Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o návrhu na vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci ústavní stížnosti stěžovatele R. C., zastoupeného Mgr. Zuzanou Kožnárkovou, advokátkou, sídlem Komenského 1586/23, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2021 č. j. 8 Tdo 1406/2020-764, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. srpna 2020 č. j. 4 To 74/2020-683 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. května 2020 č. j. 2 T 29/2020-598, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově jako účastníků řízení, takto: Soudce Pavel Šámal je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2249/21
.
1. Dne 10. 2. 2021 přijal v této věci Nejvyšší soud usnesení č. j. 8 Tdo 1406/2020-764 v řízení, v němž jako předsedkyně senátu 8 Tdo zasedala a rozhodovala manželka soudce prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D., soudkyně Nejvyššího soudu JUDr. Milada Šámalová.
2. Vzhledem k tomu, že by - jak soudce Pavel Šámal uvádí ve svém přípisu ze dne 25. 8. 2021 - s ohledem na tuto skutečnost mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, předložil spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování v uvedené věci.
3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina").
4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
5. S ohledem na poměr soudce Pavla Šámala ke shora uvedené soudkyni Nejvyššího soudu, která se podílela na přijetí napadeného rozhodnutí tohoto účastníka řízení o předmětné ústavní stížnosti, proto III. senát Ústavního soudu, určený podle § 10 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2021 pro rozhodnutí o vyloučení soudce IV. senátu, dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. IV. ÚS 2249/21
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. srpna 2021
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu
9. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům, že neobjasňovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, když zůstalo blíže neobjasněno, že o krádeži vědělo více osob. Soudy nesprávně zamítly jeho důkazní návrh na zkoumání kamerových záznamů s osobou zachycenou za plotem areálu poškozené obchodní společnosti v době, kdy došlo ke spáchání skutku. Stěžovatel se domnívá, že tento důkazní návrh mohl postavit najisto otázku jeho přítomnosti na místě činu.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný v části dále specifikované. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku okresního soudu je návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)].
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Ústavní soud se zabýval námitkou stěžovatele o údajném porušení práva na obhajobu, k němuž mělo dojít v důsledku zjevně špatné právní kvalifikace skutku v přípravném řízení, kdy v rámci vazebního zasedání konaného dne 13. 12. 2019 byl stěžovatel vyslechnut, přičemž se ke spáchání trestných činů doznal. Ústavní soud předně konstatuje, že se s uvedenou námitkou řádně vypořádal již Nejvyšší soud, který dospěl k závěru, že orgány činné v trestním řízení činily úkony ve vztahu k nutné obhajobě plně v souladu se zákonem a plně při zachování práva obviněného na obhajobu. Na přiléhavé odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud odkazuje (viz jeho body 17 až 35).
13. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že se s názorem stěžovatele rovněž neztotožnil a závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu k uplatněné námitce považuje za přesvědčivé, logické a ústavně souladné. Z obsahu spisu, odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu (bod 14) a usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že v okamžiku zahájení trestního stíhání neměl policejní orgán náležité podklady pro přísnější kvalifikaci vytýkaného jednání. Naopak měl dostatek podkladů, aby se důvodně domníval, že se stěžovatel dopustil dvou útoků pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 trestního zákoníku, neboť u něj byly nalezeny odcizené věci a nebylo provedeno ještě dokazování o tom, kde se nacházel v daném čase.
Nebyl tedy dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 trestního řádu. Opačný postup (tedy předpokládání přísnějších a důkazy neodůvodněných skutkových variant stěžovatelova jednání) by byl ústavně nepřijatelný. Nadto Ústavní soud nepřehlédl ani skutečnost, že stěžovateli byla dána možnost zvolit si obhájce již před konáním předmětného vazebního zasedání, tedy již v raných stadiích přípravného řízení, a je nutné uvést, že stěžovatel na obhájci netrval. Tvrzení stěžovatele o tom, že mu byla odepřena možnost porady s obhájcem, není pravdivé, když z obsahu spisu i napadených rozhodnutí vyplývá, že byl před vazebním zasedáním řádně poučen o možnosti zvolit si obhájce, což však neučinil a učinit odmítl.
14. Namítá-li stěžovatel, že jeho výpověď z vazebního zasedání je absolutně nezpůsobilým podkladem pro závěr o vině, Ústavní soud uvádí, že postup, kdy protokol o této výpovědi byl přečten při hlavním líčení, je v souladu s § 207 odst. 2 trestního řádu. Vzhledem k výše uvedeným závěrům k námitce o domnělém porušení práva na obhajobu tedy nic nebránilo tomu, aby tento důkaz byl použit. Pro úplnost odkazuje Ústavní soud na bod 41 až 43 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, kde se s touto námitkou již Nejvyšší soud taktéž ústavně konformním způsobem vypořádal.
15. Co se týče ostatních námitek uplatněných v ústavní stížnosti, je patrné, že tyto námitky jsou totožné s námitkami, které stěžovatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly, což sám stěžovatel v ústavní stížnosti potvrdil. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu není přezkum závěrů obecných soudů, s výjimkou zjevné libovůle v podobě extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry rozhodujících soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládají extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
16. Z právě uvedeného důvodu je tedy nutné odmítnout zejména námitky, které již stěžovatel uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a s nimiž se soudy dostatečně vypořádaly (viz body 8 a 9 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Jde především o námitku týkající se shození květiny z okna čerpací stanice a o námitky vztahující se k obhajobě stěžovatele o tom, že v době, kdy došlo ke skutku popsanému v bodě 1 napadených rozhodnutí, nebyl v Prostějově, ale na návštěvě u sestry.
17. Obecným soudům nelze vytknout, považovaly-li za nedůvodnou taktéž námitku nevypracování znaleckých posudků týkajících se kamerových záznamů místa spáchání trestného činu ve vztahu ke skutku popsanému v bodě 1 napadených rozhodnutí. Z ústavního pořádku nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. Zvláště v trestním řízení je povinností soudu provádět pouze ty důkazy, které se týkají předmětu řízení (obsahu obžaloby). Z toho mimo jiné vyplývá, že je-li závěr soudu o vině dostatečně podložen již provedenými důkazy, může být provádění dalších důkazů nadbytečné. Právě k takové situaci podle obecných soudů došlo v dané trestní věci. Ústavní soud přitom nemá tomuto závěru cokoliv vytknout, neboť nadbytečnost obecné soudy odůvodnily. Totožný závěr se vztahuje i k námitce neprovedení videozáznamu z domovní prohlídky.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejným postupem odmítl pro svou nepříslušnost podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu tu část ústavní stížnosti, v níž se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku okresního soudu (viz sub 10).
19. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle § 9 ve spojení s § 10 odst. 3 rozvrhu práce, neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021 č. j. IV. ÚS 2249/21-19
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. listopadu 2021
Jan Filip v. r. předseda senátu