Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem Lidická 960/81, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 35/2024 ze dne 3. července 2024, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Městské ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality ("policejní orgán") vede proti stěžovateli trestní řízení pro podezření ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesením policejního orgánu č. j. KRPB-131411-177/TČ-2021-060281 ze dne 13. července 2023 bylo podle § 79g odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o zajištění bytu ve vlastnictví stěžovatele. Usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ("státní zástupce") č. j. 1 ZN 1864/2021-147 ze dne 21. května 2024 byla zamítnuta stěžovatelova žádost o zrušení zajištění tohoto bytu.
3. Proti usnesení státního zástupce podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Brně ("městský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel namítá nepřiměřenost délky přípravného řízení, neboť to trvá více než dva a půl roku, aniž by vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání. Podotýká, že tato doba významně přesahuje dobu vymezenou v § 159 odst. 1 písm. a) trestního řádu. V této souvislosti odmítá argumentaci městského soudu, která zmiňovala možnost zpřísnění právní kvalifikace skutku, který je předmětem trestního řízení. Tvrdí, že si nemohl ověřit správnost skutečností uváděných v napadeném usnesení, neboť trestní spis, do kterého mu bylo umožněno nahlédnout, měl pouhých 17 stran včetně doručenek a neobsahuje dokumenty, o které městský soud rozhodnutí opírá. Z tohoto důvodu považuje napadené rozhodnutí za fakticky nepřezkoumatelné. Vyjadřuje přesvědčení, že by měl mít právo ze spisu ověřit, zda provedené zajištění není jen projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení.
5. Stěžovatel dále uvádí, že orgány činné v trestním řízení způsobily průtahy, což dovozuje z toho, že stanovisko Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj bylo k dispozici až dne 15. dubna 2024. Městskému soudu vytýká, že přiměřenost dosavadní délky řízení dovozoval pouze z obsáhlosti spisu a nezabýval se jednotlivými úkony a dobou jejich provedení. Odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 818/20 ze dne 21. července 2020 a uvádí, že byť v jeho případě trvá zajištění bytu pouze déle než rok, jde o přiléhavou situaci. V této souvislosti připomíná, že trestní řízení vedené proti němu se stále nachází ve fázi prověřování, z čehož vyplývají slabší možnosti obrany. Je přesvědčen, že městský soud v napadeném usnesení nijak nezdůvodnil potřebu zajištění nemovité věci.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03 ze dne 15. dubna 2004 (U 18/33 SbNU), sp. zn. I. ÚS 331/04 ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. I. ÚS 155/06 ze dne 24. ledna 2008, sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. října 2007, sp. zn. II. ÚS 2475/08 ze dne 28. listopadu 2008, sp. zn. IV. ÚS 1935/09 ze dne 17. září 2009, sp. zn. IV. ÚS 1054/12 ze dne 27. února 2013].
8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. srpna 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ("Dodatkový protokol"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 zmíněného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království stížnost č. 5493/72 ze dne 7. prosince 1976). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. prosince 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. března 2004 či sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. července 2004].
9. Jestliže hlavní stěžovatelovy námitky směřují proti (z jeho pohledu) nepřiměřené délce trestního řízení, musí Ústavní soud zdůraznit, že z hlediska posouzení ústavnosti rozhodnutí o zajištění majetku je rozhodná (mimo jiné) nikoli doba trvání trestního řízení jako takového, nýbrž doba, po kterou trvá omezení majetkových práv stěžovatele v podobě zajištění majetku (viz např. judikaturu citovanou níže). V posuzovaném případě je tedy v podstatě bez významu, jestli trestní řízení trvá více než dva a půl roku, jak uvádí stěžovatel. Podstatné je to, že k zajištění stěžovatelova bytu došlo výše uvedeným usnesením policejního orgánu ze dne 13. července 2023, takže ke dni vydání napadeného rozhodnutí trvalo toto zajištění necelý rok.
10. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že jako nepřiměřená byla vyhodnocena doba trvání zajištění jen v ojedinělých případech, kdy zajištění trvalo například šest let v rámci přípravného řízení [(srov. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. ledna 2009 (N 25/48 SbNU 291)] či dvanáct let, přičemž v době podání stížnosti bylo řízení ve fázi druhého odvolacího řízení [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. března 2018 (N 46/88 SbNU 623)]. Ve výjimečných případech Ústavní soud nevyhodnotil jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod ani zajištění, které v průběhu přípravného řízení trvalo více než sedm let a dva měsíce [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1181/21 ze dne 30. srpna 2021 (N 151/107 SbNU 266)]. Z novější judikatury k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 584/22 ze dne 13. března 2024, kdy jako nepřiměřeně dlouhé vyhodnotil Ústavní soud zajištění, které trvalo více než osm let, přičemž se věc stále nacházela ve fázi přípravného řízení.
11. Ve věci řešené nálezem sp. zn. I. ÚS 818/20 ze dne 21. července 2020, na který stěžovatel odkazuje, trvalo zajištění tři roky (u jedné z nemovité věci), resp. šest let (u druhé). Pochybení obecného soudu navíc spočívalo v tom, že neřešil důsledně hodnotu zajištěných nemovitých věcí ve vztahu ke způsobené škodě, tedy potřebu dalšího trvání zajištění.
12. V posuzované věci je však situace jiná. Městský soud v bodě 6 napadeného usnesení shrnul dosavadní poznatky o škodě, která měla být prověřovaným skutkem způsobena; ani sám stěžovatel přitom netvrdí, že by hodnota zajištěné nemovité věci byla nepřiměřená výši škody, jež měla být daným jednáním způsobena. Úvahy městského soudu o tom, že tyto poznatky o výši způsobené škody mohou způsobit zpřísnění právní kvalifikace prověřovaného skutku, jsou racionální. Jak bylo uvedeno, zajištění (ke dni vydání napadeného rozhodnutí) trvalo necelý rok. Zejména s ohledem na to, že předmětem prověřování je daňová trestná činnosti, jejíž objasňování zpravidla bývá obtížnější a časově náročnější, neshledává Ústavní soud důvod pro to, aby tuto dobu zajištění stěžovatelovy nemovité věci hodnotil již jako nepřiměřenou. Jestliže stěžovatel poukazuje na to, že stanovisko Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj bylo k dispozici až dne 15. dubna 2024, nevyplývá z této samotné skutečnosti, že by ze strany orgánů činných v trestním řízení docházelo k určitým průtahům.
13. Namítá-li stěžovatel, že mu byla zpřístupněna pouze omezená část trestního spisu, nejde o okolnost, která by mohla mít vliv na ústavnost a zákonnost napadeného usnesení. V tomto ohledu je podstatné, že městský soud v bodě 6 napadeného usnesení specifikoval podklady potvrzující důvodnost existujícího podezření, a tím i potřebu dalšího konání trestního řízení a zajištění stěžovatelovy nemovité věci.
14. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 2. října 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu