USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovolání obviněného D. Z. podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 8 To 89/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 T 4/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. Z. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2024, č. j. 74 T 4/2024-680, byl obviněný D. Z. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to nože, který soud ve svém výroku podrobně popsal. Podle § 99 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku soud obviněnému uložil ochranné léčení protitoxikomanické, protialkoholní a psychiatrické v ambulantní formě výkonu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 10. 11. 2023 kolem 22:15 hod. v Praze XY, XY XY, poté, co viděl svou manželku E. Z., jak stojí venku před domem u dětského hřiště opřená zády o plot, a pro něj neznámý muž, poškozený A. G., stál v její těsné blízkosti, čelem proti ní, kdy se rukou opíral o plot vedle ní, tak, aniž by jeho manželka byla poškozeným jakkoli ohrožována, přišel k nim a ihned napadl poškozeného tak, že jej zezadu levou rukou chytil za pravé rameno, otočil jej k sobě a tzv. jakutským nožem o velikosti 25 cm s dřevěnou střenkou a čepelí o délce 12 cm, který držel v pravé ruce, poškozeného velkou silou bodl do hrudníku, konkrétně s vbodem v nadbřišku (pod mečovým výběžkem hrudní kosti) délky asi 5 cm pronikající osrdečníkem do pravé srdeční komory, kdy v důsledku došlo ke krvácení a proniknutí vzduchu do osrdečníkového vaku, a v případě, že by mu nebyla poskytnuta včasná lékařská pomoc, na níž se obviněný bezprostředně po činu také podílel, a následně vysoce specializovaná kardiochirurgická péče spočívající v emergentní operaci srdce, zranění by vedlo ke smrti poškozeného, přičemž při takto vedeném způsobu útoku na poškozeného s ohledem na charakter útočného nástroje, intenzitu útoku a to, že útok směřoval do oblasti hrudníku, tedy do místa, kde se nacházejí životně důležité orgány, obviněný věděl, že poškozenému může způsobit smrt a přesto uvedeným způsobem jednal.
3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2024, č. j. 8 To
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný D. Z. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť vyslovil názor, že se rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, dostala do zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů, dále jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný úvodem vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů pochybily, když provedené důkazy nehodnotily pečlivě a řádně ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž zejména poukázal na rozpornost znaleckého posudku MUDr. Jiřího Hladíka s obsahem svědeckých výpovědí poškozeného i svědkyně E. Z. a taktéž na rozpor s vlastní výpovědí. Zmíněný nesoulad přitom spočíval ve skutečnostech, zásadních pro naplnění znaků předmětného trestného činu, tedy v otázkách aktivního bodnutí ze strany obviněného, užité síly útoku a úmyslu usmrtit poškozeného. Pokud za nastíněné situace soudy vycházely toliko ze vzpomínaného znaleckého posudku a nezohlednily jmenované svědecké výpovědi, pak dle názoru dovolatele vznikl zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů rozhodnými pro naplnění znaků trestného činu. Z výše uvedeného dovodil, že soudy v posuzované věci porušily zásadu in dubio pro reo, neboť při existenci objektivních pochybností o skutkovém stavu vycházely z verze pro obviněného nepříznivější.
6. Dále brojil proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vypracovanému znalcem MUDr. Jiřím Hladíkem, přičemž komplexně zpochybnil odbornost znalce z oboru zdravotnictví pro posouzení pohybového děje bezprostředně předcházejícího zranění poškozeného a pro stanovení bodné síly nutné ke vzniku předmětného zranění. Taktéž obviněný zmíněnému znalci vytkl, že se ve svém znaleckém posudku vůbec nezaobíral přípustností verze skutkového děje, jak ji shodně popsali poškozený, svědkyně E. Z. i sám obviněný. Dle názoru dovolatele tak soudy založily svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení znaků trestného činu v předmětné věci na procesně nepoužitelném důkazu, když ze znaleckého posudku MUDr. Jiřího Hladíka vycházely i v otázkách nespadajících do znaleckého oboru tohoto odborníka.
7. Obviněný rovněž kritizoval zamítnutí důkazních návrhů obhajoby ze strany soudů, přičemž jednak se domáhal provedení výslechu poškozeného během hlavního líčení, dále pak požadoval znalecké zkoumání pohybové situace při vychýlení těla poškozeného i zkoumání síly potřebné ke vzniku utrpěného zranění, a to znalcem z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika. Upozornil přitom na fakt, že odvolací soud dokonce odmítl provést znalecký posudek zpracovaný pro obhajobu znalcem z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, prof. PhDr. Jiřím Strausem, DrSc. Z výše popsaného dovodil obviněný, že ve vztahu k podstatným skutkovým zjištěním ve věci nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a navíc popsaný postup soudů vedl k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces. Zdůraznil, že znalecké závěry uvedeného znalce z oboru kriminalistika vyvrací závěry znalce MUDr. Jiřího Hladíka, a tedy i skutková zjištění nalézacího soudu, neboť prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc. dospěl ve svém znaleckém posudku k závěru, že k vzniklému poranění poškozeného postačovala malá síla a pohybový mechanismus, v jehož důsledku došlo ke vzniku zranění, je reálně možný.
8. V neposlední řadě obviněný podotkl, že odvolací soud ve svém usnesení nesprávně popsal oblečení, jež měl na sobě poškozený v době činu a předpokládal další skutečnosti, které nebyly předmětem dokazování. Dovolatel tak nabyl dojmu, že se soudy dopustily deformace důkazů, v jejich postupu lze detekovat libovůli a zanedbaly své povinnosti ve vztahu k řádnému dokazování. Z hlediska subjektivní stránky předmětného trestného činu obviněný namítal nedostatečně prokázaný úmysl usmrtit poškozeného, neboť trval na tom, že proti poškozenému nožem aktivně neútočil, tedy nemůže existovat ani jakákoliv intenzita útoku nožem vůči tělu poškozeného. Dále poukázal na vlastní snahu po předmětném činu poškozeného zachránit, kam spadá též přivolání záchranné služby. Dovolatel z výše uvedeného dovodil porušení zásady nullum crimen sine lege ze strany soudů obou stupňů, když předmětný skutek nedůvodně kvalifikovaly jako pokus trestného činu vraždy.
9. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a tomuto věc vrátil podle § 265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že obviněný v dovolání primárně napadal provedené dokazování ze strany soudů a takto dosažená skutková zjištění. Nesouhlasil přitom s námitkami dovolatele o chybném hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu, ani s nelogičností dosažených skutkových zjištění. Naopak v tomto směru vyjádřil přesvědčení, že došlo k hodnověrnému vyvrácení obhajoby obviněného a v podrobnostech odkázal na rozsudek soudu prvního stupně. Zavrhl též tvrzení dovolatele o rozpornosti znaleckého posudku MUDr. Jiřího Hladíka s obsahem svědeckých výpovědí poškozeného i svědkyně E. Z. a akcentoval, že zmíněné důkazy, společně s důkazy listinnými, jednoznačně usvědčují obviněného z předmětného trestného činu. Z nastíněných skutečností posléze dovodil souladnost obsahu provedených důkazů a skutkových zjištění rozhodných pro naplnění znaků trestného činu.
11. Státní zástupce taktéž odmítl výhrady vůči znaleckému posudku MUDr. Jiřího Hladíka, neboť dospěl k názoru, že v něm zpracované otázky plně spadají do odbornosti výše jmenovaného znalce. Naopak důkazní návrhy obhajoby, včetně znaleckého posudku z odvětví forenzní biomechaniky, označil za nadbytečné. Připomněl přitom, že soudy obou stupňů o vznesených důkazních návrzích řádně rozhodly a důkladně svá rozhodnutí odůvodnily, tudíž nemohlo dojít k opomenutí vzpomínaných důkazů. V neposlední řadě konstatoval, že zjištěný skutkový stav soudy rovněž přiléhavě právně kvalifikovaly, když bez důvodných pochybností prokázaly úmysl obviněného ve vztahu k usmrcení poškozeného. Podotkl však, že dovolatelem vznesené námitky prakticky vůbec nesměřovaly vůči právnímu posouzení skutku, či jinému hmotněprávnímu posouzení v předmětné věci, nýbrž toliko napadaly skutková zjištění soudů, což však neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
12. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Obviněný svou dovolací argumentaci primárně vystavěl na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn nalézacím soudem, když popíral podstatné části skutku, pro nějž byl odsouzen. Především namítal, že poškozeného nebodl nožem, nýbrž jeho zranění vzniklo v důsledku nehody, kdy poškozený upadl na čepel nože, který držel obviněný. Dále též rozporoval intenzitu útoku nožem, když brojil proti zjištění soudu, že poškozeného bodl velkou silou. Kritizoval přitom hodnocení důkazů, neboť namítal, že obsah svědeckých výpovědí poškozeného i svědkyně E. Z. je v rozporu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu. S uvedeným názorem obviněného však nelze souhlasit. Výše zmíněné svědecké výpovědi skutkovým zjištěním soudu v nejmenším neodporují, nýbrž toliko nepředstavují zdroj veškerých zjištění, k nimž soud prvního stupně dospěl. Ani jeden z výše uvedených svědků nevyloučil aktivní útok nožem ze strany obviněného vůči poškozenému. Svědkyně E. Z. pouze uvedla, že jej neviděla, zatímco poškozený připustil, že k němu dojít nemuselo, avšak ani jeden z nich nepotvrdil verzi dovolatele. Skutková zjištění soudu se tedy rozcházejí výhradně s výpovědí obviněného, kterou vyvrátil znalecký posudek MUDr. Jiřího Hladíka.
17. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je přitom dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo.
18. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají zčásti o svědecké výpovědi poškozeného a svědkyně E. Z., dále o znalecký posudek MUDr. Jiřího Hladíka i výpověď tohoto znalce a další, především listinné důkazy, včetně lékařských zpráv. Obviněný se navíc částečně usvědčil i vlastní výpovědí, když přiznal napadení poškozeného, byť bez aktivního útoku nožem. Městský soud se v odůvodnění svého rozsudku důkladně vypořádal s obhajobou obviněného (viz odstavce 47. až 51. odůvodnění jeho rozsudku), čemuž nelze nic vytknout. Nalézací soud, plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vyhodnotil výpovědi výše jmenovaných svědků i znalecký posudek a výpověď znalce MUDr. Jiřího Hladíka jako věrohodné, a naopak ve výpovědi obviněného shledal rozpory, pročež dospěl k závěru, že obhajoba obviněného byla tímto způsobem vyvrácena.
19. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud nedetekoval v hodnocení důkazů ze strany soudů ani žádné znaky libovůle či svévole, což namítal obviněný, nýbrž dospěl k názoru, že úvahy soudů plně odpovídají zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje. Toliko na okraj považuje dovolací soud za vhodné zmínit, že odvolací soud zcela správně popsal i oblečení poškozeného, přičemž předmětnou bundu „Old Navy“ poškozený vydal orgánům činným v trestním řízení, zatímco svetr byl zničen v rámci poskytování lékařské pomoci po útoku (viz protokol o vydání věci na č. l.
145). Nazývání zmíněné bundy kabátem ze strany poškozeného přitom zcela postrádá na významu, ani nemluvě o skutečnosti, že poškozený nehovoří česky. Rozhodně ze vzpomínané skutečnosti nelze dovozovat jakoukoliv deformaci důkazů soudy, což činí dovolatel.
20. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného, že soudy založily svá skutková zjištění na procesně nepoužitelném důkazu, konkrétně na znaleckém posudku MUDr. Jiřího Hladíka, který v rámci své odbornosti nemohl hodnotit sílu potřebnou ke vzniku zranění poškozeného ani otázky pohybového děje, který předcházel vzniku poranění. V nastíněné věci se však dovolací soud neztotožnil s argumentací obviněného, a naopak potvrzuje stanovisko soudů nižších stupňů, že znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, je odborně způsobilý vyjadřovat se k mechanismu vzniku poranění, do čehož spadají též otázky způsobu útoku a síly k němu užité. Nelze přehlížet, že právě znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, může, díky svým medicínským znalostem, lépe hodnotit hustotu a prostupnost jednotlivých tkání a s větší mírou přesnosti tak dospět k nezbytné síle potřebné pro vznik konkrétních zranění v určité oblasti lidského těla. Ostatně intenzita útoku a míra vnější aktivity cizí osoby pro vznik zranění představují neoddělitelnou součást mechanismu vzniku utrpěných zranění (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. 6 Tdo 705/2021), což je bezesporu problematika spadající do odbornosti znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1283/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 800/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 7 Tdo 356/2024). Lze tedy uzavřít, že znalecký posudek MUDr. Jiřího Hladíka v žádné své části a v žádném směru nepředstavoval procesně nepoužitelný důkaz, tudíž soudy nepochybily, když i na jeho závěrech založily svá skutková zjištění. Totéž pak platí o výpovědi vzpomínaného znalce.
21. Pokud jde o obviněným tvrzené nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, je namístě připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
22. Obviněný v podaném dovolání namítal, že nalézací soud nedůvodně zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování zpracováním znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, a též na výslech poškozeného v hlavním líčení. Dále pak kritizoval, že odvolací soud neprovedl ani znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, vypracovaným pro obhajobu prof. PhDr. Jiřím Strausem, DrSc. V tomto směru musí Nejvyšší soud konstatovat, že nalézací soud ve svém rozsudku řádně odůvodnil, proč zmíněné důkazní návrhy zamítl (viz odstavce 60.
až 63. jeho odůvodnění). Další výslech poškozeného vyhodnotil soud jako nadbytečný, když upozornil na nedostupnost poškozeného, který se v dané době nacházel mimo území České republiky a jeho zdravotní stav mu neumožňuje do ČR přijet (viz. odstavec 61 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) Současně soud akcentoval, že se souhlasem obviněného i státního zástupce (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 622 až 623) došlo v hlavním líčení k přečtení protokolu o výpovědi poškozeného v přípravném řízení podle § 211 odst. 1 tr.
ř. Městský soud se tak již seznámil s výpovědí poškozeného, o jejíž úplnosti a podrobnosti neměl pochyb. Vůči uvedenému postupu nemá ani dovolací soud žádných výhrad.
23. Nalézací soud rovněž dospěl k závěru o nadbytečnosti zpracování znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika (viz odstavce 60. a 63. jeho rozsudku), přičemž s tímto závěrem se ztotožnil též odvolací soud, když zamítl návrh na doplnění dokazování výslechem znalce, prof. PhDr. Jiřím Strause, DrSc. (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 756 a odstavec 8. jeho usnesení). Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že zkoumání mechanismu vzniku zranění, jak již bylo uvedeno výše, náleží do odbornosti znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, tudíž ve vztahu k této problematice soudy zamítly důkazní návrh na zpracování a provedení znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, zcela důvodně. Na otázku průběhu pohybového děje, který předcházel vzniku poranění poškozeného, by se naopak mohla vztahovat kompetence znalce z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, avšak v tomto směru dospěl soud ke skutkovým zjištěním na základě výpovědí svědků i samotného obviněného, když způsob pohybu a ztráta rovnováhy poškozeného ve své podstatě vůbec nepředstavovaly sporné body, neboť z výpovědí svědků i obviněného vyplynulo, že ke ztrátě rovnováhy a mírnému předklonu poškozeného došlo, avšak nikoliv k jeho celkovému zhroucení tak, že by obviněného povalil. Další podrobnosti ve vztahu k průběhu a možným scénářům pohybového děje již nepředstavovaly skutečnosti podstatné pro rozhodnutí v předmětné věci, neboť soud posléze potřeboval určit, zda mohlo popsaným způsobem dojít ke vzniku zranění poškozeného, leč tato odborná otázka již spadá do kompetence znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. I důkazní návrhy na zpracování a provedení znaleckého posudku znalcem z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, tak soudy důvodně a logicky zamítly jako nadbytečné.
24. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nedošlo k nedůvodnému opomenutí navrhovaných podstatných důkazů.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
25. Dovolatel též namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když trval na absenci vlastního úmyslu usmrtit poškozeného. Ovšem dlužno dodat, že část argumentace obviněného, která se opírá o jiný skutkový stav, než je ten, z nějž vycházely soudy obou stupňů, striktně vybočuje z mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak správně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Jen se značnou mírou tolerance tak lze část dovolatelovy argumentace, stran absence naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, vztáhnout ke skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně v předmětné věci, a tudíž ji podřadit pod vzpomínaný dovolací důvod, nicméně přesto nemůže Nejvyšší soud těmto námitkám přiznat relevanci. Zejména nalézací soud se naplněním subjektivní stránky ze strany obviněného důkladně zabýval a jeho závěrům není možno nic vytknout (viz odstavce 57. až 58. jeho rozsudku).
26. Obviněný dle zjištění nalézacího soudu napadl poškozeného tak, že jej větší silou bodl do hrudníku nožem o délce čepele dvanáct centimetrů, a to do oblasti srdce, čímž mu způsobil velmi vážná poranění, která by, bez provedení akutní operace srdce a poskytnutí další nezbytné péče, vedla k úmrtí poškozeného. Vzhledem ke zvolenému nástroji, tedy dlouhému a velmi ostrému noži, způsobu útoku vedenému do oblasti hrudníku, kde se nacházejí životně důležité orgány včetně zasaženého srdce, navíc za použití větší síly, nelze pochybovat o tom, že obviněný musel být srozuměn s tím, že poškozenému může popsaným jednáním způsobit smrt, přičemž neexistuje žádná konkrétní okolnost, která by v jeho mysli měla vzniku zmíněného následku zabránit. Obviněný tedy musel jednat (nejméně) v nepřímém úmyslu poškozeného usmrtit, když věděl, že takový následek svým jednáním může způsobit a pro případ jeho vzniku s ním byl srozuměn ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
27. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že po činu obviněný od svého úmyslu upustil a snažil se poškozenému poskytnout pomoc, včetně přivolání záchranné služby, jak ve svém dovolání opakovaně připomíná. Obviněný totiž již učinil vše, co si z jeho strany vyžadovalo dokonání trestného činu, tedy jednalo se o tzv. pokus ukončený a odstranit nebezpečí vzniklé chráněnému zájmu posléze nebylo v silách obviněného. Pouze dílem náhody, především vlivem konkrétního způsobu zásahu srdce, nedošlo k usmrcení poškozeného, tudíž nelze hovořit o dobrovolném upuštění od dokonání trestného činu ze strany obviněného a nemohlo dojít ani k zániku trestnosti pokusu podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1364/2018). Zmíněné skutečnosti mohl vzít soud v potaz toliko při ukládání trestu, což v daném případě i učinil.
V. Závěr
28. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zčásti podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h), nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného D. Z. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu