USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. B., zastoupené JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská č. 1932/2, proti žalované Teva Czech Industries s. r. o. se sídlem v Opavě, Ostravská č. 305/29, IČO 26785323, zastoupené JUDr. Jaroslavem Škubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 52/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. května 2023, č. j. 16 Co 26/2023-105, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Škubala, advokáta se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2023, č. j. 16 Co 26/2023-105, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že zaměstnanec je povinen respektovat pokyn zaměstnavatele vydaný v souladu s mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1577/2022, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že „opatření obecné povahy v sobě spojuje znaky jak právních předpisů, tak i znaky správního rozhodnutí, tzn., že opatření obecné povahy odkazuje na konkrétní předmět, který může být vymezen jak prostorově, tak i věcně a jeho účinky dopadají na neurčitý počet adresátů.
Zároveň opatření obecné povahy závazně stanoví práva a povinnosti adresátům vně systému veřejné správy. Právní akty – mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví splňují všechny znaky opatření obecné povahy (vnější závaznost, obecné vymezení adresátů, konkrétnost předmětu regulace) a jsou proto opatřeními obecné povahy.“ Proto nepovažoval za vyloučené, aby zaměstnavatel rozsah povinností, vyplývajících z mimořádných opatření, vtělil do interního předpisu, a povinnosti vyplývající z mimořádného opatření se staly součástí interních pravidel upravujících bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci, a aby takový pokyn (k dodržování povinností vyplývajících z mimořádného opatření) byl součástí individuálního pokynu nadřízeného zaměstnance, uděleného za účelem zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci; dodržení takového pokynu je zaměstnanec oprávněn odmítnout pouze v případě jeho rozporu s právním předpisem.
V druhém z formulovaných dovolacích důvodů vyjadřuje žalobkyně nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu o náležitostech oznámení odborové organizace, že splňuje podmínky pro působení u zaměstnavatele. Odvolací soud založil svůj závěr na rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 641/2018, a ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 863/2021, a žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Argumentuje přitom, že i osvědčení o skutkovém stavu může notář učinit pouze ke konkrétnímu okamžiku, že tento důkaz je spojen s nikoli nezanedbatelnými náklady a že zákonnou domněnku poctivosti je nutné aplikovat i na oznámení, k němuž byly připojeny anonymizované pracovní smlouvy tří zaměstnanců.
Dovolací soud však nevidí důvod pro odchýlení se od závěrů vyjádřených ve shora uvedených rozsudcích Nejvyššího soudu, neboť ty jsou postaveny na východisku, že jak v zájmu zaměstnavatele, tak i v zájmu samotného naplnění postavení odborové organizace v pracovněprávních vztazích jako nejvýznamnějšího „zástupce zaměstnanců“ je, aby ve vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem bylo postaveno najisto, od kdy odborová organizace u zaměstnavatele působí. Ani nyní uplatněné argumenty žalobkyně tak nejsou způsobilé překonat závěr, že „smysl a účel právní úpravy obsažené v ustanoveních § 286 odst. 3 a 4 zák. práce by nemohl být naplněn, pokud by zaměstnavatel neměl možnost se přesvědčit o pravdivosti údajů uvedených v oznámení a musel by vycházet jen z nepodložených informací, které v něm odborová organizace uvedla.“ Ostatně dovolací soud ani v jiných obdobných věcech neshledal důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 348/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2602/22). V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.