Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Štefana Klimka, zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, sídlem Smilova 356, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2020 č. j. KSPA 59 INS 11383/2010, 59 ICm 775/2014, 29 ICdo 63/2018-252, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2018 č. j. 59 ICm 775/2014, 101 VSPH 350/2017-219 (KSPA 59 INS 11383/2010) a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1.
března 2017 č. j. 59 ICm 775/2014-177 (KSPA 59 INS 11383/2010), a s ní spojeném návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Mgr. Davida Letošníka, sídlem Masarykovo nám. 1484, Pardubice, insolvenčního správce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") sp. zn. 59 ICm 775/2014 (KSPA 59 INS 11383/2010) se podává, že stěžovatel podal dne 3. 4. 2014 žalobu ke krajskému soudu proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení 21 371 139,73 Kč jako náhrady škody, kterou mu měl podle § 37 odst. 1 zákona č. 186/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") způsobit jako bývalý insolvenční správce v insolvenčním řízení vedeném proti němu. Výše škody měla představovat součet hodnot tří pohledávek, které věřitelé uplatnili v insolvenčním řízení a vedlejší účastník měl při jejich přezkoumání pochybit.
3. Žalobu stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 22 808,50 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok II.). Podle krajského soudu se nepodařilo stěžovateli prokázat porušení povinnosti vedlejšího účastníka, ani vznik škody a její výši. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu (výrok I.) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi 9 973,30 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud dovolání v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 4 114 Kč jako náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá zaprvé, že se krajský soud dopustil tzv. opomenutí důkazu. Co do jedné z pohledávek uplatněných věřiteli v insolvenčním řízení stěžovatel namítal antedatování dodatku ke smlouvě o postoupení pohledávky, kterým se postoupení pohledávky ruší. K prokázání svého uvedeného tvrzení, které směřovalo k popření pohledávky, navrhl provedení konkrétních důkazů. Krajský soud však jeho důkazní návrhy zamítl a toto rozhodnutí nijak neodůvodnil. Nadto ve svém napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatel svoje tvrzení o antedatování uvedeného dodatku nijak nedoložil.
6. Zadruhé, stěžovatel namítá, že jej krajský soud nesprávně poučil podle § 118 a 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a byl tak zbaven možnosti právně a skutkově argumentovat při použití složité právní normy (§ 37 odst. 1 insolvenčního zákona). Krajský soud nesprávně uvedl, že stěžovatel musí prokázat také zavinění vedlejšího účastníka jako insolvenčního správce. Ustanovení § 37 odst. 1 insolvenčního zákona přitom zavinění insolvenčního správce pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody nepředpokládá; jeho odpovědnost je tzv. objektivní. Rozhodnutí krajského soudu je proto pro stěžovatele překvapivé. Žádnou z uvedených vad nenapravil ani vrchní soud, ani Nejvyšší soud.
7. Současně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil do rozhodnutí o ústavní stížnosti vykonatelnost všech napadených rozhodnutí. Jeho návrh Ústavní soud zamítl svým usnesením sp. zn. IV. ÚS 2315/20 ze dne 8. 9. 2020. Konečně stěžovatel navrhuje, aby mu soud nahradil náklady řízení před Ústavním soudem.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu, a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. takový opravný prostředek k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. K první námitce (bod 5. shora) je třeba nejprve uvést, že z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že z požadavků řádného procesu plyne mimo jiné právo účastníků v soudním řízení skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy, čemuž odpovídá povinnost obecných soudů se s jejich argumentací a návrhy náležitě, tj. srozumitelně a logicky, vypořádat (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1891/18 ze dne 9. 10. 2018; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Soud však nemusí vyhovět každému důkaznímu návrhu, a to z důvodu irelevance důkazu s předmětem řízení, jeho chybějící vypovídací schopnosti či jeho nadbytečnosti [srov. např. mutatis mutandis nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Nevyhoví-li však soud určitému důkaznímu návrhu, musí v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, proč důkaz neprovedl. Neodůvodní-li soud řádně neprovedení navrženého důkazu, zatíží důkazní řízení ústavně relevantní vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů a způsobí, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné [viz např. nález sp. zn. II.
ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19)].
11. V nyní posuzované věci krajský soud usnesením ze dne 22. 2. 2017 vyhlášeném na jednání zamítl dodatečné důkazní návrhy účastníků soudního řízení s tím, že uvedené rozhodnutí odůvodní v písemném vyhotovení rozsudku ve věci samé. Krajský soud následně usnesením ukončil důkazní řízení. Stěžovatel poté ve své závěrečné řeči uvedl, že "má za to, že i bez důkazů, které byly soudem zamítnuty, byly prokázány skutečnosti v žalobě uvedené". Ve svém napadeném rozsudku krajský soud výslovně uvedl, že výsledek dokazování v rozsahu zamítnutých důkazních návrhů "by nebyl způsobilý ničeho změnit na závěrech, ke kterým soud při posuzování a rozhodování projednávané věci dospěl" (viz s. 10 napadeného rozsudku krajského soudu).
12. Z uvedeného plyne, že krajský soud nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele pro nadbytečnost. Uvádí-li stěžovatel, že se krajský soud nijak v napadeném rozsudku s důvody zamítnutí jeho důkazních návrhů nevypořádal, nutno uvést, že to neodpovídá odůvodnění napadeného rozsudku. Nadto i sám v závěrečné řeči připustil, že provedené dokazování postačuje k rozhodnutí ve věci samé, sám podle svého vyjádření tedy operoval se skutečností, že další dokazování je nadbytečné. V ústavní stížnosti stěžovatel nepředkládá v tomto směru hlubší argumentaci. Lze konstatovat, že napadený rozsudek je řádně, tj. srozumitelně a logicky odůvodněn, a proto není nepřezkoumatelný.
13. K druhé námitce (bod 6. shora) Ústavní soud v minulosti opakovaně uzavřel, že jeho smyslem je eliminovat situace, kdy se účastník řízení stává v řízení neúspěšným jen proto, že neunesl břemeno důkazní, aniž by věděl, že jej takové břemeno stíhá. Ústavní soud se přihlásil k doktríně, podle níž předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, jemuž předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování. Účastníci nesmějí být zaskočeni možným jiným posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska právního názoru soudu a nabídnout k jejich prokázání důkazy.
Sleduje se tak důsledně zásada, že kvalifikace skutkových okolností tvrzených účastníky před soudem je věcí soudu. Není v souladu s ústavním pořádkem, aby rozhodnutí soudu nevyřešilo sporná práva a povinnosti účastníků jen proto, že se mýlí v jejich kvalifikaci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31), sp. zn. III. ÚS 2809/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 59/56 SbNU 631), sp. zn. II. ÚS 1617/10 ze dne 2. 9. 2010 (N 182/58 SbNU 597), bod 16 či sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7.
4. 2011 (N 67/61 SbNU 61)].
14. O takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde, krajský soud svou poučovací povinnost neporušil. Je pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je odpovědnost insolvenčního správce za škodu podle § 37 odst. 1 insolvenčního zákona založena na předpokladu 1) porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost), 2) vzniku škody a 3) příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody (srov. bod 28 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
7. 2016 sp. zn. KSPH 37 INS 1460/2009, 38 ICm 2164/2011, 29 ICdo 49/2014 či ze dne 7. 6. 2018 č. j. 29 Cdo 2772/2016-118). Podle protokolu z jednání ze dne 27. 7. 2016 krajský soud nejprve v obecné rovině uvedl, že "řízení je vedeno o náhradu škody, kde bude muset [stěžovatel] prokázat nejen vznik škody, ale též zavinění [vedlejšího účastníka] a také příčinnou souvislost mezi vznikem škody a zaviněním žalovaného". Dále z uvedeného protokolu vyplývá, že krajský soud poučil stěžovatele podle § 118a odst. 3 o.
s. ř. o tom, že "v řízení dosud nebylo prokázáno, a nebyly navrženy důkazy k prokázání jím tvrzených skutečností v žalobě, a to ve vztahu k tvrzenému zavinění žalovaného k výši škody a příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a způsobenou škodou." Stěžovatel následně ve svém vyjádření ze dne 24. 9. 2016 a na jednání dne 22. 2. 2017 uvádí mezi jiným, že vedlejší účastník nepostupoval s odbornou péčí.
15. Z uvedeného plyne, že poučení krajského soudu bylo nepřesné co do jednoho z předpokladu úspěšného uplatnění stěžovatelových nároků, a to co do zavinění porušení povinnosti vedlejšího účastníka. Není však pravdou, že 1) stěžovatel neunesl důkazní břemeno výhradně co do této skutečnosti, a 2) nevěděl, že jej břemeno důkazní co do této skutečnosti stíhá. Stěžovateli se nepodařilo prokázat, kromě porušení povinnosti vedlejším účastníkem, ani vznik škody a její výši. S takovým závěrem se ztotožnil i vrchní soud. Proto poučil-li by krajský soud stěžovatele způsobem, kterého se domáhá, nemělo by to na závěr rozhodnutí žádný vliv. Optikou shora uvedené ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nedošlo v řízení předcházejícím napadeným rozhodnutím k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele uvedených sub 1.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Osud ústavní stížnosti pak sdílí rovněž návrh na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. září 2020
Jan Filip v. r. předseda senátu