Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, 8. pěšího pluku 2380, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2017, č. j. 22 A 17/2017-15, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2017, č. j. 4 As 63/2017-39, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Usnesením ze dne 29. 8. 2016, č. j. MUFO 27204/2016, rozhodl vedoucí odboru regionálního rozvoje a stavebního úřadu Městského úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí o stěžovatelčině námitce podjatosti tak, že referentka téhož odboru Ing. B. V. není vyloučena z dalších úkonů spojených s řízením vedeným pod sp. zn. MUFO_S 3909/2015. Odvolání stěžovatelky zamítl Krajský úřad Moravskoslezského kraje rozhodnutím ze dne 24. 11. 2016, č. j. MSK 124683/2016.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 3. 2017, č. j. 22 A 17/2017-15, odmítl stěžovatelčinu žalobu jako nepřípustnou; Nejvyšší správní soud následně zamítl její kasační stížnost rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. 4 As 63/2017-39. Správní soudy se shodly na závěru, že správní rozhodnutí o námitce podjatosti spadá mezi tzv. kompetenční výluky podle § 70 písm. c) ve spojení s § 68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, neboť se jím pouze upravuje vedení řízení.
Proti usnesení krajského soudu a rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 1. 8. 2017 a navrhuje jejich zrušení. V postupu obecných soudu spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť jí měl být odepřen přístup k soudu. Ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; tyto prostředky jsou konkretizovány v § 72 odst. 3 téhož zákona.
Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. pokud byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000
(N 111/19 SbNU 79)].
Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, která vycházejí z negativního rozhodnutí o stěžovatelčině námitce podjatosti úřední osoby, které bylo vydáno ve správním řízení - doposud pravomocně neskončeném. Pokud snad správní orgány při posouzení námitky podjatosti pochybily, mají možnost tuto vadu napravit v dalším průběhu řízení; Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do práva na spravedlivý proces (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí ve věci samé, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1353/09
). Nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o námitce podjatosti úřední osoby představuje kompetenční výluku ze soudního přezkumu podle § 70 písm. c) soudního řádu správního. Až po rozhodnutí ve věci samé lze v žalobě proti meritornímu výroku námitky tohoto rázu uplatnit (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Afs 20/2003-23, č. 114/2004 Sb. NSS).
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2017
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj