Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Marie Lapišové a Josefa Förstera, zastoupených Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem, sídlem nábřeží Karla Houry 180, Sušice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2025 č. j. 22 Cdo 963/2025-775, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 62 Co 305/2021-383, ze dne 26. července 2023 č. j. 62 Co 305/2021-507 a ze dne 15. listopadu 2024 č. j. 62 Co 305/2021-714, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Petry Malhovzové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, včetně jejího doplnění, a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 23. 4. 2021 č. j. 19 C 310/2017-344 určil, že jedinými spoluvlastníky konkretizovaných nemovitostí v kat. úz. Ř. jsou stěžovatelé, a to stěžovatelka se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 2/3 a stěžovatel se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 1/3. Obvodní soud dospěl k závěru, že obchodní společnost Wolf place, s. r. o., (dále jen "původní žalovaná") nabyla sporné nemovitosti od stěžovatelů na základě lichevních smluv podle § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tj. smluv od počátku (absolutně) neplatných.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala původní žalovaná odvolání, které po doplnění důkazního řízení shledal Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") opodstatněným, a proto rozsudkem ze dne 24. 11. 2021 č. j. 62 Co 305/2021-383 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Následně původní žalovaná převedla vlastnické právo k nemovitostem na obchodní společnost TASTE ONE, s. r. o.
4. Na základě dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 2. 2023 č. j. 33 Cdo 940/2022-450 zrušil rozsudek městského soudu a poté obchodní společnost TASTE ONE, s. r. o., převedla nemovitosti vedlejší účastnici. Městský soud postupně připustil vstup nových vlastníků na místo původní žalované, dále připustil změnu žalobního petitu navrženou stěžovateli tak, aby odrážel stav zapsaný v katastru nemovitostí, neboť v mezidobí došlo k rozdělení nemovitostí na jednotky, a rozsudkem ze dne 26. 7. 2023 č. j. 62 Co 305/2021-507 potvrdil rozsudek obvodního soudu, ve znění po připuštění změny žalobního petitu, a rozhodl o nákladech řízení před odvolacím a dovolacím soudem. Nejvyšší soud k dovolání vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 28. 2. 2024 č. j. 22 Cdo 304/2024-563 také druhý rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Posléze městský soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2024 č. j. 62 Co 305/2021-714 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé domáhali určení, že jsou jedinými spoluvlastníky nemovitostí (jednotek), a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů.
5. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl. Podle Nejvyššího soudu městský soud nepochybil, jestliže žalobu zamítl, jelikož stěžovatelé neunesli důkazní břemeno k prokázání narušení dobré víry vedlejší účastnice při nabytí nemovitostí. Stěžovatelé tento závěr městského soudu relevantním způsobem nenapadli, omezili se na polemiku se zjištěným skutkovým stavem. Ze skutkových zjištění městského soudu nevyplynulo nic, co by umožňovalo učinit závěr o vyvracení dobré víry vedlejší účastnice nejpozději ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Výpis z listu vlastnictví žádnou zapsanou poznámku spornosti neobsahoval a obchodní společnost TASTE ONE, s. r. o., byla při převodu na vedlejší účastnici zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník převáděných nemovitostí, která také zjevně vykonávala držbu vlastnického práva. Nejvyšší soud uvedl, že nelze nic vytknout úvaze městského soudu o tom, že samotný prodej nemovitostí ve prospěch vedlejší účastnice nepovažoval za ničím pochybný, neboť kupní cena byla řádně zaplacena způsobem dohodnutým v kupní smlouvě a okolnosti doprovázející prodej považoval za standardní a ničím výjimečné či snad podezřelé.
Nejvyšší soud uzavřel, že jak námitky stěžovatelů ve vztahu k dobrým mravům, při níž stěžovatelé opětovně předkládají vlastní verzi skutkových okolností, které považují za nemravné, tak tvrzená "legalizace lichvy", s níž stěžovatelé pojili předpoklad přípustnosti dovolání z důvodu otázky dosud neřešené, představují pouhou skutkovou polemiku.
6. Podstatou ústavní stížnosti je námitka ústavně nekonformního provedení důkazního řízení, čímž došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními městského soudu na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Podle stěžovatelů tuto skutečnost Nejvyšší soud účelově pominul, i když tento nesoulad je v dovolání dostatečně a zřetelně popsán. Také bez relevantního důvodu Nejvyšší soud zcela převzal účelové závěry městského soudu, které neodpovídaly skutečnosti.
7. Stěžovatelé jsou přesvědčeni o tom, že Nejvyšší soud zcela ignoroval námitku porušení práva na spravedlivý proces a nedostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem neodůvodnil své odmítavé usnesení, což je v rozporu s nálezy Ústavního soudu. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že v dovolání jen odlišně interpretovali zjištěný skutkový stav, naopak podle jejich názoru se Nejvyšší soud měl zabývat nevyřešenými otázkami hmotného práva. Na podporu svého tvrzení odkázali stěžovatelé na nespočet rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k ochraně dobré víry, přípustnosti dovolání či odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání.
8. Stěžovatelé namítají, že v důsledku napadených rozhodnutí a organizovaného a účelového postupu žalovaných přišli protiprávně o vlastnictví nemovitostí, čímž došlo k legalizaci prokázané lichvy. Závěrem upozornili na skutečnost, že po právní moci posledního rozhodnutí městského soudu došlo k převodu vlastnického práva nemovitostí z vedlejší účastnice na další osobu, a tudíž nelze o účelovosti takového převodu pochybovat.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), nicméně požadují-li stěžovatelé v ústavní stížnosti zrušení rozsudků městského soudu ze dne 24. 11. 2021 č. j. 62 Co 305/2021-383 a ze dne 26. 7. 2023 č. j. 62 Co 305/2021-507, které byly Nejvyšším soudem zrušeny, není k rozhodování o ústavnosti těchto rozsudků Ústavní soud příslušný, jelikož nemůže přezkoumávat rozhodnutí, která již byla zrušena.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Některá z napadených soudních rozhodnutí sice vycházejí z toho, že původní kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovateli a obchodní společností Wolf place, s. r. o., byly vyhodnoceny jako lichevní, tudíž absolutně neplatné. Stěžovatelé však pomíjí, že žaloba byla zamítnuta proto, že i kdyby z výše uvedeného důvodu nebyl stav zapsaný v katastru nemovitostí v souladu se skutečným právním stavem, svědčí ve prospěch vedlejší účastnice, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od obchodní společnosti TASTE ONE, s. r. o., jakožto osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu (§ 984 odst. 1 občanského zákoníku). Stěžovatelé vůči tomuto závěru žádné námitky nevznáší, a ani Ústavní soud nezjistil, že by interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku prima facie nesla známky neústavnosti.
12. Mají-li stěžovatelé za to, že převod nemovitých věcí obchodní společností Wolf place, s. r. o., byl uskutečněn za účelem zmařit jim možnost domoci se určení vlastnického práva, nelze z toho vyvozovat, že by v dobré víře nejednala obchodní společnost TASTE ONE, s. r. o., a vedlejší účastnice. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že dobrá víra jednajících se předpokládá (§ 7 občanského zákoníku), a důkazní břemeno spočívá na tom, kdo tvrdí opak.
13. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Argumentují-li stěžovatelé opakovaně tím, že byl naopak dán zlý úmysl a nepoctivý záměr u nabyvatelů, skutková zjištění tomu podle obecných soudů nenasvědčují.
14. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud i městský soud se sporem řádně zabývaly a svá rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Těžištěm sporu se postupně stala dobrověrnost nabyvatelky nemovitostí (vedlejší účastnice), přičemž stěžovatelé se domáhají v zásadě jen přehodnocení dokazování zaměřeného právě na zjištění její dobré víry. Je zřejmé, že jde o výklad podústavního práva, v němž se právní názor stěžovatelů liší od názoru obecných soudů. Posouzení, zda někdo jednal v dobré víře, je právním posouzením, nicméně je založeno na zjištěném skutkovém stavu.
Z rekapitulovaného vývoje soudního řízení je patrno, že obecné soudy se věcí stěžovatelů zabývaly důkladně a všechny relevantní námitky stěžovatelů vypořádaly. V ústavní stížnosti tyto námitky stěžovatelé znovu poněkolikáté opakují a snaží se tak Ústavní soud stavět do postavení další revizní instance; taková pravomoc mu však nepřísluší. Učiněné právní závěry jsou konzistentní, odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a respektují i judikaturu Ústavního soudu.
15. K námitkám stěžovatelů polemizujících s postupem Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, pro jehož uplatnění klade platná právní úprava poměrně vysoké nároky. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem.
Posouzení přípustnosti dovolání může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že při posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
16. V posuzované věci nenastala ani jedna z výše uvedených situací. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení dovolacího soudu neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelů vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Kromě jiného, Ústavní soud - po seznámení s obsahem dovolání přiloženého k ústavní stížnosti - považuje za výstižný závěr Nejvyššího soudu, že dovolání je na samé hraně projednatelnosti, je značně nepřehledné a není v něm jednoznačně formulována zobecnitelná právní otázka (bod 17. odůvodnění napadeného usnesení).
17. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které právní předpisy aplikovaly. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. Učiněné právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Nelze je ani považovat za výsledek svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem zdejší soud neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Samotná skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o skutkový stav a právní názor, se kterými se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
18. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatelů ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu