Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti P. D., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem v Brně, Jakubské náměstí 3, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, č. j. 7 Tdo 451/2018-21, Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 7 To 407/2017-347, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. října 2017, č. j. 89 T 51/2017-309, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Výše uvedeným rozsudkem uznal Městský soud v Brně stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu. Za uvedený zločin a sbíhající se přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. května 2017, č. j. 11 T 41/2017-64, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyřicet jeden měsíc do věznice s ostrahou, při současném zrušení výroku o trestu z uvedeného rozsudku Městského soudu v Brně. Stěžovateli byla také uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 7 894 Kč. Krajský soud v Brně citovaným usnesením odvolání stěžovatele zamítl; dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých práv zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), k němuž mělo dojít tím, že skutková věta rozsudku nalézacího soudu postrádá bližší popis úmyslu, který lze dovodit jen nepřímo.
Dovolací soud přitom konstatoval, že rozsudek k této otázce byl nekoncepčně a nelogicky odůvodněn - nalézací soud vyšel nekriticky z obžaloby, v níž specifikace volní složky absentuje, a jeho pochybení napravil až soud odvolací. Stěžovatel k tomu namítá, že vyjádření subjektivní složky pouze v odůvodnění rozsudku je v rozporu s ustanovením § 120 odst. 3 trestního řádu a judikaturou Ústavního soudu ( sp. zn. II. ÚS 83/04 ) i Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tdo 196/2017). Ze skutkové věty rozsudku není patrný ani údaj, kdy (kterým konkrétním jednáním) se měl stěžovatel dopustit zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví (4.
či 9. října 2016) a ani není uveden žádný údaj o subjektivní stránce trestného činu. Rozsudek je nepřezkoumatelný a pochybení nalézacího soudu nezhojily ani soudy vyšších stupňů.
Dále stěžovatel namítá, že závěry o spáchání trestného činu jsou v rozporu se skutkovými zjištěnými soudů (§ 2 odst. 5 trestního řádu) a rovněž se zásadou in dubio pro reo. Odvolací soud se nevypořádal s námitkou nepřiléhavosti právní kvalifikace - k tomu stěžovatel odkázal na zásady pro posuzování úmyslu pachatele v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 49/2001. Podle stěžovatele pochybil odvolací soud, dospěl-li k závěru, že pokud nevznikly žádné těžší následky, je třeba jednání stěžovatele kvalifikovat jako pokus o těžké ublížení na zdraví. Soudy neprokázaly, že by stěžovatel své jednání plánoval či jednal promyšleně, že by chtěl způsobit těžké následky anebo byl s takovou hrozbou srozuměn; proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Předseda senátu 7 Tdo Nejvyššího soudu se na žádost Ústavního soudu vyjádřil a stručně konstatoval, že v dovolacím řízení nebylo žádné zaručené právo stěžovatele porušeno; obdobně se vyjádřila i předsedkyně senátu 7 To Krajského soudu v Brně. Rovněž předseda senátu 89 T Městského soudu v Brně stručně uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval vágně, a proto může jen odkázat na usnesení odvolacího a dovolacího soudu. Vyjádření účastníků byla velmi stručná, a proto je Ústavní soud k případné replice stěžovateli nezasílal; připojil však spis Městského soudu v Brně sp. zn. 87 T 51/2017.
Ústavní soud především konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, ale není další instancí v systému všeobecného soudnictví - na (procesní) postup orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, proto reaguje pouze v případech pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která u stěžovatele vyvolávají reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožují. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, který by byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud nesdílí přesvědčení předsedy senátu Městského soudu v Brně, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je vágní a uplatněné námitky považuje za srozumitelné. Z vyžádaného spisu je však patrné, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje svůj nesouhlas s napadenými rozhodnutími, obdobně jako v odvolání (č. l. 328 - 330) i dovolání (č. l. 381 - 384).
Podle čl. 90 a 95 Ústavy České republiky jsou soudy povolány poskytovat ochranu právům a jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Soudce je při svém rozhodování vázán zákonem a podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Podle § 120 odst. 3 trestního řádu pak musí být z odsuzujícího rozsudku nezaměnitelně patrné, jaké jednání považuje soud za trestný čin a jak byly zde popsaným jednáním naplněny znaky jeho skutkové podstaty. Přestože ve skutkové větě rozsudku nepoužil Městský soud v Brně nejvhodnější formulaci, lze z ní nezaměnitelně učinit závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu - Ústavní soud proto nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho práv.
Podle čl. 2 přílohy č. 2 k Úmluvě má každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně; účelem je právo na plný přezkum věci. Odvolací soud pak má povinnost zrušit nesprávné (nezákonné) rozhodnutí soudu prvního stupně. Zamítl-li Krajský soud v Brně v konkrétním případě odvolání, učinil tak s ohledem na seznatelnost subjektivní stránky trestného činu ve skutkové větě, byť s výhradou její ne úplné srozumitelnosti, které může napomáhat odůvodnění rozhodnutí, nenahrazuje však (chybějící) části skutkové věty.
Jak již bylo výše zmíněno, ne každé reálné pochybení soudu je natolik závažné, aby zasáhlo zaručená práva účastníka řízení. Pokud Městský soud v Brně ve výroku nelogicky předřadil skutek z 9. října 2016 před skutek ze 4. října 2016, aniž by současně výslovně zmínil, že jde o dvěma útoky spáchaný pokračující trestný čin, a ani zavinění stěžovatele nepopsal expresis verbis, tak jeho postup nepovažuje Ústavní soud za zcela správný, nikoliv však v takové míře, aby zasáhl základní zaručená práva stěžovatele. Odvolací i dovolací soud v řízení o opravných prostředcích uvedené pochybení rovněž konstatovaly, aniž by je současně považovaly za natolik významná, s jedinou možnou nápravou v podobě zrušení rozsudku. Na projednávanou věc nedopadá ani citovaná judikatura týkající se rozhodnutí, z nichž nebylo možné učinit jednoznačný a nezaměnitelný závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu.
Stěžovatel vytýká soudům vyšších stupňů, že se nevypořádaly s tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku a jeho námitkami v opravných prostředcích. Krajský soud v Brně i Nejvyšší soud se ale v řízení námitkami stěžovatele zabývaly a dostatečně se s nimi vypořádaly; není-li přesto stěžovatel spokojen s jejich rozhodnutími, je to sice s ohledem na uložený trest pochopitelné, ale jeho nespokojenost nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou (jako celek) srozumitelná, logická a naplňují požadavky zákona. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z uvedených důvodů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu