11 Tdo 267/2017-51
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2017 o dovolání
obviněného P. V. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016,
sp. zn. 11 To 93/2016, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 18/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. P. odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 2 T 18/2015, byl
obviněný P. V. V. v bodech 1) a 2) uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným
zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr.
zákoníku ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v
bodě 3) přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, za
což byl podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle
§ 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí
věci – 135 ks ostrých nábojů ráže 9mm Luger, zajištěných jako stopa č. 19 při
domovní prohlídce dne 23. 9. 2014 na adrese A., H., č. ... Podle § 101 odst. 1
písm. c) tr. zákoníku mu rovněž bylo uloženo ochranné opatření – zabrání věci,
a to 0,82 g bílé krystalické látky s obsahem metamfetaminové báze, zajištěné
jako stopa č. 16 při domovní prohlídce dne 23. 9. 2014 na adrese A., H., č. ...
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Plzni se obviněný P. V. V.
dopustil trestné činnosti v bodech 1) a 2) v podstatě tím, že:
v rozporu s ustanoveními § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách
a o změně některých dalších zákonů, tedy bez povolení k zacházení s návykovými
látkami
1) v blíže nezjištěné době, nejméně však od 4. 6. 2014 do 18. 6. 2014, na blíže
nezjištěných místech na území Karlovarského kraje, sjednal pro účely dopravy a
předání metamfetaminu do přesně neustanovené skandinávské země dosud
neustanoveným osobám k další distribuci jako kurýra L. R., se kterým byl
opakovaně v telefonickém a osobním kontaktu a informoval jej o podmínkách této
cesty, od dosud neustanovených osob jmenovanému opatřil 2.011,8 gramu
metamfetaminu obsahujícího 1.223,7 gramu čisté metamfetaminové báze ve čtyřech
plastových sáčcích, které L. R. dne 19. 6. 2014 ve své garáži ukryl do předem
upravené autobaterie pod sedadlo řidiče motorového vozidla VW Transporter, RZ
..., kterým ve stejný den v přesně nezjištěné době se spolujezdkyní R. P.,
odjel do Spolkové republiky Německo, kde byl ve stejný den v 02.20 hod.
kontrolován příslušníky Celního úřadu pátrání Drážďany na silnici ..., a při
této kontrole byl uvedený metamfetamin nalezen,
2) v blíže nezjištěné době, nejméně však od 28. 6. 2014 do 2. 7. 2014, na blíže
nezjištěných místech na území Karlovarského kraje, sjednal pro účely dopravy a
předání metamfetaminu do Dánského království dosud neustanoveným osobám k další
distribuci jako kurýra J. Š., na kterého měl telefonický kontakt, dále pro něho
zajistil jízdenku na autobus společnosti Eurolines Touring Bohemia, s. r. o. na
lince P. – B. – K. s odjezdem dne 2. 7. 2014 v 18.00 hod. z autobusového
nádraží P. –F., dále jméno kurýra a jeho telefonní číslo ... zaslal dne 30. 6.
2014 prostřednictvím SMS neustanovené osobě vietnamského původu za účelem
kontroly cesty kurýra, dále se dne 2. 7. 2014 po 12:00 hodin v Ch. v P. ulici
na parkovišti obžalovaný setkal s J. Š., který k němu přistoupil do vozidla VW
Sharan, RZ ..., kde spolu hovořili a J. Š. od obžalovaného převzal listiny a
balíček s modrými pruhy, následně obžalovaný telefonický zprostředkoval příjezd
motorového vozidla Škoda Octavia, RZ ..., které řídila dosud neustanovená
osoba, do kterého J. Š. nastoupil a převzal červený batoh s 1.044,33 gramy
metamfetaminu obsahujícího 636,4 g čisté metamfetaminové báze ve třech
plastových sáčcích, tímto vozidlem byl poté odvezen k autobusovému nádraží v
Ch., D. u., odkud jmenovaný ve 12.55 hod. odjel autobusem společnosti Student
Agency k. s. do P. na autobusové nádraží F., obžalovaný mezitím prostřednictvím
SMS informoval dosud neustanovenou osobu vietnamského původu, že kurýr odjel,
kdy tato osoba poslala zpět SMS, že odjíždí také, téhož dne v 18.07 hod. J. Š.
odjel autobusem společnosti Eurolines Touring Bohemia, s. r. o. na trasu P. –
B. – K., ve Spolkové republice Německo byl kontrolován celními a policejními
orgány Spolkové republiky Německo na silnici ... a při této kontrole byl v jeho
batohu uvedený metamfetamin nalezen, následně od 3. 7. 2014 okolo 6.00 hod.
začal obžalovaný telefonicky zjišťovat, proč J. Š. nekomunikuje, zda dorazil do
cílové stanice v K., a zda vůbec do předmětného autobusu nastoupil, a za tím
účelem telefonicky komunikoval se dvěma dalšími dosud neustanovenými osobami
vietnamského původu, z nichž nejméně jedna na J. Š. čekala v K.,
přičemž metamfetamin je psychotropní látkou zařazenou v příloze č. 5 nařízení
vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek zařazených do Seznamu II
Úmluvy o psychotropních látkách, vyhlášené pod č. 62/1989 Sb.
Naproti tomu byl obviněný P. V. V. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn
obžaloby Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 21. 9. 2015, sp. zn.
2 KZV 36/2014, pro skutek pod bodem 3) právně kvalifikovaný jako pokračující
organizování zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
O odvoláních, která proti výše citovanému rozsudku podali jednak
prostřednictvím svého obhájce obviněný P. V. V., jednak státní zástupce
Krajského státního zastupitelství v Plzni v neprospěch obviněného, rozhodl ve
druhém stupni Vrchní soud v Praze tak, že je usnesením ze dne 17. 10. 2016, sp.
zn. 11 To 93/2016, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem
prvostupňového soudu, a to do výroku o vině i trestu, podal obviněný P. V. V.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném
právním posouzení skutku. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku
především namítá, že jednání popsané pod body 1) a 2) prvoinstančního rozsudku
bylo nesprávně právně kvalifikováno jako pokračující zvlášť závažný zločin
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve
formě organizátorství podle § 24 odst. l písm. a) tr. zákoníku, ačkoliv toto
mělo být posouzeno toliko podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Podle jeho názoru ze skutkových zjištění nelze dovodit znaky mu přisouzené
trestné činnosti, jejich naplnění nebylo prokázáno. Nebyly zjištěny ani další
osoby, které by měly tvořit organizovanou skupinu. Jeho jednání tak nenaplňuje
znak činu spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více
státech, ale ani znak organizátorství, když lze dovodit maximálně
spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 23 tr. zákoníku. U jednání pod bodem
1) rozsudku namítá, že mu protiprávní jednání zde uvedené nebylo prokázáno,
neboť všechny důkazy jsou toliko nepřímé a o jeho spojitosti s drogami
nesvědčí. Pokud jde o kurýry L. R. a J. Š., u těchto sice byla droga nalezena,
nic však nenasvědčuje tomu, že by ji měli od něj či v jakékoli souvislosti s
jeho osobou. Nebylo tak věrohodně zjištěno, jakým způsobem a zejména od koho L.
R. a J. Š. drogu získali, i když je možné, že s nimi mohl být nějakým způsobem
v kontaktu. Protože bydlí dlouhodobě v České republice, umí velmi dobře česky,
a působil tak jako tlumočník a zprostředkovatel kontaktů mezi vietnamskou
komunitou a tuzemci, čímž se dostal do kontaktu s celou řadou jemu neznámých
lidí. To, že byly v jeho bydlišti nalezeny věci mající souvislost s drogami,
nemá mít žádnou spojitost s přisouzenou trestnou činností, ani nalezené drogy
nejsou jeho, ale mohou být kohokoli jiného, třeba nějaké návštěvy. Za mylný
označil závěr soudů, že byl osobou, kterou svědkyně R. P. při popisu schůzky L.
R. označila jako onoho Vietnamce, ačkoliv jej v rámci rekognice ve skutečnosti
nepoznala. Rovněž namítá, že závěr o jeho vině nelze založit toliko na tom, že
jeho obhajoba je nelogická, neboť soudy na ni nahlíží českou mentalitou, která
je však velmi odlišná od mentality vietnamské. Pokud se soudy nevypořádaly se
všemi aspekty jeho závěrečného návrhu a návrhu jeho obhájce, došlo k porušení
jeho práva na obhajobu, což napadené rozhodnutí činí nepřezkoumatelným.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 11 To 93/2016, a
rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. 2 T 18/2015, a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání vyplývá, že námitky obviněného
uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu odpovídají pouze zčásti. Mimo
rámec uplatněného dovolacího důvodu jsou tak námitky, že přisouzené jednání
nebylo obviněnému provedenými nepřímými důkazy prokázáno, že závěr o vině je v
rozporu s presumpcí neviny a soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou, že ve věci
byl činný pouze jako tlumočník. Státní zástupce s poukazem na usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002, konstatoval, že soudy obou stupňů v
dané věci postupovaly ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v tomto směru odkázal
na úplná a přesvědčivá skutková zjištění soudů a vyhodnocení skutkového stavu
na str. 5–6 usnesení odvolacího soudu. Uvedl, že vina obviněného byla prokázána
provedenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, záznamy ze
sledování osob a věcí, výpovědí svědkyně R. P., listinami prokazujícími
zajištění vyvážených drog v zahraničí a rovněž důkazy objektivní povahy
(zajištění drog v bydlišti obviněného při provedené domovní prohlídce). Dovodil
tedy, že skutkové výhrady obviněného nejsou způsobilé založit přezkumnou
povinnost Nejvyššího soudu v dovolacím řízení na podkladě uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v daném případě
nebyla prokázána existence tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených
důkazů a skutkovými zjištěními, popřípadě vady řízení v intenzitě narušující
pravidla spravedlivého procesu.
Oproti tomu státní zástupce uvedl, že dovolacímu důvodu obsahově odpovídají
námitky, jimiž obviněný rozporuje naplnění znaku „spáchání činu ve spojení s
organizovanou skupinou působící ve více státech“, a toliko se značnou mírou
benevolence výhrady o formě organizátorství, tvrzením, že se jednalo toliko o
spolupachatelství. Pokud jde o znak „spáchání činu ve spojení s organizovanou
skupinou působící ve více státech“, lze podle státního zástupce jeho naplnění
dovodit ze skutkových zjištění soudů. Smyslem činnosti obviněného bylo ve
spolupráci s dalšími osobami opatřit velké objemy velmi kvalitního pervitinu,
zajištění tzv. kurýrů a logistické zajištění vývozu do některé ze
skandinávských zemí (Dánsko v jednom případě, Dánsko či Švédsko v druhém
případě), a to na podkladě vzájemné komunikace s další skupinou blíže
neztotožněných osob působících právě ve Skandinávii. Skutečnost, že dodávky
drog byly prováděny na objednávku vietnamsky hovořící skupiny působící ve
skandinávských státech, pak dle názoru státního zástupce ze skutkových zjištění
bezpochyby vyplývá. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo
940/2010, pak neobstojí ani argument, že uvedené osoby nebyly ztotožněny.
Vztahuje-li se tento závěr ke znaku „členství v organizované skupině“, tím
spíše jej lze aplikovat v případě znaku „ve spojení s organizovanou skupinou“,
kterýžto zahrnuje i volnější vztah pachatele (účastníka) k takové organizované
skupině. Pokud obviněný namítá, že jeho jednání nenaplňuje všechna vyžadovaná
kritéria uvedeného znaku kvalifikované skutkové podstaty, nelze z jeho námitek
konkrétně dovodit, jaká kritéria v daném případě absentují. Prvek
organizovanosti lze spatřovat již v koordinaci opatřování drogy ze zdrojů na
území České republiky, zajištění kurýrů, provádění vývozu těmito kurýry a
spolupráce s odběratelskou skupinou ve Skandinávii. Stejně tak byl naplněn i
znak „ve více státech“, neboť skupina ve svém souhrnu působila jak v České
republice, tak v Dánském a Švédském království. Nedůvodnou shledal státní
zástupce rovněž námitku, jíž se obviněný domáhá posouzení jeho činnosti jako
spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Pokud obviněný s psychotropní
látkou nedovoleně nenakládal, ale jeho jednání spočívalo v manažerském,
organizačním a logistickém zajištění dodávek pervitinu z České republiky do
Skandinávie, lze podle státního zástupce toto považovat za zosnování a řízení
neoprávněného vývozu psychotropní látky. Právní posouzení podle ustanovení § 24
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s § 283 tr. zákoníku tedy shledal
správným a zákonu odpovídající. V závěru státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného P. V. V. je
přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou
osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání
opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence
je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti
porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu
posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí
založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak
řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného
a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy
zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění),
není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné
skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty
dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento
dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného
činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě
dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto
dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným
činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226
písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným
činem). K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb.
Z popsaných důvodů je nutno za irelevantní považovat výhrady
obviněného, pokud brojí proti hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a postupu
soudu prvního stupně při provádění důkazů, čímž ovšem uplatňuje námitky, které
nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nabízí své
vlastní hodnocení provedených důkazů (konkrétně tvrzením, že se inkriminovaného
jednání nedopustil, že soudy nesprávně vyhodnotily výpověď svědkyně R. P., že
závěry soudů se opírají toliko o nepřímé důkazy, že se soudy se nevypořádaly s
jeho obhajobou, že ve věci byl činný pouze jako tlumočník), vytýká nedostatečně
zjištěný skutkový stav věci (tvrzením, že v hlavním líčení nebyl proveden ani
jeden přímý důkaz, který by prokazoval jeho vinu, že nebylo zjištěno, jakým
způsobem a od koho L. R. a J. Š. drogu získali). Tím vším se však obviněný
primárně domáhá změny skutkových zjištění nalézacího soudu a až teprve
sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v
tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustil. Zmíněné námitky tedy obsahově
nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně
zakotveny.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že
soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro
reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo
proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in
dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke
zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez
důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve
prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter,
týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným
zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným
považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu
dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý
proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Lze
tak učinit dílčí závěr, že tyto obviněným vytýkané vady mají výlučně povahu vad
skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních, a proto žádný z důvodů
dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají. Ve vztahu k nim neexistuje ani
zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6.
2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Proto pokud by dovolatel uplatnil pouze
takové výhrady, musel by Nejvyšší soud postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. a podané dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v
§ 265b tr. ř.
Na straně druhé lze za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat námitky obviněného, jejichž podstata směřuje
k tomu, že jeho jednání, jak bylo zjištěno a popsáno v odsuzující části výroku
o vině pod body 1) a 2) rozsudku Krajského soudu v Praze ve spojení s usnesením
Vrchního soudu v Praze, bylo chybně kvalifikováno jako pokračující zvlášť
závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr.
zákoníku ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
ačkoliv zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 4 písm.
c) tr. zákoníku a organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
nebyly naplněny ani prokázány. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda předmětné
skutky byly správně právně posouzeny [pozn.: pokud jde o skutek v bodě 3)
výroku rozsudku soudu prvního stupně, v tomto směru v dovolání žádné námitky
uplatněny nebyly].
Zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4
písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze,
proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného
přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo
psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu
a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Pokračováním v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku se rozumí takové jednání,
jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v
souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo
podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v
předmětu útoku.
Nejvyšší soud považuje za vhodné k uvedené problematice ve stručnosti a jen v
obecné rovině připomenout, že trestní zákoník výslovně nedefinuje pojem
„organizovaná skupina“, jeho vymezení je proto i nadále věcí soudní praxe a
judikatury. Organizovanou skupinou se podle dosavadní judikatury rozumí
sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, ve kterém je provedena určitá
dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho
vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného
provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. č.
53/1976-II., č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít
trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý trestný
čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné
přistoupení člena k takové skupině; postačí, že se pachatel fakticky a
neformálně (třeba i jen konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel
na její činnosti. O organizovanou skupinu působící ve více státech jde tehdy,
pokud působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky.
Pachatel musí vědět, že jde o takovou organizovanou skupinu. Pro trestný čin
spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném
rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím
jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své
povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení
úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech
dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo
snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví
jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i
příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na
závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou. Zákonnou dikcí „ve
spojení“, obsažené v § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku jsou postiženy i
volnější formy vztahu pachatele k uvedené skupině, než je jeho členství ve
skupině, a není tak nutno detailně prokazovat naplnění pojmu členství v
„organizované skupině“. K naplnění této kvalifikované skutkové podstaty může
dojít i pouhou spoluprací s organizovanou skupinou, jež působí ve více státech,
z nichž jedním je i Česká republika.
Ke znaku „člen organizované skupiny“ se vzhledem k povaze této zvlášť
přitěžující okolnosti musí vztahovat úmysl [§ 17 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku,
srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1604, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 826/2013-I., uveřejněné pod č. 54/2014 Sb. rozh. tr.].
Podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže
pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit
zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové
porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím
srozuměn. Srozuměním se podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření
pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo
ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Trestní odpovědnost pachatele u tohoto
znaku skutkové podstaty je tak podmíněna existencí nejen intelektuální složky
úmyslu (pachatel má představu o tom, že je členem sdružení nejméně tří trestně
odpovědných osob za výše popsaných předpokladů, tj. organizované skupiny), ale
též složky volní (pachatel buď chce čin spáchat jako člen organizované skupiny,
nebo je s takovou účastí na činu alespoň srozuměn).
Podle ustanovení § 24 odst. l písm. a) tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném
trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu
zosnoval nebo řídil (organizátor). Účastenství je trestné pouze ve vztahu k
úmyslnému trestnému činu. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako
účastenství podle § 24 tr. zákoníku jen jestliže se pachatel hlavního trestného
činu o něj alespoň pokusil.
Organizátorem je ten, kdo trestný čin zosnoval nebo řídil, pokud byl trestný
čin dokonán nebo se pachatel alespoň o něj pokusil. Organizátorství musí
směřovat ke konkrétnímu trestnému činu, který musí být určen alespoň v hlavních
rysech. Organizátor je účastníkem, který se na spáchání trestného činu ve
skupinových věcech podílí rozhodujícím způsobem, aniž by se ho přímo účastnil
jako spolupachatel. Za zosnování trestného činu je třeba považovat činnost
spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve
vymýšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na
něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů
jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené
trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné
činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v
průběhu trestné činnosti apod. Za řízení trestného činu je třeba považovat
úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících,
vydávání konkrétních pokynů těmto osobám a vyžadování jejich splnění apod. Je
nerozhodné, do jaké míry si osoby, které jsou organizovány, uvědomují činnosti
organizátora. Organizátorství je ve srovnání s návodem závažnější a
nebezpečnější formou účastenství. V konkrétním případě může přesáhnout i
závažnost jednání hlavních pachatelů zejména, když organizované osoby byly jen
vykonavateli vůle organizátora.
V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud
konstatuje, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě
výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Plzni (viz její doslovná citace v
úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou
stupňů, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, je
evidentní, že obviněný v bodech 1) a 2) svým jednáním naplnil všechny zákonné
znaky pokračujícího zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1,
odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě organizátorství podle
§ 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle právní věty dopustil tím, že
„úmyslně zosnoval a řídil neoprávněný vývoz psychotropní látky, spáchal takový
čin ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více
státech“.
Nutno zdůraznit, že v posuzované věci soud prvního stupně přiléhavě upozornil
na všechny relevantní aspekty vyúsťující v přesvědčivý závěr o existenci
organizované skupiny působící ve více státech, jimiž se rozumí nejméně dva
státy, přičemž znak více států byl v posuzovaném případě naplněn tím, že
skupina působila nejen na území České republiky, ale i ve skandinávských zemích
(Dánsku a Švédsku). Že obviněný bezesporu o organizační struktuře v případě
organizování vývozu pervitinu věděl, svědčí nejen zjištěná telekomunikace mezi
ním a dalšími osobami působícími mimo území České republiky, ale i fakt, že do
této mezinárodní struktury byl jako článek této organizované skupiny zapojen i
svojí vlastní činností. Konkrétně se na předmětném jednání podílel tím, že ve
spolupráci s dalšími nezjištěnými osobami opatřil na území České republiky ve
velkém množství metamfetamin, přičemž se podílel i na logistickém zajištění
jeho vývozu tím, že zajišťoval jeho předání kurýrům, kteří jej měli za účelem
jeho další distribuce dodat mimo území České republiky do skandinávských zemí
jiným neustanoveným osobám. Pokud jde o vyžadovaný znak nejméně tří osob, je
zde evidentní zapojení více osob a jejich vzájemné rozdělení úloh, přičemž
právě dělba těchto úloh zajišťovala úspěšnější dokonání činu. V žádném případě
se nejednalo o jakési náhodné seskupení, ale naopak o předem smluvené a
zorganizované rozdělení rolí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7.
2015, sp. zn. 11 Tdo 501/2015). Na kurýrních cestách se na kontrole podílely
další nezjištěné osoby a je tudíž zjevné, že počet tří osob byl překročen. Není
podstatné, že obviněný neznal všechny členy skupiny, neboť tomu, aby pachatel
spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, resp. ve spojení s
organizovanou skupinou, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost
všech členů organizované skupiny. V tomto kontextu lze upozornit na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, z něhož se podává,
že: „Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny,
nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované
skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami
reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na
realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího
průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto
okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu.“ Ze
záznamů telefonických hovorů zcela jednoznačně vyplývá, že obviněný jako článek
organizované skupiny osob si byl vědom nezbytnosti úkolů a činností ostatních
členů takové skupiny, ač je nemusel znát. Pokud se tedy soudům v rámci
trestního řízení nepodařilo zjistit totožnost dalších členů organizované
skupiny, nepřekáží tato skutečnost soudy použité právní kvalifikaci.
Pokud jde o námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje naplnění účastenství ve formě
organizátorství, Nejvyšší soud na doplnění jinak správných právních závěrů
soudů nižších stupňů konstatuje, že úloha obviněného spočívala v tom, že
opatřil od nezjištěných osob na území České republiky pervitin určený
odběratelům ve skandinávských zemích (Dánsku a Švédsku), na které měl kontakt.
V této souvislosti potřebným způsobem koordinoval dodávky drog, jejich odběry a
předání či převoz mimo jiné prostřednictvím sjednaných kurýrů L. R. a J. Š.,
které vyslal na cestu do jiného státu, kde měl být pervitin předán pro účely
další distribuce dalším osobám. S těmito spolupracoval např. při obstarávání
automobilu, při zajištění autobusové jízdenky apod., přičemž prostřednictvím
dalších osob zajišťoval kontrolu kurýrů na kurýrní cestě a o uskutečňovaných
kurýrních cestách podával informace dalším nezjištěným osobám. Působil tedy
jako článek ve vysoce společensky nebezpečném nadnárodním obchodu s drogami.
Pokud tedy jednání dovolatele spočívalo v manažerském, organizačním a
logistickém zajištění neoprávněného vývozu psychotropní látky z České republiky
do Skandinávie, beze vší pochybností předmětnou trestnou činnost skutečně
zosnoval a řídil. Za daných okolností proto oba soudy přesvědčivě usoudily, že
předmětnou trestnou činnost spáchal jako účastník ve formě organizátorství, jak
má na mysli ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s § 283
tr. zákoníku a nikoliv jako spolupachatel ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Takový
závěr je i podle názoru Nejvyššího soudu za dané důkazní situace plně
přijatelný a nelze mu nic vytknout.
Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a
opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost tak lze
konstatovat, že konkrétní skutková zjištění byla učiněna na základě rozsáhle
provedeného dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o trestném jednání
obviněného. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že ačkoliv
obviněný spáchání trestné činnosti popírá, je z této spolehlivě usvědčován
důkazy, které byly opatřeny jednak cestou právní pomoci ze Spolkové republiky
Německo, jednak na území České republiky. V tomto ohledu zásadní roli sehrály
zejména odposlechy telefonických hovorů, textové zprávy, protokoly o sledování
osob, na jejichž základě bylo bezpochyby možné rozeznat stěžejní úlohu
dovolatele při zprostředkování obchodu s drogami, atd. Z citovaných odposlechů
a záznamů telekomunikačního provozu probíhajícího na telefonních číslech
užívaných obviněným ve vztahu ke skutku pod bodem 1) mimo jiné vyplývá, že
komunikoval ohledně dovozu drog s odběrateli v Dánsku a Švédsku, řešil ukrytí
drog ve vozidle, komunikoval a sešel se s kurýrem L. R., s nímž řešil půjčení
vozidla v Německu. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) bylo zjištěno, že
zajišťoval jízdenky na autobus do K., komunikoval s dodavatelem drogy a v době
po zadržení kurýra J. Š. se s ním snažil obnovit kontakt. Kontakt obviněného a
kurýrů L. R. a J. Š. byl rovněž zadokumentován v protokolech o sledování,
přičemž poznatky vyplývající ze sledování jsou v souladu se zajištěnou
komunikací obviněného a uvedených kurýrů prostřednictvím mobilních telefonů. Důkazem neméně podstatným byla i výpověď svědkyně R. P., kterou byl potvrzen
skutkový děj v bodě 1), přičemž tato výpověď má nezpochybnitelnou relevanci i
ve vztahu ke skutku v bodě 2), neboť eliminuje obhajobu obviněného, který od
počátku tvrdil, že nemá s obchodem s drogami absolutně nic společného. Ačkoliv
se tato výpověď týkala pouze skutku pod bodem 1), nelze odhlížet od
skutečnosti, že i v dalším posuzovaném případě byl postup obviněného téměř
totožný. Lze poznamenat, že z žádného zaznamenaného hovoru nelze vyvodit, že by
obviněný působil toliko jako překladatel pro jiné své krajany, jak namítá ve
své obhajobě. I když kurýři L. R. a J. Š. v procesním postavení svědků při
výslechu realizovaném ve Spolkové republice Německo v rámci právní pomoci
odmítli vypovídat, soudy měly k dispozici i další důkazy, na základě kterých
učinily spolehlivý závěr o vině dovolatele. Jejich kurýrní cesty do
skandinávských zemí tak zejména prokazují protokoly o jejich zajištění, seznamy
zajištěných předmětů při jejich zadržení, včetně fotodokumentace. Ve vztahu k
bodu 1) lze poukázat na sdělení Celního úřadu pátrání Drážďany,
z něhož vyplynulo, že L. R. a R. P. byli dne 19. 6. 2014 zadrženi na území
Spolkové republiky Německo, přičemž v jejich vozidle byly nalezeny 4 balíčky
obsahující sáčky s klipem s bílou krystalickou substancí o celkové hmotnosti
2011,8 gramu, v níž byl znaleckým posudkem Zemského kriminálního úřadu Sasko
zjištěn pervitin o obsahu 1223,7 gramů účinné látky – báze metamfetaminu.
Ve
vztahu k bodu 2) lze odkázat na protokol o zajištění Hlavní celní správy
Drážďany, z něhož se podává, že v batohu J. Š. byly nalezeny 3 sáčky s klipem
obsahující bílou krystalickou látku o celkové hmotnosti 1066,2 gramů, v níž byl
taktéž znaleckým posudkem Zemského kriminálního úřadu Sasko zjištěn pervitin o
obsahu 636,4 gramů účinné látky – báze metamfetaminu. Návaznost a celistvost
důkazní situace ke skutkovým zjištěním dotváří i Policií České republiky
zajištěný pervitin při domovní prohlídce v bydlišti dovolatele na adrese A., H. č. ... Z protokolu o provedení domovní prohlídky realizované dne 23. 9. 2014 se
podává, že v kuchyni byl nalezen průhledný uzavíratelný sáček s bílou
krystalickou látkou a v přízemí ve vstupní chodbě v polici žluté skříně pak mj. papírová krabička zn. Diesel s uzavíratelnými sáčky, kovovou lžičkou, zbytky
krystalické látky, dvěma digitálními váhami, dvěma seříznutými brčky a párem
gumových rukavic. Dle znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví
fyzikální chemie byla v bílé krystalické látce o hmotnosti 1,06 gramu a ve
stěru z bílé plastové lžičky, ve výplachu z modrobílého a bíložlutočerveného
brčka a z plastového sáčku znečištěného bílou krystalickou látkou prokázána
přítomnost metamfetaminu. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl
učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů v posuzované věci
jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy,
které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je
tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a
rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se
vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a s jejichž argumentací se lze plně
ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky
provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly
vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně
tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním pod body
1) a 2) po objektivní i subjektivní stránce naplnil všechny znaky skutkové
podstaty pokračujícího zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1,
odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, který spáchal formou
účastenství jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší
soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na adresu nižších soudů. V
podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí. Nejvyšší soud
konstatuje, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou právní vadou, v níž obviněný
spatřoval nesprávné právní posouzení skutku, neboť vykazuje všechny zákonné
znaky zločinu, jímž byl pravomocně uznán vinným. Správnému právnímu posouzení
předmětného skutku odpovídá v rozsudečném výroku o vině rozsudku Krajského
soudu v Plzni, s jehož závěry se ztotožnil i Vrchní soud v Praze, i tzv. právní
věta.
Právní námitky, které byly obviněným v rámci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně relevantně uplatněny, tudíž není možné
akceptovat.
Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který
představuje určitý průlom do výše již uvedených zásad dovolacího řízení a je
způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů
prvního a druhého stupně. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za
vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech,
kdyby byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými
skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména
nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na
provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických
způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo
obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9.
2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn.
I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že
obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi
provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je
patrná logická návaznost. Obviněný ostatně tento extrémní nesoulad ve svém
dovolání ani nenamítá.
Jestliže obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. napadl též výrok o uloženém trestu, tak v tomto ohledu neuplatnil žádnou
konkrétní námitku. Pro úplnost lze dodat, že v úvahu přicházející důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl
uznán vinným.
Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu (např. č. 22/2003 Sb. rozh.
tr.), podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu
odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci
zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy
jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž
byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu
či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v
§ 31 až § 34 tr. zák. (nyní § 39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení
nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře
trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku
nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o
trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže
být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených
dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve
vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení
soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za
pokračování v trestném činu.
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze nekonkrétní výtku
obviněného P. V. V. směřující proti uloženému trestu pod žádný z dovolacích
důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v
posuzované věci nejedná. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že
Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky
naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k
tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne
30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného P. V. V., neboť je shledal zjevně
neopodstatněným, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 4. 2017
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu