zajímavý. Proto státní zástupce dospívá k závěru, že napadená rozhodnutí žádnou z vad podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatížená nejsou.

34. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. předně státní zástupce poukazuje na obecné předpoklady naplnění tohoto dovolacího důvodu. Následně uvádí, že z hlediska mezí řádného uplatnění tohoto dovolacího důvodu nelze pod tento zvolený dovolací důvod uplatnit námitku směřující do výroku o vině přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie a dále námitku o způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že námitku stran nenaplnění skutkové podstaty přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku zakládá obviněný na tvrzení, že zhotovení předmětných fotografií mu nebylo prokázáno. Toto tvrzení je ovšem v rozporu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Obdobné povahy jsou námitky směřující do nezpůsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když obviněný popírá, že by PTSP v důsledku jeho závadného chování vůbec vznikla. V tomto směru odkazuje státní zástupce na skutková zjištění soudu prvního stupně, které jsou podloženy závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Státní zástupce dále doplňuje, čím je charakterizována PTSP a že se jedná o delší dobu trvající poruchu na zdraví, a tedy o těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.

35. Státní zástupce připouští, že byť jen s velkou dávkou tolerance lze pod předmětný dovolací důvod podřadit námitky obviněného, kterými zpochybnil naplnění znaků „bezbrannosti“ a „soulože“ a „jiného pohlavního styku srovnatelného se souloží“. Podle státního zástupce se ovšem jedná o námitky zjevně neopodstatněné, se kterými se již opakovaně a přiléhavě vypořádaly soudy nižších stupňů (viz např. bod 136 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně či bod 7 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Vzhledem k tomu, že se státní zástupce s jejich argumentací zcela ztotožnil, nepovažoval za potřebné jakkoliv jejich argumentaci doplňovat.

36. Státní zástupce závěrem uvádí, že dovolatel přehlíží, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo rozhodnutí odpovídající jeho představám. Uvedeným právem je toliko zajišťován nárok na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto aspekty byly v dané věci naplněny.

37. V dané věci tedy nemohlo dojít ani k porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo. Je tomu tak proto, že se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Podle státního zástupce tedy soudy nižších stupňů dospěly ke korektním skutkovým zjištěním a těm přisoudily také odpovídající právní kvalifikaci. Státní zástupce má za to, že uplatněné dovolací námitky dílem pod uplatněné dovolací důvody podřadit nelze, dílem jsou zjevně neopodstatněné. Proto závěrem vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. S ohledem na navržený způsob rozhodování považuje za bezpředmětný i návrh na přerušení či odložení výkonu trestu. Současně vyjadřuje souhlas s rozhodnutím o podaném dovolání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

38. Obviněný využil možnosti repliky k podanému vyjádření státního zástupce. Zdůraznil, že od okamžiku zahájení trestního řízení spáchání trestné činnosti popírá, a je tedy zcela přirozené, že jeho obhajoba bude opřena o obdobné základní body, které prokazují a odůvodňují jeho nevinu. V podaném dovolání toliko své námitky podrobněji rozvádí. Pokud se týká odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, má za to, že soudy nižších stupňů ovšem nesplnily požadavek, aby se s jeho námitkami dostatečně a správně vypořádaly.

39. Má tedy za to, že správně a přiléhavě zvolil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť všechny varianty tohoto dovolacího důvodu byly naplněny. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023, který se týká předpokladů naplnění tohoto dovolacího důvodu. Nesouhlasí tedy s tvrzením státního zástupce, že pod tento dovolací důvod nelze podřadit námitky stran hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Následně poukazuje na obsah svojí dovolací argumentace ohledně naplnění tohoto dovolacího důvodu, když zopakoval důvody svého dovolání. Proto je přesvědčen, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn ve všech jeho třech variantách.

40. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zopakoval, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly s naplněním znaku „bezbrannosti“, „souloží“ a „jiného pohlavního styku srovnatelného se souloží“. Nesouhlasí s tím, že by si právo na spravedlivý proces vykládal tak, že by mu zaručovalo rozhodnutí odpovídající jeho představám. Všechny jeho požadavky uplatněné v podaném dovolání jsou jen jeho požadavkem na spravedlivé řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tedy zcela v souladu s citovanou judikaturou Ústavního soudu.

41. Odkaz státního zástupce ohledně zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, považuje za nepřiléhavý, když úvahy soudů nižších stupňů jsou ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu mimo logickou úvahu, a i po provedením dokazování zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál.

42. V závěru podané repliky obviněný uvádí, že trvá na podaném dovolání a zopakoval svůj dovolací návrh ohledně toho, jak má dovolací soud ve věci rozhodnout.

III. Přípustnost dovolání

43. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

44. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

45. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

46. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.

Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

47. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

48. Obviněný dále své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

49. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

50. Jelikož obviněný vztahuje jim tvrzené vady a nedostatky i k rozsudku soudu prvního stupně, lze dovodit, že chtěl ve svém dovolání uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Tento dovolací důvod explicitně neoznačil. Jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod. Naznačený nedostatek ovšem není takového rázu, že by bránil věcnému projednání podaného dovolání.

51. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

52. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

53. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, nezákonné důkazy a vadu tzv. opomenutých důkazů, jakož i vadu nesprávného právního nebo jiného hmotněprávního posouzení věci, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

54. Na úvod je třeba uvést, že obviněný v dovolání deklarované námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 1837–1851). Nejvyšší soud proto považuje za nutné uvést, že dovolací argumentace obviněného představuje fakticky opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, a to zejména soud prvního stupně (viz body 107–134, dále body 6–7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná i podle Nejvyššího soudu.

55. Bez ohledu na shora uvedené přesto přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Jak již bylo konstatováno, obviněný především uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve všech jeho třech variantách.

56. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami, které se týkají první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z pohledu argumentace vztahující se k tvrzenému tzv. extrémnímu rozporu Nejvyšší soud považuje za nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20.

6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Zde je namístě současně zdůraznit, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III.

ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.

ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

57. Z pohledu konkrétní uplatněné argumentace vztahující se k tzv. extrémnímu rozporu lze mít za to, že tyto námitky jsou uplatněny toliko formálně, když dovolatel jen vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů, zejména pak soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy a jaké skutkové závěry na základě těchto provedených důkazů následně učinil. Jinak vyjádřeno, námitky obviněného ve shora uvedené části dovolání a v tomto směru nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování, jakož i případně vadnou právní kvalifikaci skutku. Taková argumentace nemůže po obsahové stránce naplnit existenci tzv. tvrzeného extrémního rozporu.

58. Pro jistou úplnost Nejvyšší soud musí také připomenout, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je tedy především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, a to zejména soud prvního stupně, který své rozhodnutí řádně odůvodnil v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. Oba soudy uvedly – byť lze připustit, že odvolací soud tak učinil v rámci stručnějšího odůvodnění svého rozhodnutí – které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, jakož i s dalšími ve věci provedenými důkazy, především otázkou věrohodnosti poškozené, závěry znaleckých posudků a výpověďmi slyšených svědků z pohledu obhajoby obviněného.

59. Přes tento závěr se Nejvyšší soud k dovolací argumentaci obviněného směřující k naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, byť stručněji, vyjádří. Není pochyb o tom, že obviněný především zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozené a také závěry soudů nižších stupňů, že její věrohodnost podporují další provedené důkazy. Z pohledu této argumentace je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se otázkou věrohodnosti poškozené v dané věci řádně a dostatečným způsobem zabýval, když se vypořádal i s tvrzenými rozpory v její výpovědi.

Zde je třeba pro jistou stručnost odkázat zejména na body 106–114, 118–120, 127, 128 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterých tento soud přiléhavě a dostatečným způsobem reagoval na námitky obviněného stran tvrzené nevěrohodnosti poškozené. Nad rámec tohoto závěru je třeba zdůraznit, že poškozená byla v dané věci opakovaně znalecky zkoumána rozdílnými znalci, když oba znalci dospěli k závěru o její specifické a obecné věrohodnosti. V dané souvislosti si je Nejvyšší soud vědom toho, že závěry znalců nelze interpretovat tak, že osoba, která je obecně i specifiky věrohodná, není schopna záměrně lhát.

Jinak vyjádřeno, i znalecké posudky jsou důkaz jako každý jiný a je třeba ho hodnotit stejně jako každý jiný důkaz, tedy jak jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06-1). Takto podle Nejvyššího soudu v dané věci soudy postupovaly. Nelze skutečně pominout, že věrohodnost výpovědi poškozené není založena jen na prostém konstatování, že podle závěrů znalců je tato věrohodná, nýbrž na dalších důkazech, kterou její věrohodnost podporují a prokazují (viz např. zajištěné cache soubory v mobilním telefonu, který užíval obviněný – viz bod 108 a 118-119 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví antropologie a vyjádření znalce Mgr.

Dudy u hlavního líčení konaného dne 29. 1. 2024, výpověď svědka M. F. a komunikace poškozené s tímto svědkem, závěry znalkyně MUDr. Kosové, Ph.D.). Z pohledu námitek obviněného je třeba zdůraznit, že v předmětné věci se nejedná typicky o situaci tvrzení proti tvrzení, jak v případech této trestné činnosti bývá obvyklé (viz zajištěné cache soubory), když ovšem ani tato situace by sama o sobě nebránila tomu, aby mohl být obviněný uznán vinným (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, I.

ÚS 520/16, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, či nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06-1). Nad rámec tohoto závěru zároveň považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že i pokud by nebyly zajištěny předmětné cache soubory, tak ve věci provedené důkazy tvořily ucelený okruh důkazů, na základě kterých byla vina obviněného bez jakýchkoliv důvodných pochybností prokázána.

60. Současně je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se zabýval i tvrzenými důkazy, které podle obviněného závěr o jeho vině zpochybňují, a které vztahuje obviněný zejména k otázce přítomnosti dalších dětí v pokoji, kde mělo k trestné činnosti docházet, a skutečnosti, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie, vyplynulo, že nebyly zjištěny stopy zranění na panenské bláně poškozené (viz body 127 a 109 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pokud obviněný akcentuje, že znalkyně možnost určitých sexuálních praktik toliko připustila, z čehož následně dovozuje tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, je třeba mít za to, že se jedná jen o jeho vlastní intepretaci závěrů tohoto znaleckého posudku a vyjádření znalkyně u hlavního líčení.

Předně je třeba uvést, že znalkyně řádně objasnila, proč k určitým sexuálním praktikám mohlo dojít, tedy v žádném případě nevyloučila, že by tyto nebyly možné. To, zda k nim došlo či nikoliv byla pak otázka dalšího dokazování, přičemž pokud soud prvního stupně dospěl k závěrům, že k těmto sexuálním praktikám došlo, nelze z toho dovozovat tzv. tvrzený extrémní rozpor, pokud soud prvního stupně řádně zdůvodnil, na základě jakých důkazů tento skutkový závěr učinil. Takto bylo v dané věci ze strany soudu prvního stupně postupováno.

Tvrzenou nevěrohodnost poškozené neprokazuje ani skutečnost, že v rámci druhého znaleckého zkoumání poškozené v prosinci 2023 u ní již nebyla zjištěna přítomnost posttraumatické stresové poruchy. Je tomu tak proto, že obviněný jistým zavádějícím způsobem tento závěr presentuje, když zcela pomíjí vyjádření tohoto znalce, že v době prvního znaleckého zkoumání poškozená vykazovala znaky posttraumatické stresové poruchy (viz č. l. 1714, č. l. 1738). Navíc tento znalec, stejně jako předchozí znalec nezjistil žádnou jinou událost, která by mohla vyvolat u poškozené příznaky posttraumatické stresové poruchy.

Znalec se také vyjádřil k tvrzenému sledování pornografie poškozenou (viz č. l. 1739), stejně jako znalkyně PhDr. Jana Kocourková (viz č. l. 1737).

61. Z pohledu dalších námitek obviněného, že znalkyně MUDr. Kosová, Ph.D., vyloučila, že by došlo k zasunutí dvou prstů do vagíny poškozené a zavedení penisu do pochvy poškozené, tak je třeba opětovně odkázat na vyjádření znalkyně, která připustila, že v případě zasouvání do zevního genitálu nemusí tato praktika zanechat nějaké stopy (blíže viz bod 92 a body 94 a 95 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nadto považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že vzhledem k věku poškozené a skutečnosti, že tato neměla žádné sexuální zkušenosti, ale i situaci, za které k předmětným sexuálním praktikám docházelo, poškozená ležela v posteli, byla tma, ona se probudila v průběhu jednání obviněného, byla tedy rozespalá, kdy i poté ze strachu předstírala, že spí, je zcela logické, že tato ani nemohla přesně určit, jak hluboko k proniknutí prstů a penisu až do jejího přirození došlo, popř. kolika prsty, takže pokud se k tomu vyjadřovala, jednalo se z její strany jen o určitý odhad. Jinak vyjádřeno, právě věk poškozené a situace, za které byla páchána trestná činnosti vylučovala, aby poškozená přesně určila, zda došlo k proniknutí jen do zevního genitálu či do pochvy, takže i případné vyjádření těchto skutečností ve skutkových zjištění by bylo jen orientační. Důležité a rozhodující bylo to, že z výpovědi poškozené vyplynulo, že došlo k zasouvání prstů a penisu obviněného do přirození poškozené. Navíc uvedení těchto upřesňujících údajů ve skutkových zjištění není nutné pro naplnění dané skutkové podstaty. Na závěr stran posouzení otázky věrohodnosti poškozené považuje Nejvyšší soud ještě za nutné zdůraznit, toliko jako jistý podpůrný argument, že nelze také pominout, že ani obviněný, ale ani žádný ze slyšených svědků či dalších provedených důkazů neobsahuje ani náznak toho, proč by mohla mít poškozená zájem celou věc si vymyslet a obviněného nepravdivě obvinit.

62. Ohledně odkazu obviněného na výpovědi svědků L. Ř., D. M. a I. Ř. je třeba uvést, že z těchto nelze dovodit, že tyto výpovědi by obviněného vyviňovaly. Pro jistou stručnost považuje Nejvyšší soud za vhodné, odkázat na úvahy soudu prvního stupně stran těchto námitek (viz bod 127 a 128 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obdobná je situace i v případě námitky obviněného neprokázání u jeho osoby sexuální deviace či duševní poruchy. I v tomto směru je možné odkázat na vyjádření znalců (viz bod 131 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nadto je třeba zdůraznit, že i Nejvyššímu soudu je z jeho rozhodovací praxe známo, že řada pachatelů této trestné činnosti žádnou sexuální deviací či duševní poruchou netrpí, tedy že této trestné činnosti se nedopouštějí jen osoby trpící sexuální deviací či duševní poruchou.

63. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v dané věci neshledal existenci tzv. extrémního rozporu ve smyslu první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

64. Obviněný se dále dovolává existence tzv. opomenutých důkazů, když namítá, že v dané věci nebyly nedůvodně neprovedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolatel tedy uplatňuje třetí variantu zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ovšem je zjevně neopodstatněná.

65. Obecně lze k problematice tzv. opomenutých důkazů připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

66. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

67. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

68. Dovolatel výslovně označil za tzv. opomenuté důkazy zejména neprovedení ohledání bytu na adrese XY, včetně prověrky na místě samém, když namítá, že dětský pokoj byl malý a že je vyloučeno, aby si ostatní děti nevšimly jeho tvrzeného závadného chování. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že tyto důkazy požadoval obviněný provést v rámci řízení před soudem prvního stupně a soudem druhého stupně. Předně je třeba zdůraznit, že oba soudy na toto požadované doplnění dokazování reagovaly, tedy nepominuly je (viz 104 a 105 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Lze sice připustit, že odvolací soud se s těmito návrhy výslovně v rámci písemného vyhotovení nezabýval, ovšem těmito se zabýval v rámci veřejného zasedání o podaném odvolání, když návrhy na doplnění dokazování výslovně zamítl pro nadbytečnost a svůj postup odůvodnil (č. l. 1976). Lze tedy mít za to, že oba soudy svůj postup stran neprovedení všech požadovaných důkazů řádně a přesvědčivě zdůvodnily jejich nadbytečností. Z pohledu tohoto závěru se v případě neprovedení těchto požadovaných důkazů nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

69. Na závěr k problematice tzv. opomenutých důkazů považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné uvést, že dokazování není bezbřehé a soudy nejsou povinny provést každý důkaz, který některá ze stran namítne. Závisí totiž na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, když při úvaze o rozsahu dokazování je soud vázán povinností zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že soudy nižších stupňů této zákonné povinnosti dostály.

70. Obviněný dále namítá, že skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud druhého stupně, jsou založena na důkazech, které byly získány nezákonným způsobem. Dovolatel tedy uplatňuje rovněž druhou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I tuto námitku lze podřadit pod zvolený dovolací soud, ovšem i tuto shledal dovolací soud zjevně neopodstatněnou, jak bude rozvedeno dále.

71. Obviněný vyslovuje přesvědčení, že orgány činné v přípravném řízení získaly nezákonně jeho mobilní telefon a notebook, když tyto nebyly získány v rámci domovní prohlídky. Podle obviněného totiž policejní orgán vstoupil do jeho obydlí bez soudního příkazu, když předmětné věci mu vydala jeho družka, a zároveň matka poškozené, aniž by k tomu byla oprávněna.

72. Nejvyšší soud považuje za vhodné se nejprve obecně zabývat tím, co může sloužit jako důkaz v trestním řízení. Podle § 89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.

Vzhledem k tomu, že proces vyhledávání, opatřování a provádění důkazů v trestním řízení v mnoha směrech souvisí se zásahy do některých základních práv a svobod, vyplývají určité limity pro orgány činné v trestním řízení též z vnitrostátních a mezinárodních norem o lidských právech a svobodách, zejména z těch, které stanoví určité požadavky na spravedlivý trestní proces. V tomto směru se týkají dokazování zejména čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Úst., čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 4 LPS, čl.

14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.), čl. 6 EÚLP (č. 209/1992 Sb.) a čl. 15 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.). Jinak je soud při zjišťování skutkového stavu věci zásadně vázán toliko zákonem (srov. ÚS 32/1993-1994-n.) a musí být i v této činnosti nezávislý a nestranný (viz ÚS 7/2001-u. a ÚS 67/2001-n.). K tomu, v kterých případech má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, viz souhrnně zejména ÚS 91/2004-n.

a další judikaturu Ústavního soudu citovanou v tomto nálezu, rovněž ÚS 67/2009-n., ÚS 144/2010-n. a ÚS 116/2011-n. K významu hodnocení důkazů v trestním řízení viz též ÚS 116/2006-n., ÚS 156/2008-n., ÚS 65/2009-n. a ÚS 103/2009-n. (PÚRY, František. § 89 [Obecná ustanovení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1312).

73. Obecně platí, že žádný druh důkazního prostředku nelze předem vyloučit, kromě případů, v nichž přímo z trestního řádu (nebo i z jiného právního předpisu) vyplývá nepřípustnost určitého důkazního prostředku, postupu nebo úkonu, resp. kde lze dovodit jeho nepřípustnost z některých souvislostí a za určitých okolností. Jinak vyjádřeno, kromě jiných případů (například nezákonné donucení svědka k výpovědi) jako důkazy nemohou být použity v trestním řízení poznatky získané sice procesním dokazováním, pokud ale při vyhledávání, opatřování nebo provádění důkazů došlo k porušení právního předpisu, které mělo povahu podstatné vady řízení. Důkazy vykazující podstatné vady jsou absolutně neúčinné (viz k tomu též komentář k § 89 odst. 3 níže). Trestní řád ovšem výslovně nestanoví, kromě případu podle § 89 odst. 3, kdy je porušení předpisů o dokazování nutno považovat za podstatnou vadu řízení způsobující absolutní neúčinnost důkazu. To bude nutné posoudit podle konkrétních okolností, zejména vzhledem k charakteru vady řízení, jejímu vlivu na konkrétní důkaz a významu tohoto důkazu pro řízení (PÚRY, František. § 89 [Obecná ustanovení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1340).

74. Z pohledu uplatněné argumentace je třeba uvést, že obviněný namítá, že policejní orgán vstoupil do jeho obydlí bez soudního příkazu. V tomto směru je ovšem třeba uvést, že z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že matka poškozené, která byla zároveň družkou obviněného, se vstupem do obydlí souhlasila, tedy pustila policejní orgán do domu dobrovolně (viz č. l. 945). Za takové situace nepotřeboval policejní orgán ke vstupu do bydliště svědkyně příkaz k domovní prohlídce, když příkaz k domovní prohlídce je zajišťovacím úkonem, který umožňuje zásah do práv a základních svobod, které jsou zaručeny Ú stavou, Listinou základních práv a svobod a vyhlášenými mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, kterými je Česká republika vázána, přičemž orgán je oprávněn provést tento úkon po předchozí marné výzvě. Tedy za předpokladu, že výslechem osoby nedosáhnul dobrovolného vydání věci (viz přim. nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 376/14-1). Při použití tohoto zajišťovacího úkonu se uplatňuje princip přiměřenosti, ze kterého vyplývají dva požadavky – subsidiarity a minimalizace. Zajišťovací úkon je tak možné použít pouze, pokud nelze jeho účelu dosáhnout jinými prostředky bez zásahů do práv a svobod osob, a současně je možné je aplikovat pouze v nejnutnější možné míře.

75. Jak již bylo naznačeno, domovní prohlídka je zajišťovacím úkonem, jež zasahuje do nedotknutelnosti obydlí. Na rozdíl od tvrzení obviněného má Nejvyšší soud za to, že v posuzovaném případě k takovému tvrzenému zásahu nedošlo, neboť k domovní prohlídce domu svědkyně a obviněného fakticky nedošlo, ta totiž policejní orgán do domu pustila dobrovolně. Nejednalo se tedy o domovní prohlídku, a proto k tomuto vstupu Policie ČR nepotřebovala odpovídající příkaz. Je tomu tak proto, že institut příkazu k domovní prohlídce podle § 82 a násl., jak již bylo naznačeno, má zajistit ochranu ústavně garantovaných práv zakotvených v čl. 12 odst. 1 Listiny, podle které obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. V dané věci ovšem k zásahu do ústavně garantovaných práv nedošlo, když svědkyně vyjádřila se vstupem do svého obydlí souhlas, což nakonec odpovídá znění čl. 12 odst. 1 Listiny, který nedotknutelnost obydlí váže na nesouhlas toho, kdo v něm bydlí. Jinak vyjádřeno, policejní orgán do bytu svědkyně nevstupoval proti její vůli, nýbrž na základě jejího souhlasu, takže svědkyně nebyla nucena podrobit se vůli státu, když právě v takovém případě je k ochraně osoby, do jejíchž ochrany domovní svobody je zasahováno, určen primárně institut příkazu k domovní prohlídce.

76. Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom toho, že v předmětném domě oprávněně bydlel obviněný, svědkyně a děti svědkyně a obviněného a že obviněný na souhlas se vstupem nebyl výslovně dotázán. Podle Nejvyššího soudu je ovšem v dané věci rozhodující a podstatné, že svědkyně jako jedna z oprávněných osob souhlasila se vstupem policejního orgánu do domu, když z provedeného dokazování také není pochyb o tom, že předmětný dům mohla užívat celý bez nějakého omezení (dům byl ve vlastnictví obviněného a svědkyně, tito žili v poměru druh a družka). Toliko obecně na závěr ještě považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že si je vědom následného písemného prohlášení svědkyně (viz č. l. 1307), které předložila obhajoba v rámci řízení před soudem, když ovšem ani z tohoto prohlášení nevyplývá, že by policistovi sdělila, že se vstupem do domu nesouhlasí, tedy, že by došlo k tvrzenému zásahu do nedotknutelnosti obydlí. Zde je třeba ještě uvést, že samotná svědkyně následně využila svého práva ve věci nevypovídat, takže k tomuto tvrzení nemohla být vyslechnuta. Lze tedy uzavřít, že v předmětné trestní věci svědkyně nevydala věci v rámci domovní prohlídky v jejím domě, který byl zároveň domem obviněného, nýbrž je sama dobrovolně vydala policejnímu orgánu poté, co tomuto umožnila vstup do domu. Zde je třeba akcentovat, že svědkyně ani v prohlášení, které bylo předloženo obhajobou, netvrdila, že by snad policisty vyzvala k opuštění domu. Je tedy nutno konstatovat, že předmětné věci orgány činné v trestním řízení nezískaly na základě donucení aktu státní moci, ale na základě vlastního rozhodnutí svědkyně.

77. Rovněž námitka obviněného, že svědkyně nemohla předmětné věci vydat, protože nebyly v jejím vlastnictví, je nedůvodná. Z protokolu o vydání věci (viz č. l. 498) je zřejmé, že svědkyně byla nejprve vyzvána k vydání věci, a to konkrétně počítače HP, označeného číslem a mobilního telefonu zn. Samsung, s uvedením IMEI, kdy jí bylo poskytnuto i řádné poučení podle § 78 tr. ř. (zejména o možnosti odmítnout vydání), přičemž svědkyně uvedla, že věci vydává dobrovolně, kdy rovněž uvedla, že jejich uživatelem je obviněný.

Protokol pak svědkyně podepsala. Z dikce ustanovení § 78 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že povinnost předložit nebo vydat doličnou věc postihuje každého, kdo ji má u sebe, tedy nemusí to být vždy obviněný a osoba, vůči níž se uplatňuje, nemusí být ani vlastníkem věci. Jinak vyjádřeno, povinnost na vyzvání předložit nebo vydat orgánům činným v trestním řízení věc důležitou pro trestní řízení má podle § 78 odst. 1 tr. ř. každý, kdo ji má u sebe, tedy pokud má věc ve své moci (ve své dispozici) tak, že ji přímo on sám může předložit nebo vydat (viz přim.

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 1998, sp. zn. 5 Tz 19/98). V tomto směru je třeba zdůraznit, že předmětné věci se nacházely v domě, který byla oprávněna svědkyně užívat ve stejném rozsahu jako obviněný a mezi svědkyní a obviněným byl poměr druh a družka. Nad rámec tohoto závěru je třeba také zdůraznit, že není pochyb o tom, jak vyplynulo i z výpovědi obviněného, že vydané věci mohla užívat, a to zejména předmětný mobilní telefon i svědkyně (viz bod 130 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 7 usnesení odvolacího soudu ze dne 27.

2. 2023, sp. zn. 10 To 106/2022). Proto byla svědkyně oprávněna předmětné věci vydat bez ohledu na skutečnost, že nebyla jejich vlastníkem. Pokud dovolatel zdůrazňuje, že u vydání mobilního telefonu a notebooku nebyl přítomen jeho obhájce či jiná nezúčastněná osoba, tak je třeba uvést, že tato povinnost ze znění § 78 tr. ř. nevyplývá. Pro jistou přesnost je třeba uvést, že obviněný ani nijak blíže nerozvádí, jak vydání těchto věcí bez jeho přítomnosti či přítomnosti jeho obhájce mohlo zasáhnout do práva na spravedlivý proces.

78. Stran námitky obviněného, že v mobilním telefonu může být uloženo velké množství jeho soukromých údajů, takže proto měl být mobilní telefon vydán na základě příkazu k domovní prohlídce, lze jen stručně odkázat na předchozí bod tohoto rozhodnutí. Současně je třeba zdůraznit, že provedení domovní prohlídky není vázáno na to, zda v jejím rámci mají být zajištěny věci, které obsahují soukromé údaje. Tato je vázána na to, že v jejím rámci mají být zajištěny věci důležité pro trestní řízení (§ 82 tr.

ř.). Takové kritérium předmětné věci splňovaly, když právě charakter trestné činnosti odůvodňoval závěr, že na těchto zařízeních se mohou nacházet údaje a skutečnosti, jež mohou přispět k objasnění této trestné činnosti, když na těchto zařízeních se velmi často nachází závadné fotografie či komunikace. Nad rámec těchto úvah je třeba pouze stručně uvést, že samotná skutečnost, že mobilní telefon obsahoval přístupová hesla, které nebyly svědkyni známy a která musela být v rámci znaleckého zkoumání tzv. prolomena, nemůže vést k závěru, že tato ho nemohla vydat a že by k zjištění souborů uložených na mobilním telefonu musel být vydán příkaz soudce.

Takový postup by připadal v úvahu tehdy, pokud by měly být zjištěny z mobilního telefonu údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu či záznamy telekomunikačního provozu např. e-mailová korespondence (pak by byl nutný příkaz soudce podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř.). Obecně je nutno připustit, že v současné době mobilní telefon neslouží pouze k zajištění telekomunikačního styku, nýbrž se jedná o multifunkční zařízení, které plní řadu dalších funkcí jako např. posílání e-mailu, platební prostředek, fotoaparát sloužící k pořízení fotografií a videí.

Lze mít za to, že právě to, jaké údaje a skutečnosti chtějí z mobilního zařízení orgány činné v trestním řízení zjistit, nepochybně ovlivňuje postup orgánů činných v trestním řízení týkající se zjišťování těchto skutečností a údajů, tedy jak tyto údaje zajistit zákonným způsobem, kdy v některých případech trestní řád výslovně upravuje, že se vyžaduje souhlas s tímto postupem určitým orgánem - např. státním zástupcem či soudcem (např. v případě zajištění SMS komunikace je nutný v přípravném řízení příkaz soudce).

Z pohledu tohoto závěru je třeba zdůraznit, že z předmětném mobilního telefonu byly v rámci znaleckého zkoumání zpřístupněny tzv. cache soubory, které fakticky zachycovaly miniatury zájmových obrázků. Fakticky se jednalo o záznamy z používání aplikace Gallery, když předmětné miniatury zájmových obrázků vznikly buď použitím telefonu jako fotoaparátu či za pomocí paměťové karty. Jinak řečeno, údaje, které byly zjištěny v rámci znaleckého zkoumání nepředstavovaly údaje, které by byly předmětem ochrany podle čl.

13 Listiny základních práv a svobod a ohledně jejichž zajištění by bylo třeba příkazu soudce podle § 88 tr. ř. či § 88a tr. ř. V případě těchto zajištěných údajů se jednalo o stejnou situaci, jako by byl vydán fotoaparát a v rámci jeho ohledání byly zajištěny buď přímo fotografie či paměťová karta obsahující datové soubory obsahující tyto fotografie.

79. Stran námitky obviněného, že nalezené tzv. cache soubory nepředstavují fotografie a že není jasné, jak se do mobilního telefonu dostaly a kdo je pořídil, lze předně uvést, že se jedná o skutkovou námitku, která nemůže naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho druhé alternativě. Tato námitka by mohla směřovat teoreticky do naplnění první varianty tohoto dovolacího důvodu, když ovšem fakticky směřuje jen do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména soudu prvního stupně. Proto taková námitka není podřaditelná ani pod první variantu tohoto zvoleného dovolacího důvodu. Navíc těmito námitkami se již zabýval soud prvního stupně a přesvědčivě se s nimi vypořádal (viz body 71–73, 120–124, 126 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy a závěry odkazuje. Navíc obviněný záměrně pomíjí závěry znaleckého posudku u oboru kriminalistika, odvětví antropologie a vyjádření znalce Mgr. Josefa Dudy u hlavního líčení (blíže viz body 80 až 88 a 117 až 119 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

80. Jak již bylo konstatováno, obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když zpochybňuje, že by naplnil všechny znaky zvolených skutkových podstat. Vzhledem k obsahu podaných dovolacích námitek lze mít za to, že tyto lze pod zvolený dovolací důvod podřadit jen částečně, když část uplatněné dovolací argumentace je založena na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud druhého stupně (např. námitka, že obviněný netrpí žádnou sexuální deviací, zpochybnění způsobení posttraumatické stresové poruchy). Zde je namístě opětovně zopakovat, že při posuzování důvodnosti naplnění tohoto zvoleného dovolacího důvodu je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudu nižších stupňů.

81. Podle Nejvyššího soudu lze pod zvolený dovolací důvod podřadit námitky stran naplnění znaku „bezbrannosti“, „soulože“ a znaku „jiného pohlavního styku srovnatelného se souloží“, které se vztahují k naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024.

82. Nejvyšší soud se nejprve zabýval naplněním znaku bezbrannosti. Za bezbrannost se ve smyslu § 185 považuje takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (R 43/1994-II). Jednak se může jednat o bezbrannost, která předpokládá celkovou odevzdanost se pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či schopnosti na požadavky pachatele jakkoli reagovat. Jde zde o takový stav bezbrannosti, kdy se oběť nachází v situaci, již sama nevnímá, a tudíž není schopna jakéhokoli vlastního úsudku, a tedy ani jakkoli ovlivnit jednání pachatele.

Může se jednat např. o stav bezvědomí, mdloby nebo o případ silného ovlivnění alkoholem, při kterém poškozená osoba zcela nevnímá situaci kolem sebe (srov. B 5/1979-24), nebo osoby v hypnotickém spánku, v umělém spánku nebo hlubokém spánku (srov. R 36/1979), či pod vlivem látek, které ho zcela zbavily vlády nad sebou samým, anebo v obdobném stavu způsobeném chorobou (např. při vysokých horečkách) apod. Jde o stav, v němž si oběť vůbec neuvědomuje, co se s ní děje, a proto ani nemůže hodnotit situaci, ve které u ní dochází k pohlavnímu styku s pachatelem (srov. přiměřeně B 5/1979-24).

Tuto bezbrannost lze označit za celkovou či absolutní. Ve stavu bezbrannosti se však nacházejí i osoby, které sice vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Tak tomu obvykle bývá např. u osob trpících duševní chorobou, pro niž nechápou význam pachatelova jednání, anebo u dětí či osob mentálně zaostalých, které nemají dostatečné znalosti a zkušenosti, aby byly schopny posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku (srov. přiměřeně R 17/1982, s.

123) apod. V takových případech bezbrannosti se jedná o psychickou bezbrannost, v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání atd. (ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 185 [Znásilnění]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2332, marg. č. 7).

83. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba předně akcentovat, že soudy nižšího stupně se otázkou naplnění znaku bezbrannosti poškozené zabývaly (viz bod 136 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když fakticky soud prvního stupně uzavřel, že se jednalo o bezbrannost psychickou. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud (viz bod 7 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost zejména na úvahy soudu prvního stupně odkazuje. I Nejvyšší soud má za to, že právě věk poškozené odůvodňuje závěr, že poškozená zejména zpočátku jednání obviněného (poškozené bylo 11 let) vůbec nechápala, o co se jedná, neměla žádnou konkrétní představu o sexu, neměla tedy psychickou kapacitu na to, aby věděla, jak má na situaci adekvátně reagovat. Současně není pochyb o tom, že obviněný k páchání trestné činnosti využil spánek poškozené, tedy situace, kdy její schopnost se bránit byla silně snížená až vymizelá, zejména z pohledu schopnosti odpovídajících reakcí ze strany poškozené po probuzení. Nelze také pominout, že samotná poškozená, pokud se probudila, zpočátku vůbec nevěděla, jak má reagovat, po probuzení předstírala, že spí, neboť nevěděla, jak na situaci vůbec reagovat, měla strach, že ona bude mít problém, ačkoliv není pochyb, že se ničeho závadového nedopustila. Zároveň také nelze pominout, že poškozená s obviněným žila ve společné domácnosti, celá rodina na něm byla i jistým způsobem finanční závislá, přičemž poškozená si byla také vědoma toho, že její matka má k obviněnému silný citový vztah, ke které má poškozená silnou citovou vazbu. O tom, že poškozená jednání obviněného nerozuměla nakonec svědčí i závěry znalců (viz např. bod 67 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), takže na ně nebyla schopna adekvátně reagovat. Nadto je třeba ovšem toliko podpůrně a pro jistou přesnost vhodné uvést, že takto byl znak bezbrannosti vykládat judikaturou do 31. 12. 2024, když od 1. 1. 2025 je tento znak přímo definován v zákoně, konkrétně v § 119a tr. zákoníku v souladu s předchozím judikaturním výkladem.

84. Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že podle něho byla poškozená fyzicky a duševně vyspělá, tak je třeba zdůraznit, že z vyjádření znalců vyplývá, že se jedná o dívku odpovídající jejímu věku, takže není zřejmé z čeho obviněný dovozuje, že byla vyspělá fyzicky, ale zejména duševně vyspělá. Skutečnost, že intelektuální výkon poškozené odpovídá pásmu mírného nadprůměru, neznamená, že se nemůže stát obětí uvedené trestné činnosti a že se s ní dokáže vypořádal jako dospělá osoba. V tomto směru nelze ani pominout, že podle znalců je poškozená vnitřně nejistá. Navíc měla prokazatelně k obviněnému ambivalentní pocity, když jeho závadné chování vůči ní ji vadilo, ovšem zároveň věděla, že její matka má k němu pěkný vztah a brala ho jako náhradního otce. Proto se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů stran naplnění tohoto znaku.

85. Pokud se týká naplnění znaku „soulože“, tak je třeba uvést, že za soulož (coitus) je třeba pokládat spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Při souloži fakticky dochází k tomu, že mužský pohlavní úd vnikne do pohlavního orgánu (vagíny, pochvy) ženy. To znamená, že oba tyto orgány se spolu spojí v jednom okamžiku. Postačí, že došlo i jen k částečnému zasunutí pohlavního údu muže do pochvy ženy. Přitom nemusí ani dojít k porušení panenské blány. Spojením pohlavních orgánů je při naplnění všech ostatních znaků znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) dokonáno bez ohledu na to, zda došlo k pohlavnímu ukojení.

(ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 185 [Znásilnění]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2335, marg. č. 10). I v případě naplnění tohoto znaku předmětné skutkové podstaty je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se naplněním tohoto znaku zabývaly (viz opětovně bod 136 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru lze pro stručnost odkázat na skutkové zjištění soudu prvního stupně, ze kterých je zřejmé, obviněný zasunul svůj penis částečně do přirození poškozené.

Pokud se obviněný dovolává vyjádření znalkyně MUDr. Hany Kosové, Ph.D., tak je třeba bez ohledu na skutečnost, že se jedná o skutkovou námitku, uvést, že se z jeho strany jedná o jistou desinterpretaci jejího vyjádření, ze kterého vyplývá, že mohlo dojít k zasunutí do oblasti zevního genitálu (viz bod 92 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když nakonec znalkyně nevyloučila ani to, že by mohlo dojít k průniku penisu asi na 5 cm, aniž by to zanechalo stopy na panenské bláně (viz bod 95 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a to zejména za situace, pokud to bylo konáno opatrně a poškozená nekladla odpor.

V tomto směru je třeba zdůraznit, že z výpovědi poškozené je zřejmé, že se skutečně nebránila a že se poškozenému záměr zcela uskutečnit nepodařilo (vniknutí asi 5 cm). Proto ani tuto námitku neshledal Nejvyšší soud důvodnou.

86. Ohledně naplnění znaku „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“ je třeba uvést, že se považuje takový styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Rozhodná je tedy srovnatelnost provedení, a proto musí být jiný pohlavní styk srovnatelný se situací, při níž dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy, a nikoli intenzita zásahu do intimní sféry oběti a jejího traumatizujícího zážitku, který jí byl pachatelem způsoben. Jestliže se u soulože předpokládá současné spojení pohlavního orgánu muže a ženy, pak srovnat s tím lze situace, kdy do pohlavního orgánu ženy neproniká pohlavní úd muže, ale tato situace je simulována jiným mechanismem, např. jazykem, prsty, jiným předmětem.

Srovnatelný způsob se souloží zde spočívá v tom, že se simulovaným mechanismem navozuje situace stejná, jako když do vagíny (pochvy) ženy pronikne mužský pohlavní úd. To tedy znamená, že je tento mechanismus schopen vyvolat stejný účinek, jako kdyby o takovou simulaci nešlo a jednalo by se o skutečnou soulož. Na základě tohoto vymezení se za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží považuje zejména orální pohlavní styk (felace či cunilinctus – srov. R 25/2010 a dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.

8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 928/2014), anální pohlavní styk (coitus analys – srov. TR NS 35/2007-T 990.), ale může sem patřit i zasouvání jiných předmětů (tzv. robertků apod.) do ženského pohlavního ústrojí, event. další způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky pohlavních orgánů (srov. např. TR NS 68/2010-T 1312, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1070/2012, ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 928/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10.

2017, sp. zn. 4 Tdo 1311/2017). Za srovnatelný pohlavní styk se souloží je třeba podle judikatury považovat i tzv. manuální masturbaci, neboť její podstatou jako nedobrovolné sexuální praktiky je pohyb ruky simulující tření, k němuž jinak dochází při souloži, při které je pohlavní orgán muže zasouván do pohlavního orgánu ženy. Pokud pachatel touto sexuální praktikou sleduje své sexuální uspokojení, je i manuální masturbace jeho pohlavního údu poškozenou osobou obdobou soulože. Popsané jednání tak nelze posoudit jako jednání méně intenzivní, které by nebylo způsobilé naplnit znak jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží ve smyslu § 185 odst. 2 písm. a) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.

4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 182/2012, a ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 432/2014). (ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 185 [Znásilnění]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2336–2337, marg. č. 11).

87. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba poukázat na to, že soud prvního stupně na základě provedeného dokazování uzavřel, že obviněný poškozenou orálně uspokojoval, takže se i touto námitkou zabýval (viz bod 136 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když orální styk lze považovat za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Z pohledu námitek obviněného, který se opětovně dovolává vyjádření znalkyně MUDr. Hany Kosové, Ph.D., je třeba opětovně uvést, že tato námitka směřuje do skutkových zjištění, takže sama o sobě nemůže naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Přesto i v případě této námitky se jedná jen o vlastní intepretaci vyjádření znalkyně, když lze pro stručnost odkázat na body 89 až 95 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že opakované zasouvání prstu do přirození poškozené naplňuje znak jiného pohlavního styku srovnatelného se souloží, stejně tak jím realizovaný cunilinctus, který představuje orální pohlavní styk (viz výpověď poškozené).

88. Námitka stran nezpůsobení těžké posttraumatické poruchy u poškozené je pod zvolený dovolací důvod podřaditelná jen zdánlivě, když tato směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že jednání obviněného mělo za následek u poškozené vznik posttraumatické stresové poruchy. Jinak vyjádřeno, obviněný nesouhlasí se skutkovým závěrem tohoto soudu, že poškozená v důsledku jeho jednání tímto duševním onemocněním trpěla. Protože fakticky stejnou námitku uplatnil obviněný ve vztahu k tvrzenému extrémnímu rozporu a Nejvyšší soud se s ní vypořádal, odkazuje Nejvyšší soud pro stručnost na bod 63 tohoto rozhodnutí. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že vznik posttraumatické stresové poruchy v důsledku znásilnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 8 Tdo 498/2022) naplňuje všechny znaky skutkové podstaty § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

89. Dovolatel dále ve vztahu k naplnění skutkové podstaty přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografického díla podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku namítá, že nebylo prokázáno potvoření předmětných fotografií, včetně toho, kdo je pořídil a kdy a dále, že ve skutkové větě není specifikováno, co přesně mělo být na jednotlivých fotografiích zobrazeno. Taková argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, když obviněný jen zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně (pořízení fotografií obviněným) a tvrdí nepřesnost skutkové věty. Bez ohledu na tento závěr je třeba odkázat na bod 82 tohoto rozhodnutí, ve kterém bylo na předmětnou námitku reagováno. Ohledně nepřesnosti skutkové věty je třeba uvést, že na rozdíl od obviněného, má Nejvyšší soud za to, že obsah závadných fotografií je ve skutkové větě vyjádřen dostatečně. Pokud pak obviněný toliko v jistých náznacích zpochybňuje, že se mělo jednat o pornografické dílo, je třeba předně zdůraznit, že taková argumentace nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015) a Nejvyšší soud se s ní může vypořádat pouze v obecné rovině. Je tomu tak proto, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a právně fundovanou argumentaci zajišťuje nutnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Proto jen stručně odkazuje Nejvyšší soud na bod 136 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně stran toho, proč lze předmětné fotografie pořízené obviněným považovat za pornografické dílo.

90. Pokud obviněný dále jen skutečně velmi stručně uvádí, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka předmětných trestných činů, bez nějaké bližší argumentace, je třeba odkázat na předchozí úvahy stran nutnosti uplatnění právní argumentace obhájcem obviněného. Při nedostatku právně fundované argumentace odkazuje Nejvyšší soud na body 137 a 138 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterých se otázkou subjektivní stránky tento soud zabýval.

91. Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné jen pro komplexnost a s ohledem na obsah a charakter podaného dovolání obviněného dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

92. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným výslovně uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Protože nebyly naplněny tyto výslovně uplatněné dovolací důvody, nemohlo dojít ani k naplnění implicitně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

93. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

94. Nejvyšší soud si je vědom toho, že obviněný zároveň požádal o odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předsedkyně senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro přerušení výkonu napadeného rozhodnutí u obviněného nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu dovolatele rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 3. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu