USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) M. L. a b) J. F., zastoupených Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem se sídlem v Sušici, nábřeží Karla Houry 180, proti žalované P. M., zastoupené Mgr. Hynkem Švarcem, advokátem se sídlem v Praze, Lihovarská 1060/12, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 310/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2024, č. j. 62 Co 305/2021-714, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalobců na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2024, č. j. 62 Co 305/2021-714, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2021, č. j. 19 C 310/2017-344, určil, že jedinými spoluvlastníky nemovitostí, a to pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), jsou žalobci, a to žalobkyně a) se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 2/3 a žalobce b) se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 1/3 (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že společnost Wolf place s. r. o., se sídlem v Karlových Varech, Hybešova 167/18, IČO: 04788877 (dále jen „původní žalovaná“), která ve sporu původně vystupovala na straně žalované, nabyla předmětné nemovitosti od žalobců na základě lichevních smluv podle § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), tj. smluv od počátku (absolutně) neplatných.
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání původní žalované rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 62 Co 305/2021-383, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
4. Následně došlo k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem z původní žalované na společnost TASTE ONE s. r. o., se sídlem v Praze, Kaprova 42/14, IČO: 01957465 (dále jen „společnost“), a to s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 16. 3. 2022.
5. Nejvyšší soud k dovolání žalobců rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 33 Cdo 940/2022-450, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Následně došlo k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze společnosti na žalovanou, a to s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 5. 5. 2023.
7. Odvolací soud následně k návrhu žalobců usnesením ze dne 27. 4. 2023, č. j. 62 Co 305/2021-473, připustil, aby do řízení namísto původní žalované vstoupila společnost a dále k návrhu žalobců usnesením ze dne 21. 6. 2023, č. j. 62 Co 305/2021-490, připustil, aby do řízení namísto společnosti vstoupila žalovaná.
8. Odvolací soud následně připustil změnu žalobního petitu navrženou žalobci podáním ze dne 20. 7. 2023 tak, aby odrážel stav zapsaný v katastru nemovitostí, neboť v mezidobí došlo k rozdělení předmětných nemovitostí na jednotky.
9. Odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2023, č. j. 62 Co 305/2021-507, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění po připuštění změny žalobního petitu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před odvolacím a dovolacím soudem (výroky II a III).
10. Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, č. j. 22 Cdo 304/2024-563, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2024, č. j. 62 Co 305/2021-714, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že jsou „jedinými spoluvlastníky nemovitostí [žalobkyně a) se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 2/3 a žalobce b) se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 1/3], a to jednotky č. XY vymezené v pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, s podílem na společných částech nemovitosti o velikosti 775/3139, a to na pozemcích parc.
č. XY a XY, jednotky č. XY vymezené v pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, s podílem na společných částech nemovitosti o velikosti 813/3139, a to na pozemcích parc. č. XY a XY, jednotky č. XY vymezené v pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, s podílem na společných částech nemovitosti o velikosti 813/3139, a to na pozemcích parc. č. XY a XY, jednotky č. XY vymezené v pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, s podílem na společných částech nemovitosti o velikosti 738/3139, a to na pozemcích parc.
č. XY a XY, vše v k. ú. XY“ (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok II).
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále doplněné) dovolání (ač je dovolání značně nepřehledné, z jeho obsahu lze, byť s určitými obtížemi, seznat námitky dovolatelů – pozn. dovolacího soudu). Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovali především v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu při řešení otázky posouzení dobré víry. Odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, č. j. 22 Cdo 2307/2022-305. Dále odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne „19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4540/2018“, a ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017. Namítli, že zde byly okolnosti, které svědčily proti dobré víře žalované (zřízená věcná břemena, zástavní právo, personální propojení subjektů na straně žalované), přičemž žalovaná byla povinna ověřovat, zda objektivní okolnosti vzbuzují pochybnost o vlastnictví. K tomu dále předložili úryvky výpovědi R. F., jednatele společnosti TASTE ONE s. r. o. Dále žalobci spatřovali přípustnost dovolání v řešení otázky, která doposud nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena, a to že odvolací soud „opakovaně vadným a protiprávním rozhodováním de facto a de iure legalizuje prokázanou lichvu“. Rovněž bylo zasaženo do práv žalobců na spravedlivý proces. Shrnuli, že je rozhodnutí odvolacího soudu „v příkrém rozporu s ustálenou judikaturou NS ČR a zjištěným skutkovým stavem, je zcela nepředvídatelné, nepřezkoumatelné a viditelně nespravedlivé, a v rozporu s dobrými mravy...“. K dobrým mravům odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1611/2021, a dále na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. II. ÚS 618/23, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20. Závěrem navrhli, aby dovolací soud rozhodl podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhli, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
13. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
14. Dovolání není přípustné.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
17. Dovolací soud především předesílá, že dovolání žalobců je na samé hraně projednatelnosti, je značně nepřehledné a není v něm jednoznačně formulována zobecnitelná právní otázka, která by vycházela ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem.
18. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
19. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
20. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Skutkové námitky pak tím spíše nemohou naplnit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
21. Podle § 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.
22. Podle § 7 o. z. má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.
23. Dobrá víra se tedy i pro účely § 984 o. z. presumuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017).
24. Odvolací soud proto nepochybil, když posuzoval, zda se žalobcům podařilo vyvrátit zákonem předpokládanou dobrou víru žalované (v oprávnění převádějící společnosti) při nabytí nemovitostí ke dni 5. 5. 2023, tj. ke dni podání návrhu na zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí (bod 51 napadeného rozhodnutí).
25. Odvolací soud následně uzavřel, že se žalobcům „nepodařilo prokázat narušení dobré víry žalované při nabytí nemovitostí“ (bod 65 napadeného rozhodnutí), pročež ohledně této skutečnosti neunesli důkazní břemeno; nezbylo tedy, než žalobu zamítnout (bod 67 napadeného rozhodnutí).
26. Byť je z dovolání patrné, že žalobci nesouhlasí se závěrem učiněným odvolacím soudem stran dobré víry žalované při nabytí předmětných nemovitostí, relevantním způsobem tento závěr odvolacího soudu nenapadají. Dovolání se z velké části omezuje na polemiku se zjištěným skutkovým stavem; takové námitky však přípustnost dovolání založit nemohou (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Pokud dovolatelé předkládají rozhodnutí Nejvyššího (či Ústavního) soudu, není zřejmé, od jakých závěrů, resp. při řešení jaké otázky se měl odvolací soud podle názoru dovolatelů při posuzování dobré víry odchýlit. Již proto nemůže být dovolání shledáno přípustným pro řešení otázky posouzení dobré víry, neboť žalobci předkládají vlastní verzi skutkových okolností, s nimiž nadto nespojují konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání; jednak zde absentuje zobecnitelná právní otázka, jednak dovolatelé předkládají vlastní verzi skutkových okolností, pročež by se – i za hypotetického předpokladu předložení určité otázky – jednalo o řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí.
27. Pro úplnost dovolací soud konstatuje, že žalobci předkládaná rozhodnutí na danou věc zčásti nedopadají a zčásti závěry rozhodnutí odvolacího soudu nejsou s uvedenými rozhodnutími v rozporu. Žalobci primárně argumentovali rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval podmínkami mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Pouze v závěru tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud formuloval obecná pravidla nabytí od neoprávněného se zdůrazněním presumpce dobré víry a dále s tím, že běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem, a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu, a dále s tím, že jsou-li tu však objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem, je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem. Objektivními okolnostmi vzbuzujícími pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem mohou být i držební (užívací) poměry neodpovídající poměrům vlastnickým v katastru nemovitostí.
28. Odvolací soud (bod 58 odůvodnění) učinil závěr, že jednatel společnosti R. F. kategoricky popřel svou vědomost o probíhajícím soudním řízení, a proto také žalovanou o jeho existenci při prodeji nemovitostí neinformoval. Usnesení odvolacího soudu o procesním nástupnictví mu bylo doručeno dne 12. 5. 2023, přičemž kupní smlouva se žalovanou byla uzavřena dne 2. 5. 2023 s právními účinky vkladu ke dni 5. 5. 2023.
29. Dovolatelé s těmito pro věc určujícími skutkovými závěry vyjadřují sice nesouhlas, jedná se však o nepřípustnou kritiku skutkových zjištění. Navíc je v této souvislosti (strana 9 dovolání) zřejmé, že svou úvahu vztahují dovolatelé k nabytí vlastnického práva společností prostřednictvím jejího jednatele R. F. a nikoliv k – pro věc rozhodnému – nabytí žalovanou. Nadto dovolací soud dodává, že i kdyby platil stav naznačený dovolateli, že společnost kupovala nemovitosti v době, kdy byla obeznámena s (v té době) pravomocným rozsudkem, podle kterého byla žaloba žalobců na určení vlastnického práva v této věci zamítnuta, jednalo by se o okolnost, která by nezpochybňovala dobrou víru nabyvatele, ale naopak by ji posilovala, protože by bylo pravomocným rozhodnutím soudu určeno, že žalobci vlastníky nemovitostí nejsou.
30. Odvolací soud v této souvislosti správně uzavřel, že žalovaná nabývala nemovitosti s vědomím o existenci věcných břemen užívání ve prospěch žalobců, resp. existujícího zástavního práva, takže samotné užívání nemovitostí žalobci, které se opíralo o katastrálně zapsané služebnosti, nevyvolávalo žádné pochybnosti založené existujícími užívacími vztahy. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá nic, co by umožňovalo učinit závěr o vyvrácení dobré víry žalované nejpozději ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, tj. ke dni 5. 5. 2023 a co by žalovanou nutilo k tzv. investigativní aktivitě. Výpis z listu vlastnictví žádnou zapsanou poznámku spornosti neobsahoval a převodcem na žalovanou byla osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastnice převáděných nemovitostí, která také zjevně vykonávala držbu vlastnického práva.
31. Pakliže dovolatelé v tomto směru poukazují na existenci okolností, které měly vzbudit u nabyvatelky objektivně pochybnost o jejím vlastnickém právu, nic takového odvolacím soudem v nyní projednávané věci zjištěno nebylo. Dovolatelé evidentně směšují užívání předmětných nemovitostí na základě práva věcného břemene s držbou vlastnického práva, přičemž ve druhém případě se ve smyslu citovaného rozhodnutí může jednat o okolnost potenciálně vzbuzující pochybnost o vlastnickém právu, naproti tomu v prvním případě zjevně nikoliv. Pokud žalobci v nyní projednávané věci užívali bytové jednotky na základě práva věcného břemene, nemůže to být okolností, která měla žalovanou znejistit v existenci vlastnického práva převodce. Podle argumentace dovolatelů by ad absurdum měla znejistit nabyvatele jakákoliv koupě bytové jednotky, jež je např. přenechána do nájmu třetí osobě, resp. k níž je ve prospěch třetí osoby zřízeno věcné právo. Tak tomu nicméně být nemůže a objektivní nejistota dopadá na situace, v nichž třetí osoba drží příslušnou věc jako vlastník.
32. Z rozhodnutí odvolacího soudu není zcela jednoznačně patrné, zda považoval společnost za vlastníka, který sám nabyl vlastnické právo na základě materiální publicity či nikoliv. Pokud by totiž společnost platně vlastnické právo nabyla, pak by se jeho převod na žalovanou neopíral o § 984 odst. 1 o. z., ale o platně uzavřenou kupní smlouvu, kde převodce byl vlastníkem. Jestliže by společnost vlastnické právo nenabyla, byl by následný převod vlastnického práva na žalovanou poměřován správně ustanovením § 984 odst. 1 o. z. a nabytím od neoprávněného.
33. Dovolací soud proto zvažoval – i s ohledem na dovolací argumentaci a celkové vyznění rozhodnutí odvolacího soudu – variantu pro žalobce nejpříznivější, tj. posuzoval nabytí vlastnického práva žalovanou právě prostřednictvím § 984 odst. 1 o. z. Jestliže by totiž žalovaná nabývala vlastnické právo od skutečného vlastníka, o jejím vlastnickém právu by nemohlo být pochyb. Zde se shoduje s odvolacím soudem, že zákonem předvídaná dobrá víra žalované v řízení provedenými důkazy vyvrácena nebyla.
34. Dovolatelé v dovolání opakovaně naznačují personální propojení jednotlivých subjektů, které vstupovaly do obchodních transakcí v dané věci ve vztahu k žalobcům, zřejmě s naznačením, že toto propojení má vyvrátit dobrou víru žalované.
35. Mezi původním vlastníkem (původní žalovanou) – společností Wolf place, s. r. o. a společností žádné propojení v osobě jednatelů či společníků není, vztah mezi společností a žalovanou vyhodnotil odvolací soud (bod 64 a 65 odůvodnění) tak, že jednatel společnosti R. F. a žalovaná se znají řadu let jako obchodní partneři, přičemž mezi nimi žádný bližší vztah není a způsobem obdobným jako v dané věci společně obchodovali opakovaně již v minulosti. Samotný prodej nemovitostí ve prospěch žalované nepovažoval odvolací soud za ničím pochybný, neboť kupní cena byla řádně zaplacena způsobem dohodnutým v kupní smlouvě a okolnosti doprovázející prodej považoval odvolací soud za standardní a ničím výjimečné či snad podezřelé.
36. Této úvaze odvolacího soudu nelze nic (tím méně v rovině zjevné nepřiměřenosti) vytknout. V obchodních vztazích nejsou neobvyklé dlouhodobé obchodně partnerské vztahy, jejichž základ a důvěra v ně mohou být posilovány právě i dřívějšími uskutečněnými prodeji mezi takovými subjekty. Dlouhodobý obchodní vztah mezi jednatelem společnosti a žalovanou v kontextu okolností této věci sám o sobě vyvrácení dobré víry žalované bez dalšího v žádném ohledu nezakládá.
37. I z pohledu ústavněprávní judikatury ostatně platí, že „princip ochrany dobré víry (chránící účastníky soukromoprávních vztahů) je možno chápat jako jeden z klíčových projevů principu právní jistoty, který je odvoditelný z principu materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) [nález sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. května 2011 (N 88/61 SbNU 359), bod 21]. Nerespektují-li soudy princip ochrany dobré víry, může tím dojít k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 17/16 ze dne 4. září 2018 (N 147/90 SbNU 411)]“ (k tomu aktuálně srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. III. ÚS 510/2025, dostupný na nalus.usoud.cz).
38. Co se týče dalších dvou předkládaných rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne „19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4540/2018“, a ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017), s nimiž dovolatelé nepojí žádný předpoklad přípustnosti a omezují se na pouhou citaci spisových značek, lze poznamenat, že druhé z rozhodnutí se týká presumpce dobré víry při posuzování nabytí od neoprávněného, s čímž je napadené rozhodnutí bez pochybností v souladu, a první z rozhodnutí tak, jak jej dovolatelé označili, nebylo dovolacím soudem vůbec nalezeno.
39. Námitky dovolatelů ve vztahu k dobrým mravům představují pouhou polemiku, při níž dovolatelé opětovně předkládají vlastní verzi skutkových okolností, které považují za nemravné. Opět se proto nejedná o řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. závisí. Ostatně už v samotných zákonných podmínkách nabytí od neoprávněného je jistý mravnostní korektiv obsažen v podobě zákonného požadavku na dobrou víru nabyvatele ve správnost stavu zápisu v katastru nemovitostí.
40. Totéž se týká žalobci tvrzené „legalizace lichvy“, s níž dovolatelé pojili předpoklad přípustnosti dovolání z důvodu otázky doposud neřešené. Dovolacímu soudu není zřejmé, co žalobci údajnou „legalizací lichvy“ myslí, a v čem by neřešená otázka měla spočívat. Z logiky věci je však zřejmé, že k žádné legalizaci lichvy nedošlo, ani dojít nemohlo. Naopak aplikace § 984 o. z. dopadající na případy „nabytí od neoprávněného“ předpokládá, že věcné (zde vlastnické) právo převádí, resp. zřizuje tzv. nevlastník (neoprávněný). Pokud by mělo k jakékoliv „legalizaci lichvy“ dojít, zjevně by nepřipadal v úvahu postup podle § 984 o. z., nýbrž derivativní nabytí vlastnického práva od „lichváře“. Soudy naopak vyšly z toho, že uzavřené lichevní smlouvy jsou absolutně neplatné, přičemž možnost nabytí vlastnického práva od neoprávněného podle § 984 odst. 1 o. z. je podmíněna právě absencí vlastnického práva převodce. Naznačují-li snad žalobci legalizaci lichvy v tom ohledu, že i při závěru a absolutní neplatnosti uzavřených lichevních smluv mělo dojít k platnému nabytí vlastnického práva žalovanou na základě materiální publicity, pak dovolací soud jenom stručně dodává, že to je samotná podstata institutu nabytí od neoprávněného (materiální publicity), které je založeno na tom, že vlastnické právo převádí ten, komu ve skutečnosti nesvědčí, a úprava § 984 o. z. formuluje předpoklady, za kterých i při tomto východisku může nabyvatel vlastnické právo platně na základě uzavřené převodní smlouvy nabýt.
41. Co se týče námitek dovolatelů v tom směru, že je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, či v rozporu s právem dovolatelů na spravedlivý proces, nevymezují v tomto ohledu žádný předpoklad přípustnosti dovolání ani neformulují právní otázku procesního práva, pročež se dovolací soud těmito námitkami nemohl zabývat, resp. napadené rozhodnutí v tomto směru přezkoumávat. Dovolacímu soudu ostatně ani není zřejmé, v čem by porušení práva na spravedlivý proces mělo spočívat. Lze však uvést, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné už z toho důvodu, že jsou žalobci schopni vést polemiku se závěry odvolacího soudu, byť se jedná – jak již uvedeno – o polemiku v dovolacím řízení nerelevantní. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění (přičemž o takový případ se v nyní posuzované věci ani nejedná – pozn. dovolacího soudu), není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody.
42. Jen pro úplnost pak dovolací soud dodává, že úvahy odvolacího soud ohledně posouzení dobré víry a dalších okolností týkajících se nabytí vlastnického práva žalovanou v dovolacím přezkumu bez pochybností obstojí, neboť nejsou zjevně nepřiměřené; naopak jsou logické a v souladu s principem materiální publicity ve smyslu § 984 o. z. Odvolací soud se v souhrnu podmínkami nabytí od neoprávněného detailně zabýval (pod body 50–67 napadeného rozhodnutí) a své závěry náležitě odůvodnil. Nelze přitom odhlédnout od skutečnosti, že odvolací soud se detailně zabýval též chronologií převodů, přičemž je třeba zdůraznit, že v době, kdy původní žalovaná „převáděla“ předmětné nemovitosti na další nabyvatele, zde neexistovalo pravomocné rozhodnutí soudu o absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, které by deklarovalo vlastnické právo žalobců. Naopak v případě prvního převodu z původní žalované na společnost (účinky vkladu dne 16. 3. 2022) zde existovalo pravomocné rozhodnutí o zamítnutí žaloby v této věci (rozsudek odvolacího soudu ze dne 24. 11. 2021, č. j. 62 Co 305/2021-383).
43. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
44. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/)].
45. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu