Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SUNPEMA ENERGY s.r.o., sídlem Pod Humny 308, Hustopeče nad Bečvou, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 54/2021-38 ze dne 16. června 2023 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 33/2019-73 ze dne 18. února 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Energetického regulačního úřadu, sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Energetický regulační úřad (vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem) rozhodl z moci úřední o obnově správního řízení vedeného o žádosti stěžovatelky o udělení licence na výrobu elektřiny. Této žádosti bylo původně vyhověno rozhodnutím ze dne 17. 12. 2009 a stěžovatelka na základě získané licence provozovala fotovoltaickou elektrárnu (dále jen "FVE"). K obnově řízení Energetický regulační úřad přistoupil, protože rozhodnutí o udělení licence mělo být dosaženo trestným činem, o jehož spáchání bylo pravomocně rozhodnuto v trestním řízení. Proti rozhodnutí o obnově řízení podala stěžovatelka rozklad, který rada Energetického regulačního úřadu zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
3. Proti rozhodnutí o rozkladu podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který ji napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud vyložil, že postupovat podle § 100 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, tedy nařídit obnovu řízení z moci úřední, lze tehdy, je-li splněna podmínka přímé příčinné souvislosti trestného činu s vydáním rozhodnutí v řízení, které je obnovováno. Z hlediska toho, kdo je pachatel či o který trestný čin jde, však správní řád podle krajského soudu nestanoví žádná omezení. Podle krajského soudu platí, že je-li v právní nebo skutkové větě výroku pravomocného trestního rozsudku postaveno najisto, že mezi trestným činem a vydáním správního rozhodnutí existuje příčinná souvislost, je tímto závěrem správní orgán vázán na základě § 57 odst. 1 písm. c) a odst. 3 správního řádu, a stejně tak je takovým závěrem trestního soudu vázán i správní soud. V dané věci závěr, že trestný čin spáchaný revizním technikem, který vypracoval revizní zprávu ke stěžovatelčině FVE, měl přímý vliv na udělení licence původním rozhodnutím, plyne z výroku odsuzujícího rozsudku. Představoval tak podle krajského soudu dostatečný důvod pro obnovu správního řízení. Dále krajský soud dodal, že nevedení samostatného spisu a neprovedení listinných důkazů, které však byly stěžovatelce známy a s nimiž měla příležitost se seznámit a vyjádřit se k nim, nepředstavovaly vady, které mohly způsobit nezákonnost rozhodnutí o rozkladu.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky. Konstatoval, že část stěžovatelkou předložené argumentace představovala jen prosté zopakování námitek, na něž už reagoval krajský soud, a nikoli kvalifikovanou polemiku s rozsudkem krajského soudu. Nejvyšší správní soud proto tyto kasační námitky označil za nepřípustné. Shledal, že se rozsudek krajského soudu přezkoumatelně vypořádal s otázkou existence příčinné souvislosti mezi spáchaným trestným činem a vydaným rozhodnutím o licenci.
Dále přisvědčil závěru, že § 100 odst. 4 správního řádu neobsahuje žádné omezení co do osoby pachatele trestného činu, který je důvodem pro nařízení obnovy řízení. Zužující výklad zastávaný stěžovatelkou, že relevantní jsou jen trestné činy spáchané úřední osobou nebo účastníky správního řízení, podle Nejvyššího správního soudu odporuje veřejnému zájmu na tom, aby rozhodnutí veřejné správy nebyla dotčena spáchanými trestnými činy. Nejvyšší správní soud připomněl, že revizní zpráva má v licenčním řízení nezastupitelný význam.
V původním řízení byla revizní zpráva přílohou stěžovatelkou podané žádosti a šlo proto o plnohodnotný podklad rozhodnutí. Nepřisvědčil tedy ani námitce, že revizní zpráva nebyla obligatorní součástí žádosti o vydání licence.
5. Podle stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu tím, že v předchozím řízení byla nesprávně vyložena právní úprava obnovy správního řízení obsažená v § 100 odst. 4 správního řádu. Tvrdí, že ustanovení nelze vykládat tak extenzivně, aby důvodem pro obnovu řízení mohl být i trestný čin osob, které nevystupovaly ve správním řízení jako účastníci ani jako svědci, znalci či oprávněné úřední osoby. Vedlo by to podle stěžovovatelky ke značné nejistotě ve veřejné správě. Domnívá se, že obnova správního řízení by měla být možná jen v případě úmyslné trestné činnosti, která byla sama o sobě schopna vyvolat následek v podobě nezákonného rozhodnutí, jehož vydání nebyl správní orgán schopen zabránit ani při vynaložení nezbytné snahy. Stěžovatelka namítá, že ačkoli tuto námitku vznášela opakovaně, ani Energetický regulační úřad, ani soudy se k ní nevyjádřily tak, aby jejich úvahy byly řádně odůvodněné.
6. Podle stěžovatelky nebyla v předchozím řízení přesvědčivě vysvětlena ani souvislost mezi spácháním trestného činu revizním technikem a vydáním předmětného správního rozhodnutí, jak vyžaduje např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 16/2004 ze dne 19. 10. 2004, publikovaný pod č. 458/2005 Sb. NSS. Odůvodnění, které rozhodnutí o rozkladu a rozsudek krajského soudu obsahují, pokládá za nedostatečné a nepřezkoumatelné. Připomíná, že ona sama ani osoby s ní přímo spojené nebyly odsouzeny za žádný trestný čin související s vydáním licence. Revizní technik připravoval revizní zprávu jen jako jeden z důkazních prostředků pro správní řízení o udělení licence. Důkaz revizní zprávou však nebyl v tomto řízení proveden, revizní zpráva byla pouze založena do spisu. Namítá, že proto nemohla být podkladem pro vydání rozhodnutí a tudíž nemohla mít žádný vliv na rozhodnutí o vydání licence. Pakliže nějaký vliv měla, musel se podle jejího názoru Energetický regulační úřad v předchozím řízení dopustit nepřípustné libovůle. I ve správním řízení je totiž nutno listinné důkazy provést; pro naplnění práv účastníka řízení nepostačí, že se může před vydáním rozhodnutí seznámit s obsahem spisu (§ 36 odst. 3 správního řádu). Nedbalost, pro niž Energetický regulační úřad neověřil soulad revizní zprávy se skutečným stavem FVE při místním šetření předtím, než udělil licenci, nelze klást k tíži stěžovatelce. Revizní zprávu sama nepovažuje za obligatorní náležitost žádosti o vydání licence.
7. Stěžovatelka tvrdí, že při obnově řízení bylo též porušeno její právo na spravedlivý proces tím, že se neprovádělo dokazování ani jedním z důkazních prostředků, který je označen za podklad rozhodnutí. Energetický regulační úřad ani nevedl samostatný správní spis, jak vyžaduje § 17 správního řádu.
8. Nejvyšší správní soud porušil také legitimní očekávání stěžovatelky, princip právní jistoty a princip rovnosti, když se odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe. Důsledkem porušení procesních práv stěžovatelky pak je omezení hospodářské činnosti, jíž se stěžovatelka věnuje, což představuje porušení čl. 26 odst. 1 Listiny. V návaznosti na rozhodnutí o obnově řízení totiž správce distribuční sítě odmítl stěžovatelce proplácet elektrickou energii vyrobenou FVE, k níž pozbyla licenci. Stěžovatelka upozornila i na domnělé politické pozadí věci. Postup orgánů činných v trestním řízení i správních orgánů je podle ní motivován politickým zadáním bojovat proti "solárním baronům".
10. Ústavní soud není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů ? jeho úkolem je ochrana ústavnosti (srov. čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Z toho plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako neústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767)].
11. Ústavní soud nepřisvědčil námitce, že závěry správních soudů nebyly řádně odůvodněné [k ústavním požadavkům na řádné odůvodnění viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. 8. 2017 (N 137/86 SbNU 315) nebo sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)]. Stěžovatelka konkrétně zpochybnila kvalitu odůvodnění napadených rozsudků co do vymezení, jaké trestné činy mohou být relevantním důvodem pro obnovu řízení. S tím se vypořádal krajský soud v bodech 13 až 15 a Nejvyšší správní soud zejména v bodech 22 až 25 napadených rozsudků. Dále měla výhrady k posouzení příčinné souvislosti mezi spáchaným trestným činem a rozhodnutím o udělení licence, na což reagoval krajský soud s dostatečnou pečlivostí v bodech 16 až 22 napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud označil tyto závěry krajského soudu za přezkoumatelné (bod 17 rozsudku Nejvyššího správního soudu) a potvrdil podstatu právního názoru krajského soudu (viz bod 22 tamtéž).
Odůvodnění obsažené v těchto částech napadených rozsudků z pohledu Ústavního soudu obstojí jako vnitřně logické a pečlivé. V míře, v níž podle stěžovatelky nereaguje na její argumentaci, soudy zaujaly odlišný (její argumentaci vyvracející) právní názor. Stěžovatelka tedy zaměňuje nedostatky odůvodnění s nesouhlasem, že správní soudy její argumentaci nepřisvědčily.
12. Stěžovatelka porušení svých práv spatřuje zejména v údajně nesprávném výkladu a aplikaci § 100 odst. 4 správního řádu, podle něhož lze rozhodnout o obnově řízení z moci úřední též v případě, že rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem.
13. Stěžovatelka zaprvé brojí proti závěru o přímé souvislosti mezi spáchaným trestným činem a rozhodnutím o udělení licence, a to námitkou, že revizní zpráva nemohla sloužit jako podklad pro vydání původního rozhodnutí o udělení licence, s čímž souvisí pochybení při dokazování. Stěžovatelka však nezohledňuje, že podle krajského soudu byl správní orgán vázán skutkovými i právními závěry plynoucími z výroku odsuzujícího pravomocného rozsudku, přičemž podle krajského soudu v dané věci trestní rozsudek jasně konstatoval, že předložení zfalšované revizní zprávy vedlo k rozhodnutí o udělení licence.
Tyto závěry stěžovatelka nerozporovala ani v kasační stížnosti, ani v ústavní stížnosti. Namísto toho už v kasační stížnosti jen zopakovala svou žalobní argumentaci. Závěr Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti těchto námitek (viz bod 14 až 16 rozsudku Nejvyššího správního soudu) stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybnila. Místo toho znovu předestřela tutéž argumentaci, která se míjí se závěry krajského soudu i Nejvyššího správního soudu. Za takové situace není úkolem Ústavního soudu, aby se ke stěžovatelčině argumentaci ? mimoběžné k odůvodnění napadených rozsudků ? vyjadřoval.
Byla-li kasační stížnost stěžovatelky v této části důvodně odmítnuta pro nepřípustnost ? což stěžovatelka ústavní stížností nezpochybňuje ? a je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání kasační stížnosti (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), znamená to pro řízení před Ústavním soudem, že v mezích těchto námitek je stěžovatelčina ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu nepřípustná. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že k týmž závěrům lze dospět i u namítaných vad dokazování a vedení správního spisu.
14. Zadruhé stěžovatelka považuje zvolenou interpretaci § 100 odst. 4 správního řádu za příliš extenzivní. Zde se sice stěžovatelčina argumentace v ústavní stížnosti se závěry správních soudů nemíjí, představuje však jen další polemiku s jejich závěry v oblasti podústavního práva. Výklad podústavního práva však náleží obecným soudům. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem ústavního pořádku a do rozhodování obecných soudů proto zasahuje jen tehdy, trpí-li jejich rozhodnutí kvalifikovanými vadami.
Mezi ně patří, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí ? z hlediska řádně vedeného soudního řízení ? neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález sp. zn. Pl.
ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. K takovému zjištění však Ústavní soud nedospěl. Správní soudy přesvědčivě odůvodnily, proč stěžovatelkou zastávaný výklad § 100 odst. 4 správního řádu neobstojí. V jejich úvahách Ústavní soud nespatřuje žádné vybočení ze standardních interpretačních postupů, které by svědčilo o libovůli správních soudů.
15. K týmž závěrům Ústavní soud dospěl i ve vztahu k námitce, že revizní zpráva není obligatorní náležitostí žádosti o vydání licence. Nejvyšší správní soud na ni reagoval v závěru odůvodnění napadeného rozsudku způsobem, který obstojí jako ústavně konformní.
16. K námitce, že se Nejvyšší správní soud odchýlil od své ustálené judikatury, čímž měl porušit stěžovatelčino právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), stěžovatelka nedostatečně specifikovala, od které ustálené judikatury se měl Nejvyšší správní soud odchýlit. Ústavní soud pro závěr o odchýlení nenašel ve stěžovatelčině ústavní stížnosti oporu. Co do výkladu § 100 odst. 4 správního řádu, zejména v hodnocení souvislosti mezi správním rozhodnutím s trestným činem, závěry Nejvyššího správního soudu a krajského soudu odpovídají dřívějším rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (viz rozsudky č. j. 1 As 232/2022-92 ze dne 23. 2. 2023 a č. j. 7 As 5/2022-34 ze dne 17. 2. 2022, potažmo i č. j. 3 As 16/2004-73, na nějž odkazovala stěžovatelka).
17. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu