Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Vojtěcha Chaloupky, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem Thámova 402/4, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016 č. j. 20 Cdo 1731/2016-837, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015 č. j. 54 Co 256/2015-767 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2014 č. j. 19 C 574/2003-644, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. Dovolací soud v prvé řadě uvedl, že stěžovatel nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu vztahujícími se k rozsahu a intenzitě porušování dobrých mravů ze strany jeho manželky a následně usuzuje na nesprávné právní hodnocení věci. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1373/2000). Stěžovatelem vytýkané vadné hodnocení důkazů či chybné skutkové závěry nesprávným právním posouzením nejsou a stěžovatel tak uplatňuje nepřípustný dovolací důvod.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti, netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdyby napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl.
ÚS 85/06 ). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost v podstatě představuje polemiku se závěry civilních soudů, které ve všech napadených rozhodnutích zřetelně specifikovaly a průkazně vysvětlily důvody pro jejich přijetí. Z tohoto pohledu se argumentace stěžovatele nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatel posouzení věci ze strany soudů v určitém smyslu ignoruje. O tom koneckonců vypovídá jeho argumentace, která opakuje důvody jím uváděné v předcházejícím průběhu řízení ve věci. S těmito důvody se Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze v odůvodněních napadených rozsudků důsledně a podrobně vypořádaly, když uvedly a vysvětlily důvody (ne)přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem od 9. 8. 1990, a to zejména důvodu, pro který nedošlo k obnovení vlastnického práva stěžovatele. Argumentace stěžovatele se proto věcně míjí s důvody rozhodnutí a s právním posouzením věci, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutím.
Ústavní soud připomíná, že již Obvodní soud pro Prahu 4 v napadeném rozsudku dospěl po podrobném dokazování a důkladném právním posouzení k závěru, že stěžovatelem připomínaná smlouva o vrácení daru (tj. předmětných nemovitostí) ze dne 27. 10. 1994 nepředstavuje právní titul pro nabytí vlastnického práva stěžovatele, neboť tím může být pouze jednostranný právní úkon stěžovatele. Ačkoliv stěžovatel podle § 630 o. z. o vrácení daru požádal, k obnovení jeho vlastnického práva nedošlo, když nebyly naplněny podmínky pro vrácení daru, neboť manželka stěžovatele se k němu a k členům jeho rodiny nechovala tak, že by tím hrubě porušila dobré mravy.
Městský soud v Praze pak souzenou věc zevrubně posoudil, poukázal na účel excindační žaloby podle § 267 o. s. ř., konstatoval nedůvodnost stěžovatelova odvolání a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ústavní soud konstatuje, že argumentace a závěry, na jejichž základě odvolací soud potvrdil věcnou i procesní správnost rozhodnutí prvostupňového soudu, vypovídají o přiléhavém právním posouzení souzené věci.
Ústavnímu soudu dále nezbývá, než připomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Výlučně dovolacímu soudu přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mimo jiné, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14 ). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a
IV. ÚS 3416/14 ).
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu