Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele D. Z., zastoupeného Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem, sídlem Karla Engliše 3221/2, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 č. j. 7 Tdo 327/2025-814, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2024 sp. zn. 8 To 89/2024, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2024 č. j. 74 T 4 /2024-680, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyšší státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a A. A. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 36 a 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel byl trestně stíhán za to, že zasadil nožem do hrudníku v oblasti srdce bodnou ránou muže - poškozeného, kterého viděl se svou manželkou. Nebýt vysoce specializované kardiologické péče, tato bodná rána by u poškozeného vedla ke smrti. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci a soud mu rovněž uložil ochranné léčení v ambulantní formě. Konečně soud rozhodl o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody.
3. Následné odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud posléze odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť dovolací námitky stěžovatele nebyly opodstatněné. Soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu na základě dokazování provedeném v dostatečném rozsahu dovodily průběh skutkového děje, vycházely mimo jiné ze svědecké výpovědi poškozeného, z výpovědi manželky stěžovatele a také ze znaleckého posudku a výpovědi znalce, jakož i z dalších listinných důkazů.
Podstatné také bylo, že stěžovatel se částečně ze spáchání uvedené trestné činnosti usvědčil vlastní výpovědí, neboť samotné napadení poškozeného přiznal. Nejvyšší soud, tedy mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, žádný zjevný rozpor v dané věci neshledal. Neztotožnil se ani s tím, že by znalecký posudek, z něhož obecné soudy nižších stupňů vycházely, byl nepoužitelný z důvodu nedostatečné kvalifikace znalce. Podle Nejvyššího soudu znalec oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, je odborně způsobilý vyjadřovat se k mechanismu vzniku poranění, do čehož spadají také otázky způsobu útoku a techniky k němu užité.
Nejvyšší soud tak zcela souhlasil se závěrem soudů nižších stupňů, že zkoumání mechanismu vzniku zranění v dané věci náleží do odbornosti znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a proto soudy postupovaly správně, pokud k těmto otázkám zamítly návrh stěžovatele na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika. Podle Nejvyššího soudu byl dostatečně prokázán i úmysl stěžovatele usmrtit poškozeného, neboť jej větší silou bodl do hrudníku nožem o délce čepele 12 cm, a to do oblasti srdce, čímž mu způsobil vážná poranění, která by bez provedení akutní operace srdce a bez poskytnutí další nezbytné péče vedla k úmrtí poškozeného.
Vzhledem k takto vedenému útoku nelze podle Nejvyššího soudu pochybovat o tom, že stěžovatel musel být srozuměn s tím, že poškozenému může popsaným jednáním způsobit smrt, přičemž neexistuje žádná konkrétní okolnost, která by v jeho mysli mohla vzniku zmíněného následku zabránit. Stěžovatel tak podle Nejvyššího soudu jednal minimálně v nepřímém úmyslu, kdy byl srozuměn s tím, že svým jednáním může poškozeného usmrtit.
4. Stěžovatel odkazuje v prvé řadě na nález ze dne 15. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 368/15 (N 32/80 SbNU 411) a uvádí, že pro vydání odsuzujícího rozsudku je nutné důkladné zjištění skutkového stavu spojené s povinností orgánů činných v trestním řízení ověřit spolehlivost všech klíčových důkazů. Takto ovšem obecné soudy ve věci stěžovatele nepostupovaly, neboť vůbec nepřihlédly ke stěžovatelem předkládanému znaleckém posudku znalce z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky. Ve svém důsledku tak ze strany obecných soudů šlo o opomenutý důkaz. Přitom podle znaleckého posudku mohlo dojít ke vzniku zranění jiným způsobem, který je v rozporu s tvrzením obžaloby. Za daného stavu obecné soudy stěžovatele nesprávně odsoudily za pokus vraždy, neboť přetrvávají pochybnosti o některých znacích skutkové podstaty, konkrétně o úmyslu stěžovatele usmrtit poškozeného, které musí být vyloženy ve prospěch stěžovatele. I v ústavní stížnosti stěžovatel setrvává na stanovisku, že znalec z odvětví soudního lékařství není odborně způsobilý k tomu, aby posoudil okolnosti, při kterých došlo k poranění poškozeného stěžovatelem. O tom, že poškozený ve skutečnosti na nůž držený stěžovatelem padl, hovořil nejen sám poškozený, ale také manželka stěžovatele. S touto okolností se obecné soudy nevypořádaly. Dále stěžovatel upozorňuje na to, že podle znaleckého posudku, který byl v řízení na stěžovatele vypracován, stěžovatel neinklinuje k agresivnímu jednání, byť se celá situace odehrála v afektu, neboť stěžovatel měl strach o život své manželky.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci nedošlo.
7. Stěžovatel v podstatě jen opakuje argumenty, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi náležitě vypořádaly. Blanketní tvrzení stěžovatele, že v jeho věci nebyl zjištěn spolehlivě skutkový stav a nebyly správně zhodnoceny klíčové důkazy, není přiléhavé. Obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, proč považovaly za nadbytečné provádět stěžovatelem navrhovaný znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky, který se zabýval - zjednodušeně řečeno - možností, že sám poškozený na nůž držený stěžovatelem nešťastnou náhodu padl, a tím si bez aktivního přičinění stěžovatele bodné zranění způsobil.
Nejde o opomenutý důkaz. V napadených rozhodnutích je v této souvislosti uvedeno, že poškozený skutečně zavrávoral, neboť jej stěžovatel zezadu, tedy nepřipraveného, nejprve fyzicky napadl. Nicméně obecné soudy vysvětlily, že tímto zavrávoráním si nemohl v žádném případě způsobit bodné zranění, které utrpěl (bodná rána nožem, který pronik až do srdce). Naopak k tomu bylo nutné aktivní značně silové jednání stěžovatele, přičemž s ohledem na způsob, jakým útok provedl, stěžovatel musel být minimálně srozuměn s tím, že poškozenému může způsobit smrt.
Proto je ve věci stěžovatele naplněn znak skutkové podstaty úmyslu poškozeného usmrtit.
8. Obecné soudy také vysvětlily, že znalec z oboru zdravotnictví je způsobilým minimálně k tomu, aby posoudil, jakým způsobem vnější předměty pronikají tělesnou tkání a jakou sílu je k takovému proniknutí nutno vyvinout. Orgány činné v trestním řízení navíc nezjistily, že by stěžovatel měl jakýkoliv důvod se za zjištěných skutkových okolností obávat o život nebo zdraví své manželky. Proto neobstojí ani jeho tvrzení, že poškozeného z toho důvodu napadl v afektu. Navíc v napadených rozhodnutích je popsána komplikovaná osobnost stěžovatele, která částečně jeho jednání vysvětluje.
9. Rozhodnutí obecných soudů jsou pečlivě odůvodněna a s pravidlem in dubio pro reo nekolidují. Její uplatnění je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla v pochybnostech ve prospěch, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Uvedené nastalo ve věci stěžovatele, který byl na základě dostatečně a logicky odůvodněného rozhodnutí shledán vinným předmětnými trestnými činy. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu