Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem, sídlem Národní 416/37, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 371/2024-2174 ze dne 30. května 2024 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 To 45/2023-1951 ze dne 9. června 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze ("městský soud") sp. zn. 4 T 14/2022 ze dne 23. ledna 2023 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře deseti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice ze zvýšenou ostrahou, peněžitý trest v celkové výši 26 000 Kč (260denních sazeb po 100 Kč) a trest propadnutí věci. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že společně se spoluobžalovaným A.
V. S. za účelem opatření a další distribuce prekurzoru k výrobě pervitinu-metamfetaminu převzali u hranic s Polskou republikou 26 dóz obsahujících 39 000 tablet léčiva Efedrina Arena, přičemž u stěžovatele byla při zajištění nalezena také dóza s plastovými sáčky obsahujícími celkem 128,10 g pervitinu-metamfetaminu.
3. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatel i spoluobžalovaný odvolání, která Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodná.
4. Proti napadenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel namítá, že nebylo spolehlivě prokázáno, že skutečně došlo k předání a převzetí dóz s léčivem, neboť k tomu neexistoval jediný relevantní důkaz. Upozorňuje na to, že sám vrchní soud uvedl, že je třeba danou důkazní situaci vyhodnotit jako spornou. Vytýká obecným soudům, že zcela pominuly výpovědi svědků R. B. a B. Ch. Rovněž protokol o sledování podle jeho názoru ani v náznaku neuvádí, že by na daném místě došlo k jednání, které by nasvědčovalo předání a převzetí léčiv. Uvádí, že takové jednání popřela také svědkyně A. Z uvedeného dovozuje existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a rozhodnými závěry obecných soudů, které považuje za nelogické.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však zde nejde.
8. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval shodné námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. listopadu 2004 (U 1/32 SbNU 451].
9. Jestliže stěžovatel tvrdí, že provedenými důkazy nebylo spolehlivě prokázáno předání a převzetí léčiv určených pro výrobu pervitinu-metamfetaminu, odkazuje Ústavní soud na bod 86 rozsudku městského soudu a bod 22 napadeného rozsudku vrchního soudu. Zde byly podrobně popsány okolnosti zaznamenané při sledování obžalovaných, a i když nebylo (vzhledem k šeru) pozorováno přímo předávání zboží a peněz, byl identifikován okamžik, kdy k předání léčiv došlo. Ústavní soud nepovažuje za účelné opakovat všechny okolnosti, z nichž obecné soudy dovodily, že stěžovatel a spoluobžalovaný S. převzali léčiva, nicméně konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti přehlíží důkazy, které obecné soudy vedly ke zmíněnému závěru.
10. Stěžovatel sice tvrdí, že obecné soudy pominuly výpovědi svědků R. B. a B. Ch., byť byly nezbytné pro posouzení věci, avšak toto své tvrzení nekonkretizuje a nevysvětluje. Ústavní soud proto pouze stručně podotýká, že oba svědci byli rovněž zapojeni do drogové trestné činnosti a z obsahu jejich výpovědi nevyplývá žádná okolnost zpochybňující rozhodující skutková zjištění obecných soudů. Ostatně svědek B. ve výpovědi popíral tvrzení, která v rámci svého výslechu uváděl sám stěžovatel (srov. bod 47 rozsudku městského soudu).
11. Konstatování vrchního soudu, že je třeba "danou důkazní situaci vyhodnotit jako spornou" (srov. bod 22 napadeného rozsudku), stěžovatel vytrhává z kontextu. Vrchní soud na tomtéž místě totiž uvedl důvody, kvůli kterým neuvěřil obhajobě obžalovaného S., že krabici s léčivy naložili již v Praze.
12. Z hlediska pravidel spravedlivého procesu a základních zásad trestního řízení je dále podstatné, že obecné soudy neignorovaly obhajobu stěžovatele. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na bod 84 rozsudku městského soudu, kde byly podrobně vysvětleny důvody, kvůli kterým obecné soudy vyhodnotily výpověď stěžovatele (jakož i výpověď spoluobžalovaného S.) jako nevěrohodnou.
13. Ústavní soud tak uzavírá, že neidentifikoval žádný, natož extrémní rozpor mezi obsahem provedeného dokazování a rozhodujícími skutkovými závěry, na nichž obecné soudy založily napadená rozhodnutí. Tato rozhodnutí na rozdíl od stěžovatele nepovažuje za nelogická. Nenalezl ani jinou podstatnou vadu, která by mohla odůvodňovat jeho kasační zásah.
14. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu