ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M.
N., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovaným 1)
V. Ch., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou
se sídlem v Praze 2, Fugnerovo náměstí 1808/3, a 2) M. N., narozené XY, bytem v
XY, zastoupené Mgr. Martinem Knobem, advokátem se sídlem v Jičíně, Denisova
585, o žalobě na určení existence vlastnického práva a o vzájemné žalobě
žalobce a žalované 1) na určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Jičíně pod sp. zn. 11 C 7/2015, o dovoláních žalobce a žalované 1) proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2022, č. j. 25 Co
130/2020-948, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2022, č. j.
25 Co 130/2020-948, se ve výroku pod bodem I, pokud jím byl byly potvrzeny
výroky pod body II a III rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 1. 2020,
č. j. 11 C 7/2015-639, ve znění doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Jičíně
ze dne 17. 2. 2020, č. j. 11 C 7/2015-651, a doplňujícího usnesení Okresního
soudu v Jičíně ze dne 22. 7. 2020, č. j. 11 C 7/2016-695, ruší a věc se v tomto
rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované 1) se odmítá.
Žalobce se domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí uvedených
níže. Žalovaná 1) se vzájemnou žalobou domáhala určení, že je spoluvlastnicí
uvedených nemovitostí v rozsahu ideální ?. Okresní soud v Jičíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2020, č. j. 11 C 7/2015-639, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. 2. 2020, č. j. 11
C 7/2015-651, a doplňujícího usnesení ze dne 22. 7. 2020, č. j. 11 C
7/2015-695, výrokem I určil, že žalobce je výlučným vlastníkem stavebních
parcel č. XY, XY, XY, XY, XY a XY, pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY,
XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY,
XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, vše v katastrálním
území XY, obec XY, (dále též jen „zemědělské pozemky“), a že žalobce je
vlastníkem ? pozemků par. č. XY a XY v kat. území XY, obec XY (dále též jen
„lesní pozemky“). Výrokem II určil, že žalovaná 1) je vlastnicí ? pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY, obec XY. Výrokem III zamítl žalobu, kterou
se žalobce domáhal určení, že kromě vlastnictví ? pozemků parc. č. XY a XY, o
němž bylo rozhodnuto ve výroku I, je vlastníkem další ? pozemků parc. č. XY a
XY. Výrokem IV zamítl žalobu, kterou se žalovaná 1) domáhala určení, že je
vlastnicí ? stavebních parcel č. XY, XY, XY, XY, XY a XY, ? pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY,
XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY,
XY v katastrálním území XY, obec XY. Dalšími výroky (výroky V až X rozsudku,
výroky II a III doplňujícího rozsudku a výroky II a III doplňujícího usnesení)
rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Hradci Králové („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 10. 2020,
č. j. 25 Co 130/2020-735, výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I a IV, výrokem II změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II
tak, že zamítl žalobu, kterou se žalovaná 1) domáhala určení, že je vlastnicí ? pozemkových parcel č. XY a XY, dále výrokem III změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku III tak, že určil, že žalobce je – kromě ? pozemkových parcel
č. XY s XY – vlastníkem i další ? těchto pozemků, a výroky IV a VI rozhodl o
nákladech řízení. V řízení předcházejícím uvedeným rozhodnutím šlo o toto: Žalované jsou sestry,
žalobce je synem žalované 2). Rodiči žalovaných byli M. P., zemřelá 22. 8. 1974, a P. P., zemřelý 8. 11. 1965. Žalovaná 2) nabyla v dědickém řízení po
zůstaviteli P. P. na nemovitostech, které jsou předmětem tohoto řízení,
spoluvlastnický podíl o velikosti ideální poloviny. Pozůstalost po zemřelé M. P., zahrnující i spornou (druhou) ideální polovinu
sporných pozemků, byla projednávána v řízení vedeném u Státního notářství v
Jičíně, později bylo dědické řízení vedeno u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 23 D 934/98 [žalovaná 1) v dědickém řízení předložila závěť, která však,
jak se zjistilo, nebyla psaná zůstavitelkou M. P.]. Rozhodnutím Státního
notářství v Jičíně ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114, bylo dědictví
vypořádáno tak, že žalovaná 2) nabyla po zůstavitelce mj.
spoluvlastnický podíl
o velikosti ideální poloviny na nemovitostech, které jsou předmětem tohoto
řízení, a jejichž druhou ideální polovinu již zdědila po otci; v té době byly v
užívání socialistických organizací – jednotného zemědělského družstva („JZD“) a
organizace státních lesů. Na tomto rozhodnutí Státního notářství v Jičíně byla
vyznačena právní moc 12. 10. 1982. Žalovaná 1) až 11. 9. 1995 podala odvolání proti uvedenému rozhodnutí Státního
notářství v Jičíně a tvrdila vadné doručení; také začala aktivně vystupovat v
rámci tohoto dědického řízení. Po opětovném rozhodování a rušení rozhodnutí v
opravném řízení pak usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 10. 2003, č. j. D 934/98-454, bylo dědictví po M. P. vypořádáno tak, že žalované 1) a 2) se
mimo jiné staly spoluvlastnicí každá ideální ? sporných (i dalších)
nemovitostí; zbývající ideální polovina patřila žalované 2) již na základě
dědění po otci. Žalovaná 2) však v dědickém řízení tvrdila, že spornou ideální
část nemovitostí nabyla již vydržením, neboť byla od roku 1982 jejich
oprávněnou držitelkou. V roce 1995, v době, kdy byla na základě pravomocného
(později v dovolacím řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1998, č. j. 21 Cdo 408/98-255, zrušeného) rozsudku deklarována vlastnicí sporných
nemovitostí (přesně řečeno: spoluvlastnicí ideální poloviny patřící
zůstavitelce M. P. s tím, že druhou ideální polovinu nabyla již dříve),
převedla žalovaná 2) i tento spoluvlastnický podíl na žalobce. Ohledně části nemovitostí z pozůstalosti, které nebyly v užívání
socialistických organizací, vedli účastníci spor o určení vlastnictví u
Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 123/2006; soud určil, že žalobce je
vlastníkem těchto nemovitostí, a to st. p. č. XY a budovy č. p. XY stojící na
st. p. č. XY k. ú. XY, obec XY, které nabyl od matky [žalované 2)], jež sporný
spoluvlastnický podíl vydržela s tím, že její oprávněná držba se opírala o
rozhodnutí Státního notářství v Jičíně ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114. Dovolání podané v této věci Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 3. 8. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 181/2016; ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní
soud usnesením ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3567/16. V nyní projednávané věci šlo o spor o určení vlastnického práva k nemovitostem,
které byly v roce 1982 a i později v užívání socialistických organizací; k
části pozemků svědčilo jednotnému zemědělskému družstvu právo družstevního
užívání sdružených pozemků, lesní pozemky užívala na základě užívacího práva
státní socialistická organizace. Nejvyšší soud (dále dovolací soud) k dovolání žalované 1) rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 22 Cdo 994/2021-810, rozsudek odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2020, č. j. 25 Co 130/2020-735, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Důvodem pro zrušení rozsudku odvolacího soudu byla především okolnost, že
odvolací soud s odkazem na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o.
z.“) opřel rozhodnutí ve věci příznivé pro žalobce o výsledek předchozího sporu
mezi účastníky o nemovitosti, které nebyly v užívání socialistické organizace
(věc Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 11 C 123/2006). K tomu dovolací soud
uvedl, že režim držby a vydržení pozemků v užívání socialistických organizací
byl jiný než u pozemků, které takto užívány nebyly; odkaz na § 13 o. z. tak
nelze užít a je třeba řešit otázku, zda žalovaná 2) takto užívané pozemky
držela. Dovolací soud uvedl, že odvolací soud se nevypořádal s námitkami
žalované 1) ohledně držby pozemků žalovanou 2) užívaných zemědělským družstvem
a vůbec neodůvodnil držbu pozemků lesních, užívaných státní socialistickou
organizací. Dovolací soud se však současně vyslovil k posuzování této otázky v
dalším řízení; k tomu viz citace tohoto rozhodnutí níže. Po zrušení rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem pak odvolací soud rozhodl
rozsudkem ze dne 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948, tak, že výrokem I
rozsudek okresního soudu ve výrocích I až VI a VIII až X, ve výrocích II a III
doplňujícího rozsudku a ve výrocích II a III doplňujícího usnesení potvrdil s
tím upřesněním výroku I rozsudku (soudu prvního stupně), že žalobce je výlučným
vlastníkem stavebních parcel číslo XY, XY, XY, XY, XY a XY a pozemkových parcel
číslo XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY,
XY, XY, XY, XY, XY, XY a že žalobce je vlastníkem 1/2 pozemkových parcel číslo
XY a XY – vše v katastrálním území XY, obec XY, a s tím upřesněním výroku IV
rozsudku (soudu prvního stupně), že se zamítá žaloba, kterou se prvá žalovaná
domáhá určení, že je vlastnicí 1/4 stavebních parcel číslo XY, XY, XY, XY, XY a
XY a pozemkových parcel číslo XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY,
XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY – vše v katastrálním území XY,
obec XY, výrokem II rozsudek okresního soudu ve výroku VII zrušil, a výroky III
a IV rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud setrval na názoru, že „vlastnické právo“ (správně:
spoluvlastnické právo) k další id. 1/2 pozemků v užívání JZD žalovaná 2)
vydržela a platně převedla na žalobce; pokud jde však o lesní pozemky, žalobu
zamítl s tím, že „se podstatné okolnosti v řízení žalobci vůbec nepodařilo
prokázat“. Odvolací soud nepřisvědčil žalobci, že nabyl vlastnické právo na
základě dobré víry ve stav evidovaný v katastru nemovitostí, a k tvrzení, že
žalobce se stal vlastníkem na základě § 243d odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném
do 31. 12. 2013, v nyní účinném znění o. s. ř. se jedná o § 243g odst. 2),
uvedl: „Prvostupňový soud v bodu 72. odůvodnění rozsudku vysvětlil, že
rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 10. 2003, č. j. 23 D 934/98-454,
vydané v důsledku kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, neznamenalo, že by
žalobce přišel o vlastnické právo ke spornému spoluvlastnickému podílu na
lesních pozemcích.
Odvolací soud dodává, že nemožnost dotčení právních vztahů
třetích osob novým rozhodnutím znamená to, že při posuzování právních vztahů
někoho jiného, než účastníka řízení se nadále vychází z původního (zrušeného)
rozhodnutí a že tyto osoby nemohou pozbýt nabytá práva a povinnosti jen proto,
že původní rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno a že právní vztahy
účastníků řízení byly nově upraveny jinak. Pozbytí nabytých práv žalobce ve
vztahu ke sporným podílům na lesních pozemcích však v úvahu nepřichází – shora
již bylo vysvětleno, že žalobce vlastnické právo k předmětným podílům lesních
pozemků smluvně nenabyl [2) žalovaná je nevlastnila a žalobce je nenabyl ani na
základě dobré víry při uzavírání smlouvy]. Rozsudek okresního soudu tak není v
rozporu s posledně citovaným ustanovením procesního předpisu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce a žalovaná 1) dovolání.
Žalobce dovoláním napadá část výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byly
potvrzeny výroky II a III soudu prvního stupně ze dne 17. 1. 2020, č. j. 11 C
7/2015-639, ve spojení s doplňujícím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 17.
2. 2020, č. j. 11 C 7/2015-651, a ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 22.
7. 2020, č. j. 11 C 7/2016-695, kterými bylo určeno, že žalovaná 1) je
„vlastníkem“ spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/4 pozemků parc. č. XY a
parc. č. XY v kat. území XY, a zamítnuta jeho žaloba, že je kromě id. ?
uvedených pozemků vlastníkem ještě další id. ? těchto pozemků. Jde tedy o část
rozsudku týkající se tzv. lesních pozemků.
Přípustnost dovolání vymezuje takto: „Dovolání je přípustné dle § 237
občanského soudního řádu, když dovolání směřuje proti rozhodnutí, kterým se
odvolací řízení končí, a dle názoru žalobce jde rovněž o rozhodnutí, které má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázky, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a otázky, které nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny.
Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž trpí vadami, které mohly být za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci“.
Namítá, že žalovaná 1) nenabyla dědictvím po matce M. P., zemřelé 22. 8. 1974,
id. ? uvedených pozemků podle rozhodnutí dědického soudu ze dne 20. 10. 2003,
sp. zn. D 934/98, neboť v době rozhodnutí již náležely pozemky žalobci, který
je nabyl darovací smlouvou ze dne 13. 11. 1995 od matky M. N. – žalované 2). Ta
držela pozemky v dobré víře, že jí patří, když id. ? nabyla dědictvím po otci
P. P., zemřelém 8. 11. 1965, a další id. ? podle rozhodnutí o vypořádání
dědictví z 30. 8. 1982. V dědickém řízení po M. P. bylo v roce 2003 nesprávně
rozhodnuto, že každá ze žalovaných nabyla id. ? těchto pozemků, neboť v té době
již nebyly předmětem dědictví, jestliže už v roce 1992 nabyla id. ? pozemků
vydržením žalovaná 2). Žalobce tedy nabyl vlastnictví k těmto pozemkům darem. I
kdyby je matka teoreticky nevydržela, žalobce by vlastnictví i tak nabyl. V
katastru nemovitostí byla v době uzavření darovací smlouvy vyznačena jako
výlučný vlastník žalovaná 2), žalobce nebyl účastníkem dědického řízení, a jeho
právní vztahy tak nemohly být rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 26. 8. 1998,
sp. zn. 21 Cdo 408/98, dotčeny, když § 243d o. s. ř. stanovil, že právní vztahy
někoho jiného, než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny.
Pokud bylo v dědickém řízení po vkladu darovací smlouvy rozhodnuto, že žalované
1) náleží id. ? pozemků, byl v katastru proveden duplicitní zápis vlastnického
práva. Žalobce pak byl v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 123/2006 ohledně
určení vlastnického práva k pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je budova č.
p. XY, v kat. území XY, zcela úspěšný. Otázky, které podle žalobce zakládají
přípustnost dovolání, jsou tyto:
1. „Právní otázka, jaký subjekt tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní
ve vztahu k tvrzení, že se věci neudály obvyklým (očekávaným) způsobem)“.
Nejvyšší soud sám v této věci v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 994/2021, uvedl, že
pokud od rozhodnutí státního notářství uplynula celá řada let, je na tom, kdo
popírá, že se věci neudály obvyklým způsobem, aby to prokázal. Přesto soudy
vycházely z toho, že důkazní břemeno leží na žalobci. Soudy obou stupňů také
nevzaly v úvahu, že pozůstalost je věcí hromadnou (viz rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 32 Cdo 3051/2014). Jestliže žalovaná 1) vydržela vlastnické právo
k ostatním nemovitostem, měl být stejný závěr přijat i ohledně lesních pozemků.
Z obsahu dovolání se podává, že tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
2. Kdy dochází k uchopení držby pozemků v užívání státní organizace –
zde Východočeské státní lesy – dědicem a zda může jí o uchopení symbolické;
dovolatel tvrdí rozpor napadeného rozsudku s rozhodnutími Nejvyššího soudu ve
věcech sp. zn. 22 Cdo 1400/2004 a v dané věci sp. zn. 22 Cdo 994/2021. Nejvyšší
soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1824/2004 řešil otázku uchopení držby pozemků
v užívání JZD na základě převodní smlouvy, která se následně ukázala jako
neplatná. Poukázal na to, že pozemky nemohly být užívány, vztah mezi držitelem
a JZD se neutvářel svobodně, a nabyvatel podle převodní smlouvy se tak chopil
držby symbolickým aktem – registrací smlouvy státním notářstvím. Také v
rozsudku sp. zn. 22 Cdo 994/2021 uvedl, že vlastnická držba takových pozemků
nebyla vyloučena, byť šlo o držbu specifickou, determinovanou tehdejšími
právními a politickými poměry. Jejím znakem bylo, že užívající organizace
fakticky považovala toho, kdo se držby dovolává, za vlastníka pozemků, a tak s
ním jednala, bylo-li jednání s vlastníkem nezbytné; uchopení držby nabyvatelem
takových pozemků mohlo být i symbolické. Zde jde o tvrzení rozporu napadeného
rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu.
3. Klade otázku, jak má být aplikován § 243d odst. 2 o. s. ř. (ve znění
do 31. 12. 2013, nyní § 243g odst. 2 o. s. ř.), podle kterého právní poměry
nikoho jiného, než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny.
Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2178/2013. Při
posuzování právních vztahů někoho jiného než účastníků, se vychází z původního
zrušeného rozhodnutí. Neplatnost právního úkonu nemůže být založena tím, že šlo
o nabytí od osoby, která k tomu nebyla podle hmotného práva oprávněna,
vyplývalo-li jí její oprávnění z pravomocného, byť později zrušeného rozhodnutí
soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1998, sp. zn. 21 Cdo
892/2012).
Je třeba vycházet z toho, že žalovaná 2) nabyla podle rozhodnutí Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12.1996, sp. zn. 17 Co 122/96, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí státního notářství z 30. 8. 1982, sp. zn. D 982/74,
zbývající id. ? předmětných pozemků včetně lesních, a stala se tak jejich
výlučnou vlastnicí. Žalobce pak byl 1. 4. 1997 zapsán v katastru nemovitostí
jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí včetně lesních. I když bylo
rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 1996 zrušeno
rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1998, č. j. 21 Cdo 408/98-255,
následně bylo Okresním soudem v Jičíně vydáno 20. 10. 2003 nové rozhodnutí sp.
zn. D 934/1998, podle kterého dědičkou id. ? lesních pozemků byla žalovaná 1) a
dědičkou další id. 1/4 žalovaná 2), právní vztahy někoho jiného, než účastníka
dovolacího řízení nemohly být novým rozhodnutím dotčeny. Nesprávně soudy
dovozují, že žalobce byl chráněn tím, že byl v katastru jako vlastník zapsán
(byť duplicitně); dovolatel tvrdí, že se tak stal vlastníkem i v případě, že
žalovaná 2) by spoluvlastnický podíl nevydržela.
4. Jako v judikatuře dosud neřešenou klade otázku, zda je-li převodce
pouze spoluvlastníkem nemovitosti, ale v převodní smlouvě je uvedena nemovitost
celá, dochází k převodu jeho spoluvlastnického podílu, jehož je převodce
vlastníkem. Žalované 2) náležel spoluvlastnický podíl k lesním pozemkům – k id.
? jej nabyla děděním po P. P. _a k id. ? děděním po M. P., celkem id. ?. I
kdyby žalovaná 2) teoreticky spoluvlastnický podíl id. ? nevydržela, pak jí
náležel podíl id. ?, tedy celkem jí patřily id. ? a darovací smlouvou se pak
stal žalobce spoluvlastníkem lesních pozemků s podílem id. ?. Soud tak měl
rozhodnout, že mu uvedený podíl náleží, ohledně další id. ? žalobu zamítnout.
5. Konečně formuluje otázku, zda v případě, když se odvolací soud hodlá
odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, je nutné, aby dokazování
zopakoval, případně provedením dalších důkazů si získal rovnocenný podklad pro
odlišné hodnocení důkazu. Uvedená otázka byla dovolacím soudem řešena např. v
rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 123/2018. Jde mu o údajné pochybení odvolacího soudu
založené v důsledku toho, že po rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, tj. v
průběhu druhého odvolacího řízení (tedy až po rozhodnutí soudu prvního stupně)
došlo k pozemkovým úpravám popisovaným v rozhodnutí odvolacího soudu, a ty
odvolací soud při označení pozemků nesprávně vyhodnotil. Žalobce navrhl, aby dovolací soud část výroku I rozsudku odvolacího soudu
změnil tak, že se určuje, že žalobce je kromě vlastnictví id. ? pozemků parc. č. XY a XY vlastníkem ještě další id. ? těchto pozemků, případně rozsudek
odvolacího soudu v této části výroku změnil tak, že určil, že žalobce je kromě
vlastnictví id. ? pozemků p. č. XY a p. č. XY, o němž bylo rozhodnuto ve výroku
I rozsudku soudu prvního stupně, vlastníkem další id. ? těchto pozemků, a že se
zamítá žaloba žalované 1) na určení, že je vlastnicí id.1/4 těchto pozemků,
případně, aby dovoláním napadená část výroku I rozsudku odvolacího soudu byla
zrušena a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná 1) dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém
byl potvrzen výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně ve znění
doplňujícího rozsudku s upřesněním, že žalobce je výlučným vlastníkem
vyjmenovaných pozemků, a dále potvrzen výrok pod bodem VI (patrně jde o výrok
pod bodem IV), kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž
byla zamítnuta žaloba, že žalovaná 1) je vlastnicí id. ? pozemků. Přípustnost
dovolání opírá o tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a o porušení jejího práva na
spravedlivý proces. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu ve výrocích
napadených dovoláním a výroky I a IV rozsudku soudu prvního stupně byly zrušeny
a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že
30stránkové dovolání žalované 1) shledal dovolací soud nepřípustným, v souladu
s § 243f odst. 3 o. s. ř. odkazuje na jeho obsah, který je účastníkům znám;
stejně tak jsou jim známa vyjádření k dovolání, která podali žalobce i žalovaná
2), která navrhuje, „aby bylo rozhodnuto v souladu s návrhem žalobce“. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobce je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou
splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §
240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že jeho
dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání žalobce je založena tím, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz níže).
Dovolání žalované 1) není přípustné. Obecně se k dovoláním (i k rozsáhlým podáním účastníků) uvádí:
Z procesního předpisu nevyplývá povinnost soudů vypořádat se s každou
jednotlivou námitkou účastníka. Není porušením práva na spravedlivý proces,
jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení
jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený
argumentační systém, který logicky a rozumně vyloží tak, že podpora správnosti
jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nález Ústavního soudu ze
dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016). To platí jak pro nalézací, tak i pro
dovolací řízení, zejména jde-li o tak rozsáhlá podání, jaká podává žalobce a
žalovaná 1). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných
soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do
myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s
argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže
být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a
judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o
vypořádání se s námitkami stran sporu, se do značné míry odvíjejí od
pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných (usnesení
Nejvyššího soudu dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013). Je třeba vzít v
úvahu to, že kapacita soudů není neomezená a že je někdy zbytečně vyčerpávána
nepodstatnými či nevýznamnými námitkami, jejichž výslovné řešení by šlo na úkor
rychlého rozhodnutí sporů těch účastníků, kteří své postoje dokážou jasně a
stručně formulovat. I proto se dovolací soud zaměřil na podstatu věci a
opomenul ta tvrzení stran, která nemohla posouzení věci v dovolacím řízení
ovlivnit. K dovolání žalované 1):
V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné,
nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo
proč muselo být dovolací řízení zastaveno (§ 243f odst. 2 o. s. ř. věta první). Dovolání žalované 1) má 30 stran; mnohé výtky se v něm opakují v pozměněných
formulacích anebo jde o tvrzení vycházející ze zjevně nesprávné interpretace
napadeného rozsudku (např. výtky týkající se aplikace § 13 o. z.). Dovolací
soud konstatuje, že na její odvolací výtky odpověděl odvolací soud přiměřeně
jejich formulaci, významu a četnosti; rozhodnutí je přezkoumatelné, netrpí
znaky libovůle a právo žalované 1) na spravedlivý proces nebylo porušeno. Pokud
jde o držbu a vydržení pozemků v užívání JZD, respektoval odvolací soud právní
názor vyslovený v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu i jeho další
judikaturu.
K držbě pozemků v užívání jednotného zemědělského družstva:
Dovolatelka tvrdí, že nebylo prokázáno, zda a kdy se žalovaná 2) chopila držby
těchto pozemků, resp. kdy zanikla předchozí spoludržba dědiček (obou
žalovaných). Poukazuje přitom na judikaturu a odbornou literaturu, týkající se
držby, se kterou je napadené rozhodnutí v rozporu. Přehlíží ovšem to, co
dovolací soud uvedl již v předchozím rozhodnutí, že jde o velmi specifickou
situaci, vyvolanou tehdejšími poměry [a ostatně i postupem žalované 1), která
podala odvolání až po 13 letech od vyhlášení dědického rozhodnutí], kterou
nelze poměřovat obecnými pravidly o držbě. K tomu odvolací soud uvedl: „JZD bylo zástupcem držitele sdružených pozemků,
který nabyl vlastnictví k nim v době, kdy byly do družstva sdruženy; nabyvatel
sdružených pozemků se chopil jejich držby symbolickým aktem – registrací
smlouvy státním notářstvím (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1824/2004, publikovaný v Soudních rozhledech č. 8, roč. 2005 na str. 294). V posuzované věci se pak žalovaná 2) držby polních pozemků
chopila nikoliv registrací smlouvy, ale právní mocí rozhodnutí vydaného v
dědickém řízení. Při posuzování dobré víry držitele v době po roce 1948 i
později je třeba přihlédnout k tomu, že se ujal držby nemovitosti v době, kdy
byla závažným způsobem narušena stabilita vlastnických vztahů, kdy nebyly
uznávány některé tradiční principy soukromého práva, právní úprava vlastnických
vztahů byla nepřehledná (týkaly se jí často i odvozené normy) a správní orgány
(národní výbory) měly široká faktická i právní oprávnění zasahovat do
vlastnických vztahů. V takovém případě nelze na držitele klást stejné nároky
jako ve stabilizovaném právním státě, respektujícím tradiční a vžité principy
občanského práva (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, publikovaný v Právních rozhledech č. 23, roč. 2009, str. 857)“. Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že v této věci rozhodnutí o nabytí dědictví z
roku 1982 nenabylo právní moci; ohledně této otázky je dovolací soud vázán
rozhodnutími vydanými v dědickém řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 8. 1998 č. j. 21 Cdo 408/98-255). Jde tu však o nepřesnost v odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv o zásadní okolnost; žalovaná 2) i
organizace užívající sporné pozemky se na základě doložky právní moci důvodně
domnívaly, resp. důvodně domnívat mohly, že o vlastnickém právu k pozemkům z
pozůstalosti bylo již pravomocně rozhodnuto. Nicméně v předchozím rozhodnutí v
této věci dovolací soud uvedl: „V době rozhodování odvolacího soudu uplynulo od
potvrzení nabytí dědictví žalované 2) téměř 40 let; její dědické právo začala
žalovaná 1) zpochybňovat až 21 let po smrti zůstavitelky a 13 let po rozhodnutí
státního notářství (když předtím předložila závěť, která byla shledána
neplatnou, protože ji nepsala zůstavitelka); tím ovšem ztížila dokazování o
nabytí držby. Tuto okolnost je třeba vzít do úvahy, a to ve prospěch držby
žalované 2). I když obecně – tedy nikoliv pro specifické případy pozemků v
užívání tzv.
socialistických organizací – platí, že samotné rozhodnutí státního
notářství o potvrzení nabytí dědictví nezakládá držbu pozemku, v případě, že od
takového rozhodnutí uplynula již celá řada let, je na tom, kdo popírá, že věci
se neudály obvyklým (očekávaným) způsobem, aby to prokázal (k tomu viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004). Lze přitom
očekávat, že při obvyklém běhu věci se dědic, kterému je nabytí dědictví
potvrzeno, ujme držby pozůstalosti (která je věcí hromadnou), je-li to možné“. Dále: Žalovaná 1) až dne 11. 9. 1995 podala odvolání proti uvedenému rozhodnutí
Státního notářství v Jičíně a tvrdila vadné doručení; také začala aktivně
vystupovat v rámci tohoto dědického řízení. Lze si stěží představit, že by
osoba, která „má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí
a opatrností“ (§ 4 odst. 1 o. z. ve spojení s § 3030 o. z.) se takovou dobu
nestarala o projednání dědictví a o jeho výsledek. I kdyby snad byla důvodná
tvrzení, že tak nemohla učinit z politických důvodů (její vysoká aktivita v
dědickém řízení do roku 1982 tomu však nenasvědčuje), pak je třeba poukázat na
to, že v pasivitě setrvala i několik let po změně politických poměrů. V 80. letech minulého století byla členkou JZD, které pozemky užívalo, žalovaná 2). Žalovaná 2) pak opírala držbu o rozhodnutí státního notářství opatřené doložkou
právní moci. Nebylo tak možno přehlédnout ani časovou prodlevu v jednání
žalované 1). Soud prvního stupně též uvedl: „U nemovitostí, které mělo v užívání JZD (byly
sdruženy), bylo prokázáno, že v rámci tehdejších možností a společenských
poměrů se žalovaná po 30. 8. 1982 ujala oprávněné držby těchto celých
nemovitostí, včetně podílu, který původně patřily M. P. Jak vyplynulo z
dokazování, žalovaná byla členkou družstva a v rámci tehdejších možností jako
osoba, která v družstvu nebyla zaměstnaná, již po roce 1982 vystupovala vůči
tehdejšímu JZD jako vlastnice celých sdružených pozemků (původně patřících M. a
P. P.). Po roce 1989 začala žalovaná 2) ještě aktivněji působit v rámci
transformace družstva a zemědělskému podniku, který tehdy hospodařil na daných
pozemcích tyto pozemky pronajala… Soud také podotýká, že ve vztahu k těmto
pozemkům, kromě pozemků u domu čp. XY, nebylo hodnověrně zjištěno, že by v
rozhodném období žalovaná 1) vystupovala vůči příslušnému JZD jako vlastnice
podílu na těchto pozemcích a že by s ní tak příslušný zemědělský podnik
jednal“. Je též třeba vzít do úvahy to, že podle zjištění v nalézacím řízení se chovala
žalovaná 2) vůči družstvu jako vlastnice v letech 1990 a 1991, tedy v době, kdy
vydržecí doba ještě neuplynula. Naproti tomu žalovaná 1) v té době nevyvíjela
ohledně pozemků žádnou aktivitu. Ačkoliv byla až do rozhodnutí státního
notářství v roce 1982 v řízení velmi aktivní (k jednání se sice nedostavovala,
zahrnovala však státní notářství řadou podání, ne vždy srozumitelných), po
tomto rozhodnutí se odmlčela až do roku 1995.
Za tohoto stavu není úvaha odvolacího soudu o držbě a vydržení těchto pozemků
žalovanou 2) zjevně nepřiměřená; pokud by žalovaná 1) byla spoludržitelkou
pozemků i po rozhodnutí o vypořádání dědictví, dala by v této době tuto
okolnost nějak najevo; to nebylo zjištěno. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není
v rozporu s tím, co o držbě pozemků užívaných tzv. socialistickou organizací
uvedl dovolací soud v rozhodnutích uvedených výše a zejména v předchozím
rozhodnutí v této věci. Další rozhodnutí, na která dovolatelka odkazuje a která
se týkají držby v „normálních“ poměrech, na tuto věc nedopadají. Dovolatelka považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, tvrdí, že
nevyhovuje kritériím uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019,
sp. zn. 22 Cdo 1990/2018. Tak tomu není. Z rozsudku je zřejmé, kdy se žalovaná
2) ujala držby (bylo to okamžikem vyznačení doložky právní moci rozhodnutí o
vypořádání dědictví, šlo o symbolické uchopení držby), za jakých okolností k
uchopení držby došlo (bylo to po smrti její matky, jejíž dědičkou se podle
původního rozhodnutí státního notářství stala), a věc držela prostřednictvím
JZD, resp. jeho nástupců. Rozhodnutí státního notářství sice není samo o sobě
uchopovacím aktem, ale šlo-li o pozemky sdružené v JZD, bylo možno držbu
uchopit i symbolickým aktem (viz k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1824/2004, též první rozsudek Nejvyššího soudu v této
věci). Dobrou víru žalované 2), že pozemky nabyla děděním, konstatoval dovolací soud
již v předchozím rozhodnutí v této věci, a na tom není třeba nic měnit. K aplikaci § 13 o. z.:
Odvolací soud vysvětlil, proč považoval žalovanou 2) za oprávněnou držitelku a
vydržitelku pozemků užívaných JZD (viz body 37 a násl. odůvodnění); posouzení
otázky držby a vydržení neopřel o její posouzení ve věci Okresního soudu v
Jičíně sp. zn. 11 C 123/2006. Jasně uvedl, že držbu je třeba pro různé druhy
pozemků tam uvedených posuzovat rozdílně, „společný závěr pro tyto různé druhy
nemovitostí se uplatní ve vztahu k dobré víře 2) žalované, že je nabyla
děděním, nikoliv však již při posouzení otázky, zda a od kdy byla tato žalovaná
držitelkou pozemků v užívání socialistických organizací. I ve světle rozhodnutí
dovolacího soudu tak není důvod se odchylovat od závěrů, přijatých v daném
řízení soudy všech stupňů a soudu Ústavního, a tedy revidovat právní závěry,
týkající se možnosti vydržení v průběhu dědického řízení. Platí tedy, že v
poměrech obč. zák. bylo možno věc držet a vydržet vlastnické právo i ve vztahu
mezi dědici“. To je plně v souladu s tím, co dovolací soud uvedl v předchozím
rozsudku v této věci, rozpor s jeho judikaturou tak není dán. K dalším otázkám:
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že měl za to, že skutkové zjištění, že
žalovaná byla v 80. letech členkou JZD, učinil na základě shodných tvrzení
účastníků; takové tvrzení popírá. Odvolací soud však neuvedl, že by byla
členkou JZD na základě dědění po M. P., jak se snad dovolatelka domnívá;
ostatně takový způsob vzniku členství (děděním) tehdejší předpisy ani neznaly.
Samotnou skutečnost, že žalovaná 2) členkou družstva byla, sama žalovaná 1)
vázala k „dědictví po otci p. P.“, tedy ji uznávala. K hodnocení důkazů (bod F dovolání):
Již v předchozím řízení Nejvyšší soud uvedl: „V tomto případě je věc
komplikovaná tím, že v době rozhodování odvolacího soudu uplynulo od potvrzení
nabytí dědictví žalované 2) téměř 40 let; její dědické právo začala žalovaná 1)
zpochybňovat až 21 let po smrti zůstavitelky a 13 let po rozhodnutí státního
notářství (když předtím předložila závěť, která byla shledána neplatnou,
protože ji nepsala zůstavitelka); tím ovšem ztížila dokazování o nabytí držby. Tuto okolnost je třeba vzít do úvahy, a to ve prospěch držby žalované 2). Podstatné však je, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014,
publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
civilní). Již jen na okraj, nad rámec dovolacího přezkumu, se dodává, že v této věci
přicházelo do úvahy i posouzení věci podle ustanovení o mimořádném vydržení (§
1095 o. z.), a to i v případě, že držba žalované 2) by započala až v 90. letech
minulého století. K dovolání žalobce:
K účinkům zrušení pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení na práva třetích
osob:
Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené níže. Podle § 243d odst. 1 o. s. ř., věty první (ve znění do 31. 12. 2000) jestliže
dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního
stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k
dalšímu řízení. Právní vztahy někoho jiného, než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím
dotčeny (§ 243d odst. 2 o. s. ř.). Žalobce měl nabýt sporné nemovitosti na základě darovací smlouvy ze dne 13. 11. 1995, kterou uzavřel s žalovanou 2), která byla v té době deklarována na
základě rozhodnutí Státního notářství v Jičíně ze dne 30. 8. 1982, č. j. D
982/74-114, ve spojení s pravomocným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 4. 12. 1996, č. j. 17 Co 122/96-159, jako výlučná vlastnice nemovitostí
na základě rozhodnutí o vypořádání dědictví, později zrušeného v dovolacím
řízení usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1998, č. j. 21 Cdo 408/98-255. Dne 19. 2. 1996 byl Katastrálnímu úřadu v Jičíně doručen návrh na vklad
vlastnického práva žalobce dle této darovací smlouvy. Vklad vlastnického práva
žalobce byl zapsán dne 1. 4. 1997 s právními účinky vkladu k 19. 2. 1996.
Jde tedy o účinky zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 1996, na jeho vlastnické právo. K tomu již soud prvního stupně uvedl: „Dále použití tohoto ustanovení na tuto
situaci nedopadá, protože jak vyplývá z rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 4. 12. 1996, č. j. 17 Co 122/96-159, který neodmítl odvolání
žalované 1) z 11. 9. 1995 proti rozhodnutí Státního notářství v Jičíně z 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114, v době, kdy žalovaná 2) darovala žalobci předmětné
nemovitosti, nebylo rozhodnutí Státního notářství v Jičíně z 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114, v právní moci a žalovaná 2) byla vlastnicí převáděných
nemovitostí (kromě části p. p. č. XY a XY) na základě jiných právních titulů
(dědictví po P. P. a vydržení vlastnického práva)“. V této věci byl podán návrh na vklad darovací smlouvy 19. 2. 1996 a k tomuto
dni také nastaly účinky vkladu; rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 17 Co 122/96-159, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Státního notářství v
Jičíně ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114, bylo vydáno až 4. 12. 1996. V
době, kdy žalobce (resp. jeho zástupce) podal návrh na vklad práva do katastru
nemovitostí, a tudíž ke dni, kdy mělo vlastnické právo být nabyto, tu ještě
nebylo pravomocné rozhodnutí, o které se jeho vlastnické právo mohlo opírat. Proto nemůže být tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu dán. K vydržení lesních pozemků:
V této části není rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s právním názorem
vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo
994/2021 (který se týkal této věci). Dovolací soud v tomto rozhodnutí
nevyloučil držbu a vydržení lesních pozemků, jen zpochybnil aplikaci § 13 o. z. a žádal zdůvodnění rozhodnutí o vydržení lesních pozemků. K lesním pozemkům (tedy pozemkům p. p. č. XY a XY, včetně pozemku původně
označeného XY – vše v katastrálním území XY, obec XY) odvolací soud uvedl, „že
ve světle rozhodnutí dovolacího soudu neobstojí závěr, že 2) žalovaná byla
vlastnicí 1/2 podílu již na základě výsledku dědického řízení, týkajícího se
pozůstalosti po jejím otci a že tudíž úvahy okresního soudu o tom, že se 2)
žalovaná nechopila držby (míněno zřejmě další id. ? pozemků), jsou tak již ze
své podstaty chybné. Neobstojí ani (předchozí) názor odvolacího soudu o
neopodstatněnosti odlišného přístupu při právním hodnocení zjištěného
skutkového stavu ve vztahu k pozemkům tzv. polním a tzv. lesním. Dovolací soud
uvedl, že pokud je někdo držitelem ideální poloviny věci, ještě to neznamená,
že se musí nutně chopit držby i druhé ideální poloviny, resp. že se této držby
nemůže chopit někdo jiný. Ve vztahu k rozdílu držby pozemku, ke kterému měla
tzv. socialistická organizace právo užívání, resp. ke kterému svědčilo
jednotnému zemědělskému družstvu právo užívání sdružených pozemků, dovolací
soud nepřisvědčil odvolacímu soudu v jeho závěru o totožnosti právního režimu
držby s tím, že předmětem řízení je určení vlastnického práva ke dvěma druhům
pozemků s různým právním režimem“. To je sice správné konstatování, nicméně neúplné.
Dovolací soud v předchozím rozhodnutí neakceptoval závěry odvolacího soudu
ohledně vydržení těchto pozemků, opřený zejména o § 13 o. z., nicméně uvedl i
okolnosti možnému vydržení nasvědčující; vzhledem k přezkumné povaze dovolacího
řízení však nemohl učinit vlastní závěr, ostatně i proto, že šlo o hodnocení
důkazů, které se v dovolacím řízení neprovádí. Dovolací soud, jak již bylo
uvedeno výše, konstatoval: „K posouzení, zda uběhla vydržecí doba, je podle
judikatury, na kterou dovolatelka odkazuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018), nutné vždy zjistit, zda a kdy se
držitel ujal držby. Jde-li o držbu nemovitostí v užívání tzv. socialistické
organizace, pak je třeba přihlédnout ke zvláštnostem, vyvolaným povahou tohoto
užívání. V tomto případě je věc komplikovaná tím, že v době rozhodování
odvolacího soudu uplynulo od potvrzení nabytí dědictví žalované 2) téměř 40
let; její dědické právo začala žalovaná 1) zpochybňovat až 21 let po smrti
zůstavitelky a 13 let po rozhodnutí státního notářství (když předtím předložila
závěť, která byla shledána neplatnou, protože ji nepsala zůstavitelka); tím
ovšem ztížila dokazování o nabytí držby. Tuto okolnost je třeba vzít do úvahy,
a to ve prospěch držby žalované 2). I když obecně platí, že samotné rozhodnutí
státního notářství o potvrzení nabytí dědictví nezakládá držbu pozemku, v
případě, že od takového rozhodnutí uplynula již celá řada let, je na tom, kdo
popírá, že věci se neudály obvyklým (očekávaným) způsobem, aby to prokázal (k
tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo
1400/2004). Lze přitom očekávat, že při obvyklém běhu věci se dědic, kterému je
nabytí dědictví potvrzeno, ujme držby pozůstalosti (která je věcí hromadnou),
je-li to možné“. Není to tedy tak, že by dovolací soud možnost vydržení zcela
popřel. Jde tedy o posouzení, zda tu byly okolnosti umožňující učinit závěr o
držbě žalované 2). Dovolatel též odkazuje na listiny, které byly provedeny k důkazu (zápis ze dne
22. 7. 1993 sepsaný mezi M. N. a Lesy České republiky, s. p., o předání lesních
pozemků, které se navracejí původním vlastníkům, a dopis Východočeských
státních lesů, lesní závod, ze dne 14. 3. 1991 adresovaný M. N., který
prokazuje, že paní M. N. požádala jako výlučný vlastník dotčených lesních
pozemků o jejich navrácení; dovolací soud poznamenává, že to vyplývá i ze
skutkového zjištění soudu prvního stupně uvedeného pod bodem 50 odůvodnění jeho
rozhodnutí. Dovolatel tvrdí, že jde o důkazy toho, že její vlastnictví bylo
uznáváno i organizací hospodařící s lesy (tím se implicitně poukazuje na to, že
uvedená organizace byla detentorem, zastupujícím v držbě tuto žalovanou). Tyto skutečnosti odvolací soud pominul. Za této situace je jeho rozhodnutí
předčasné a tudíž nesprávné; dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.,
je tak dán i v této části. Konečně žalobce odkazuje na nesrovnalosti ve výroku napadeného rozsudku vzniklé
tím, že v průběhu odvolacího řízení došlo k pozemkovým úpravám a tím i k jinému
označení lesních pozemků.
Jde tu v podstatě o skutkovou námitku, v zásadě
nepřípustnou v dovolacím řízení, žalobce ji však bude moci uplatnit v dalším
řízení. Přípustnost dovolání žalobce nemůže založit „právní otázka, zda v případě, kdy
je převodce vlastníkem pouze spoluvlastnického podílu na nemovitosti, a v
převodní smlouvě (zde darovací smlouvě) je uvedeno, že předmětem převodu je
celá nemovitost, dochází k převodu vlastnického práva ke spoluvlastnickému
podílu na dané nemovitosti, jehož je převodcem vlastníkem“. Na takto položené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, odvolací soud
ji neřešil. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně
přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost,
že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž
posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací
důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, a řada dalších
rozhodnutí Nejvyššího soudu). I když je pozůstalost věcí hromadnou, není věc hromadná předmětem držby a
vydržení; pozůstalost nelze vydržet (viz Randa, A., Šikl, H.: Držba dle
rakouského práva v pořádku systematickém. Praha 1890, s. 13, reprint Wolters
Kluwer 2008, s. 79, 99). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014, na který dovolatel odkazuje, se držby ani vydržení
pozůstalosti ani vydržení věci hromadné netýká, a tudíž tvrzený rozpor nemůže
být dán. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce je částečně důvodné. Proto nezbylo,
než rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním žalobce a v
souvisejících nákladových výrocích zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí o věci (srovnej § 243g
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu