Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Jana Svatoně, Jana Wintra a Daniely Zemanové, ve věci ústavních stížností stěžovatelek a stěžovatelů M. Š., t. č. Věznice Nové Sedlo, Š. A., t. č. Věznice Praha - Ruzyně, obou zastoupených JUDr. Blendem Rajim, advokátem, sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8 - Karlín, M.
V., t. č. Věznice Praha - Ruzyně, M. Č., t. č. Věznice Vinařice, obou zastoupených doc. JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 24/37, Praha 8 - Karlín, a obchodní společnosti X (dříve Y), zastoupené Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2024 č. j. 6 Tdo 1142/2023-108139, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2023 č. j. 5 To 62/2022-107473 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.
března 2022 sp. zn. 48 T 7/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2363/24 ,
II. ÚS 2354/24 ,
III. ÚS 2486/24 ,
III. ÚS 2479/24 a
IV. ÚS 2532/24 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 2363/24
.
1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelky a stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.
2. Všechny ústavní stížnosti směřují proti týmž rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Stěžovatelky a stěžovatelé byli uznáni vinnými z trestné činnosti jako členové organizované zločinecké skupiny. Jejich argumentace v ústavních stížnostech se navíc významně překrývá. Proto Ústavní soud rozhodl o spojení věcí ke společnému řízení.
3. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu (Org. 01/24) je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Zdeněk Kühn, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností vedená pod sp. zn. IV. ÚS 2363/24
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu
10. Ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnosti jsou tedy přípustné.
11. Protože všech pět podaných ústavních stížností, vedených původně pod sp. zn. IV. ÚS 2363/24 ,
II. ÚS 2354/24 ,
III. ÚS 2486/24 ,
III. ÚS 2479/24 a
IV. ÚS 2532/24 , vychází z jedné trestní věci, a protože napadají totožná rozhodnutí s velmi obdobnou argumentací, Ústavní soud spojil usnesením ze dne 9. 10. 2024 věci ke společnému posouzení. Řízení o nich nyní vede pod sp. zn. IV. ÚS 2363/24
.
V.
Posouzení ústavních stížností
12. Na prvním místě je třeba uvést, že ústavní stížnosti z převážné většiny napadají skutkové závěry trestních soudů, na což upozornil již Nejvyšší soud v dovolacím řízení (v reakci na podobnou argumentaci v dovolání). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však není oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů provedené trestními soudy, ledaže v napadených rozhodnutích shledá zjevný a extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry, které z nich soudy vyvodily. Nic takového Ústavní soud nezjistil.
13. Je naopak potřeba vyzdvihnout všechna napadená rozhodnutí, které jsou vyčerpávající, kvalitně odůvodněná a srozumitelná. Jak upozornil i Nejvyšší soud, jen zhodnocení provedených důkazů městským soudem čítá zhruba 80 stran. Rozhodnutí městského soudu čítá 390 stran, je precizně odůvodněné. Není proto rolí Ústavního soudu se skutkovým okolnostem této trestní věci znovu podrobně věnovat. Postačí shrnout, že se jimi dostatečně zabývaly trestní soudy v souladu s ústavními kritérii.
14. Ústavní stížnosti především nijak nereagují na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. U mnohých dovolacích argumentů přitom již Nejvyšší soud upozornil, že jsou stěžovateli dezinterpretovány, vedeny pouze v obecné rovině či není zřejmé, co z nich má pro rozhodnutí samé plynout. To se týká např. odkazu na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, prokázání znaků organizované zločinecké skupiny, obsazení senátu nalézacího soudu či tvrzeného "porušení zákazu deformace důkazů". Stěžovatelé však svou argumentaci znovu předkládají v nezměněné podobě, jako by rozhodnutí Nejvyššího soudu, který na jejich námitky velmi srozumitelně a detailně reagoval, vůbec neexistovalo.
15. Ilustrativně se to ukazuje mj. na příkladu argumentu prvních dvou stěžovatelek o tom, že trestní soudy pochybily, když neprovedly výslech některých svědkyň. Již Nejvyšší soud v bodě 64 napadeného usnesení upozornil stěžovatelky, že na své tvrzení o "fatálním pochybení" soudů nenavázaly žádnou konkrétní argumentací, proč měla být daná svědkyně vyslechnuta. Přesto v ústavní stížnosti opět stěžovatelky přicházejí pouze s tvrzením, že soud neprovedl zcela zásadní důkaz, neboť nevyslechl klíčovou svědkyni.
Co z tohoto důkazu mělo vyplynout, a proč je jeho neprovedení neústavní, však stěžovatelky opět netvrdí. Tento příklad je pro podstatu veškeré argumentace všech stěžovatelů (nejen prvních dvou stěžovatelek) příznačný. To samé platí i o tvrzení všech stěžovatelů, že nebyly naplněny znaky organizované zločinecké skupiny. Stěžovatelé se opakovaně dovolávají závěrečné řeči státního zástupce před městským soudem, který se vyjadřoval k tomu, proč obžaloba nekvalifikovala jednání jako organizovanou zločineckou skupinu.
S touto argumentací se však vypořádal již městský soud v bodě 466 odůvodnění. Rovněž Nejvyšší soud zopakoval, že právní kvalifikace uvedená v obžalobě není pro soud závazná, a že některá stěžovateli odkazovaná stanoviska byla již praxí překonána (detailně v bodě 74 napadeného usnesení). Mnohokrát tak byla vyvrácena i argumentace páté stěžovatelky, týkající se možnosti jejího zapojení, jakožto obchodní společnosti, do organizované zločinecké skupiny.
16. Trestní soudy také spolehlivě prokázaly zavinění první a druhé stěžovatelky, resp. jejich vědomost o tom, že se na trestné činnosti podílely. Nejvyšší soud nejen, že v bodě 97 napadeného usnesení odkázal na konkrétní pasáže odůvodnění rozsudků, kde jsou rekapitulovány důkazy k prokázání těchto skutečností, ale znovu tyto závěry přehledně shrnul. Bylo by proto absurdní, pokud by Ústavní soud počtvrté shrnoval totéž.
17. Ústavní soud má za to, že veškeré argumenty vznesené v ústavní stížnosti byly podrobně a ústavně souladně vypořádány trestními soudy, naposledy pak Nejvyšším soudem, který se věci věnoval pečlivě, to na takřka třiceti stranách odůvodnění (a to navíc nepočítaje shrnutí předchozího řízení a dovolacích námitek). Závěrům Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud z pohledu ústavněprávního co vytknout. Stěžovatelé nepřichází s žádnou argumentací, která by napadená rozhodnutí stavěla pohledem ústavního práva do jiného světla. Pouze svou argumentaci z dovolání doslova kopírují a podřazují ji pod mnohdy nepřiléhavá základní práva.
18. To se týká např. i údajného porušení zásady obžalovací a porušení totožnosti skutku. Již Nejvyšší soud stěžovatelům vysvětlil, že jejich argumentace nesouvisí s totožností skutku, ale s právní kvalifikací, a také vysvětlil, proč tomu tak je. Přesto stěžovatelé znovu tuto nezměněnou argumentaci předkládají Ústavnímu soudu.
19. Všichni stěžovatelé také vznesli námitku nesprávného obsazení soudu prvního stupně. Také tvrdí, že jim nebyly přiměřeně sníženy tresty s ohledem na délku řízení. I těmto aspektům věci se však Nejvyšší soud podrobně věnoval (zejm. v bodech 89 a 103 napadeného usnesení). Stěžovatelé opět jako by tuto argumentaci Nejvyššího soudu neviděli, v ústavní stížnosti se s ní vůbec nepokouší polemizovat.
20. Lze proto shrnout, že Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnosti odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu