Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Alice Crites, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2024 č. j. 17 Co 276/2024-101 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. června 2024 č. j. 22 C 257/2023-83, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků. Tvrdí, že civilní soudy porušily její "vlastnické právo a právo na spravedlivý proces".
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelka, se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky v celkové výši 260 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěla v důsledku nepřiměřené délky řízení ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 124/2008 a sp. zn. 18 C 53/2014 (dále jen "průtažné řízení"). Tehdy ještě matka stěžovatelky se v této věci domáhala po dvou žalovaných (příspěvkové organizaci Muzeum hlavního města Prahy a hlavním městě Praze) zaplacení částky více než 2,2 miliony Kč (žalobou podanou v lednu 2008), respektive více než 2 miliony Kč (žalobou podanou v srpnu 2008).
Druhé zmíněné řízení bylo pokračováním prvního, neboť došlo k vyloučení věci ve vztahu žalobkyně a Muzea hlavního města Prahy k samostatnému projednání. Průtažné řízení skončilo v dubnu 2023, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 12. 4. 2023, které nabylo právní moci dne 28. 4. 2023. Průtažné řízení tak trvalo od 24. 1. 2008 do 28. 4. 2023, tj. 15 let a 3 měsíce.
3. Vedlejší účastnice stěžovatelce poskytla zadostiučinění ve výši 103 867 Kč a poté ještě ve výši 17 971 Kč, neboť v průtažném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu (k nepřiměřené délce řízení). Ve zbytku požadovaného nároku stěžovatelka podala žalobu, ve které se domáhala po vedlejší účastnici poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 138 162 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení (výrok II). Shodl se stěžovatelkou na tom, že délka řízení byla nepřiměřená a došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu.
Při výpočtu výše zadostiučinění vyšel obvodní soud ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (č. 58/2011 Sb. rozh. civ.). Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení, na první dva roky je přiznávána v jedné polovině. S odkazem na judikaturu uvedl, že není třeba zohledňovat hospodářský růst či inflaci.
V posuzované věci, ve které řízení trvalo 15 let a 3 měsíce, proto obvodní soud poskytl základní částku při horní hranici uvedeného rozmezí a uzavřel, že základní částka ve výši 270 749 Kč, stanovená uvedeným způsobem (tj. 14 x 19 000 Kč + 3 x 1 583 Kč), je odpovídající. Následně částku modifikoval (průtahy + 10 %, řízení na čtyřech stupních soudní soustavy - 25 %, sdílená újma - 15 %, složitost věci - 25 %) a snížil o 55 %. Stěžovatelce tak náleží přiměřené zadostiučinění ve výši 121 837 Kč, které stěžovatelce již poskytla vedlejší účastnice (ve výši 121 838 Kč).
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku obvodního soudu odvolání v rozsahu částky 49 999 Kč. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Upozornil, že již rozhodl o žalobě bratra stěžovatelky a uvedl, že uplatňoval totožný nárok a argumentaci. Jeho ústavní stížnost proti rozsudku již dokonce Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Městský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve v části I rekapituluje celou věc a historii průtažného řízení. V části II sumarizuje historii řízení o nároku na přiměřené zadostiučinění, které vyústilo v nyní napadená rozhodnutí. V části III pak vysvětluje, proč měly obecné soudy zvýšit sazbu za průtažné řízení nad rámec rozmezí 15 000 Kč a 20 000 Kč. Od vydání stanoviska uplynula již dlouhá doba, tam uvedené částky jsou již dávno překonané, přinejmenším po razantní inflaci posledních několika let. Stěžovatelka si je vědoma toho, že podobné argumenty jsou judikaturou Ústavního soudu dlouhodobě odmítány, ovšem v poslední době se kritika této judikatury objevuje čím dál tím častěji. Stěžovatelka též srovnává kompenzaci průtahů s řízením o nárocích podle § 2959 občanského zákoníku, kde se naopak bere v potaz proměňující se výše mzdy v ekonomice.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ve vztahu k rozsudku obvodního soudu též vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, ovšem jen v rozsahu žalované částky 49 999 Kč, neboť jen v tomto rozsahu podala odvolání. Ústavní stížnost je tedy přípustná ve vztahu k rozsudku obvodního soudu jen v částce 49 999 Kč a ve vztahu k celému napadenému rozsudku městského soudu. Naopak je nepřípustná ke zbývající části rozsudku obvodního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 89 162 Kč, neboť proti této části rozsudku stěžovatelka odvolání nepodala.
7. Přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení je ústavně zaručeným základním právem (čl. 36 odst. 3 Listiny). Okolnosti, které je třeba při rozhodování o výši zadostiučinění vyhodnotit, jsou uvedeny v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Při posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění se tedy primárně aplikuje podústavní právo. Posouzení existence vzniklé újmy bude vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností.
8. Ústavní soud posuzuje, zda obecný soud při stanovení formy a potažmo výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. nedávno např. nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23 , bod 19).
9. V prvé řadě je třeba uvést, že stěžovatelka uplatňuje totožnou argumentaci jako její bratr (a dokonce i stejnou procesní strategii spočívající v napadení rozsudku obvodního soudu jen ve výši 49 999 Kč), jehož ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1761/24
. Ani v nyní posuzované věci neshledává Ústavní soud neústavnost. Ani zde totiž nejsou závěry obvodního soudu a městského soudu extrémní a nevymykají se zcela smyslu a účelu právní úpravy výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Stěžovatelce byla přiznána částka 121 838 Kč, přičemž sporné je jen nepřiznání dalších 49 999 Kč. Částka 49 999 Kč je bagatelní a není proti ní přípustné dovolání [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Neopodstatněnost posuzované věci plyne již z této skutečnosti - nepřipouští-li totiž zákonodárce dovolání proti rozhodnutí na peněžité plnění do výše 50 000 Kč, nedává rozumný smysl, aby roli Nejvyššího soudu v těchto věcech fakticky suploval Ústavní soud. V takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti vyloučena (nález ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 847/23 , bod 24).
10. Ústavní soud dochází ke stejným závěrům, i co se týče dalších argumentů stěžovatelky. Jádrem ústavní stížnosti je i zde námitka, že výše základní částky odškodnění nezohledňuje hospodářský a společenský vývoj za poslední roky. K této námitce lze stěžovatelku odkázat na jí samotnou citovaný nález ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21
(N 141/107 SbNU 164), dle něhož obecné soudy mají možnost individuálně posoudit výši spravedlivého odškodnění v jednotlivých případech. Není vyloučeno, aby přihlédly i k celkovým okolnostem věci. Byť Nejvyšší soud určil tzv. základní částku, resp. základní rozpětí odškodnění, tato skutečnost obecné soudy nižších stupňů nezbavuje povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo stanovené rozpětí (body 44 a 45 nálezu).
11. Srovnává-li stěžovatelka svůj nárok s § 2959 občanského zákoníku, srovnává nesrovnatelné. Zmíněná norma občanského zákoníku totiž upravuje nároky při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví; odškodňování nemajetkové újmy se přitom může lišit v závislosti na důvodech nároku.
12. Na závěr lze podotknout, že Ústavní soud nepovažuje za přiléhavé, pokud městský soud označil spornou finanční kompenzaci za "jakýsi bonus nad rámec [...] běžných příjmů" stěžovatelky (v bodě 20). Tento závěr bagatelizuje fakt, že stát způsobil stěžovatelce v souvislosti s nesprávným úředním postupem újmu, za kterou jí přísluší náhrada. To však samo o sobě nezakládá neústavnost rozsudku.
13. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. března 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu