Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavly Jandové, zastoupené Mgr. Petrem Šmídem, advokátem, sídlem Komenského 1321/1, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2025 č. j. 33 Cdo 1170/2023-355, výroku I. a) a výroku II. a) rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 4. ledna 2023 č. j. 54 Co 98/2022-306 a I. a III. výroku rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 28. února 2022 č. j. 11 C 351/2020-251, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Pavla Čermáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (resp. jejich specifikovaných výroků) s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se vůči vedlejšímu účastníku domáhala určení, že je vlastnicí specifikované bytové jednotky a spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku, na kterém dům stojí, s tvrzením, že vedlejší účastník jako kupující při uzavření kupní smlouvy zneužil její tísně. Pro případ, že by neuspěla s určovací žalobou, žádala od vedlejšího účastníka zaplacení částky 306 000 Kč, kterou vedlejší účastník obdržel na svůj účet, byť šlo o část kupní ceny náležející stěžovatelce. Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu na určení vlastnického práva zamítl (I. výrok), uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce částku 306 000 Kč (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. a IV. výrok). V odůvodnění rozsudku okresní soud popsal složitou finanční situaci, v níž se stěžovatelka v době prodeje svého bytu vedlejšímu účastníkovi nacházela, neboť byla zatížena jednak dluhy jejího bývalého manžela a jednak dluhy vlastními. Přesto dospěl k závěru, že u stěžovatelky nebyly naplněny subjektivní znaky lichvy, neboť exekuční řízení, v němž vystupovala jako povinná, bezprostředně nesměřovalo k uskutečnění dražby. Uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce žalovanou částku odůvodnil zjištěním, že se na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohatil, neboť si uvedenou částku ponechal, ač měl povinnost vydat ji stěžovatelce.
3. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil I. výrok [výrok I. a)] a II. výrok v části, kterou byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 208 000 Kč [výrok I. b)], změnil II. výrok v části, kterou byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku dalších 98 000 Kč, a žalobu na zaplacení této části zamítl [výrok II. a)], změnil IV. výrok o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit soudní poplatek [výrok II. a)] a nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). V odůvodnění krajský soud uznal nelehkou finanční situaci stěžovatelky v době převodu bytové jednotky, avšak ani podle jeho názoru vedlejší účastník nezneužil její tísně s cílem obohatit se na její úkor. Bytovou jednotku do svého vlastnictví získal s úmyslem, aby ji on i stěžovatelka mohli nadále užívat pro společné bydlení. Zamítl-li krajský soud žalobu v částce 98 000 Kč, vyšel z toho, že tato částka představuje pohledávku vedlejšího účastníka za stěžovatelkou vzniklou platbami z jeho výlučných zdrojů, které provedl ještě před uzavřením manželství se stěžovatelkou, a to za účelem úhrady jejích dluhů.
4. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka v dovolání nevymezila takovou právní otázku, která by zakládala jeho přípustnost. Kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem neměla znaky lichevní smlouvy, protože vedlejší účastník při jejím uzavírání nebyl veden úmyslem zneužít tíživé situace stěžovatelky k získání sporného bytu. Při formulování tohoto závěru krajský soud přihlédl ke všem rozhodným zjištěním učiněným v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Za této situace nemohlo přípustnost dovolání založit ani eventuálně nesprávné posouzení hrubého nepoměru mezi sjednanou kupní cenou a cenou obvyklou bytové jednotky, neboť hodnocení kupní smlouvy jako lichevní je vyloučeno již tím, že vedlejší účastník nebyl veden snahou o zneužití tísně stěžovatelky. K závěru krajského soudu o započtení části pohledávek, které měl vedlejší účastník za stěžovatelkou, neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva a toliko polemizuje s tím, jak se krajský soud vypořádal se započtením.
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv především v souvislosti s hodnocením otázky zneužití její tísně a chybným hodnocením znaku "hrubého nepoměru" u lichevní smlouvy. Podle stěžovatelky učinily obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, nesprávný závěr, že vedlejší účastník nebyl veden úmyslem zneužít její tísně, neboť s ní plánoval v budoucnu žít. Tento jeho postoj však zjevně nebyl míněn vážně, neboť krátce po uzavření manželství se stěžovatelkou navázal vztah s jinou ženou. Z toho dovozuje, že vedlejší účastník byl veden snahou kořistit z její situace. Obecné soudy se rovněž nesprávně vypořádaly s otázkou hrubého nepoměru mezi cenou obvyklou a cenou, za kterou byl byt prodán. Pokud podle nich obvyklá cena bytu v září roku 2017, kdy k uzavření kupní smlouvy došlo, pohybovala okolo 900 000 Kč (na což však nebyl vypracován znalecký posudek), pak nemohly vycházet z toho, že kupní cena ve výši 720 000 Kč, kterou vedlejší účastník za byt stěžovatelce zaplatil, byla přiměřená, neboť stěžovatelka ve skutečnosti získala pouze částku 414 000 Kč. Z toho podle stěžovatelky také vyplývá, že závěr obecných soudů o úmyslu vedlejšího účastníka zachovat jejich společné bydlení je ve zcela extrémním rozporu s dokazováním, které bylo v řízení provedeno. Vedlejšímu účastníkovi totiž nic nebránilo v tom, aby jí na úhradu jejích dluhů poskytl finanční prostředky bezúročně. Rozhodnutí obecných soudů jsou tak v rozporu s nálezem ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)], neboť soudy neposkytly stěžovatelce náležitou ochranu jako slabší smluvní straně.
6. Podle stěžovatelky je napadené usnesení Nejvyššího soudu nepředvídatelné a překvapivé, neboť odporuje závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4665/2009. Podmínkou hodnocení smlouvy jako smlouvy lichevní je podle tohoto rozsudku už ta okolnost, že účastník smlouvy profitující z lichvy věděl nebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi nepříznivé životní situace. S touto otázkou se Nejvyšší soud nevypořádal. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu také vytýká, že nerozhodl o jejím návrhu na přiznání odkladu právní moci rozhodnutí krajského soudu.
7. Odůvodnění rozsudku krajského soudu o započtení části pohledávek vedlejšího účastníka hodnotí stěžovatelka jako nepřezkoumatelné a zmatečné. Krajský soud na jedné straně uvádí, že není možné započtení pohledávek nejistých nebo neurčitých, aby na druhou stranu učinil závěr, že zákaz zápočtu takových pohledávek nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahu mezi stranami. K započtení tedy přistupuje selektivně, vždy ve prospěch vedlejšího účastníka. Stěžovatelka zpochybňuje některé pohledávky, které vůči ní vedlejší účastník uplatnil, resp. kterými odůvodňoval započtení vůči finančnímu plnění, kterého se po něm stěžovatelka domáhala.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudů nebo orgánů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost.
10. Podle zjištění Ústavního soudu se obecné soudy ústavně souladným způsobem vypořádaly se stěžovatelčinými námitkami o tísni, jejím vlivu na uzavření kupní smlouvy a také o "hrubém nepoměru" (viz bod 45. až 48. odůvodnění rozsudku okresního soudu a bod. 22. až 37. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Na doplnění lze uvést ke konkrétním námitkám, že ze stěžovatelkou přiloženého rozsudku, kterým bylo rozvedeno její manželství s vedlejším účastníkem, nevyplývá, že by vedlejší účastník již v době uzavření kupní smlouvy se stěžovatelkou věděl, že jejich vztah nemá budoucnost.
Naopak se z rozsudku se podává, že vztah s jinou ženou navázal asi rok a půl po uzavření sňatku se stěžovatelkou, a proto závěr obecných soudů o vážném partnerském vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem neodporuje provedenému dokazování. Stěžovatelka relevantně nezpochybňuje ani závěr obecných soudů, že hodnota převáděné bytové jednotky byla asi 900 000 Kč. Obecné soudy v této souvislosti ostatně vycházely ze stanoviska úvěrující stavební spořitelny, jež prostředky na koupi vedlejšímu účastníkovi poskytla a která se logicky hodnotou věci zabývala.
Je pravda, že stěžovatelka získala primární prospěch toliko z části kupní ceny ve výši asi 414 000 Kč a zaplacení další části se domohla až v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí. Nelze však přehlížet, že stěžovatelka i vedlejší účastník spolu vedli rodinnou domácnost a evidentně spolu po nějakou část vztahu hospodařili. Nelze proto přijmout tvrzení stěžovatelky, že si vedlejší účastník druhou část kupní ceny ponechal jen pro sebe. V řízení se vedla polemika o tom, jaké náklady společného života se stěžovatelkou vedlejší účastník z této částky hradil.
Proto obecné soudy nepochybily, pokud při hodnocení přiměřenosti kupní ceny předmětné movité věci vycházely z částky 720 000 Kč, neboť s touto částkou souvisí i hypoteční úvěr, ze kterého vedlejší účastník kupní cenu hradil.
11. Vzhledem k uvedeným okolnostem věci neobstojí odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 3308/16 , v němž se Ústavní soud zabýval naplněním znaků lichevní smlouvy v situaci, kdy prostředky poskytovala nebankovní společnost. Taková okolnost v nyní posuzované věci dána není, neboť to byl vedlejší účastník, kdo uhradil kupní cenu, a to na základě poskytnutého úvěru stavební spořitelnou. V řízení bylo navíc nepochybně zjištěno, že v době, kdy byla kupní smlouva uzavírána, byla její finanční situace špatná. Proto nelze zjednodušeně uvažovat tak, že vedlejší účastník nemusel vůbec bytovou jednotku kupovat a mohl finanční prostředky stěžovatelce toliko poskytnout. Neobstojí ani stěžovatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4665/2009. V řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastník neusiloval o nabytí jednotky s cílem, aby stěžovatelku jakkoliv poškodil, a proto není případné zabývat se formou jeho zavinění.
12. Krajský soud rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu vysvětlil, proč se neuplatní zákaz započtení nejistých (neurčitých) pohledávek, neboť takový postup by narušil spravedlivé uspořádání vztahů, kdy vzájemné pohledávky stěžovatelky a vedlejšího účastníka vycházejí ze stejného právního vztahu (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 31 Cdo 684/2020). Krajský soud objasnil, proč připustil započtení, které uplatňoval vedlejší účastník proti nárokům vznášeným stěžovatelkou, a Ústavní soud v jeho postupu neshledává žádné ústavněprávní pochybení.
13. Námitka stěžovatelky, že soudy zatížily řízení nesprávným posouzením povahy předmětu řízení, není opodstatněná. Soudy se nejprve zabývaly platností kupní smlouvy a dospěly k závěru, že nebyla uzavřena v tísni, proto je platná. V návaznosti na to posuzovaly otázku, zda existoval právní důvod, aby si vedlejší účastník ponechal část kupní ceny, přičemž zjistily, že takový důvod neexistoval, resp. nebyl dán v rozsahu odpovídající částce, kterou si vedlejší účastník ponechal (srov. bod 41. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Aby se obecné soudy dopustily tvrzeného pochybení, musely by samostatně a odděleně posuzovat kupní smlouvu a skutečnost, že si vedlejší účastník ponechal na svém účtu určité finanční prostředky. Takovéto oddělené posouzení však z napadených rozhodnutí neplyne, na čemž nemůže nic změnit okolnost, že posouzení platnosti smlouvy je otázka jiná než posouzení toho, zda u vedlejšího účastníka existoval důvod, aby si ponechal část kupní ceny.
14. Domnívá-li se stěžovatelka, že Nejvyšší soud byl nečinný, pokud nerozhodl o jejím návrhu na odložení právní moci rozsudku krajského soudu, mohla se stěžovatelka proti takovému eventuálnímu pochybení Nejvyššího soudu domáhat nápravy k tomu určenými prostředky, které jí právní řád poskytuje. Využití takových prostředků stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí a případné nečinnosti Nejvyššího soudu neuzpůsobuje ani petit ústavní stížnosti. Bylo by také nelogické, kdyby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu z důvodu jeho (včasného) nerozhodnutí o návrhu na odložení právní moci rozhodnutí krajského soudu, tedy za situace, kdy již je stěžovatelce známo, jak Nejvyšší soud její dovolání posoudil.
15. Ústavní soud uzavírá, že ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu