Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Chalupové, zastoupené JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2024 č. j. 13 Co 120/2024-77, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Marka Neťuky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví napadeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdí, že městský soud porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V posuzovaném řízení byla exekuce nařízena k vymožení pohledávky vedlejšího účastníka na zaplacení částky ve výši 78 670,34 Kč a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha, Exekutorský úřad Přerov. K zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, došlo usnesením soudního exekutora ze dne 7. 2. 2024 č. j. 203 Ex 17678/22-57, a to pro zrušení exekučních titulů rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. 22 Cdo 3688/2022 (blíže srov. bod 2 napadeného usnesení). Soudní exekutor v usnesení dále uložil stěžovatelce (povinné) povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 8 930 Kč i náklady vedlejšího účastníka ve výši 5 881 Kč.
3. Městský soud napadeným usnesením změnil usnesení soudního exekutora (pouze) tak, že soudní exekutor má vůči stěžovatelce právo na náhradu nákladů exekuce ve výši 8 930 Kč, jinak jej potvrdil. Současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění napadeného usnesení soud poukázal na judikaturu Ústavního soudu [například nález ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 549/10 (N 167/58 SbNU 449) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] a dovodil, že závěr soudního exekutora o procesním zavinění stěžovatelky na zastavení exekuce je správný. Zdůraznil, že vedlejší účastník podal exekuční návrh měsíc po nabytí právní moci exekučních titulů (stěžovatelka dobrovolně ničeho neplnila) a nelze mu klást k tíži, že nevyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání (k tomu srov. blíže bod 12 napadeného usnesení). Změnu části usnesení soudního exekutora soud odůvodnil tím, že soudní exekutor již částku odpovídající nákladům exekuce vymohl a nadále jí disponuje; stěžovatelka již exekutorovi ničeho plnit nebude a není důvodu pro konstituování takové povinnosti.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvádí, že z její strany nešlo o vědomé neplacení pohledávky vedlejšího účastníka (nákladů nalézacího řízení), ale na jejich úhradu jednoduše neměla žádné prostředky. Proto vedlejšímu účastníkovi navrhovala uhrazení dluhu prostřednictvím měsíčních splátek, ten ji však odmítl. Stěžovatelka se domnívá, že soud neposoudil problematiku hrazení nákladů exekuce s ohledem na individuální okolnosti případu a v jeho rozhodnutí spatřuje prvky libovůle a "nahodilosti". Nesouhlasí s tím, že by zavinila zastavení exekuce, jak dovozuje exekutor i soud. Na podporu svých tvrzení odkazuje na závěry usnesení ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2918/21
.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu o nákladech exekučního řízení. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávními přezkumu [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307)]. Rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů exekučního řízení, je doménou obecných soudů, jež jsou jedině povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, zaručeným běžným zákonem. I kdyby Ústavní soud s rozhodnutím o náhradě nákladů exekuce nesouhlasil, princip minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby jejich jednotlivé závěry, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny teprve tehdy, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení.
8. V posuzované věci je zapotřebí dále vycházet mj. i z výše samotných nákladů, která činí (celkem) 14 811 Kč, z čehož plyne, že jde o tzv. bagatelní věc. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnosti nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Nepřipouští-li občanský soudní řád podat dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud (usnesení ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 962/24
). Spor o bagatelní částku zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
). Žádné takové okolnosti přitom Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
9. Ústavněprávní argumentace stěžovatelky spočívá především v odkazu na závěry usnesení sp. zn. IV. ÚS 2918/21
, zabývající se situací, v níž předběžně vykonatelný exekuční titul (rozhodnutí o výživném) pozbyl účinnosti v důsledku pozdějšího rozhodnutí odvolacího soudu. Je pravdou, že Ústavní soud v nich nezpochybnil závěr obecných soudů, kterým nebyla přiznána náhrada nákladů exekučního řízení ani oprávněného. Ve své podstatě však bylo jasné, že tyto náklady mají jít k tíži státu, což však procesní úprava neumožňuje, a jde jenom o to, kdo má nést nepohodlí toho, že bude nucen je po státu následně vymáhat. Ústavní soud již dříve formuloval, že by mělo jít o osobu, která se bude moci jejich náhrady následně domáhat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Zároveň přikazoval zohlednit důvod zastavení exekuce [srov. například nález ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2511/16
(N 5/84 SbNU 87), bod 19]. Jestliže v napadeném rozhodnutí dospěly obecné soudy, že takovou osobou má být povinná, nejde o zásah do jejích zaručených práv. Z hlediska nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., je významné, že povinná byla účastníkem i původního řízení a ona vyčerpala opravné prostředky k ochraně svých práv. To jistě nevylučuje rozhodnutí, kde Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů při jiném procesním řešení, podobně jako ve stěžovatelkou uváděném usnesení.
10. V rozhodovací činnosti Ústavního soudu se navíc objevuje řada (aktuálních) rozhodnutí, ve kterých nebyl jako neústavní označen závěr soudu o uložení povinnosti platit náklady exekučního řízení (i náklady oprávněného) povinné straně. Poukázat lze například na nedávné usnesení ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1647/24
, usnesení ze dne 3. 10. 2023
sp. zn. IV. ÚS 775/23
, usnesení ze dne 4. 10. 2022
sp. zn. III. ÚS 2383/22
či výše citovaný nález
sp. zn. II. ÚS 594/10
. Ústavní soud v nich konkrétně dovozuje, že v případě, kdy povinná (stěžovatelka) znala obsah vykonatelného (byť později zrušeného) soudního rozhodnutí, bylo její povinností uloženou povinnost splnit.
11. Z pohledu Ústavního soudu je v posuzované věci dále podstatné, že městský soud náležitě posoudil, zda si vedlejší účastník řízení počínal dostatečně obezřetně, pokud zahájil exekuční řízení ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu (srov. bod 14 napadeného usnesení). Není pochyb o tom, že stěžovatelka o svém dluhu ve vztahu k oprávněnému věděla, a proto se podle Ústavního soudu nejeví jako neústavní závěr městského soudu (resp. již soudního exekutora), který uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů jak exekučního řízení, tak i oprávněného; nadto v bagatelní výši.
Městský soud zohlednil i její snahu dohodnout se s vedlejším účastníkem na splátkách dluhu, nebylo však povinností vedlejšího účastníka na takovou nabídku přistoupit, pakliže neměl dostatečnou jistotu, že se skutečně domůže uhrazení soudem přiznaných nákladů (nalézacího) řízení (navíc nejde o její první spor s vedlejším účastníkem). Napadené rozhodnutí nemá ani nepřiměřený dopad do majetkových poměrů stěžovatelky. Ústavní soud chápe, že stěžovatelka, vzhledem ke svému věku a příjmům, vnímá uloženou povinnosti negativně.
Z napadeného usnesení však plyne, že náklady exekuce již byly vymoženy (ničeho na ně hradit již nebude) a soudní exekutor je povinen vrátit jí zbylou část vymoženého plnění.
12. Městský soud se nedopustil extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona. Napadené rozhodnutí je odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti a do základních práv stěžovatelky nezasahuje.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu