Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Bílé, zastoupené JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 1932/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2024 č. j. 21 Cdo 3051/2023-130 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. května 2023 č. j. 16 Co 26/2023-105, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Jaroslavem Škubalem, advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno její právo na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo získat prostředky prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny, právo na výkon činnosti odborové organizace podle čl. 27 Listiny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a došlo k porušení zákazu dvojího trestání ve smyslu čl. 40 Listiny. Stěžovatelka sice výslovně nenapadla usnesení Nejvyššího soudu, přiložila ho však k ústavní stížnosti a od jeho doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou [např. usnesení ze dne 7. 12. 2004
sp. zn. IV. ÚS 406/04
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, stížnost č. 57567/00)] podrobil přezkumu též usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti, resp. k odstranění vad podání.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla určena za neplatnou výpověď z pracovního poměru daná vedlejší účastnicí dopisem ze dne 25. 2. 2022, na jejímž základě s ní byl rozvázán pracovní poměr podle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 19. 8. 2022, pro soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, kterých se měla dopustit v měsících říjnu a listopadu 2021 a únoru 2022 tím, že ani na výzvy zaměstnavatele (vedlejší účastnice) si na pracovišti nenasadila ochranu cest dýchacích (respirátor) ve smyslu příslušných mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví (dále jen "ministerstvo") a nepodrobila se povinnému testování zaměstnanců ve smyslu dalšího mimořádného opatření ministerstva, což jí bylo vytýkáno v písemnosti ze dne 25. 11. 2021. Dále jí bylo ve výpovědi vytknuto, že se v době, kdy byla ve stavu dočasné pracovní neschopnosti, v rozporu s vnitřními předpisy vedlejší účastnice pohybovala v jejich prostorách a měla též požádat spolupracujícího kolegu o elektronické zaslání interní směrnice na její soukromý e-mail. V neposlední řadě měla zaslat ředitelce pro lidské zdroje výhružný e-mail po jejím vykázání z areálu vedlejší účastnice bezpečnostní agenturou. Okresní soud rozsudkem ze dne 22. 11. 2022 č. j. 26 C 52/2022-60 určil, že výpověď z pracovního poměru je neplatná (I. výrok) a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že přítomnost na pracovišti v pracovní neschopnosti nebyla porušením vnitřní směrnice vedlejší účastnice, neboť v ní takový zákaz uveden nebyl. Stejný závěr učinil okresní soud i ohledně žádosti stěžovatelky o zaslání interní směrnice vedlejší účastnice a e-mailu zaslanému ředitelce pro lidské zdroje. Odmítání nosit respirátor, jakkoliv toto by mohlo být v rozporu s mimořádným opatřením, nemohlo být méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, neboť opatření ministerstva se k výkonu práce ani bezpečnosti práce nevztahovalo. Informační e-mail týkající se povinnosti nosit respirátor neshledal soud vnitřním předpisem ve smyslu § 305 zákoníku práce ani pokynem ve smyslu § 349 odst. 2 zákoníku práce, neboť pokyn nasadit si respirátor nevede k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, tedy k ochraně zdraví před riziky z výkonu práce vyplývajícími. S ohledem na výše uvedené závěry shledal okresní soud žalobu důvodnou a blíže se nezabýval počátkem faktické činnosti odborové organizace u vedlejší účastnice, jíž měla být stěžovatelka v době výpovědi místopředsedkyní, a dále ani tím, zda vedlejší účastnice splnila povinnost zaměstnavatele podle § 61 zákoníku práce.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání vedlejší účastnice. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu v tom, že přítomnost na pracovišti v pracovní neschopnosti nebyla porušením vnitřní směrnice vedlejší účastnice, stejně jako žádost stěžovatelky o zaslání interní směrnice a e-mail zaslaný ředitelce lidských zdrojů. Avšak nevyhovění požadavku nosit respirátor na základě pokynu vedlejší účastnice, vydaného v souladu s mimořádnými opatřeními, shledal krajský soud jako porušení § 301 písm. a) zákoníku práce. Tohoto porušení se stěžovatelka dopustila opakovaně, i přes opakovaná upozornění vedlejší účastnice. Ohledně počátku faktické činnosti odborové organizace u vedlejší účastnice dospěl po doplnění dokazování krajský soud k závěru, že v době podání výpovědi ještě u vedlejší účastnice nepůsobila a vedlejší účastnice neporušila povinnost zaměstnavatele podle § 61 zákoníku práce.
4. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud konstatoval, že její dovolací námitky přípustnost dovolání nezakládají, a proto v záhlaví uvedeným usnesením dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
5. Podle stěžovatelky nelze mimořádná opatření ministerstva vykládat jako právní předpis vztahující se k jí vykonávané práci, a tedy nestačí jejich soulad s právními předpisy, ale je nutný i vztah k vykonávané práci sjednané pracovní smlouvou. Nedotknutelnost osoby může být omezena jen v případech stanovených zákonem, nicméně možnost omezení, které vedlejší účastnice po stěžovatelce požadovala, tím, že se má po pracovišti pohybovat s nasazeným respirátorem, ze žádného zákona nevyplývá. Podobně jako právo zaměstnavatele ukládat zaměstnancům povinnosti k testování, protože ani tzv. pandemický zákon nedává zaměstnavatelům právo ukládat zaměstnancům povinnost podrobit se testování organizovanému zaměstnavatelem.
6. Stěžovatelka tvrdí, že závěr krajského soudu o tom, že by odborová organizace neoznámila svou činnost v souladu se zákoníkem práce již v roce 2021, je chybný. Ačkoliv judikatura Nejvyššího soudu naznačuje, jak je třeba prokázat zaměstnavateli splnění podmínek pro výkon činnosti odborové organizace u něj, soud by měl znovu zvážit formu, kterou tak má být učiněno. Názor Nejvyššího soudu považuje stěžovatelka za mylný s tím, že nemá oporu v právních předpisech a překračuje meze, jimiž lze zasahovat do ústavně zaručených práv.
7. Stěžovatelka zdůrazňuje, že v řízení nebylo nijak zpochybněno, že by odborová organizace ke dni 14. 12. 2021, kdy zaslala vedlejší účastnici oznámení o splnění podmínek pro zastupování zaměstnanců zaměstnavatele, splňovala podmínky pro to, aby mohla působit u vedlejší účastnice. Naopak, soud pouze zpochybnil okamžik oznámení o splnění podmínek vedlejší účastnici. Ustanovení § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, navíc výslovně stanoví, že se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Pokud tedy odborová organizace oznámila svou činnost a dodala k tomu anonymizované pracovní smlouvy 3 zaměstnanců a nemá-li zaměstnavatel opodstatněný důvod pro pochyby, je třeba aplikovat tuto zákonnou domněnku poctivosti i na takové oznámení a je nutné jej považovat za řádné.
8. Stěžovatelka má rovněž za to, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, neboť jejím předmětem je posouzení zcela zásadních otázek, a to stanovení mezí ochrany ústavně zaručených práv, tedy otázka, jak musí být meze těchto práv stanoveny v právních předpisech (v zákonech) a nakolik lze určení těchto mezí ponechat na jiné právní akty (v tomto případě opatření obecné povahy) a ochrana práva zaměstnance sdružovat se v odborové organizaci, práva chránit informace o členství a práva výkonu činnosti odborové organizace u zaměstnavatele.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. V průběhu řízení požádala vedlejší účastnice o zaslání ústavní stížnosti, k níž se posléze vyjádřila. S odkazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu formulovala názor, že ústavní stížnost by měla být odmítnuta pro nepřípustnost, neboť stěžovatelka nenapadla usnesení Nejvyššího soudu. Dále poukázala na to, že Ústavní soud potvrdil zákonný podklad vydávání mimořádných opatření Ministerstvem zdravotnictví jakožto opatření obecné povahy pro ukládání povinností v průběhu pandemie Covid-19. Neztotožňuje se s názorem, že mimořádná opatření se nevztahovala k výkonu práce, povinnost jejich dodržování vyplývala také z pandemického zákona. Povinnosti stanovené mimořádnými opatřeními spočívající v povinnosti podrobit se testování a nosit respirátor v době pandemie Covid-19 tak představovaly přiměřený prostředek k zajištění ochrany života a zdraví dalších zaměstnanců na pracovišti. Vedlejší účastnice se plně ztotožnila se závěrem o působení odborové organizace u ní ke dni doručení výpovědi stěžovatelce, a to s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu.
11. Vyjádření vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovatelce, která na ni zareagovala. Připomenula, že využila mimořádného opravného prostředku, který Nejvyšší soud odmítl na základě svého uvážení s odkazem na svou předchozí judikaturu. Podle ní je evidentní, že by v případě, že Ústavní soud zruší napadený rozsudek krajského soudu, nevznikl nijak nepřijatelný stav. Stěžovatelka je přesvědčena, že podala ústavní stížnost plně v souladu s § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, protože ji podala proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.
13. Žádné z výše uvedených pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Krajský soud ústavně souladným způsobem vyhodnotil skutková zjištění o porušení pracovních povinností stěžovatelky a na tomto základě dospěl k adekvátnímu závěru o platnosti výpovědi z pracovního poměru (viz body 12. až 18. odůvodnění napadeného rozsudku). V souladu s výše uvedeným přístupem posoudil usnesení Nejvyššího soudu, které také shledal ústavně konformním, neboť v něm Nejvyšší soud, byť stručně, avšak dostatečně přesvědčivě, odůvodnil nepřípustnost dovolání, protože krajský soud se v napadeném rozsudku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu