11 Tdo 371/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2024 o dovolání obviněných 1. A. V. S. a 2. M. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2023, sp. zn. 15 To 45/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 14/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných A. V. S. a M. B. odmítají.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2023, sp. zn. 4 T 14/2022, byli uznáni vinnými:

obviněný A. V. S. v bodech ad I. 1 až 24 a ad II. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, v bodě ad III. přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě ad IV. přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku,

obviněný M. B. v bodě ad II. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

Za to byli odsouzeni:

obviněný A. V. S. za tyto trestné činy a za sbíhající se zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství z rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 2 T 7/2022, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 272/2022 dne 18. 10. 2022, podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 14,5 (čtrnácti a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen dále trest propadnutí náhradní hodnoty 800 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci blíže specifikovaných na str. 6 až 7 výroku rozsudku. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl též uložen trest vyhoštění na dobu 7 roků (sedmi roků). Podle § 43 odst. 2 tr. ř. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu pro Prahu – východ ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 2 T 7/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

obviněný M. B. podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10,5 (deseti a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 260 (dvěstěšedesáti) denních sazeb, přičemž denní sazba činí 100 (jedno sto) Kč, tedy celkem 26.000 (dvacet šest tisíc) Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen též trest propadnutí věcí, blíže specifikovaných na str. 7 výroku rozsudku. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věcí blíže specifikovaných na str. 7–8 výroku rozsudku.

Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:

I. obviněný A. V. S. sám nejméně od prosince roku 2020 do doby svého zadržení dne 16. 11. 2021 také v Praze XY, ul. XY, v bytové jednotce č. XY a na dalších místech na území hl. města Prahy vyráběl, a následně prodával pervitin-metamfetamin, a to tak, že

1) v blíže nezjištěné době, v listopadu 2021, poskytl L. R., nar. XY, zdarma nezjištěné množství pervitinu – metamfetaminu, minimálně pak 1 gram a minimálně v jednom případě dne 6. 11. 2021 2 tablety extáze,

2) v době od května do listopadu 2021 nejméně ve čtyřech případech prodal J. D., nar. XY, nejméně 5 gramů pervitinu - metamfetaminu a to dne 31. 5. 2021 2 gramy, dne 19. 9. 2021 nejméně 1 gram, dne 26. 10. 2021 1 gram a dne 15. 11. 2021 1 gram,

3) minimálně od srpna do září 2021 prodal J. V., nar. XY, ve třech případech celkem 15 g pervitinu - metamfetaminu za různé částky, a to nejméně dne 14. 8. 2021 8 gramů, dne 23. 8. 2021 5 gramů a dne 27. 8. 2021 2 gramy pervitinu,

4) minimálně v období od května do listopadu 2021 prodával M. P., nar. XY, blíže nezjištěné množství pervitinu – metamfetaminu, a to tak, že prodával 1 gram pervitinu - metamfetaminu za 800 Kč, a to nejméně v jednom případě za 14 dní,

5) minimálně od května do listopadu 2021 poskytl Z. Š., nar. XY, v nezjištěném množství případů pervitin - metamfetamin, který pervitin – metamfetamin nakupoval buď sám, nebo společně s M. P., a to nejméně 4 gramy pervitinu ve dnech 20. 10. 2021, 30. 10. 2021, 6. 11. 2021, dále pak ve dnech 8. 10. 2021, 9. 10. 2021 a 27. 10. 2021,

6) minimálně od května do listopadu 2021 poskytl R. S., nar. XY, nejméně 5,5 g pervitinu - metamfetaminu, a to dne 7. 9. 2021 0,5 gramu, dne 24. 9. 2021 2 gramy a dne 5. 11. 2021 3 gramy,

7) v blíže nezjištěném období, minimálně od srpna do října 2021 postupně prodal J. J., nar. XY, minimálně celkem 85 gramů pervitinu – metamfetaminu, a to tak, že dne 18. 8. 2021 2 gramy, dne 20. 8. 2021 5 gramů, dne 9. 9. 2021 20 gramů, dne 10. 9. 2021 4 gramy, dne 11. 9. 2021 1 gram, dne 14. 9. 2021 20 gramů, dne 21. 9. 2021 10 gramů, dne 24. 9. 2021 6 gramů, dne 27. 9. 2021 3 gramy, 1. 10. 2021 5 gramů, dne 5. 10. 2021 4 gramy a dne 6. 10. 2021 5 gramů,

8) v blíže nezjištěné době, minimálně v srpnu 2021 prodal K. Š., nar. XY, postupně pervitin – metamfetamin, v množství nejméně 5 gramů, a to dne 12. 8. 2021 1 gram a dne 15. 8. 2021 4 gramy,

9) v blíže nezjištěné době, minimálně od srpna do listopadu 2021, prodal B. H., nar. XY, nejméně 30 g pervitinu - metamfetaminu, kdy dne 26. 8. 2021 jí prodal 10 gramů a dne 30. 8. 2021 20 gramy,

10) v blíže nezjištěné době, nejméně od května 2021 do listopadu 2021, prodal L. K., nar. XY, který užívá přezdívku „B.“, nejméně 2 gramy pervitinu – metamfetaminu, a to tak, že dne 21. 9. 2021 1 gram a dne 23. 10. 2021 1 gram,

11) v blíže nezjištěné době, nejméně od října 2021 do listopadu 2021, prodal J. T. S., nar. XY, nejméně 22 g pervitinu - metamfetaminu, a to tak, že dne 5. 10. 2021 prodal 5 gramů pervitinu, dne 8. 10. 2021 2 gramy pervitinu, dne 20. 10. 2021 5 gramů a dne 17. 11. 2021 10 gramů,

12) v blíže nezjištěné době, nejméně v říjnu a listopadu 2021, prodal P. J., nar. XY, nejméně 2 gramy pervitinu - metamfetaminu, a to tak, že dne 20. 10. 2021 jí prodal 2 gramy,

13) v blíže nezjištěné době, minimálně od září do října 2021, prodal L. K., nar. XY, nezjištěné množství pervitinu - metamfetaminu, minimálně mu však 6. 10. 2021 prodal 11,292 gramu pervitinu - metamfetaminu,

14) v přesně nezjištěné době, od května 2021 do října 2021, prodal A. M., nar. XY, nejméně celkem 32 gramů pervitinu - metamfetaminu, a to tak, že dne 20. 5. 2021 prodal 14 gramů, dne 24. 5. 2021 prodal 10 gramů a dne 27. 5. 2021 prodal 8 gramů,

15) minimálně od srpna do listopadu 2021 poskytl M. F., nar. XY, nejméně 50 gramů pervitinu - metamfetaminu, a to tak, že dne 5. 9. 2021 prodal 2 gramy, dne 13. 9. 2021 5 gramů, dne 3. 10. 2021 3 gramy a dne 13. 11. 2021 40 gramů,

16) minimálně dne 18. 5. 2021 a dne 8. 6. 2021 poskytl osobě N. A., nar. XY, ve dvou případech pervitin - metamfetamin za 700 Kč,

17) v blíže nezjištěné době, od srpna 2021 do října 2021 prodal osobě ztotožněné jenom jako H. od T. minimálně 31,5 gramu pervitinu - metamfetaminu, a to tak, že dne 15. 8. 2021 mu prodal 1,5 gramu, dne 16. 8. 2021 1,5 gramu, 19. 8. 2021 1 gram, 24. 8. 2021 0,5 gramu, 26. 8. 2021 4,5 gramu, 27. 8. 2021 1 gram, 29. 8. 2021 0,5 gramu, 30. 8. 2021 1,5 gramu, dne 31. 8. 2021 1,5 gramu, dne 2. 9. 2021 1 gram, dne 3. 9. 2021 1 gram, dne 4. 9. 2021 1,5 gramu, dne 5. 9. 2021 0,5 gramu, dne 10. 9. 2021 2 gramy, dne 11. 9. 2021 1,5 gramu, 13. 9. 2021 1 gram, dne 19. 9. 2021 2,5 gramu, dne 21. 9. 2021 1 gram, dne 1. 10. 2021 1 gram, dne 7. 10. 2021 3 gramy a dne 12. 10. 2021 2 gramy, 18) v přesně nezjištěné době, od května do srpna 2021, blíže neztotožněné osobě jménem G. M. prodal v nezjištěném množství případů pervitin - metamfetamin, minimálně však dne 20. 8. 2021 1 gram metamfetaminu,

19) v blíže nezjištěné době, nejméně v říjnu 2021, nejméně dne 25. 10. 2021, prodal blíže neztotožněné K. 10 gramů pervitinu – metamfetaminu,

20) v blíže nezjištěné době, nejméně v srpnu až listopadu 2021, nejméně dne 7. 11. 2021, prodal blíže neztotožněné D. 2 gramy pervitinu – metamfetaminu,

21) v blíže nezjištěné době, nejméně v květnu až listopadu 2021, prodal blíže neztotožněnému L. celkem nejméně 21 gramů pervitinu – metamfetaminu, a to tak, že dne 2. 6. 2021 3 gramy pervitinu, dále 10 tablet extáze, dne 27. 9. 2021 5 gramů marihuany, a téhož dne 1 gram pervitinu, dne 29. 9. 2021 1 gram pervitinu, dne 2. 10. 2021 1,5 gramu pervitinu, dne 6. 10. 2021 1 gram pervitinu, dne 13. 10. 2021 1,5 gramu pervitinu, dne 20. 10. 2021 1,5 gramu pervitinu, dne 22. 10. 2021 1,5 gramu pervitinu, nezjištěné množství marihuany, dne 23. 10. 2021 0,5 gramu pervitinu, dne 24. 10. 2021 1 gram pervitinu, dne 26. 10. 2021 0,5 gramu pervitinu, dne 30. 10. 2021 1 gram pervitinu, dne 31. 10. 2021 1 gram pervitinu, dne 4. 11. 2021 0,5 gramu pervitinu, dne 7. 11. 2021 1 gram pervitinu, dne 8. 11. 2021 1,5 gramu pervitinu a dne 13. 11. 2021 0,5 gramu pervitinu,

22) v blíže nezjištěné době, nejméně v květnu až listopadu 2021, prodal blíže neztotožněnému T. celkem nejméně 21 gramů pervitinu – metamfetaminu, a to tak, že dne 9. 9. 2021 0,5 gramu, dne 25. 9. 2021 13 gramů, dne 28. 9. 2021 1 gram, dne 2. 10. 2021 1 gram a dne 10. 10. 2021 5,5 gramu,

23) v blíže nezjištěné době, nejméně od září do listopadu 2021, prodal blíže nezjištěnému V. celkem nejméně 20 gramů pervitinu – metamfetaminu, a to tak, že dne 1. 11. 2021 15 gramů, dne 2. 11.2021 4 gramy a dne 4. 11. 2021 1 gram,

24) v blíže nezjištěné době, nejméně od října do listopadu 2021, prodal blíže nezjištěnému S. celkem nejméně 7 gramů pervitinu, a to tak, že dne 29. 10. 2021 0,5 gramu, dne 31. 10. 2021 0,5 gramu, dne 1. 11. 2021 0,5 gramu, dne 5. 11. 2021 1,2 gramu, dne 6. 11. 2021 0,5 gramu, dne 7. 11. 2021 0,5 gramu a dne 9. 11. 2021 1 gram,

a dále obž. A. V. S. vydal dne 16. 11. 2021 v Praze XY, XY č. XY, v budově XY, pro potřeby trestního řízení mimo jiné sedm plastových sáčků s plastovým klipsem s obsahem bílé krystalické látky, která byla identifikována jako 2,73 g pervitinu – metamfetaminu a piracetamu,

a dále během domovní prohlídky dne 17. 11. 2021 v jeho tehdejším bydlišti v Praze XY, XY, v bytové jednotce č. XY, byly zajištěny mimo jiné malé digitální váhy se stopami metamfetaminu a piracetamu, plastová miska se zbytky piracetamu, bílá keramická miska s piracetamem o hmotnosti 18,10 g a skleněný oválný pekáč s piracetamem o hmotnosti 0,2 g,

a dále při předcházející domovní prohlídce dne 12. 6. 2021 v jeho předcházejícím bydlišti v Praze XY, XY, v bytové jednotce č. XY, bylo zajištěno 187 balení přípravku STOPCOLD 5MG/120MG po dvaceti tabletách a dva blistry po deseti tabletách, z nichž byly znalecky zkoumány čtyři blistry, tedy 40 tablet o hmotnosti 15,456 g, v nichž byl identifikován pseudoefedrin HCL, cetirizin, mykrokrystalická celuóza a laktóza, celkem 1,725 kg tablet Cirrus, Reactine Duo, Zyrtec-D a StopCold s obsahem pseudoefedrinu HCL, cetivizinu, mikrokrystalické celuózy a laktózy, přičemž z těchto všech tablet by bylo možné připravit 576,59 g pervitinu - metamfetaminu, dále plastový tácek s hnědou krystalickou látkou, která byla identifikována jako metamfetamin HCL a piracetamu, skleněná miska se zbytky piracetamu, digitální váhy DIGITAL SCALE se stopami pervitinu – metamfetaminu a piracetamu, plastová nádoba s hnědou krystalickou látkou a částí brčka zelené barvy, v níž bylo identifikováno 32,630 g pervitinu – metamfetaminu HCL, MSM skleněná buňka SIMAX o objemu 500 ml, kamenný hmoždíř se zbytky bílé látky, která byla identifikována jako piracetam, keramické misky se třemi transparentními sáčky se zbytky bílé látky, která byla identifikována jako piracetam, 200 ml kyseliny chlorovodíkové a 1 000 ml kyseliny dusičné,

II. obvinění A. V. S. a obž. M. B. společně

dne 16. 11. 2021 odjeli z Prahy do XY, XY, XY, XY, za účelem opatření prekurzoru k výrobě pervitinu-metamfetaminu, a dále za účelem další distribuce tohoto prekursoru, kde u hranic Polské republiky a České republiky obdrželi za přesně nezjištěnou úplatu 26 originálně uzavřených dóz bílé barvy s nápisem EFEDRINA ARENA 50 mg 1.500 comprimate, šarže 11325/2019/02, série: 175072021, exp: 8. 7. 2024, které měli v úmyslu dovézt do Prahy, když během zpáteční cesty téhož dne kolem 20.40 hodin byli ve vozidle zadrženi příslušníky Celní správy, přitom uvedené dózy obsahovaly celkem 39.000 tablet léčiva Efedrina Arena s účinnou látkou efedrin HCL, ze kterých by bylo možné vyrobit 1.149 g hydrochloridu metamfetaminu s obsahem 923,63 g metamfetaminu báze, dále bylo u obž. A. V. S. nalezeno 7 transparentních plastových sáčků s plastovým klipsem obsahujících 2,73 g pervitinu-metamfetaminu a piracetamu, zatímco u obž. M. B. byla v jeho batohu nalezena plastová dóza s patnácti plastovými sáčky obsahujícími celkem 128,10 g pervitinu-metamfetaminu,

přičemž pro prekurzor EFEDRINA ARENA odjeli po předchozí domluvě A. V. S. s osobami z Polské republiky, které na území Polské republiky ve velkém množství nakupují léčivé přípravky, z nichž je možné vyrábět návykové látky, které od nich za účelem opatření prekurzorů k výrobě pervitinu-metamfetaminu, a dále za účelem další distribuce tohoto prekurzoru, v blíže nezjištěném počtu případů a množství, obž. A. V. S. obstarával,

přitom pervitin-metamfetamin je uveden jako psychotropní látka v seznamu č. 5 psychotropních látek v příloze č. 5 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ze dne 18. 12. 2013, ve znění pozdějších předpisů, efedrin je uveden jako prekurzor v příloze 1 kategorie I přímo použitelného předpisu Evropského společenství nařízení Evropského parlamentu a Rady číslo 273/2004 a v kategorii 1 přílohy Nařízení Evropského parlamentu a Rady číslo 111/2005 účinná látka extáze methylenanfetamin (MDMA) je uvedena v příloze č. 4 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ze dne 18. 12. 2013, ve znění pozdějších předpisů, jako psychotropní látka, a konopí je uvedeno v příloze č. 4 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ze dne 18. 12. 2013, ve znění pozdějších předpisů, jako látka omamná,

a obž. A. V. S. se výše uvedeného jednání dopustil, přestože byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 15 T 70/2016, který nabyl právní moci dne 23. 1. 2017, uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za což mu byl mimo jiné uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3 let, který vykonal dne 19. 4. 2019,

a obž. M. B. se výše uvedeného jednání dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 17 T 151/2018, který nabyl právní moci dne 30. 9. 2019, uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za což mu byl mimo jiné uložen trest odnětí svobody ve výměře 60 měsíců, ze kterého byl podmíněně propuštěn rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 3 PP 37/2021 ze dne 23. 8. 2021, se zkušební dobou ve výměře 6 let.

III. obviněný A. V. S. sám nejméně dne 10. 6. 2021 v Praze XY, XY, v prostorách bytu č. XY, v prvním nadzemním podlaží domu XY, ve svém tehdejším bydlišti přechovával celkem 240 ks střeliva, z toho 27 pistolových nábojů ráže 9 mm Luger se třemi nábojovými pásky výrobce Sellier & Bellot, 4 pistolové náboje ráže 7,62 x 25 mm Tokarev výrobce Sellier & Bellot, 7 nábojů ráže 7,65 mm Browning, výrobce Sellier & Bellot, 1 puškový náboj ráže .44-40 Win, výrobce Winchester a 201 kulových nábojů .22 Long Rifle, výrobce Sellier & Bellot, když si uvedené náboje podléhající registraci opatřil od dosud neztotožněné osoby, přestože nebyl držitelem zbrojního průkazu, a tedy neměl k nabytí a držení střeliva potřebné oprávnění podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů,

IV. obviněný A. V. S. sám dne 18. 11. 2021 v 11.09 hod. v Praze XY, ul. XY, v budově XY, vydal policejnímu orgánu Policie ČR padělaný občanský průkaz České republiky č. XY na jméno A. S., nar. XY, a padělaný řidičský průkaz č. XY na jméno A. S., nar. XY, oba doklady byly opatřeny jeho fotografií, a tyto osobní doklady u sebe přechovával v úmyslu je užít jako pravé.

2. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2023, sp. zn. 15 To 45/2023, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k nim

3. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.

4. Obviněný A. V. S. své dovolání směřující proti výroku o vině v bodě ad II. rozsudku, výroku o trestu odnětí svobody a výroku o trestu vyhoštění, opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř., když má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2023, sp. zn. 4 T 14/2022, přestože byly v řízení předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 pod písm. g), h), i) tr. ř.

5. Obviněný popírá, že by se dopustil skutku pod bodem II. kvalifikovaného jako zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označil některá skutková zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost stvrdil také soud odvolací, za rozporná s provedenými důkazy. Chybným shledal také odmítnutí jím navržených výslechů policistů, kteří prováděli jejich sledování.

6. Na podporu své obhajoby provedl vlastní podrobný rozbor části důkazů, přičemž akcentoval závěry, které z nich podle jeho mínění vyplývají. V tomto směru stran namítaného skutku pod bodem II. popřel, že by dne 16. 11. 2021 společně s obviněným M. B. na parkovišti v XY převzal od občanů Polské republiky 26 originálně uzavřených dóz bílé barvy s nápisem Efedrina Arena, přičemž zdůraznil, že toto na podkladě provedených důkazů spolehlivě dovodit nelze, když protokol o sledování osob a věcí ze dne 16. 11. 2021, kamerový záznam ani výpověď svědka D. M. z celní správy u hlavního líčení dne 23. 1. 2023 žádné předání čehokoli, natož 26 kusů lahví Efedrina Arena neprokazují. Pokud odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně, že do vozidla svědkyně M. A. musela být vložena igelitová taška s polským nápisem swiezo znawcy, je toto tvrzení toliko domněnkou. K tomu opakovaně namítal, že délka jeho rozhovoru s osobami na parkovišti v XY byla velmi krátká cca do 30 sekund, a že ze sledování nevyplynulo, že by do vozidla svědkyně M. A. bylo něco ukládáno. Pakliže obviněný M. B. přendával něco na zadní sedadlo vedle sebe, nejednalo se o igelitovou tašku, ale o jeho batoh.

7. Naopak byly provedeny důkazy svědčící o předání a zakoupení 26 lahví Efedrina Arena již v Praze na adrese XY, a to od svědka B. CH. Opačné tvrzení soudů označil za pouhou domněnku a důsledek nesprávného hodnocení důkazů, v jehož rámci byly přehlíženy důkazy svědčící v jeho prospěch. Za vadné označil také závěry soudů v pasážích jejich rozhodnutí, v nichž označily jeho a B. výpovědi za nevěrohodné. Podle obviněného tedy z protokolu o sledování osob a věcí ze dne 16. 11. 2021 vyplývají jiné závěry, než učinil soud druhého stupně, a jsou tak v extrémním rozporu s jeho tvrzeními.

8. Neobstojí ani tvrzení obou soudů o horší světelné viditelnosti na parkovišti v XY, kde údajně mělo proběhnout předání drog, naopak toto bylo dostatečně osvětleno výkladními skříněmi. Měli tak být vyslechnuti policisté, kteří zde prováděli dne 16. 11. 2021 sledování osob a věcí k tomu, kde nacházeli, k jejich rozmístění a v jaké vzdálenosti, zda měli přímou viditelnost, jaké světelné podmínky zde skutečně panovaly a co tedy skutečně viděli. Tyto jeho návrhy na doplnění dokazování však byly bezdůvodně odmítnuty jako nadbytečné. Rovněž navrhoval výslech policistů, kteří prováděli sledování osob a věci téhož dne v Praze v ulici XY, kde mělo dojít podle obviněného k předání předmětných 26 kusů lahví Efedrina Arena od svědka B. CH. za částku 300.000 Kč a 800 euro, které měl kupovat svědek R. B.

9. Soudy se rovněž nevypořádaly s výpovědí svědka B. CH., z jehož výslechu vyplývá, že se aktivně zapojoval do výroby pervitinu z prášků Cirrus či Efedrina, které měl od polsky mluvící osoby. Prášky dal do tašky a krabice obalené černou páskou a tuto vložil do vozidla Fabie svědkyně – řidičky M. A. dne 16. 11. 2021 na zadní sedadlo, kde seděl obviněný M. B. Její existenci pak potvrdila jak tato svědkyně, tak i oba obvinění. Prázdnou krabici pak svědkyně vyhodila z vozidla poté, kdy proběhla celní kontrola. Soud druhého stupně uvedl, že není pochyb o existenci krabice ve vozidle svědkyně M. A., má však za sporné, kdy se do vozidla dostala a kde byla ve vozidle převážena, když svědkyně uváděla, že ji naložila do vozidla v ulici XY a obviněný S. hovořil o ulici XY. V protokolu o sledování osob a věcí ze dne 16. 11. 2021 však není o uložení krabice v ulici XY žádná zmínka. Rovněž podle videa pořízeného policisty, kteří prováděli sledování osob a věcí ze dne 16. 11. 2021, kdy jsou snímány záběry jak obviněný S. a svědek R. B. vcházejí do vchodu XY, žádná krabice při jejich vycházení z domu zaznamenána není. Video ze sledování osob tedy neprokazuje tvrzení soudu ohledně skutkového děje a je neúplné. Předmětná krabice byla ve skutečnosti vynesena z domu XY dne 16. 11. 2021 a obsahovala 26 lahví Efedrina Arena. Pokud jde o situaci na parkovišti v XY, předání prášků ani úhrada jejich ceny z ničeho nevyplývá, stejně jako, že by do vozidla bylo něco podáno.

10. Soud se nezabýval ani tím, že předmětná krabice byla roztrhaná a prázdná a rovněž policejní orgán pochybil, pokud důkaz prázdnou krabici obalenou černou páskou nezajistil, ačkoliv je to podstatné pro posouzení důkazní situace. Krabice a její obsah přitom vyvrací mezinárodní prvek, tedy, že se měl závadového jednání dopustit ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Pokud soud dovozuje mezinárodní prvek z toho, že krabice byly nalezeny v igelitové tašce s polským nápisem swiego znawcy, neznamená to, že tyto krabice s předmětnými prášky byly zakoupeny v Polsku či předány v XY. Skutečnost, že oba obvinění nevyjádřili k této skutečnosti, tedy k igelitové tašce s polským nápisem ještě neznamená, že jsou opodstatněné kategorické závěry, které soud prvního stupně v tomto směru učinil. Pokud pak jde o jeho komunikaci s polskými občany (S. a M.), netýkala se trestné činnosti. Nelze přehlédnout ani odposlechy jak jeho osoby, tak i B. a CH. ohledně předmětných prášků 15. 11. - 16. 11. 2021, a které zcela podporují jeho výpověď.

11. Obviněný uvedl, že od počátku trestního řízení vypovídal konzistentně, včetně převzetí předmětných prášků od svědka CH., ohledně jejich komunikace i jeho návštěvy na XY u tohoto svědka. Za závadný označil též protokol o sledování osob a věcí ze dne 16. 11. 2021 (č. l. 439), kde zmínka o naložení krabice absolutně absentuje. Podrobně poukázal na nesrovnalosti mezi protokolem a sledování osob a pořízenými videozáznamy a fotodokumentací ze dne 16. 11. 2021. Jediné logické vysvětlení je to, že zpracovatelé protokolu o sledování osob a věci pochybili, když chybně zaznamenali skutečnosti, které se odehrály na daném místě, tedy na XY.

12. Namítl, že též opakovaně navrhoval výslech svědkyně M. Č., která prostor v ulici XY svědku CH. pronajímala, opětovný výslech svědka B. CH. k výše uvedeným skutečnostem, vyplývajícím z výslechu vedeného v trestní věci sp. zn. KRPA-68365ITČ-2021-000074-437, stejně jako výslechy Z. P., vrchní komisařky a J. K. - vedoucího odboru a zpracovatele protokolu o sledování osob a věci ze dne 16. 11. 2021 (případně jeho sdělení, kdo z operativců prováděl sledování předmětný den 16. 11. 2021).

13. Zdůraznil, že jediným jeho úmyslem bylo podvést spoluobviněného M. B., od kterého chtěl vylákat peníze, v žádném případě neměl v úmyslu s předmětnými prášky jakkoli nakládat ve smyslu výroby OPL ani si opatřit prekurzor k jejich výrobě. Tvrzení soudu prvního stupně, že komunikace dne 15. 11. 2021 a 16. 11. 2021 mezi ním a svědkem CH. je z jeho strany pouze využita k jeho obhajobě, označil za důkaz selektivního přístupu soudu k důkazům a k jejich jednostrannému hodnocení, aniž se náležitě vypořádal se všemi důkazy.

14. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v

jeho rámci obviněný vytýká nesprávné právní posouzení skutku, přičemž zpochybnil naplnění znaku „spáchal čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

15. Podle obviněného toto tvrzení soudu není důkazně podloženo. Je-li soudem uváděno, že S. S. byl zadržen již v době 16. 11. 2021, z trestního spisu naopak vyplývá, že byl omezen na svobodě již v polovině roku. Pokud tedy soud odvolací uvedl, že S. byl jeho první kontakt, pak zcela absentuje, s kým tedy měl obviněný vyjma svědka S. a blíže neurčeného M. navazovat kontakt, či být ve spojení navíc s úmyslem páchat trestnou činnost. Není tak prokázáno, kdo vůbec byly osoby účastnící se schůzky dne 16. 11. 2021 na parkovišti v XY. Nebylo vyvráceno tvrzení obviněného, že na parkovišti v XY se odehrál tzv. „blaf“ na obviněného M. B. Opětovně tak zdůraznil, že k žádnému předání 26 ks lahví Efedrina Arena, a tedy k žádnému závadovému jednání ve smyslu trestního zákoníku na parkovišti XY nedošlo. Namítl, že ze strany soudů došlo k vágnímu označení osob na parkovišti v XY. Jestliže soudy uvedly, že to měly být osoby – členové organizované skupiny s mezinárodním přesahem, které obviněným měly předat 26 kusů lahví Efedrina Arena, z obou napadených rozsudků však není patrné, kdo byly tyto osoby a zda s nimi vůbec v minulosti obviněný komunikoval. Pakliže soud prvního stupně má za to, že se měl domluvit s jinými členy skupiny, pak zjevně absentuje, kdo jsou tito členové, jejich označení, jména a celková identifikace, jakož i dělba úkolů a činností. Rovněž nebylo prokazováno, zdali v Polsku existovala nějaká organizovaná skupina.

16. V trestním spise je založen výslech z Evropského vyšetřovacího příkazu adresovaného Polské republice, kdy byl S. S. vyslechnut za přítomnosti prokurátora, přičemž tento svědek jakýkoli obchod s obviněným popřel a v podstatě jej nazval podvodníkem, když uvedl, že jen blafuje, že k žádnému obchodu nikdy nedošlo a následně s obviněným přerušil kontakt. Navíc je podstatné zjištění, že jestliže byl S. zadržen a omezen na svobodě v Polské republice v první polovině roku 2021, zjevně byl omezen na svobodě i v listopadu 2021. Dávat S. do souvislosti se spojením mezinárodního prvku organizované skupiny, je tak podle obviněného nepodložené.

17. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, projevil obviněný nesouhlas jak s uloženým trestem odnětí svobody, tak i s trestem vyhoštění.

18. Ve vztahu k uloženému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14,5 roků s odkazem na body 1 - 45 svého dovolání uvedl, že ohledně jeho výše brojí argumentačně především nesprávnou právní kvalifikací.

19. Rovněž projevil nesouhlas s uloženým trestem vyhoštění na dobu 7 roků, který mu byl uložen nezákonně a nesprávně v rozporu s ustanovením § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Po stručném připomenutí důvodů, jimiž uložení tohoto trestu podepřely oba soudy, dále poukázal v podrobnostech na své osobní a rodinné vazby, dlouhodobý pobyt na území České republiky a otcovský vztah ke K. Š., na kterou podle svého vyjádření platil výživné, stejně jako na existenci jeho manželství s českou občankou E. P. Uložení tohoto trestu pak označil za nepřiměřený zásah do svých práv. Tato svá tvrzení prokazující vazby na Českou republiku doložil řadou, v dovolání blíže specifikovaných, listin.

20. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2023, č. j. 15 To 45/2023-1951 a rozhodnuti Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2023, sp. zn. 4 T 14/2022 v rozsahu podaného dovolání a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

21. Obviněný M. B. své dovolání, směřující proti všem výrokům rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

22. Úvodem vznesl výhrady vůči usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 18. 11. 2021 s tím, že již toto přehlíželo skutkový stav a opatřené důkazy, když v něm byly prezentovány ničím nepodložené úvahy a domněnky policejního orgánu. Již v této fázi byla chybně stanovena právní kvalifikace dle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tj. že se dopustil předmětného jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, aniž by k této kvalifikaci byl předložen jediný relevantní důkaz, a toto pochybení bylo převzato i soudem prvního stupně.

23. Vyslovil názor, že rozhodnutí obou soudů jsou nesprávná a neodůvodněná, ani jedno z nich nedostálo své zákonné povinnosti zakotvené v § 2 odst. 5 tr. ř., když nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, ale byl bez dalšího převzat závěr policejního orgánu, aniž by k jeho prokázání byly opatřeny relevantní důkazy a z nich vyvozeny odpovídající závěry.

24. Dále zpochybnil úvahy soudů, jimiž odůvodnily své závěry o jeho nevěrohodnosti, přičemž zdůraznil, že při formulaci závěru o vině vycházely spíše z jeho trestní minulosti než z provedených důkazů. Rovněž poukazuje, že nestandardním způsobem mu bylo vytknuto, že jeho výpověď a výpověď spoluobviněného S. nejsou totožné. Tyto závěry soudu prvního stupně vnímá jako porušení práva na spravedlivý proces.

25. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho rámci označil skutkové závěry soudů ve vztahu k jednání pod bodem II. za nesouladné s provedenými důkazy s tím, že jimi nebylo spolehlivě prokázáno převzetí 26 ks balení Efedrina Arena na parkovišti v XY od osob polské národnosti. V návaznosti na to provedl vlastní rozbor části důkazů s akcentem na to, co z nich podle jeho mínění vyplývá a co nikoli. I soud prvního stupně připustil, že nedošlo k zajištění důkazu o předání tohoto léku, a nelze to dovodit ani z protokolu o sledování. Je tak dán extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudu a provedenými důkazy, a rovněž odůvodnění rozhodnutí neodpovídá ustanovení § 125 tr. ř. K tomu obviněný následně cituje četnou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.

26. Poukázal dále na roli taxikářky M. A., která pravidelně vozila R. B., který u ní zajišťoval i odvoz do Hradce, přičemž je otázkou, zda tyto osoby nesehrály v dané věci větší úlohu. Nicméně svědkyně uvedla, že si do kufru vozidla dávala v Praze krabice, což potvrzuje skutečnost, že v XY k žádnému předání léku nedošlo. Již z povahy věci, běhu událostí a zcela odlišných rolí obou obviněných je zcela zřejmé, že každý z nich v dané věci sehrál odlišnou roli a logicky tak i obhajoba každého z nich byla odlišná. Uvedl, že byl v této věci označen spoluobviněným S. několikrát za „rybu“ s tím, že to byl právě on, kdo měl být S. tzv. „oblafnut“. Je tedy zcela nelogické a absurdní, aby s ohledem na tato tvrzení a veškeré opatřené důkazy byla obhajoba obou identická. Stejně tak je nelogické, aby o těchto záměrech spoluobviněného S. věděl nebo se snad dokonce podílel na svém vlastním „oblafnutí.“ Shledal tedy nepřípadným, pokud soud prvního stupně oběma obviněným vytýká, že jejich výpovědi nejsou identické. Je prokázané, že objednavatelem cesty byl spoluobviněný S., což nakonec vyplývá i z jeho konverzace dne 16. 11. 2021. Nelze opomenout ani to, že k věci byl vyslechnut v přípravném řízení S. S., který uvedl, že: „celou dobu šlo o to, že on měl přijet pro tabletky, a on mě klamal, odbýval mě, že musí našetřit peníze na ty tabletky. Nakonec k transakci nedošlo, já jsem s ním přerušil kontakt“. Předání zboží nelze dovodit ani z protokolu o sledování z 16. 11. 2021. Závěr o tom, že na místě k předání „mohlo“ dojít, činí soud prvního stupně ve svém rozsudku toliko na základě vlastních, tendenčních, neodůvodněných závěrů, které nemají oporu v žádném důkazním prostředku, a naopak jsou s nimi v zásadním rozporu. Obviněný odmítá názor soudu, že pokud byl jednou za drogovou trestnou činnost odsouzen, je vinen vždy a znovu.

27. V další části svého mimořádného opravného prostředku pak s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obdobně jako obviněný S. zpochybnil naplnění znaku „spáchal čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku“. K tomu ocitoval judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se touto problematikou a uzavřel, že nebyly prokázány ani základní zákonné znaky této kvalifikované skutkové podstaty. Mimo jiné vyjádřil názor, že byly zjištěny pouze tři osoby na věci zainteresované, konkrétně on a S. jako osoby, které podle soudů členy organizované skupiny nebyly a dále Polák S. S. Nebyl tak naplněn ani požadovaný počet členů organizované skupiny.

28. Rozporuje též rozsah spáchání trestné činnosti ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku s tím, že celkové množství metamfetaminu, který přechovával, a který dále bylo možno z léčiva Efedrina Arena vyrobit, dosahovalo podle zjištění soudů pouze 1.277,1 g, což je méně než hodnota 1.500 g pervitinu, která je ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu pro určení velkého rozsahu rozhodující. Má tedy za to, že nebyl naplněn ani znak velkého rozsahu podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, k čemuž rovněž ocitoval judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se množstvím a jednotlivými rozsahy. V předmětné věci bylo znaleckým zkoumáním zjištěno, že ze zajištěných tablet, tj. z celkem 26 ks balení Efedrina Arena, v celkovém počtu 39.000 ks tablet (každé balení o obsahu 1.500 ks), by se dalo připravit 1.149 g hydrochloridu metamfetaminu. Po doplnění znaleckého zkoumání dne 1. 8. 2022, bylo zjištěno, že hodnota 1.149 g metamfetaminu ve formě soli, odpovídá hodnotě 923 g metamfetaminu báze. Současně bylo zjištěno, že obviněný disponoval celkem 128,10 g substance, což bylo znalecky přepočteno na 102,48 g metamfetaminu báze. Rozsudek na základě výše uvedeného však stanovuje, a to právě s ohledem na množství účinné látky, nesprávnou právní kvalifikaci.

29. Obviněný vyjádřil rovněž výhrady vůči výši uloženého trestu odnětí svobody, který označil za nepřiměřeně přísný, neodpovídající povaze a závažnosti činu, míjející se se zásadami pro ukládání trestů, a tedy nerespektující mimo jiné ustanovení § 38 a § 39 tr. zákoníku. Na podporu svých tvrzení ocitoval řadu rozhodnutí soudů, v nichž je kladen důraz na individualizaci ukládaných trestů a nutnost vyhodnocení stupně společenské škodlivosti, což v daném případě soud neučinil.

30. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2023, č. j. 15 To 45/2023-1951 zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

31. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podaným dovoláním předně vyplývá, že dovolatelé doslova opakují obhajobu, kterou uplatnili již před nalézacím soudem, a kterou shrnuli ve svých odvoláních proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, přičemž s těmito námitkami se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, a s touto jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil.

32. K tomu připomněl např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

33. Oba obvinění označili dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž dovolání obou obviněných jsou po obsahové stránce vystavěna na námitce nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů, a dovolání obviněného S. také na výhradě proti rozsahu dokazování v rámci které soudům vytýká bezdůvodné neprovedení jím navržených důkazů. Oba přitom své námitky směřují výlučně ohledně jednání pod bodem II. Podle státního zástupce takové výtky sice pod uvedený dovolací důvod s jistotou dávkou tolerance podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. Pokud jde o případnou námitku obviněného B. směřovanou proti usnesení o zahájení trestního stíhání (viz úvod bodu V. jeho dovolání), tu označil za nepřípustnou, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání není rozhodnutím ve věci samé a dovoláním je napadat nelze.

34. V této souvislosti akcentoval, že Městský soud v Praze realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Vrchní soud v Praze, který podaná odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přesvědčivým způsobem vypořádal.

35. Z hlediska obviněným S. zpochybňované úplnosti dokazování v obecné rovině poznamenal, že dokazování není bezbřehé a jeho rozsah rozhodně není určován přáními a požadavky obviněného či státního zástupce v tom smyslu, že by snad byl soud povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla. Rozsah dokazování je vymezen výlučně potřebou objasnit skutkový stav v míře nezbytné a postačující k náležitému a spravedlivému rozhodnutí věci. Jinak řečeno, v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr zprostředkovaně vyplývá také z čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z podstaty uvedeného principu lze dovodit mimo jiné to, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení – a to i bez případných návrhů stran – zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování. Rozhodně není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Odmítne-li nicméně provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.

36. V řešené trestní věci je zjevné, že soudy žádný z případných návrhů stran na doplnění dokazování nepominuly, řádně se s nimi vypořádaly a jejich neprovedení rovněž zdůvodnily, a to zpravidla zjevnou nadbytečností. To se týká i požadavku obviněného S. na výslechy policistů provádějících sledování, na který Městský soud v Praze reagoval jak v rámci hlavního líčení, tak i v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Státní zástupce se s takovým postupem, jakož i závěrem soudů o realizaci úplného a komplexního dokazování ztotožnil s tím, že rozhodnutí žádného z nich vadou opomenutých důkazů zatíženo není. Skutková zjištění byla v míře více než dostatečné ustálena na podkladě ostatních řádně provedených důkazů.

37. Stejně tak dovodil, že odsuzující rozhodnutí není zatíženo ani vadou zjevného rozporu podstatných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. Žádný ze soudů nepominul popěrný charakter obhajoby obviněných, přičemž jak Městský soud v Praze, tak i Vrchní soud v Praze v jednotlivých pasážích odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě rozvedly důvody, pro které jejich zavádějícím a lživým vyjádřením neuvěřily. K tomu připomněl, že obviněnými vytýkaný zjevný či extrémní nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů je naplněn jen v případech, kdy skutková zjištění soudů nemají vůbec obsahový podklad v provedených důkazech, případně pokud jsou dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud nevyplývají z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Právě to oba obvinění přehlížejí, neboť skutkové závěry soudů z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném se zásadami elementární logiky, naopak plynou a prostým výkladem je tedy dovodit lze. Nic na tom nemůže změnit ani obviněnými předkládané diametrálně odlišné hodnocení důkazů.

38. Po vyhodnocení provedených důkazů státní zástupce shledal nezpochybnitelným závěr, podle kterého oba obvinění dne 16. 11. 2021 v odpoledních hodinách vykonali cestu do XY, přičemž jeli ve vozidle řízeném svědkyní M. A., jejíž služby pro dovolatele inkriminovaného dne zajistil svědek R. B. Důvodem cesty bylo právě obstarání velkého množství tablet s obsahem pseudoefedrinu určených pro následnou výrobu pervitinu, jež měli obvinění získat od skupiny osob z Polska. Jak vyplynulo z materiálů zajištěných v rámci aktivit orgánů činných v trestním řízení Polské republiky, jednalo se o skupinu osob zabývající se intenzivní výrobou omamných a psychotropních látek a dodávkou medikamentů určených k výrobě drog, která působila kromě jiného ve vztahu k osobám na území České republiky. Jednání s nimi inicioval a v průběhu cesty je kontaktoval právě obviněný S. To, že k naložení léčiv v XY skutečně došlo, je pak zřejmé z důkazů souvisejících s následným zadržením obou obviněných příslušníky Celní správy. V rámci uvedeného totiž byly ve vozidle, v němž obvinění cestovali, zajištěny dózy bílé barvy s nápisem Efedrina Arena 50 mg 1.500 comprimate, šarže 11325/2019/02, série: 175072021, exp: 8. 7. 2024, s obsahem 39.000 ks tablet léčiva Efedrina Arena s účinnou látkou efedrin HCL, ze kterých by bylo možné vyrobit 1.149 g hydrochloridu metamfetaminu s obsahem 923,63 g metamfetaminu báze. Současně bylo u obviněného S. nalezeno 7 transparentních plastových sáčků obsahujících 2,73 g pervitinu-metamfetaminu a piracetamu, a u obviněného B. pak plastová dóza s patnácti plastovými sáčky obsahujícími celkem 128,1 g pervitinu metamfetaminu. Obhajoba obviněného S. v tom smyslu, že uvedená léčiva naložil již předtím v Praze, je vyvrácena výpovědí svědka CH. a je navíc zcela nevěrohodná, neboť neexistuje žádné logické vysvětlení, proč by měli realizovat takto vysoce rizikové jednání a převážet léčiva z Prahy do XY, a poté znovu zpět do Prahy.

39. Podle státního zástupce bylo na podkladě provedených a řádně vyhodnocených důkazů možno učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, které se také staly dostatečným podkladem pro soudy vyslovený závěr o vině a pro přisouzenou právní kvalifikaci. Pokud obvinění do jisté míry dovozovali absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy, a to případně v podobě zjevného (extrémního) nesouladu mezi nimi, není možné jim přisvědčit, neboť tato zjištění soudů z provedených důkazů nepochybně vyplývají. Dovolatelé totiž zjevně přehlížejí, že provedené důkazy hodnotí a skutková zjištění formuje výlučně soud a nikoli obviněný, jeho obhájce či státní zástupce. Vytýkaný zjevný nesoulad přitom nemůže být založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů v návaznosti na vyhodnocení provedených důkazů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. To platí samozřejmě jen tehdy, pokud svůj postup soudy přesvědčivě zdůvodnily, což však jak Městský soud v Praze, tak i Vrchní soud v Praze jednoznačně učinily.

40. Nemohlo proto dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo, kterou obviněný B. ve svém dovolání rovněž zmiňuje, neboť podle celé řady respektovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Jinak vyjádřeno, podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže jsou mezi nimi určité dílčí a nevýznamné rozpory). Tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatelů neměl.

41. Obvinění dále uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v jehož rámci vytkli nesprávné právní posouzení skutku. S jistou dávkou tolerance lze podle státního zástupce pod zmíněný dovolací důvod podřadit výhrady, v jejichž rámci oba obvinění vytýkají, že nebyly naplněny všechny znaky zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a obviněný B. dále zpochybňuje znak velkého rozsahu, který je určující pro naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Státní zástupce však obě tyto výhrady shledal neopodstatněné.

42. Pokud jde o problematiku rozsahu, již Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého usnesení akcentoval, že obviněný B. sice ve svém odvolání správně citoval judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se stanovením množstevních rozsahů, vyšel však z chybných základních hodnot, od nichž jsou kvalifikované skutkové podstaty odvozeny. Za stěžejní je v tomto směru třeba označit závěry plynoucí ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn 15 Tdo 1003/2012. Z těch lze dovodit, že za „množství větší než malé“ je nutno považovat 1,5 gramu metamfetaminu obsahujícího minimálně 0,5 gramu (0,6 gramu hydrochloridu) účinné látky (+)-1-fenyl-2-methylaminopropan (metamfetamin base), přičemž s ohledem na desetinásobky určující jednotlivé rozsahy lze dále za „velký rozsah“ označit minimálně 1.500 g metamfetaminu s obsahem minimálně 500 gramů (600 gramů hydrochloridu) účinné látky.

43. V případě skutku pod bodem II. bylo z léčiv zakoupených k tomuto účelu obviněnými reálně možno vyrobit více než 500 g účinné látky – metamfetamin base, a jednalo se tedy o velký rozsah. Jinak řečeno, byla-li již jen v případě hodnot zjištěných v tabletách (odhlédne-li se od dalšího pervitinu u obviněných zajištěného), obsažnost využitelné účinné látky vyšší jak 920 g metamfetaminu báze, byl kvalifikační znak velkého rozsahu ve smyslu ustanovení § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku překročen téměř dvojnásobně. Hranice 1.500 g, kterou zmiňoval obviněný B., se pak netýká množství účinné látky či báze, nýbrž celkového množství metamfetaminu. Z hlediska přisouzení odpovídající právní kvalifikace je přitom primárním hlediskem právě množství účinné látky a až sekundárním celkové množství drogy. Z tohoto pohledu tudíž soudům nelze vytknout, označily-li znak uvedený v ustanovení § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku za jednoznačně naplněný.

44. Za neopodstatněnou označil státní zástupce také námitku obviněných, v jejímž rámci zpochybnili naplnění znaku „spáchal čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, k čemuž uvedl, že z hlediska naplnění znaků ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku postačuje, že pachatel spáchal čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Vůbec tedy nemusí být členem skupiny a nemusí znát přesně ani identitu členů skupiny. V posuzované trestní věci přitom ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že orgány činné v trestním řízení v Polské republice odhalili organizovanou skupinu více pachatelů, která se zabývala výrobou omamných a psychotropních látek a obchodem s medikamenty obsahujícími takové látky, zejména pseudoefedrin. Tato skupina přitom působila minimálně na území Polské republiky a České republiky. Byl zjištěn i telefonický kontakt členů této polské skupiny s telefonními čísly s předvolbou České republiky, přičemž následně byl v rámci uvedeného zaznamenán také kontakt skupiny s obviněným S.

45. Ačkoli žádný z dovolatelů členem této organizované skupiny nebyl, ze skutkových zjištění soudů lze nepochybně vyvodit, že jednání pod bodem II. se dopustili ve spojení s onou organizovanou skupinou působící ve více státech. Za této situace je pak nerozhodné, že činnost obviněných probíhala výhradně na území České republiky, neboť působnost skupiny zahrnující více států – tedy Polskou republiku a Českou republiku – byla v tomto mezinárodním kontextu pro naplnění předmětné skutkové podstaty určující. Stejně tak nemůže obstát ani námitka obviněného B., pokud zmiňoval řádně neobjasněný počet členů oné skupiny. Již při samotné předávce léčiv na parkovišti v XY totiž byly přítomny přinejmenším tři osoby polské národnosti. Soudům tedy nelze vytknout, pokud za naplněnou označily také okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby vyjádřenou v ustanovení § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

46. Obviněný S. dále s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. vznesl výhrady proti uloženému trestu vyhoštění, který označil za nezákonný s tím, že pro jeho uložení nebyly splněny zákonné podmínky. Tuto námitku sice pod zmíněný dovolací důvod podřadit lze, státní zástupce však rovněž ji pokládá za zjevně neopodstatněnou.

47. Pokud jde o uložený trest vyhoštění, obviněný v podstatě nevytýká nesplnění obecných podmínek formulovaných v § 80 odst. 1 tr. zákoníku. Dovozuje pouze existenci negativních podmínek § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, které podle jeho mínění uložení trestu vyhoštění jeho osobě brání. K tomu státní zástupce uvedl, že podle citovaného ustanovení trestního zákoníku je uložení trestu vyhoštění vyloučeno v případě, kdy má pachatel na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí, a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Uvedené podmínky však – a to je podstatné – musejí být dány kumulativně. Jinak vyjádřeno, absence byť i jediné z nich znamená, že trest vyhoštění pachateli, který je cizím státním příslušníkem a nepožívá zde zvláštní právní ochrany, uložit lze.

48. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný je občanem Ukrajiny a na území České republiky nemá povolen trvalý pobyt. Již tato skutečnost znamená, že zmíněná negativní podmínka vyplývající z § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, která by uložení trestu vyhoštění znemožňovala, naplněna nebyla. Nadto ve shodě s oběma soudy vyjádřil pochybnosti také o tom, že by bylo uložení tohoto trestu v rozporu se zájmem na spojování rodin v situaci, kdy manželský a otcovský vztah obviněného S. je ryze formální. Podle státního zástupce tak v posuzované trestní věci uložení trestu vyhoštění žádné omezující podmínky nebránily a ve vztahu k dovolateli se jednalo o trest přípustný.

49. Výrok o trestu napadl také obviněný M. B., který označil uložený trest odnětí svobody spojený s přímým výkonem ve věznici za nepřiměřeně přísný a neodpovídající kritériím pro ukládání trestu. Takovou námitku však pod žádný dovolací důvod podřadit nelze.

50. K tomu státní zástupce připomněl, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je možno námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. To však obviněný B. neučinil. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je nicméně reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. To rozhodně není případ dovolatele, neboť trest odnětí svobody mu byl uložen jako trest přípustný, a to jen těsně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby, která v daném případě činila 10 až 18 let.

51. Dodal, že výrok o trestu lze za jistých okolností napadnout také s odkazem na obviněným vytýkaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je-li namítáno jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Významné z tohoto pohledu je, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, na němž by bylo rozhodnutí založeno, je možno považovat – pokud jde o výrok o trestu – pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by např. o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Žádnou z takto naznačených eventualit však obviněný nevytkl.

52. Za klíčovou z pohledu obviněným předestřené dovolací argumentace označil státní zástupce skutečnost, že v rámci žádného, ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Těmito zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však trest odnětí svobody uložený dovolateli a spojený s přímým výkonem ve věznici rozhodně není, neboť způsob jeho výkonu a také jeho výše byly Městským soudem v Praze odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a rovněž způsobem ústavně konformním. V naznačeném směru byla důvodně zohledněna závažnost činu a trestní historie dovolatele, přičemž nepodmíněný trest odnětí svobody byl uložen přesně v rámci zákonné trestní sazby, a to navíc při její dolní hranici. Za nepřiměřený, extrémně přísný či nespravedlivý ho tudíž považovat nelze.

53. Obviněný S. označil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a ačkoli to výslovně nespecifikoval, z logiky věci jej uplatnil v jeho druhé alternativně s odůvodněním, že Vrchní soud v Praze jeho odvolání nevyhověl, přestože již řízení a rozhodnutí prvostupňového soudu bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. Protože rozsudek Městského soudu v Praze žádným z takových nedostatků zatížen není, logicky nemůže být vadné ani usnesení Vrchního soudu v Praze z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

54. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost a důvodnost dovolání

55. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

56. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona (ať již ve znění účinném do 31. 12. 2021 nebo ve znění účinném od 1. 1. 2022), jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

57. Jak již bylo konstatováno shora, oba obvinění svá dovolání podali s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., přičemž obviněný S. uplatnil rovněž důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. i) a m) tr. ř.

58. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

59. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

60. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na „nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

61. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

62. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uplatnit, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. 63. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

64. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).

65. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že v dovolání deklarované námitky obvinění uplatnili již v předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku městského soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2002, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla již o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

66. Obviněný A. V. S. opřel svůj mimořádný opravný prostředek, směřující proti výrokům o vině a trestech odnětí svobody a vyhoštění, o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř., obviněný M. B. pak napadl výrok o vině i trestu odnětí svobody s poukazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejvyšší soud se v rámci svého rozhodnutí vyjádří k námitkám, které každý z dovolatelů v rámci svých dovolání uplatnil, přičemž z důvodu přehlednosti jsou obsahově shodné argumenty dovolatelů posouzeny společně.

67. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., oba obvinění jej shodně uplatnili v jeho první alternativě námitkami zjevného nesouladu rozhodných skutkových zjištění stran jednání pod bodem II. s obsahem provedených důkazů a obviněný A. V. S. též v jeho třetí alternativě tvrzením, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tyto námitky sice pod uvedený dovolací důvod s jistou dávkou tolerance podřadit lze, jsou však neopodstatněné.

68. Námitky proti učiněným skutkovým zjištěním obsahují nesouhlas obviněných s tím, že byli uznáni vinnými na základě skutkového stavu a důkazů, které oba nižší soudy vyhodnotily podle jejich názoru nesprávně. V důsledku toho shledali, že skutková zjištění stran skutku pod bodem II, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neodpovídají obsahu provedených důkazů, tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu. Nejvyšší soud veskrze polemické skutkové námitky obou obviněných ve vztahu k jednání popsanému pod bodem II. kategoricky odmítl jako irelevantní, neboť jsou toliko projevem snahy obviněných zvrátit skutkové závěry soudu prvního stupně ve svůj prospěch. To platí zejména ve vztahu k námitkám, jimiž obviněný A.

V. S. popírá, že by dne 16. 11. 2021 na parkovišti v XY převzal od občanů Polské republiky 26 originálně uzavřených dóz bílé barvy s nápisem Arena Efedrina 50 mg 1.500 comprimate, pokud tvrdí, že toto na podkladě provedených důkazů spolehlivě dovodit nelze, vyjadřuje nesouhlas s výstupy protokolů o sledování a pořízenými videozáznamy, přičemž opačná tvrzení soudů označil za pouhé domněnky a za důsledek nesprávného hodnocení důkazů, v jehož rámci byly přehlíženy důkazy, které svědčily v jeho prospěch.

Rovněž, pokud poukazuje, že soudy shledaly výpovědi jeho a obviněného M. B. za nevěrohodné, přičemž zpochybňuje závěry soudů, že igelitová taška s polským nápisem swiego znawcy prokazuje, že 26 ks zjištěných lahví Efedrina Arena byly zakoupeny v Polsku a předány v XY a další. Rovněž obviněný M. B. zpochybňuje učiněná skutková zjištění zejména tvrzením, že jeho vina pod bodem II. výroku rozsudku nebyla prokázána, že soudy nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, zpochybňuje úvahy soudů, jimiž odůvodnily své závěry o jeho nevěrohodnosti, projevuje nesouhlas, že soudy při formulaci svých závěrů o jeho vině vycházely spíše z jeho trestní minulosti než z provedených důkazů a další.

Takto koncipované námitky však směřují proti skutkovým zjištěním obsahujícím nesouhlas obviněných s tím, kterak soudy nižších instancí vyhodnotily ve věci provedené důkazy stran projednávaného skutku, přičemž činí vlastní hodnotící úvahy, na jejichž podkladě předkládají vlastní skutkovou verzi, podle které se na jednání pod bodem II. nepodíleli. Oba dovolatelé se tedy v podstatě domáhají toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jejich představám odpovídajícím způsobem. Taková vadná zjištění však v posuzované věci dána nejsou, když z rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze nikterak vyvodit, že by se soudy v nyní posuzovaném případě dopustily jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněných.

69. Pokud pak obviněný M. B. poukazuje na procesní nedostatky v postupu orgánů činných v trestním řízení s tím, že již usnesení o zahájení trestního stíhání přehlíželo skutkový stav a opatřené důkazy, pak se v tomto případě jedná o námitky procesní povahy, které nelze uplatnit v rámci žádného ze zákonných dovolacích důvodů, přičemž navíc nutno dodat, že usnesení o zahájení trestního stíhání není rozhodnutí ve věci samé a dovoláním je napadat nelze. Jedná se tak o námitku nepřípustnou.

70. K namítanému zjevnému rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními ve vztahu k jednání pod bodem II., zejména, že těmito nebylo spolehlivě prokázáno převzetí 26 ks balení Arena Efedrina od osob polské národnosti na parkovišti v XY, když i z protokolu o sledování osob a věcí ze dne 16. 11. 2021, pořízenými videozáznamy i z fotodokumentace vyplývají jiné závěry nežli učinil soud prvního stupně a jsou tedy s nimi v extrémním rozporu, nutno stran jeho existence zdůraznit, že by musel nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obvinění nejsou spokojeni s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

71. Nejvyšší soud v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry soudu prvního stupně neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo.

72. V daném kontextu tak za relevantní nelze považovat námitky obviněného M. B., že pokud orgány činné v trestním řízení nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, porušily zásadu in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

73. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

74. Provedeným důkazům byla oběma soudy nižších stupňů důvodně přiznána věrohodnost, přičemž není důvod od skutečností z nich jednoznačně a bezpochybně vyplývajících, odhlížet. Podstata dovolací argumentace obviněných totiž nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu spočívající v tom, že skutková zjištění soudů projevující se v závěrech stran jim přisouzeného protiprávního jednání nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněného příznivější) variantu skutkového děje. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, se rozhodně nejedná o žádný zjevný rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).

75. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněnými považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

77. V hlavním líčení bylo jistě prokázáno, že dne 16. 11. 2021 odjeli obž. S. s obž. B. ve vozidle, které řídila sv. A. do XY, na adresu XY, XY, a to za účelem opatření prekurzorů nezbytných pro výrobu pervitinu-metamfetaminu a za účelem jejich další distribuce. Od osob z Polska, které na území Polské republiky ve velkém nakupují léčivé přípravky, z kterých je možné vyrábět návykové látky, se kterými schůzku domluvil obž. S., odkoupili obžalovaní za blíže nezjištěnou částku celkem 26 originálně uzavřených dóz označených EFEDRINA ARENA 50 mg 1 500 mg comprimate, šarže 11325/2019/02, série: 175072021, exp.

8. 7. 2024. Po cestě zpět do Prahy bylo však vozidlo s obž. S., obž. B. a sv. A. kontrolováno hlídkou Celní správy ČR, která ve voze zjistila výskyt zakázaných látek, a proto věc předala Policii ČR. Dózy s léčivem EFEDRINA ARENA zajištěné ve vozidle obsahovaly celkem 39 000 tablet, které obsahují účinnou látku efedrin HCL, ze kterého by bylo teoreticky možné vyrobit 1 149 g hydrochloridu metamfetaminu s obsahem 923,63 g metamfetaminu báze.

78. Pokud jde o námitky obviněného A.

V. S., týkající se neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů ve vztahu k prokázání jeho trestné činnosti - výslechů policistů, kteří prováděli sledování obviněného dne 16. 11. 2021 v ulici XY (kde mělo dle obviněného dojít k předání předmětných 26 ks lahví Efedrina Arena od svědka B. CH. za částku 300.00 Kč a 800 euro, které měl kupovat svědek R. B.), výslechu svědkyně M. Č., uživatelky bytu v ulici XY, která jej pronajímala svědku CH., opětovného výslechu svědka B. CH. ke skutečnostem vyplývajícím z jeho výslechu vedeného v trestní věci sp. zn. KRPA 68365/TČ-2021-000074-437, jakož i výslechů Z.

P., vrchní komisařky a J. K. - zpracovatele protokolu o sledování osob a věcí ze dne 16. 11. 2021, je nutno v tomto ohledu zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).

79. Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování, jakož i dovolací argumentace zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soud prvního stupně řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv.

V tomto směru odvolací soud přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v takovém rozsahu, na jehož základě bylo možno ustálit skutkový stav dostatečným způsobem bez existence důvodných pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. a tyto řádně provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř. Co se týče veškerých námitek, které obvinění v rámci své obhajoby prezentovali, s těmito se soud prvního stupně vypořádal adekvátním způsobem a své úvahy dovodil na základě dokazování a hodnocení důkazů nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech.

Současně se soud prvního stupně neopomněl zaobírat též důvody, proč nepřistoupil k doplnění dokazování navrženého obhajobou. Odvolací soud odůvodnil zamítnutí návrhů obviněného na doplnění dokazování konstatováním, že zčásti již tyto důkazy byly v řízení provedeny (výslech svědka B. CH., listinné důkazy o placení výživného a exekucích na dceru), zčásti nemají žádnou souvislost s předmětnou trestnou činností, nýbrž s trestnou činností B. CH. (svědkyně P. a svědkyně Č.), K. ohledně sledování dne 16.

11. 2021 pro nadbytečnost, vypracování znaleckého posudku z oboru chemie na obsažnost účinné látky distribuované obviněným S. pro neproveditelnost vzhledem k jeho spotřebování (bod 74 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Není sporu o tom, že dózy s léčivem EFEDRINA ARENA obsahující celkem 39 000 tablet byly zajištěny ve vozidle, se kterým oba obvinění uskutečnili cestu z Prahy do XY, a to na zpáteční cestě z XY do Prahy. Soudy správně nepřisvědčily nelogickému tvrzení obviněného S., že předmětné léky opatřené za účelem výroby pervitinu vezli z Prahy do XY, a poté zpět do Prahy.

V tomto směru soudy také poukázaly na další konkrétní důkazy (např. výpovědi svědků CH., B., obsah telekomunikace), jež tuto obhajobu spolehlivě vyvrací.

80. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění svých rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.

81. Za relevantní, nicméně neopodstatněné z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze považovat námitky, jimiž obvinění A. V. S. i M. B. shodně vyjádřili nesouhlas s právním posouzením jejich jednání podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přičemž zpochybnili naplnění znaku „spáchali čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“.

82. Oba dovolatelé byli uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.

83. Nejvyšší soud považuje za vhodné k uvedené problematice ve stručnosti a jen v obecné rovině připomenout, že trestní zákoník výslovně nedefinuje pojem „organizovaná skupina“, jeho vymezení je proto i nadále věcí soudní praxe a judikatury. Organizovanou skupinou se podle stávající judikatury rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. č. 53/1976-II., č. 45/1986 Sb. rozh.

tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině; postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i jen konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Současně není ani pro účast na organizované skupině třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, ale postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.

8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016). Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, resp. ve spojení s organizovanou skupinou, rovněž nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017). O organizovanou skupinu působící ve více státech jde tehdy, pokud působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.

8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 504/2015, a rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/2005 Sb. rozh. tr.). Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 678/2017). Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji.

To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou. Zákonnou dikcí „ve spojení“, obsažené v § 288 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku jsou postiženy i volnější formy vztahu pachatele k uvedené skupině, než je jeho členství ve skupině, a není tak nutno detailně prokazovat naplnění pojmu členství v „organizované skupině“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015, a ze dne 9. 10. 2013, sp.

zn. 6 Tdo 526/2013). K naplnění této kvalifikované skutkové podstaty může dojít i pouhou spoluprací s organizovanou skupinou, jež působí ve více státech, z nichž jedním je i Česká republika.

84. Ve vztahu k výše označené dovolací námitce lze konstatovat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě rozsáhle provedeného dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o trestném jednání obviněných. Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, vyplývá, že soud prvního stupně upozornil na všechny relevantní aspekty vyúsťující v přesvědčivý závěr o existenci organizované skupiny pachatelů na území Polska, zabývající se mj. obchodem s medikamenty obsahujícími omamné a psychotropní látky, zejména pseudoefedrin, která se dopouštěla trestné činnosti na území více států.

Znak více států, jimiž se rozumí nejméně dva státy byl v posuzovaném případě naplněn tím, že skupina působila minimálně na území Polské republiky, ale i České republiky, přičemž byl u obviněných prokázán i rozporovaný znak „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, když v této souvislosti nelze pominout, že obviněný S. byl jednoznačně kontaktován prostřednictvím dalších osob polské národnosti k páchání posuzované trestné činnosti.

85. Ohledně spojení obviněných s organizovanou skupinou a jejím působením i na území České republiky se soud prvního stupně zabýval ve všech souvislostech, přičemž konstatoval, že: „Podmínkou pro aplikaci § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku je, aby se organizovaná skupina dopouštěla trestné činnosti na území vícero států, což v tomto případě bylo naplněno zapojením dodavatelů prekursorů z Polska, přičemž plně postačuje, že je pachatel ve spojení s takovou organizovanou skupinou působící mimo území České republiky, sám dokonce ani nemusí být jejím členem. Z hlediska materiální stránky trestného činu je však nezbytné, aby mezinárodní prvek plnil v projednávané trestné činnosti roli významnějšího charakteru. Splnění této podmínky bylo v dané věci rovněž prokázáno, když obžalovaní od členů organizované skupiny z Polska obstarali velmi podstatné množství tablet, z kterých bylo možné vyrobit prekursory, z kterých mohlo být následně vyrobeno až 923,63 g metamfetaminu báze. Z hlediska kontaktu na organizovanou skupinu dokonce postačuje i kontakt telefonický. V případě obž. S. je zjevné, že s polskými státními příslušníky působícími v Polsku opakovaně domlouval předávky a také tato schůzka podle jeho rozhovoru s E. S. měla vést k navázání konkrétní opakované spolupráce. U obž. M. B. jeho dřívější napojení na takovou skupinu soud nedovozuje, ovšem je zřejmé, že se takto jednorázově k předávce připojil, a i tato jeho forma, byť prvotní a třeba jen jednorázové účasti na trestném činu odpovídá uvedené právní kvalifikaci. Oba obžalovaní se trestné činnosti dopustili ve formě úmyslu přímého, jelikož věděli, že svým jednáním způsobí porušení zájmu chráněného zákonem a takový účinek způsobit chtěli (k tomu srov. bod 94 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 23 odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze).

86. Lze tedy uzavřít, že ačkoliv žádný z obviněných členem této organizované skupiny nebyl, ze skutkových zjištění soudů lze nepochybně dovodit, že se předmětného jednání dopustili ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za této situace je pak nerozhodné, že činnost obviněných probíhala výhradně na území České republiky, neboť působnost skupiny zahrnující více států – tedy nejméně Polskou republiku a Českou republiku – byla v tomto mezinárodním kontextu pro naplnění předmětné skutkové podstaty určující. Stejně tak nemůže obstát ani námitka obviněného M. B., pokud zmiňoval řádně neobjasněný počet členů oné skupiny. Již při samotné předávce léčiv na parkovišti v XY totiž byly přítomny přinejmenším tři osoby polské národnosti, které na předmětné trestné činnosti participovaly.

87. Přisvědčit nelze ani námitkám obviněného A. V. S., kterými s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. napadl též výroky o uloženém trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění.

88. Ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody obviněný především brojil vůči nesprávnému právnímu posouzení věci, z čehož pak dovozuje nepřiměřenost uloženého trestu. Nutno však zdůraznit, že pochybení soudu spočívající v údajně nesprávném zvolení druhu či výměry ukládaného trestu a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nadto z velmi pečlivého a dostatečně přesvědčivého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodech 98. a 99. na jeho stranách 58 – 59 se podává zhodnocení ukládaného trestu ve smyslu kritérií daných v § 38 a § 39 tr. ř., v němž nelze shledat žádné pochybení a uložený trest odnětí svobody lze vzhledem k osobě obviněného A. V. S. a spáchanému trestnému činu považovat za zcela přiměřený. Nejvyšší soud rovněž dodává, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze není sporu o tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Právní kvalifikace shora popsaného jednání, je tak podle Nejvyššího soudu zcela přiléhavá. Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud odkazuje na vypořádání identicky směřované dovolací námitky obviněného M. B. obsažené v bodech 109. až 116. tohoto rozhodnutí.

89. V rámci námitek proti uložení trestu vyhoštění, jenž obviněný shledal v rozporu s § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, uvedl, že v České republice žije od svých 19 let, vybudoval si zde sociální a rodinné zázemí, je ženatý s E. P. žijící v České republice, která je českou občankou, stejně jako jeho dcera K. Š. Uložený trest vyhoštění je tak v rozporu se zájmem na spojování rodin a zcela nepřiměřeným zásahem do jeho dosavadního života.

90. Proti obecným podmínkám pro uložení tohoto druhu trestu podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku, popř. vůči stanovení konkrétní výměry trestu vyhoštění podle § 80 odst. 2 tr. zákoníku, obviněný fakticky nic nenamítá, když dovozuje pouze existenci negativních podmínek předvídaných v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, na jejichž základě nelze daný trest uložit. Jedná se však o námitku neopodstatněnou.

91. Lze připomenout, že trest vyhoštění z území České republiky může soud uložit podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku pachateli, který není občanem České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu, může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.

92. Bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu.

93. Trest vyhoštění představuje závažný zásah do základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod. Proto je v § 80 odst. 3 tr. zákoníku stanoven taxativním výčtem okruh okolností, které brání uložení trestu vyhoštění v kterékoli jeho alternativě. Tyto okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu o trestu. Soud k jejich existenci musí přihlížet z úřední povinnosti a nemá zde možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti zjištěných okolností.

94. Podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku (ve znění platném a účinném v době rozhodování nižších soudů) soud trest vyhoštění neuloží, jestliže: a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele, b) pachateli byl udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního předpisu, c) pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu, e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu, nebo g) pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění bylo v jeho nejlepším zájmu.

95. Stručně shrnuto, soud může uložit trest vyhoštění, pokud jsou splněny podmínky podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku, a pokud současně není dána některá z negativních podmínek podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku. Je tak patrné, že soud nejprve posuzuje, zda jsou u obviněného splněny podmínky podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v kladném případě pak zjišťuje, zda na straně obviněného není dána některá z okolností uvedených v § 80 odst. 3 písm. a) až g) tr. zákoníku, vymezující skutečnosti, při jejichž existenci tento trest uložit nelze. Jelikož jsou tyto negativní podmínky stanoveny alternativně, uložení trestu vyhoštění bude bránit i zjištění jen jediné (kterékoli) z nich.

96. Mezi tzv. negativní podmínky uložení trestu vyhoštění patří, jak je výše uvedeno, okolnost, že „pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin,“.

97. Tímto ustanovením je respektováno zejména právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy určité osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby pachatele k území České republiky, které by byly, přestože pachatel není občanem České republiky ani azylantem – trestem vyhoštění tak vážně narušeny, že to nemůže být odůvodněno ani účelem trestu a požadavkem na ochranu a bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiným obecným zájmem. Ze znění tohoto ustanovení současně plyne, že jednotlivé okolnosti vylučující uložení trestu vyhoštění jsou v něm uvedeny kumulativně, musí tedy existovat zároveň.

98. K předpokladům ukládání trestu vyhoštění se opakovaně ve své judikatuře vyjádřil i Ústavní soud. Podle jeho závěrů obsažených kupř. v nálezu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, musí soud při výměře trestu vyhoštění v konkrétním případě zvážit – a to při vědomí principu ultima ratio – čtyři základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2.

individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu. Pokud tato úvaha soudu není řádně provedena a odůvodněna, dochází tím i k porušení čl. 39 Listiny, zakazujícího ukládání trestů jiným než zákonným způsobem. Výše uvedené úvahy vztahující se sice k výměře trestu vyhoštění lze v širším kontextu aplikovat i na podmínky pro jeho uložení.

99. Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že soudy učinily správná skutková zjištění o tom, že obviněný sice dlouhodobě žije v České republice, avšak v současné době, jak již uvedl vrchní soud pod bodem 25. odůvodnění svého rozhodnutí, bez jakéhokoli oprávnění k pobytu na území České republiky (viz zpráva Odboru cizinecké policie Krajského ředitelství Policie hl. města Prahy ze dne 9. 12. 2012, Č. j. KRPA -319407-2/ČJ-2021-000022). Pokud dovolatel namítá, že uložení trestu vyhoštění bránila překážka uvedená v § 80 odst. 3 písm. c) tr.

zákoníku, tak lze připomenout závěry vyplývající z rozhodnutí uveřejněného pod č. 22/2015 Sb. rozh. tr. s tím, že ani případné povolení dlouhodobého pobytu a trvalého pobytu na území České republiky samo o sobě nezakládá okolnost vylučující uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a že z dikce tohoto ustanovení „pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin“ vyplývá, že všechny stanovené podmínky musí být splněny kumulativně.

Je tak zřejmé, že u dovolatele už z tohoto důvodu nebyla naplněna namítaná překážka pro uložení trestu vyhoštění. Kromě toho lze navíc připomenout, že obviněný S. je sice otcem státního příslušníka České republiky, když uznal otcovství k dnes již zletilé K. Š. S touto nicméně nežil ve společné domácnosti, na její výchově se nepodílel a naposledy ji viděl někdy v roce 2014. Jedná se tak o vztah pouze formální. Jak ze spisu rovněž vyplývá, obviněnému byl v minulosti povolen trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny s občankou České republiky E.

P., s níž v roce 2004 uzavřel manželství. S tou však fakticky nežil a ani nyní s ní reálný partnerský vztah neudržuje, když dlouhodobě žil s jinými partnerkami, naposledy s K. B. Bezesporu se tak jedná o svazek čistě formální a účelový. Soud prvního stupně proto učinil správné skutkové zjištění, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, že manželství obviněného je ryze formální. V případě obviněného soudy nedovodily překážku bránící uložení trestu vyhoštění jak v podobě zapsaného otcovství k nyní již zletilé dceři obviněného, tak v podobě ryze formálního manželského svazku s E.

P. (k tomu srov. bod 99 str. 59 rozsudku soudu prvního stupně a bod 25 str. 15 rozsudku odvolacího soudu).

100. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že tzv. „účelové sňatky“, tj. sňatky uzavřené mezi občanem členského státu Evropské unie nebo občanem třetí země legálně usazeným v členském státě Evropské unie a občanem třetí země pouze za účelem obejití pravidel vstupu a pobytu občanů třetí země a získání povolení nebo oprávnění k pobytu pro občana třetí země, představují nástroj obcházení pravidel vstupu a pobytu příslušníků třetích zemí na území členských států Evropské unie (srov. Výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 17. 4. 2000, č. 20/2000). K tomu lze dodat, že pokud by Policie České republiky dodatečně zjistila, že obviněný uzavřel manželství účelově a že se jedná o fiktivní manželství sloužící jen k obejití pravidel zákona o pobytu cizinců, bylo by takové obcházení zákona narušením veřejného pořádku, které by mohlo vést ke zrušení a zániku platnosti povolení k trvalému pobytu v České republice ve smyslu § 87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a dokonce i k zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu (§ 87e odst. 1 písm. c) téhož zákona). Přijetí takového účelového manželství jako zákonného důvodu k udělení povolení k pobytu cizince na území republiky by znamenalo akceptování formálního stavu za stav skutečný, a umožnilo by tak vytvoření pouta pobytu mezi žadatelem a Českou republikou, které by pro svůj vznik in fraudem legis bylo samo trvalým porušováním veřejného pořádku České republiky, která je založená mimo jiné na úctě k zákonům (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 2 As 78/2006). Nejvyšší soud k tomu dodává, že výhrada ochrany veřejného pořádku je známa přímo i Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v níž je kromě jiného legitimním důvodem omezení svobody pohybu podle Protokolu č. 4 článku 2 odst. 3 či jako přípustný důvod vyhoštění cizince podle Protokolu č. 7 článku 1 odst. 2.

101. V tomto ohledu lze dále odkázat na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 7 Tdo 57/2008 (č. 55/2008 Sb. rozh. tr.) s právní větou: „Při rozhodování o tom, zda uložení trestu vyhoštění pachateli, který je cizincem, má na území České republiky trvalý pobyt a není občanem členského státu Evropské unie, by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin /§ 57 odst. 3 písm. c) tr. zák./, je třeba v případě manželství pachatele (cizince) s občanem České republiky posoudit okolnost, zda pachatel (cizinec) je neuzavřel a dále je neudržuje jako tzv. účelové manželství. Takové manželství slouží jen k obcházení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nevytváří se jím skutečné rodinné vztahy a nemůže proto být citovaným důvodem vylučujícím uložení trestu vyhoštění“.

102. V posuzovaném případě je zjevné, že osobní ani rodinné poměry obviněného nemohly být trestem vyhoštění zasaženy, ani nejde o vážné narušení rodinných vazeb, když obviněný neudržoval téměř žádné rodinné vztahy se svou dcerou ani s manželkou.

103. Soudy v případě obviněného shledaly, že je nejen zákonné, ale i účelné uložit mu trest v podobě trestu vyhoštění, a to na dobu sedmi let. Pozitivní podmínky pro jeho vyslovení, jak je vymezuje ustanovení § 80 odst. 1 tr. zákoníku, jsou u jmenovaného obviněného zjevně splněny. Není totiž občanem České republiky, a dopustil se zde (navíc opakovaně) velmi závažného trestněprávně relevantního jednání spočívajícího v rozsáhlém neoprávněném nakládání s metamfetaminem, jehož zneužívání koncovými spotřebiteli často mívá vážné a leckdy i zničující dopady na jejich zdraví a negativně se promítá i do jejich osobní, rodinné a majetkové sféry. Za tohoto stavu je více než žádoucí zamezit mu v dalším pobývání v tuzemsku, aby tak byla zajištěna ochrana zdejších obyvatel a potažmo celé společnosti před nebezpečím, které obviněný jako pachatel uvedené trestné činnosti představuje. Současně soudy správně dovodily, že není dána ani žádná z okolností vylučujících uložení trestu vyhoštění, jak jsou vymezeny ustanovením § 80 odst. 3 tr. zákoníku.

104. Lze tedy shrnout, že pokud soudy dospěly k závěru, že obviněný není občanem České republiky, uložení trestu vyhoštění vyžaduje bezpečnost lidí (což je zřejmé z povahy a závažnosti jemu přisouzené trestné činnosti – zvlášť závažného zločinu drogového charakteru spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou ve více státech a ve velkém rozsahu) a nejsou u něj splněny podmínky, jež by podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku bránily uložení trestu vyhoštění, nemohl Nejvyšší soud jinak, než uzavřít, že takový druh trestu byl obviněnému uložen v souladu se zákonem. Námitce obviněného, že mu byl uložen trest vyhoštění v rozporu s § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku tak nelze přisvědčit.

105. Za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud shledal námitky obviněného M. B., jimiž rozporoval právní kvalifikaci skutku podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spočívající v tvrzení, že nedošlo k naplnění znaku této kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy spočívajícího v jeho spáchání ve velkém rozsahu. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.

106. Nejvyšší soud připomíná, že k problematice posuzování naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 283 tr. zákoníku a příslušných rozsahů v něm vymezených, existuje ustálená a soudy obecně respektovaná judikatura. Stanoviskem ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013 (uveřejněno pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.) Nejvyšší soud (trestní kolegium) dovodil, že za „množství větší než malé“ ve smyslu trestního zákoníku je obecně třeba považovat takové množství omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně – podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek – převyšuje běžnou dávku obvyklého konzumenta.

V příloze k danému stanovisku jsou pak obsaženy orientační hodnoty určující „množství větší než malé“ u jednotlivých omamných látek, psychotropních látek a přípravků je obsahujících. Tato příloha je členěna do pěti sloupců: v prvním sloupci je uveden tzv. typ drogy, v druhém sloupci je uveden mezinárodní nechráněný název v českém jazyce, v třetím sloupci je uvedeno množství větší než malé, ve čtvrtém sloupci je uvedena účinná psychotropní či omamná látka a v pátém sloupci je uvedeno nejmenší množství účinné psychotropní či omamné látky, jež musí obsahovat látka, označená jako droga, aby bylo její zkoumané množství považováno za větší než malé.

Stanovení hodnoty považované za „množství větší než malé“ současně tvoří výchozí úroveň pro další trestním zákoníkem předpokládané hranice. „Větším rozsahem“ je pak desetinásobek množství většího než malého, „značným rozsahem“ je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ je desetinásobek takto určeného značného rozsahu. U pervitinu – metamfetaminu za „množství větší než malé“ považuje více než 1,5 gramů drogy pervitinu, která musí obsahovat nejméně 0,5 gramů účinné psychotropní látky metamfetaminu či 0,6 gramů soli hydrochloridu, za „velký rozsah“ se pak považuje 1.500 gramů metamfetaminu s obsahem minimálně 500 gramů účinné psychotropní látky metamfetaminu či 600 gramů soli hydrochloridu.

107. K výkladu příslušných rozsahů (větší, značný, velký) spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy je třeba připomenout usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (uveřejněno pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.) s tím, že určitý rozsah nelze redukovat jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ale při jeho stanovení se uplatní i další okolnosti (viz rozhodnutí pod č. 1/2006 a 12/2011 Sb. rozh.

tr.). Proto v konkrétním případě, pokud to odůvodňují i tyto další okolnosti činu, není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvantifikační) znak, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace a vyjadřuje rozsah spáchání trestného činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému desetinásobku požadovaného množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn, jestliže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný pro daný rozsah.

Z citované judikatury však jednoznačně vyplývá, že primárním kritériem pro určení příslušného rozsahu je množství účinné látky v předmětné droze. V případě, že toto není možné zjistit, přistupuje se k určení rozsahu pomocí celkového množství drogy, se kterou pachatel neoprávněně nakládal (tzv. sekundární kritérium). U hodnot, jež jsou hraniční, co se týče určení rozsahu (viz shora „…množství sice neodpovídalo celému desetinásobku …, ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn, jestliže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný pro daný rozsah.“), lze potom pro určení, zda byl či nebyl naplněn určitý kvalifikační znak spočívající v „rozsahu“, přistoupit i k posouzení dalších, tzv. vedlejších (terciálních) kritérií, jako jsou především výše peněžní částky, kterou pachatel za distribuci drogy utržil, okruh osob, kterým byla látka určena, intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u konzumentů drog, doba páchání trestného činu a další (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.

4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 407/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. l. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1419/2016).

108. Jak vyplývá ze skutkových zjištění uvedených ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, hranice „velkého rozsahu“ byla u obou obviněných bezpochyby naplněna spácháním skutku ad. II. výroku rozsudku spočívajícím v dovozu a přechovávání léčivých přípravků, z nichž by bylo možno vyrobit až 923,63 g metamfetaminu báze. Byla-li jen v případě hodnot zjištěných v tabletách obsažnost využitelné účinné látky vyšší jak 920 g metamfetaminu báze, kvalifikační znak velkého rozsahu dle § 283 odst. 3 písm. c) tr.

zákoníku tak byl překročen téměř dvojnásobně. K tomu je pak potřeba ještě připočítat pervitin distribuovaný obviněným S. v bodě I. a pervitin zajištěný u obou obviněných v souvislosti s jejich zadržením v bodě II., a to ve vztahu k obviněnému S.vi v množství 2, 73 g pervitinu-metamfetaminu a piracetamu a ve vztahu k obviněnému M. B. v množství 102,48 metamfetaminu báze, která odpovídá 128,10 g pervitinu-metamfetaminu. Hodnota 1.500 g, na kterou upozornil obviněný M. B., se tak netýká množství účinné látky či báze, nýbrž celkového množství metamfetaminu.

Z hlediska přisouzení odpovídající právní kvalifikace je totiž primárním hlediskem množství účinné látky a až sekundárním celkové množství drogy.

109. Obviněný M. B. s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. shledal rovněž vadným výrok o trestu, přičemž namítá jeho nepřiměřenost. Takové námitky však nelze prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnit, neboť nejde o „jiné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 bylo možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

110. Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jejž však obviněný M. B. v dovolání neuplatnil, a proto je třeba jen v zájmu úplnosti uvést, že tento se vztahuje na případy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až 34 tr. zák. (resp. § 41, § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).

111. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“

112. Nejvyšší soud musí konstatovat, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, vůbec neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. účinného od 1. 1. 2022 (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod.

113. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. na již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.”

114. Poukazuje-li obviněný, že soudy nesprávně hodnotily zákonná kritéria pro ukládání trestů, a na tomto pozadí považuje uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, jedná se zjevně toliko o námitku pouhé nepřiměřenosti trestu, která však, jak již výše uvedeno, žádnému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídá. Obviněný přitom nenamítá uložení trestu mimo rámec zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl uznán vinným, ani by taková námitka nemohla mít naději na úspěch. Obviněnému byl totiž uložen přípustný druh trestu a v rámci zákonné trestní sazby, dokonce při samé dolní hranici jejího rozmezí. V této souvislosti je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za nějž lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v rozpětí od deseti do osmnácti roků. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v § 37 a násl. tr. zákoníku, zohledňující okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a zejména pak vysokou míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání.

115. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť odvolací soud zkoumal podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedl veškeré okolnosti, které posuzoval. Vysvětlil i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž základě dospěl k závěru o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby. Způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).