USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně P. J., zastoupené Mgr. Petrem Šmídem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Komenského 1321/1, proti žalovanému P. Č., zastoupenému JUDr. Lubošem Komůrkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Komenského 1321/1, o určení vlastnického práva a o zaplacení 208.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 11 C 351/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 4. 1. 2023, č. j. 54 Co 98/2022-306, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala určení, že je vlastnicí bytové jednotky č. XY v budově č. p. XY, XY, XY, která je součástí pozemku p. č. st. XY, a podílu na společných částech domu o velikosti ideální 604/15402, vše v k. ú. a obci XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště XY (dále jen „byt“, „sporný byt“ nebo „předmětný byt“), s odůvodněním, že žalovaný jako kupující při uzavření kupní smlouvy dne 15. 9. 2017 zneužil její tísně. Pro případ, že by neuspěla s určovací žalobou, žádala žalobkyně od žalovaného zaplacení 306.000 Kč, kterou žalovaný obdržel na svůj účet, avšak šlo o část kupní ceny, která náležela žalobkyni.
Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2022, č. j. 11 C 351/2020-251, žalobu o určení vlastnického práva zamítl (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 306.000 Kč (výrok II) a
výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně byla před navázáním vztahu s žalovaným vlastnicí sporného bytu, který koupila v roce 2014 za částku 610.000 Kč uhrazenou z peněz, které získala prodejem svého předchozího bytu. Žalobkyně byla účastnící exekučního řízení, a to pro exekuci vedenou na jejího bývalého manžela M. L. V exekučním řízení byl exekutorkou Mgr. Lucií Valentovou dne 27. 7. 2016, č. j. 169 EX 7088/14-66, vydán exekuční příkaz k prodeji sporného bytu.
Žalobkyně v té době měla vlastní dluh u F. M., který řádně splácela, ale pro případ prodlení dala souhlas s přímou vykonatelností podle sepsaného notářského zápisu. Žalobkyně udržovala s žalovaným v roce 2017 vážný vztah a společně se dohodli na převodu bytu do jeho vlastnictví, neboť se obávala ztráty bytu v exekučním řízení. Kupní cena byla ve smlouvě ze dne 15. 9. 2017 stanovena částkou 720.000 Kč, kdy 414.000 Kč bylo zaplaceno přímo věřiteli žalobkyně F. M. na její dluh a 306.000 Kč bylo poukázáno na bankovní účet žalovaného.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že třebaže poměry žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy byly nepříznivé, nelze je hodnotit jako vážnou a vnímanou tíseň. Nebyly tak naplněny subjektivní znaky lichvy, a to přesto, že žalobkyně při uzavírání smlouvy jednala nepochybně pod tlakem možné exekuce. Její situaci však nelze označit za stav tísně, neboť exekuce bezprostředně nesměřovala k uskutečnění dražby. Žalovaný se přitom v souvislosti s převodem vlastnictví ke sporné bytové jednotce bez právního důvodu obohatil na úkor žalobkyně, neboť si ponechal částku 306.000,- Kč, a vznikla mu tak povinnost vydat ji žalobkyni.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 1. 2023, č. j. 54 Co 98/2022-306, ve výroku I. a v části výroku II potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 208.000 Kč, zároveň jej v části výroku II co do částky 98.000 Kč změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že se žalobkyně v průběhu roku 2017 nacházela v tíživé finanční situaci, která byla způsobena působením několika faktorů současně, kdy výše splátek jejich dluhů se přibližně rovnala průměrné výši jejích měsíčních příjmů.
Nepochybně se nacházela v takové situaci (tísni) v době převodu bytu, avšak žalovaný této tísně nezneužil s cílem obohatit se na její úkor. Žalovaný získal byt do svého vlastnictví veden úmyslem jej i nadále užívat pro společné bydlení s žalobkyní. Smyslem převodu vlastnictví tak bylo „uchránit byt“ před jeho případným exekučním prodejem a udržet jej v majetkové sféře páru. Nezištnost žalovaného dokládá i to, že po převodu bytu uzavřel s žalobkyní manželství. Dohodnutá kupní cena ve výši 720.000 Kč nebyla v hrubém nepoměru se skutečnou hodnotou bytu v XY.
Námitku překážky prodeje bytu s ohledem na probíhající exekuci odvolací soud nepovažoval ze důvodnou, neboť byt byl výlučným vlastnictvím žalobkyně, a jako takový jej nebylo možné v rámci exekuce vedené na majetek jejího bývalého manžela postihnout k uspokojení pohledávky za ním. Převodu vlastnického práva k bytu na žalovaného nebránila ani překážka tzv. inhibitoria. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že poukázání peněžitých prostředků na účet žalovaného odpovídající části kupní ceny ve výši 306.000 Kč, byť tyto pocházely z úvěru jím čerpaného, nelze spatřovat jako právní důvod pro to, aby si je ponechal. Žalovaný však měl za žalobkyní pohledávku ve výši 98.000 Kč, představující platby pocházející z jeho výlučných zdrojů, které provedl před uzavřením manželství s ní na úhradu jejích dluhů, a proto odvolací soud v tomto rozsahu žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí spočívá na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přípustnost dovolání podle jejího přesvědčení zakládá:
1) výklad pojmu „zneužití tísně“ podle § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ve smyslu kořistění lichvářem. Odvolací soud sice připustil, že v okamžiku uzavírání smlouvy se dovolatelka nacházela v tísni, ale přijal závěr – s nímž nesouhlasí, že žalovaný této tísně nezneužil. Zpochybňuje jeho záměr koupí zachovat bytovou jednotku pro společné bydlení účastníků řízení. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, ze dne 13.
12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2737/2021, ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022 (publikovaný pod č. 66/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. civ.“), a nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, zdůrazňuje, že k naplnění znaků lichvy stačí vědomost jednajícího o lichevních podmínkách a jejich využití. Žalovaný věděl o její nepříznivé životní a majetkové situaci, tuto zneužil, a uzavřel s ní spornou smlouvu. Odkazujíc na komentářovou literaturu [Janoušek, M., Občanský zákoník, 2.
vydání (3. aktualizace, 2024), § 1796], dovolatelka akcentuje, že ve smyslu § 1796 o. z. „o zneužití… jde v situaci, kdy zneužívající věděl nebo musel vědět o subjektivní slabosti protistrany a hrubém nepoměru mezi plněními, a přesto jí využil“. 2) výklad pojmu „hrubý nepoměr“ podle § 1796 o. z. Dovolatelka má za to, že odvolací soud neměl spolehlivý podklad o tržní ceně předmětného bytu. Odvolacímu soudu vytýká nedostatečná skutková zjištění o hodnotě bytu, přehlížení podjatosti slyšených svědků M.
M., Z. M. a R. B. a nevyžádání znaleckého posudku o obvyklé ceně bytu. Se zřetelem k závěrům rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 42/2021 (publikovaný pod č. 96/2022 Sb. rozh. civ.), ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, namítá, že i kdyby obvyklá cena sporného bytu byla 900.000 Kč dovolatelka část kupní ceny ve výši 306.000 Kč nikdy neobdržela, neboť zůstala na bankovním účtu žalovaného. Proto měly soudy poměřovat kupní cenu s částkou reálně vyplacenou, resp. skutečně se projevující v její majetkové sféře, tj. jen s částkou 414.000 Kč, vyplacenou jejímu věřiteli F.
M. Vyplacená částka kupní ceny ve výši 414.000 Kč je v hrubém nepoměru k ceně bytu ve výši 900.000 Kč (vychází-li se z této hodnoty). Plnění, které žalobkyně obdržela, proto nepředstavuje ani polovinu obvyklé hodnoty bytu. Úvahu odvolacího soudu, že byt prodala za 720.000 Kč (a tuto částku obdržela) nepovažuje za správnou.
3) otázka možnosti započtení nejistých a neurčitých pohledávek, přičemž má za to, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že přistoupil k otázce započtení tendenčně a jednostranně, tj. vzal v úvahu pouze započtení provedené žalovaným (byť jen části), ignoroval účelovost a neopodstatněnost takového započtení a přehlížel, že od počátku namítala nedůvodnost zápočtů žalovaným, resp. popírala jejich opodstatněnost. Byť odvolací soud rozsáhle cituje z judikatury Nejvyššího soudu k otázce započtení nejistých nebo neurčitých pohledávek, dovolatelka naopak dovozuje, že rozsudek odvolacího soudu je s jím citovanou judikaturou v rozporu.
Pomíjí totiž okolnosti společného hospodaření účastníků řízení a ve výsledku jsou jeho závěry nepředvídatelné, tendenční, chaotické a straní žalovanému. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.) - dále jen „o.
s. ř.“
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř., která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.
proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako č. 4/2014 Sb. rozh. civ.). Podle § 1796 o.
z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Pro úvahu, zda je uzavřená kupní smlouva smlouvou lichevní, a zda je tedy absolutně neplatná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, publikovaný pod č. 66/2024 Sb. rozh. civ.), musí být současně naplněny okolnosti, z nichž je zřejmé, že u převádějící smluvní strany existuje stav tísně, tzn. stav nepříznivé sociální, společenské či finanční situace, nabyvatel (lichvář) ví o tom, že převádějící je nucen v důsledku těchto nepříznivých okolností uzavřít převodní smlouvu, kterou by za normálních okolností při nyní dohodnutých smluvních podmínkách neuzavřel, jakož ví i o tom, že plnění, které podle ní získá je v hrubém nepoměru s tím, jaké plnění poskytuje lichváři.
Lichvář přitom prokazatelně takový nepříznivý stav převádějícího zneužije – kořistí na něm (tzn. vědomě těží z nepříznivé situace převádějícího – z pohledu lichváře jde o záměrné jednání), čímž získá majetkovou hodnotu, která je k jím poskytnutému protiplnění v hrubém nepoměru. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, vyplývá imperativ, podle něhož při rozhodování, zda byla určitá smlouva uzavřena v tísni, je potřeba rovněž „zkoumat, jak dlužník sjednání předmětné smlouvy vnímal a zda věřitel nezneužil jeho obtíží k prosazení podmínek příčících se zásadám férovosti“.
Právní úprava lichvy má společný definiční prvek s tzv. neúměrným zkrácením (§ 1793 odst. 1 o. z.), jímž je „hrubý nepoměr“ vzájemných plnění (objektivní znak lichvy). Pro určení, co se rozumí hrubým nepoměrem, je třeba vycházet i z pravidla o neúměrném zkrácení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, a ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 670/2013). V poměrech současné právní úpravy (§ 1793 o. z.), která nestanoví žádnou konkrétní hranici představující neúměrné zkrácení (laesio enormis), lze za výchozí pravidlo považovat zákaz zkrácení přes polovic.
Jinak řečeno, hrubým nepoměrem vzájemných plnění bude hranice přibližně do poloviny vzájemných plnění, od níž se soud odchýlí jen tehdy, budou-li pro to zvláštní důvody. Při porovnání vzájemných plnění (test disparity) se vychází z obvyklé ceny v daném místě a čase (§ 492 o. z.). Jde primárně o porovnání poměru obvyklé ceny plnění a protiplnění, ale hrát roli mohou i další okolnosti.
Není totiž vyloučeno, aby v konkrétním případě soud hrubý nepoměr shledal i tam, kde poměr vzájemných plnění bude uvedené rozpětí přesahovat, půjde však o výjimečné situace, kdy by odmítnutí nároku zkráceného znamenalo přílišnou tvrdost nebo pokud i poměr přesahující polovinu vzájemných plnění (resp. uvedené rozpětí) bude v konkrétním případě shledán odporujícím zásadám spravedlnosti. Nemá-li dojít k nepřípustnému ohrožení právní jistoty stran smlouvy, mělo by být dotyčné ustanovení vykládáno restriktivně s důsledkem, že v pochybnostech by se měl soud přiklonit k závěru, že o neúměrné zkrácení nejde.
Tuto restrikci je proto třeba vztáhnout i na další posuzované okolnosti. Z povahy kritéria pro posouzení neúměrného zkrácení je zřejmé, že hrát roli mohou pouze okolnosti týkající se ve smlouvě sjednaného poměru výše plnění v daném místě a čase. Důkazní břemeno je na straně toho, kdo zkrácení tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 42/2021, uveřejněný pod č. 96/2022 Sb. rozh. civ.). K otázce „zneužití tísně“ žalobkyně žalovaným: Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zjistil, že v době převodu sporného bytu se žalobkyně nacházela v životní situaci, kterou lze označit za „tíseň“, a to s ohledem jednak na probíhající a jednak na hrozící exekuci.
S touto její situací byl žalovaný seznámen (tj. věděl o ní). S ohledem na v řízení zjištěné okolnosti odvolací soud uzavřel, že žalovaný nebyl veden úmyslem zneužít tíživé situace žalobkyně k získání sporného bytu bez odpovídající protihodnoty, nýbrž zamezit jeho prodeji v exekuci, ať již pro pohledávky za bývalým manželem žalobkyně M. L., nebo pro pohledávky F. M. za samotnou žalobkyní. Jeví se jako nanejvýš pravděpodobné, že takto jednal v úmyslu budoucího soužití s žalobkyní, o čemž svědčí i v rozmezí přibližně dvou měsíců uzavřené manželství účastníky řízení.
Správný je tak úsudek, že žalovaný při nabytí vlastnictví ke spornému bytu „netěžil“ (nekořistil) z nepříznivých osobních poměrů žalobkyně, aby získal pro sebe nepřiměřený prospěch. Při formulování tohoto závěru odvolací soud přihlédl ke všem prokázaným skutečnostem na straně účastníků řízení; vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha, že v řízení zjištěné chování žalovaného nenaplňuje znak zneužití stavu tísně ve smyslu § 1796 o. z., tak není zjevně nepřiměřená; takovou úvahu odvolacího soudu může dovolací soud zpochybnit, jen byla-li by zjevně nepřiměřená.
Opak se žalobkyni nepodařilo v řízení prokázat. Závěry odvolacího soudu zcela korespondují se shora podaným výkladem a citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. K otázce „hrubého nepoměru“ mezi sjednanou kupní cenou a obvyklou cenou jednotky:
Jelikož se žalobkyni nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu o nenaplnění subjektivního znaku lichvy (zneužití tísně žalobkyně), nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit její dovolací námitky týkající se naplnění objektivních znaků lichvy, tzn. hrubého nepoměru mezi sjednanou kupní cenou a obvyklou cenou jednotky.
Nejenže dovolatelka svůj závěr o existenci „hrubého nepoměru“ (na rozdíl od odvolacího soudu) staví na vlastním skutkovém základě o výši obvyklé ceny bytové jednotky (tzn. přípustnost dovolání uplatňuje procesně nepřípustným způsobem), pomíjí, že při absenci relevantního zpochybnění závěru o nedostatku subjektivního znaku lichvy (zneužití slabosti druhé strany), jenž sám o sobě stačí k úsudku o nenaplnění skutkové podstaty
lichvy podle § 1796 o. z, by ani případné nesprávné právní posouzení výše uvedené otázky odvolacím soudem nemohlo opodstatnit zrušení či změnu napadeného rozsudku. Platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. civ., ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1938/2023, ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2873/2024, a ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1983/2024). K otázce započtení pohledávek: Brojí-li dovolatelka proti postupu soudů při řešení otázky vzájemného zápočtu pohledávek účastníků řízení, neformuluje v té souvislosti žádnou otázku hmotného či procesního práva [nespecifikuje, od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky (ustálené rozhodovací praxe) se rozsudek odvolacího soudu odchýlil], na niž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo a na jejímž základě by bylo možno usuzovat na přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.), odhlédnuto od toho, že procesně řádně nevymezuje důvod dovolání (§ 241a odst. 2 a § 241a odst. 3 o. s. ř.); pouze polemizuje s tím, jak se s otázkou započtení vzájemných pohledávek odvolací soud vypořádal. Nejvyšší soud neshledal hodnocení důkazů odvolacím soudem v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry a nemá za to, že hodnocení důkazů nese znaky libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Dovolacími námitkami nepřesvědčivosti, nesrozumitelnosti a rozpornosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu žalobkyně obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) namítá existenci vad řízení. Případné vady řízení samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzovaném případě však není (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). S ohledem na odmítnutí dovolání Nejvyšší soud již nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť uvedený návrh byl tímto rozhodnutím konzumován. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu