Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Marka Babšického, MBA, zastoupeného JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. července 2024 č. j. 21 Co 116/2024-106, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obce Samopše, sídlem Samopše 17, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí nesprávnou formu napadeného rozhodnutí (usnesení) a v ústavní stížnosti dále namítá porušení jeho základních práv usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2024 č. j. 55 Co 318/2022-742. Toto rozhodnutí však k ústavní stížnosti nepřiložil, z ústavní stížnosti ani jejích příloh není zjevné, že by jakýmkoliv způsobem souviselo s napadeným rozsudkem. Jeho zrušení v ústavní stížnosti nenavrhuje. Ústavní soud se tedy tímto rozhodnutím nijak nezabýval (bylo předmětem ve věci sp. zn. II. ÚS 374/24 ).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 12. 3. 2024 č. j. 8 C 302/2023-77 zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení 11 471 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení této částky z titulu bezdůvodného obohacení. Okresní soud došel k závěru, že o stěžovatelem tvrzené bezdůvodné obohacení nešlo, neboť tato částka byla zaplacena dědicem opatrovance (kterým došlo následně k postoupení tvrzené pohledávky na stěžovatele) za právní služby advokáta opatrovnice (vedlejší účastnice) v dovolacím řízení, a to na základě řádně uzavřené smlouvy o poskytnutí právní pomoci.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že sdílí skutkové a právní závěry učiněné okresním soudem. Doplnil, že vedlejší účastnice udělila advokátovi plnou moc k zastupování ve všech právních věcech, včetně dovolacího řízení. Z plné moci bylo zřejmé, že se odměna advokáta bude řídit vyhláškou č. 177/1996 Sb. Vyjádření k dovolání bylo učiněno ještě za života opatrovance. Ačkoliv jsou údaje uvedené na faktuře vystavené advokátem kusé, vedlejší účastnici bylo známo, za jaké služby je fakturováno, a proto došlo k zaplacení částky uvedené ve faktuře. Není podstatné, že tato částka nebyla vedlejší účastnici přiznána v pozůstalostním řízení. Krajskému soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí vydané v pozůstalostním řízení. Pokud tedy následně došlo k zaplacení této částky dědicem opatrovance, nejde o bezdůvodné obohacení. Není přitom rozhodné, zda v dovolacím řízení došlo vedlejší účastnicí k zatajení smrti opatrovance, neboť nárok vedlejší účastnice nezaložilo rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale smlouva o poskytnutí právní pomoci, resp. učiněný právní úkon (vyjádření se k dovolání) za života opatrovance.
4. Stěžovatel namítá v ústavní stížnosti a jejích doplněních, že advokátem byla vystavena faktura, ze které není poznat, za co bylo reálně plněno, vedlejší účastnice vymáhala po dědici zaplacení pohledávky, i když věděla, že neoznámila úmrtí opatrovance a ovlivnila výsledek dovolacího řízení. Vedlejší účastnice tak jednala nepoctivě, její chování bylo v rozporu se zákonem a dobrými mravy a těžila ze svého nepoctivého činu. Nárok na zaplacení žalované částky jí proto nevznikl.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
7. Stěžovatel navíc podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že v těchto věcech je úspěšnost ústavní stížnosti obvykle vyloučena, neboť zpravidla (často jen pro svou výši) nejsou způsobilé porušit základní práva a svobody. Výjimku představují pouze zcela extrémní pochybení soudů přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele [srov. např. usnesení ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11
a ze dne 8. 4. 2015
sp. zn. IV. ÚS 193/14
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
8. Žádná taková extrémní pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že se krajský soud věcí náležitě zabýval a své rozhodnutí patřičně odůvodnil. V rozhodnutí reagoval na všechny námitky stěžovatele, znovu opakované v ústavní stížnosti. Odměna účtovaná advokátem vedlejší účastnici byla za úkon právní služby učiněný ještě za života opatrovance a její výše byla v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. Na tu odkazovala plná moc udělená advokátovi.
Byť ve faktuře nebyly specifikovány konkrétní právní služby, za které je částka fakturována, vyplývala tato skutečnost z právního vztahu mezi vedlejší účastnicí a advokátem a z výše účtované částky. Opatrovanci vznikla povinnost vedlejší účastnici tyto náklady nahradit. Skutečnost, zda vedlejší účastnice zatajila v dovolacím řízení úmrtí opatrovance, není pro toto řízení rozhodná. Nárok vedlejší účastnice totiž založila již smlouva o poskytnutí právní pomoci a vztah opatrovance a opatrovníka nikoliv procesní vyústění dovolacího řízení.
Na těchto závěrech nic nemůže změnit opětovné doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu právnímu nástupci opatrovance. Skutečnost, že civilní soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
9. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu