KSPA 59 INS
XY
59 ICm XY
29 ICdo 63/2018-252
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
KrčmŠáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Š. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem,
advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 356, PSČ 530 02, proti žalovanému
D. L., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Blankou Šimkovou,
advokátkou, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, PSČ 530 02, o
zaplacení částky 21.371.139,73 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 59 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční
věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích
pod sp. zn. KSPA 59 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 11. ledna 2018, č. j. 59 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPA 59 INS XY),
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
zástupkyně žalovaného.
[1] Žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích
(dále jen „insolvenční soud“) dne 4. března 2014 se žalobce (Š. K.) domáhal
vůči žalovanému (D. L.) zaplacení částky 21.371.139,73 Kč (12.196.417,79 Kč +
1.029.659,20 Kč + 8.145.062,74 Kč). Žalobu odůvodnil tím, že:
[2] Usnesením ze dne 15. prosince 2011, č. j. KSPA 59 INS XY, zjistil
insolvenční soud úpadek žalobce (dále též jen „dlužník“), prohlásil konkurs na
jeho majetek a jeho insolvenčním správcem ustanovil žalovaného. [3] Při přezkumném jednání, jež se konalo 1. února 2012:
1/ Popřeli dlužník i žalovaný co do pravosti přihlášenou nevykonatelnou
pohledávku věřitele č. 1 (Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o.) ve výši
12.971.805,40 Kč (podáním věřitele č. 1 posléze upravenou na částku
12.196.417,79 Kč) pro nedostatek aktivní legitimace věřitele č. 1 (jenž
pohledávku předtím pozbyl postoupením) a pro vadné vyčíslení pohledávky. 2/ Popřeli dlužník i žalovaný co do pravosti přihlášenou vykonatelnou
pohledávku věřitelky č. 5 (L. Ř.) ve výši 22.807.102,99 Kč, pro zánik
pohledávky započtením. 3/ Pohledávku, kterou věřitel č. 6 (A. B.) přihlásil do insolvenčního řízení
jako vykonatelnou v celkové výši 8.183.253 Kč, popřeli dlužník i žalovaný ve
výši 38.190,26 Kč; ve zbývajícím rozsahu (co do částky 8.145.062,74 Kč) ji
uznali. [4] Rozsudkem ze dne 18. května 2012, č. j. 59 ICm XY, insolvenční soud určil,
že pohledávka věřitele č. 1 (tamního žalobce) přihlášená do insolvenčního
řízení vedeného na majetek dlužníka ve výši 12.196.417,79 Kč je po právu. Šlo o
rozsudek vydaný jako rozsudek pro uznání, jelikož žalovaný se přes výzvu
insolvenčního soudu k podané žalobě včas nevyjádřil. Tímto postupem
(nečinností) způsobil žalovaný žalobci škodu ve výši 12.196.417,79 Kč; jinak by
totiž žaloba věřitele č. 1 byla zamítnuta. [5] Rozsudkem ze dne 22. května 2012, č. j. 59 ICm XY, insolvenční soud určil,
že pohledávka věřitelky č. 5 (tamní žalobkyně) přihlášená do insolvenčního
řízení vedeného na majetek dlužníka je po právu ve výši 1.029.659,20 Kč. Šlo o
rozsudek vydaný jako rozsudek pro uznání, jelikož žalovaný se přes výzvu
insolvenčního soudu k podané žalobě včas nevyjádřil. Tímto postupem
(nečinností) způsobil žalovaný žalobci škodu ve výši 1.029.659,20 Kč, na čemž
ničeho nemění skutečnost, že usnesením ze dne 7. ledna 2013, č. j. KSPA 59 INS
XY, insolvenční soud určil, že se k přihlášce pohledávky věřitelky č. 5
nepřihlíží a její přihláška se odmítá. V rozsahu částky 1.029.659,20 Kč (pro
kterou by jinak žaloba věřitelky č. 1 byla zamítnuta), totiž pohledávka zůstala
vykonatelnou a věřitelka č. 5 ji bude moci vymáhat po skončení konkursu. [6] V rozsahu, v němž žalovaný uznal vykonatelnou pohledávku věřitele č. 6 ve
výši 8.145.062,74 Kč, ji nepřezkoumal s odbornou péčí. Rozhodčí nález, jímž
byla přiznána, totiž byl vydán na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky a
vzhledem k tomu, že v době konání přezkumného jednání již byla známa judikatura
ohledně neplatnosti rozhodčích doložek, měl žalovaný namítnout promlčení
pohledávky; tím, že tak neučinil, způsobil žalobci škodu ve výši 8.145.062,74
Kč.
[7] Rozsudkem ze dne 1. března 2017, č. j. 59 ICm XY, insolvenční soud:
1/ Zamítl žalobu o zaplacení částky 21.371.139,73 Kč (bod I. výroku). 2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od
právní moci rozhodnutí částku 22.808,50 Kč (bod II. výroku). [8] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 36 a § 37 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po
provedeném dokazování k následujícím závěrům:
[9] Žalovaný coby bývalý insolvenční správce žalobce neporušil své povinnosti
při přezkoumání předmětných pohledávek, když:
1/ Ohledně pohledávky věřitele č. 1 má insolvenční soud za prokázáno, že
věřitel č. 1 byl legitimován k jejímu vymáhání a nepotvrdila se námitka
nesprávného vyčíslení pohledávky. 2/ Ohledně pohledávky věřitelky č. 5 ve výši 1.029.659,20 Kč z insolvenčního
spisu nevyplývá, že by žalobce předložil žalovanému zápočet týkající se této
pohledávky. 3/ Ohledně pohledávky věřitele č. 6 ve výši 8.145.062,74 Kč byla neplatná
rozhodčí doložka sjednána již 26. června 2007. Věřitel č. 6 podal rozhodčí
žalobu 16. července 2010 a rozhodce vydal rozhodčí nález 27. listopadu 2010
(rozhodčí nález pak nabyl právní moci a stal se vykonatelným 6. prosince 2010). Věřitel č. 6 přihlásil pohledávku 9. ledna 2012 a přezkumné jednání se konalo
1. února 2012. Příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu na téma neplatnosti
rozhodčích doložek však byla vydána až v roce 2013. Srov. např. „rozhodnutí“
Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 [správně jde
o usnesení uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná
níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], a zejména
„rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo
1112/2013 (správně jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 35/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Srov. dále § 14 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o
rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném v době zahájení
rozhodčího řízení, a „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu „sp. zn. 29 ICdo
19/2015“ [správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 99/2017“)]. Právo tedy bylo uplatněno včas žalobou u
rozhodce. [10] Insolvenční soud se neztotožňuje s žalobcem ani co do tvrzené výše škody a
způsobu jejího určení. Škodou (totiž) není prostý součet zjištěných pohledávek
věřitelů č. 1, 5 a 6. Ta by se odvíjela teprve od výše uspokojení, jež by se
věřitelům dostalo na základě rozvrhového usnesení. To však v řízení dosud
nebylo vydáno. [11] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. ledna 2018, č. j. 59 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPA 59 INS XY):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). 2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3
dnů od právní moci rozhodnutí částku 9.973,30 Kč (druhý výrok).
[12] Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že je
správné jak z hlediska skutkových zjištění, tak z hlediska právní argumentace,
s tím, že lze odkázat na jeho přesvědčivé odůvodnění. [13] Dále odvolací soud dovodil, že rozhodující pro posouzení oprávněnosti
žaloby je nejen to, zda žalovaný porušil povinnosti insolvenčního správce dle §
36 insolvenčního zákona, a že toto porušení bylo v příčinné souvislosti s
tvrzenou škodou, ale i to, zda tím skutečně došlo ke škodě na majetkové
podstatě dlužníka (a v důsledku toho i k majetkové újmě samotného dlužníka). Posledně zmíněný předpoklad žalobce neprokázal ani podle odvolacího soudu. Škodu na majetkové podstatě (totiž) netvoří součet zjištěných přihlášených
pohledávek věřitelů č. 1, 5 a 6; může jí být pouze to, v jakém rozsahu budou
tito věřitelé v insolvenčním řízení uspokojeni (k čemuž zatím nedošlo), a dále
to, zda případné uspokojení pohledávek těchto věřitelů ve svém důsledku vedlo i
k majetkové újmě samotného dlužníka. Takový následek by mohl nastat, jen kdyby
zjištěné pohledávky všech přihlášených věřitelů byly v insolvenčním řízení
uspokojeny v plném rozsahu (a kdyby se tak nestalo, měl by dlužník nárok na
vrácení majetku v části, ve které z něj byli nesprávně uspokojeni věřitelé č. 1, 5 a 6). K tomu zatím nedošlo, takže žaloba je předčasná, což je samo o sobě
důvodem pro její zamítnutí ve smyslu závěrů přijatých Nejvyšším soudem v
rozsudcích sp. zn. „986/2013“ a 29 Cdo 1774/2014 (správně jde o rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 986/2013, a o rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 1774/2014 uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročníku 2017, pod číslem 25). To však není
důvodem pro přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), takže není vadou řízení, že
insolvenční soud nerozhodl o návrhu žalobce na přerušení řízení. [14] Již v době rozhodování odvolacího soudu je nepochybné, že pohledávka
věřitelky č. 5 nebude v insolvenčním řízení uspokojována vůbec, a pohledávky
ostatních věřitelů nebudou uspokojeny v plném rozsahu. Kdyby byli (byť
neoprávněně) podle rozvrhového usnesení uspokojeni věřitelé č. 1 a 6, přičemž
výtěžek zpeněžení by byl nižší, než celková výše zjištěných pohledávek, pak by
škoda mohla vzniknout pouze věřitelům, na jejichž úkor byli uspokojeni věřitelé
č. 1 a 6, nikoli dlužníku. [15] Správné jsou i závěry insolvenčního soudu, že jednání žalovaného nebylo
porušením povinnosti vedoucím (v příčinné souvislosti) ke vzniku tvrzené škody. V řízení před insolvenčním soudem totiž bylo postaveno najisto, že pohledávka
věřitelky č. 5 nebude uspokojována v insolvenčním řízení, že existence
pohledávek věřitelů č. 1 a 6 není závislá na nečinnosti žalovaného. Důvod
popření pohledávky věřitele č. 1 (že již není jejím vlastníkem) byl v řízení
vyvrácen, a závěr, že pohledávka věřitele č. 6 nebyla promlčena v době doručení
přihlášky insolvenčnímu soudu, má oporu i v judikatuře Nejvyššího soudu. K tomu
srov. i „rozhodnutí kolegia“ Nejvyššího soudu „sp.
zn.“ 29 ICdo 41/2014 a
„rozhodnutí sp. zn. 33 ICdo 5/2015“ [správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněný pod číslem 100/2017
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2017“) a (zřejmě) o
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2016, sen. zn. 33 ICdo 50/2015].
[16] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem (jako již
vyřešená) posouzena jinak (otázka č. 1), dále na vyřešení otázky hmotného
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (otázka č. 2), a konečně na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázka
č. 3). Konkrétně jde o:
1/ Otázku stavení promlčecí doby zahájením rozhodčího řízení na základě
neplatné rozhodčí doložky. 2/ Otázku posouzení žaloby jako předčasné. 3/ Otázku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. [17] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu
soudu dalšímu řízení. [18] K otázce č. 1 (Stavení promlčecí doby). Dovolatel nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu opírající se o závěry R
100/2017 a o usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 33 ICdo 50/2015. Míní, že aby
mohl být rozhodčí nález odklizen v rámci insolvenčního řízení, byl
„žalobce“ (správně žalovaný) povinen popřít pohledávku přihlášeného věřitele č. 6 a pokračovat v incidenčním řízení. Za podstatné však má, že odvolací soud se
nevypořádal s argumentací obsaženou v „nálezu“ Ústavního soudu ze dne 25. října
2016, sp. zn. IV. ÚS 2524/16 (správně jde o usnesení, jež je dostupné – stejně
jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže – na webových stránkách
Ústavního soudu). Na základě výše uvedené argumentace je dovolatel přesvědčen,
že pohledávka věřitele č. 6 je promlčena a uznáním této pohledávky mu vznikla
škoda. [19] K otázce č. 2 (Předčasné uplatnění nároku). Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně aplikoval závěry rozsudků
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 986/2013 a sp. zn. 29 Cdo 1774/2014, které se
týkaly skutkově odlišné situace (konkrétně škody vzniklé věřitelům v důsledku
porušení povinnosti insolvenčním správcem při uznávání pohledávek jiných
věřitelů). V projednávané věci jde však o škodu, jež měla dovolateli vzniknout
nesprávným postupem insolvenčního správce (žalovaného) uznáním pohledávek,
které již byly částečně uspokojeny a ve zbytku se budou uspokojovat po prodeji
majetkové podstaty na základě rozvrhového usnesení, a v případě neuspokojení v
plném rozsahu budou jako vykonatelné existovat i po skončení konkursu. Vzhledem
k tomu je dovolatel přesvědčen, že vzniklá škoda (zatížení majetkové podstaty)
odpovídá výši nesprávně uznaných pohledávek věřitelů č. 1, 5 a 6, přičemž
dodává, že byl poškozen minimálně o částku 159.482,80 Kč, která již byla
vyplacena věřiteli č. 1 z výtěžku zpeněžení (zajištěné) movité věci, s čímž se
insolvenční ani odvolací soud nevypořádaly. [20] K otázce č. 3 (Nepřezkoumatelnost rozhodnutí). Na tomto místě odkazuje dovolatel na judikaturu Nejvyššího soudu k otázce
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.
[21] Žalovaný ve vyjádření považuje napadený rozsudek za správný a navrhuje,
aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. [22] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním
znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[23] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci a
dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když
pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., přičemž v řešení otázky č. 1 jde o věc dovolacím soudem v insolvenčních
souvislostech beze zbytku nedořešenou a v posouzení otázky č. 2 je napadené
rozhodnutí zčásti v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. Otázkou č. 3 vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci těchto vad
zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3
o. s. ř.), takže Nejvyšší soud neshledává účelným zabývat se (poté, co dovolání
připustil pro řešení otázek č. 1 a 2) samostatně přípustností dovolání k otázce
č. 3; s námitkami vznesenými v souvislosti s touto otázkou se vypořádá v mezích
přípustného dovolání. [24] Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním –
zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem v řešení otázek č. 1 a 2. [25] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. [26] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. [27] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona:
§ 36
(1) Insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s
odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě
požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu
věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před
zájmy jiných osob. (…)
§ 37
(1) Insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku,
věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil
povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím,
že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se
insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl
zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné
spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení. (…)
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení již v době, kdy
byl žalovaný ustanoven insolvenčním správcem žalobce a do vydání napadeného
rozhodnutí nedoznala změn. [28] Problematikou odpovědnosti insolvenčního správce za škodu, kterou způsobil
při výkonu funkce, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 28. července
2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněném pod číslem 16/2018 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 16/2018“). V něm vysvětlil, že tato
odpovědnost je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv.
objektivní
odpovědností) založenou na současném splnění následujících předpokladů:
1/ Porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce. 2/ Vznik škody. 3/ Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti při výkonu funkce
insolvenčního správce a vznikem škody. [29] Splnění těchto předpokladů musí být v řízení jednoznačně zjištěno
(povinnost tvrzení a důkazní povinnost ve vztahu k nim je na poškozeném) a
insolvenční správce se pak může odpovědnosti za škodu zprostit,
prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani při
vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se
zřetelem k průběhu insolvenčního řízení (§ 37 odst. 1 věta druhá insolvenčního
zákona). [30] Ve výše uvedeném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním předestřeným
právním otázkám následující závěry:
[31] K otázce č. 1 (Stavení promlčecí doby). K této otázce Nejvyšší soud především uvádí, že na jejím řešení napadené
rozhodnutí nespočívá ve vztahu k odpovědnosti žalovaného za (tvrzený) vadný
přezkum pohledávek věřitele č. 1 (12.196.417,79 Kč) a věřitelky č. 5
(1.029.659,20 Kč). Správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu týkajícím se
částky odvozené od pohledávek věřitelů č. 1 a 5 (celkem 13.226.076,99 Kč) tedy
jakoukoli odpovědí na tuto otázku nemůže být zpochybněna. [32] V rozsahu týkajícím se částky odvozené od pohledávky věřitele č. 6
(8.145.062,74 Kč) je napadené rozhodnutí v posouzení toho, zda šlo o promlčenou
pohledávku, souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou
především závěry obsaženými v R 99/2017 a v R 100/2017. Z těchto rozhodnutí
Nejvyššího soudu se podává, že:
1/ Promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí
smlouva je neplatná (R 99/2017). 2/ Dokud insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého
rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo
rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích
jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí (R 100/2017). [33] Argumentuje-li dovolatel závěry Ústavního soudu učiněnými v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2524/16, pak pomíjí jednak to, že předmětné usnesení vychází z
odlišného skutkového základu sporu před obecnými soudy (v tam posuzované věci
věřitel započal vymáhání své pohledávky až za stavu změněné judikatury), jednak
to, že podle „nálezové“ judikatury Ústavního soudu nejsou usnesení Ústavního
soudu judikatorně významná. Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, uveřejněný pod číslem 190/2007 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle něhož usnesení Ústavního soudu nejsou
považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná. [34] Důvod, pro který Nejvyšší soud přesto připustil dovolání pro řešení
předmětné otázky, tkví v tom, že Nejvyšší soud nepřehlédl, že po vydání
dovoláním napadeného rozhodnutí se Ústavní soud předmětnou problematikou
zabýval též v nálezové judikatuře. Jde jednak o nález Ústavního soudu ze dne 4. června 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, jednak o nález Ústavního soudu ze dne 17.
července 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19. Nejvyšší soud proto shledává žádoucím
vysvětlit, zda a jakým způsobem ovlivňují závěry formulované v těchto nálezech
judikaturu představovanou R 99/2017 a R 100/2017. K tomu budiž uvedeno, že oba
nálezy se předmětnými rozhodnutími Nejvyššího soudu výslovně zabývaly a závěry
v nich formulované, jež se utvářely ve věcech, v nichž rozhodčí doložky byly
uplatněny před 11. květnem 2011, tedy v době, kdy přístup soudů k otázce
platnosti těchto doložek ještě nebyl ustálený, shledaly pro tyto situace plně
uplatnitelnými. [35] V obou nálezech Ústavní soud na tomto základě dále uzavřel, že věřitelé,
kteří uplatnili rozhodčí doložku před 11. květnem 2011 (před vydáním usnesení
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněného pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, které dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení
rozhodce), tak činili v období neustálené změny judikatury obecných soudů k
rozhodčím doložkám a aplikuje se na ně ustanovení o stavení promlčecí lhůty. Neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm věřitelům, kteří
rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu. S takovýmto postupem nemůže být
spjato stavení promlčecích lhůt nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v
případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím
nálezu. [36] Na výše uvedeném základě Nejvyšší soud uzavírá, že pro poměry dané věci
nenalézá žádný důvod pro změnu judikatury představované R 99/2017 a R 100/2017,
když rozhodčí nález, na jehož základě přihlásil věřitel č. 6 pohledávku do
insolvenčního řízení vedeného na majetek žalobce, byl vydán (na základě
rozhodčí doložky z roku 2007) v řízení zahájeném rozhodčí žalobou z roku 2010 a
stal se pravomocným a vykonatelným rovněž v roce 2010, tedy před 11. květnem
2011. Dovolání proto potud není důvodné, když pohledávka věřitele č. 6 nebyla
promlčena. [37] K otázce č. 2 (Předčasné uplatnění nároku). S dovolatelem lze souhlasit v tom, že úvahy odvolacího soudu na téma
„předčasného uplatnění nároku“ jsou nesprávné. V usnesení ze dne 5. prosince
2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněném pod číslem 84/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 84/2007“), Nejvyšší soud vysvětlil, že
překážka věci pravomocně rozhodnuté v případě zamítnutí žaloby pro předčasnost
není dána tehdy, jde-li sice v novém řízení o tutéž věc nebo o stejný nárok
(stav) týkající se téhož předmětu řízení, u kterého materiální účinky právní
moci působí vůči každému nebo osobám, na něž – ačkoliv se nestaly účastníky
řízení – byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena, avšak vychází-
li uplatnění nároku z jiných (dalších) skutečností, které nastaly až po
původním pravomocném rozhodnutí a které představují odstranění zjištěného
důvodu předčasnosti; není přitom významné, zda byla v původním řízení žaloba
zamítnuta pro předčasnost v souladu se zákonem.
[38] Jestliže odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu, že jednání
žalovaného nebylo porušením povinnosti vedoucím (v příčinné souvislosti) ke
vzniku tvrzené škody (srov. odstavec [15] výše), pak zamítavé rozhodnutí
založené na takovém závěru má (musí mít) povahu rozhodnutí konečného, jež ve
shodě s R 84/2007 vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro jakoukoli
další žalobu o zaplacení téže částky, založenou ve skutkové rovině na stejném
(tvrzeném) porušení povinností žalovaným. Nekonal-li žalovaný protiprávně, pak
z jeho jednání „nikdy“ nevzejde škoda, za kterou by poškozenému odpovídal. Za
těchto okolností jsou nemístné jakékoli další úvahy o „předčasnosti“ žaloby jen
ve vztahu ke „vzniku škody“ [nadto v situaci, kdy se neprojevily (např. slovy
„pro předčasnost“ nebo „pro tentokrát“) v zamítavém výroku o věci samé]. Takové
úvahy totiž nesprávně relativizují účinky pravomocného zamítnutí žaloby ve
smyslu ustanovení § 159a o. s. ř. (srov. opět R 84/2007). Nepřesné úvahy
odvolacího soudu o „předčasném uplatnění nároku“, nicméně nejsou samy o sobě
důvodem ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí. To obstojí již na základě
závěru, že žalovaný nekonal protiprávně (srov. opět R 16/2018). [39] Pro úplnost zbývá dodat, že úvaha obou soudů, že škodou na majetku žalobce
(insolvenčního dlužníka) nemůže být součet (zpochybňovaných) zjištěných
pohledávek věřitelů č. 1, 5 a 6, je jinak správná. Zcela vyloučeno je přitom
uvažovat o vzniku škody ve vztahu k pohledávce věřitelky č. 5 (1.029.659,20
Kč), která v insolvenčním řízení nebude uspokojována pro ukončení účasti této
věřitelky v insolvenčním řízení usnesením insolvenčního soudu označeným v
odstavci [5] výše. Představa dovolatele, že přihlášená vykonatelná pohledávka,
ohledně které by bylo v incidenčním sporu vedeném podle § 159 odst. 1 písm. a/
pravomocně určeno, že v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka není po
právu, by proto nemohla být tímto věřitelem vymáhána po skončení insolvenčního
řízení, v němž byl úpadek dlužníka řešen konkursem, je mylná. Incidenčním
sporem o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky se sporné
otázky pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky řeší jen pro potřeby
insolvenčního řízení (srov. i § 2 písm. d/, § 159 odst. 1 písm. a/, odst. 3 a 4
insolvenčního zákona). Výsledek takového sporu proto nemá žádný vliv na možnost
věřitele vymáhat vykonatelnou pohledávku po skončení insolvenčního řízení, v
němž byl úpadek dlužníka řešen konkursem, na základě exekučního titulu nabytého
vůči dlužníku před zahájením insolvenčního řízení. [40] K otázce č. 3 (Nepřezkoumatelnost rozhodnutí). S ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je napadené rozhodnutí souladné i co
do výhrady, že se odvolací soud nezabýval odvolací argumentací dovolatele. V
rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn.
29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod
číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není
přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom,
aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I
když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům
na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné
nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry napadené rozhodnutí zjevně nebylo nepřezkoumatelné. [41] K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje
náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro
odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o. s. ř.) a
přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§
211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost
soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak
opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces,
jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a
vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní
ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že
podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod
číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Těmto požadavkům
napadené rozhodnutí odpovídá a dovolání tak ani potud není důvodné. [42] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání
zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). [43] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto,
čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Ty v dovolacím řízení sestávají z odměny advokátky za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání ze dne 9. května 2018), určené podle vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném
do 30. června 2018. Advokátce žalovaného přísluší za tento úkon právní služby
mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční
spor o náhradu škody je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm.
c/ advokátního
tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013, uveřejněné pod číslem
91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), u kterého se považuje za
tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního
tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů
dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3.400 Kč. S
připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3
o. s. ř.) jde celkem o částku 4.114 Kč. P o u č e n í: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně 29. května 2020
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu