Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Petry Blechové, zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4 - Krč, proti I. výroku v části týkající se nákladů řízení mezi účastníky a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2023 č. j. 28 Co 202, 203/2020, 28 Co 76/2021-664, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Radka Blechy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení nákladových výroků v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti (v doplněném znění), přiložených listin a vlastní úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 31. 10. 2019 č. j. 9 C 294/2017-234, ve znění doplňujících usnesení, zrušil spoluvlastnictví stěžovatelky (žalobkyně) a vedlejšího účastníka (žalovaného) ke specifikovaným nemovitostem v katastrálním území S. (I. výrok), přikázal je do výlučného vlastnictví stěžovatelky (II. výrok), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi vypořádací podíl ve výši 2 516 900 Kč předem do soudní úschovy a upravil její výplatu (III. výrok), včetně vrácení rozdílu stěžovatelce (V. výrok). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku ve výši 248 993,80 Kč (IV. výrok). Doplňujícím usnesením ze dne 5. 3. 2020 č. j. 9 C 294/2017-259 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudní poplatek za rozšíření žaloby ve výši 10 000 Kč (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Usnesením ze dne 4. 1. 2021 č. j. 9 C 294/2017-356 obvodní soud doplnil, že vedlejší účastník je povinen zaplatit státu náklady řízení ve výši 27 510 Kč (I. výrok), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).
3. Proti rozsudku obvodního soudu (ve znění doplňujících usnesení) podali oba účastníci odvolání. Městský soud rozsudkem ze dne 16. 6. 2021 č. j. 28 Co 202, 203/2020 a 28 Co 76/2021-391 rozsudek obvodního soudu v I. a II. výroku potvrdil. Ve III. výroku jej změnil jen tak, že výše vypořádacího podílu činí 2 301 530 Kč a ve IV. výroku tak, že vedlejší účastník je povinen na nákladech řízení mezi účastníky zaplatit částku ve výši 227 201,70 Kč (I. výrok). Dále odmítl odvolání vedlejšího účastníka proti výroku o povinnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek za rozšíření žaloby (II. výrok) a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce na nákladech odvolacího řízení částku 64 759,20 Kč (III. výrok).
4. Proti rozsudku městského soudu ze dne 16. 6. 2021 č. j. 28 Co 202, 203/2020 a 28 Co 76/2021-391 podal vedlejší účastník ústavní stížnost, které Ústavní soud nálezem ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2081/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) vyhověl, když shledal, že bylo porušeno právo vedlejšího účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny a zrušil rozsudek městského soudu v I. výroku v části, ve které městský soud změnil výši nákladů, k jejichž úhradě byl vedlejší účastník zavázán, a III. výrok o nákladech odvolacího řízení. Ústavní soud odkázal na závěry nálezu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20 a uvedl, že v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se upřednostní použití § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Kdyby chtěl městský soud přiznat jednomu z účastníků náhradu nákladů řízení a použít § 142 odst. 3 o. s. ř., musel by přesvědčivě vyložit důvody, které ho k tomu vedly.
5. Městský soud (vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2081/21 ) rozhodl usnesením ze dne 21. 12. 2021 č. j. 28 Co 202,203/2020 a 28 Co 76/2021-559 znovu tak, že se rozsudek obvodního soudu ze dne 31. 10. 2019 č. j. 9 C 294/2017-234, ve znění doplňujících usnesení, ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky mění jen tak, že výše nákladů, které je vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovatelce, činí 227 201,70 Kč, jinak se v těchto výrocích potvrzuje (I. výrok). Dále určil, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce na nákladech odvolacího řízení částku 75 733,90 Kč (II. výrok). Městský soud dospěl k závěru, že jsou dány konkrétní okolnosti odůvodňující postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř., a přiznal proto stěžovatelce náklady řízení před soudy obou stupňů. Měl za to, že chování vedlejšího účastníka je možné hodnotit jako zneužívání procesních práv ve smyslu prodlužování řízení a navyšování nákladů. V širších souvislostech pak vedlejší účastník jako menšinový vlastník užíval dlouhodobě bytovou jednotku nad rámec svého spoluvlastnického podílu, přičemž stěžovatelce neplatil ničeho a v osobní rovině se k ní choval jako k matce nezletilých dětí zcela nevhodně.
6. Proti nákladovým výrokům rozsudku městského soudu podal vedlejší účastník znovu ústavní stížnost, tu však Ústavní soud svým usnesením ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 536/22 odmítl, neboť dospěl k závěru, že městský soud své rozhodnutí ohledně použití § 142 odst. 3 o. s. ř. tentokrát řádně a dostatečně odůvodnil.
7. Proti rozsudku městského soudu ze dne 16. 6. 2021 č. j. 28 Co 202, 203/2020 a 28 Co 76/2021-391 podal vedlejší účastník proti části I. výroku, jímž bylo rozhodnuto o výši vypořádacího podílu, dovolání, kterému Nejvyšší soud vyhověl a rozsudkem ze dne 15. 3. 2023 č. j. 22 Cdo 801/2022-641 zrušil rozsudek městského soudu (ve všech jeho výrocích) a věc mu vrátil znovu k projednání. Nejvyšší soud měl za to, že se městský soud při posouzení výše vypořádacího podílu a rozhodné doby pro jeho určení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudku ze dne 14. 12. 2016 sp. zn. 22 Cdo 5180/2016), neboť při stanovení vypořádacího podílu vyšel z posudku, který byl zpracován před dvěma a více lety a nezohlednil zvýšení obvyklé ceny předmětných nemovitostí na realitním trhu.
8. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve znění doplňujících usnesení ve výrocích o věci samé, změnil výrok o uložení povinnosti stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi vypořádací podíl tak, že tento podíl činí 3 043 687 Kč, se splatností do 30 dnů od právní moci rozsudku, výroky o nákladech řízení mezi účastníky změnil jen tak, že výše nákladů, které je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni, činí 227 201,70 Kč, jinak tyto výroky potvrdil a změnil výrok o nákladech státu tak, že stěžovatelka a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit na těchto nákladech každý částku 13 755 Kč (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení (II. výrok). Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, provedl dokazování znaleckým posudkem znalce Ing. Vladimíra Svobody, který hodnotil předmětné nemovitosti ke dni 14. 6. 2023 částkou 9 131 059,50 Kč, a z této částky určil předmětný podíl vedlejšího účastníka. Ohledně nákladů řízení městský soud konstatoval, že stále platí okolnosti, které odůvodňovaly jeho dřívější postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř., konkrétně obstrukční postup vedlejšího účastníka, zneužití jeho procesních práv prodlužováním řízení a navyšováním nákladů řízení, jakož i širší související okolnosti (k tomu odkázal na bod 15. odůvodnění usnesení městského soudu ze dne 21. 12. 2021 č. j. 28 Co 202, 203/2020,28 Co 76/2021-559). O náklady řízení státu se přičinili oba účastníci stejnou měrou, a proto rozhodl, že se na nich také budou podílet oba. Při rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení vyhodnotil, že žádný z účastníků nebyl plně úspěšný, a s ohledem na řízení, které má povahu iudicii duplicis, kdy je postavení žalobce i žalovaného totožné a jejich úspěch je částečný (stejný), přičemž v odvolacím řízení nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti věci, které by výjimečně odůvodňovaly postup soudu podle § 142 odst. 3 o. s. ř.
9. Ústavní stížnost stěžovatelky lze rozdělit na dvě části, v první stěžovatelka rekapituluje průběh řízení a připomíná, že měla ve věci plný úspěch (v tomto smyslu také doplnila svou ústavní stížnost o odkaz na separátní votum k nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. 2081/21), a na druhou, ve které kritizuje napadené nákladové výroky rozsudku městského soudu. K tomu uvádí, že výše náhrady nákladů před soudem prvního stupně nebyla stanovena správně, neboť městský soud jednak fakticky snížil náhradu nákladů řízení tak, že odpovídá pouze částečnému úspěchu stěžovatelky ve věci a jednak při výpočtu nákladů řízení nezohlednil skutečnou hodnotu předmětu soudního sporu, tj. hodnotu vypořádacího podílu podle poslední oceněné částky 3 043 687 Kč, ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka dále nárokuje náklady za odvolací řízení a také náhradu nákladů za zpracovaný znalecký posudek, jež jí městský soud nepřiznal, a to opět na základě tvrzení, že byla v řízení plně úspěšná. Stěžovatelka také předložila vlastní představu a výpočet správné výše náhrady nákladů řízení za jednotlivé fáze a za znalecký posudek.
10. Stěžovatelka tvrdí, že postupem městského soudu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) a odkázala na judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že rozhodnutí soudu o nákladech řízení představuje nedílnou součást soudního řízení jako celku a dopadají na něj základní zásady řádného procesu, tedy i zákaz svévole nebo ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 (N 235/59 SbNU 391), ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457) a ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/13 (N 52/73 SbNU 59)], a má být vzhledem k nezbytné ochraně legitimního očekávání účastníků zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení [nálezy ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04 (N 8/36 SbNU 75) a ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 257/05 (N 231/39 SbNU 449)]. Rozhodnou-li obecné soudy o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem sporu a s výrokem ve věci, jde o porušení práva na spravedlivý (řádný) proces [nálezy ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01 (N 57/26 SbNU 113) a ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189)]. Stěžovatelka uzavřela, že postup městského soudu je svévolný také proto, že její úspěch neposuzoval pro každé řízení zvlášť [nález ze dne 24. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 2890/20 (N 40/104 SbNU 412)].
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní soud nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
13. Ústavní soud připomíná, že při posuzování rozhodování o náhradě nákladů řízení postupuje trvale nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, neboť náhrada nákladů řízení je ponechána především na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem věci.
14. Stěžovatelka zastává názor, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem byla plně úspěšná a náleží jí tak náhrada nákladů za všechny fáze řízení i za zpracovaný znalecký posudek. Také namítá, že výše nákladů byla určena nesprávně, neboť městský soud nevyšel ze skutečné tarifní hodnoty sporu, tj. z poslední oceněné částky vypořádacího podílu.
15. V první řadě je zapotřebí uvést, že do problematiky nákladů řízení v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví významně zasáhlo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (302/2023 Sb.), ve kterém Ústavní soud, s ohledem na nejednotnost vlastní rozhodovací praxe, přijal právní názor, který se odchyluje od právního názoru obsaženého v nálezech ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1441/11
(N 168/62 SbNU 481) a ze dne 10. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 186/20
(N 122/100 SbNU 344). Podle závěru stanoviska se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví použije pravidlo plného úspěchu a neúspěchu procesních stran v řízení pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví. Jinak, vyhoví-li návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zpravidla nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Pouze odůvodňují-li to konkrétní okolnosti věci, lze výjimečně postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Platí tedy, že ve fázi rozhodování o způsobu vypořádání spoluvlastnictví je plný úspěch ve věci kteréhokoli z účastníků (a tedy i použití § 142 odst. 1 o. s. ř.) pojmově vyloučen.
16. Výjimku z obecného použití § 142 odst. 2 o. s. ř. na řízení typu iudicium duplex by měly tvořit případy, kdy jde o obstrukční chování spoluvlastníka, účastník řízení se nezajímá o konstruktivní vyřešení věci nebo jde o šikanózní výkon práva. V tomto případě však soud musí přesvědčivě vyložit, proč se v konkrétním případě rozhodl uložit účastníku řízení zaplatit druhému účastníkovi náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř.
17. Ústavní soud je vázán svými vlastními názory a rozhodnutími, a to nejen z hlediska jejich obsahu, nýbrž i z hlediska intertemporálních účinků, proto se závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 plně uplatní i pro nyní posuzovanou ústavní stížnost.
18. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu za ústavně souladné a odpovídající zvláštní povaze řízení typu iudicii duplicis. Městský soud také řádným a dostatečným způsobem vysvětlil, z jakého důvodu byly splněny podmínky pro uplatnění výjimky podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce. K podstatě věci se městský soud vyjádřil tak, že stěžovatelka byla v dosavadním řízení úspěšná částečně, náleží jí však náklady řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť jsou zde výjimečné okolnosti (obstrukční přístup žalovaného, zneužití procesních práv žalovaným prodlužováním řízení a navyšováním nákladů řízení, jakož i širší související okolnosti věci), které takový postup odůvodňují. Městský soud přesvědčivě vyložil, proč se rozhodl uplatnit výjimku z obecného pravidla a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř.
19. Konečně, odkazuje-li stěžovatelka na nález sp. zn. I. ÚS 2890/20 , podle kterého musí obecné soudy přihlédnout k tomu, zda a jak se předmět řízení původně vymezený žalobou anebo jinými procesními úkony v jeho průběhu změnil a podle toho také musí posuzovat míru úspěchu účastníků (a ve výsledku také hodnotu předmětu sporu) v konkrétním řízení, přehlíží, že ke zvýšení hodnoty předmětu sporu došlo až v odvolacím řízení, a že městský soud v této souvislosti výslovně zvažoval, zda jsou splněny podmínky pro uplatnění výjimky z obecného pravidla podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Jeho postupu nelze nic vytknout, neboť své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil a v tomto ohledu ostatně vyhověl požadavkům stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23.
20. Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelkou vytýkaná pochybení vedla k porušení jejích ústavně zaručených práv, a proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu