Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2025 č. j. 7 To 97/2025-6006, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2025 č. j. 46 T 7/2023-5954, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2024 č. j. 7 To 24/2024-5693 v části výroku o výměře trestu pro stěžovatele, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 8, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodl, že podle § 92 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 334 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovateli dodatečně nezapočítává do trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem tohoto soudu ze dne 11. 12. 2023 č. j. 46 T 7/2023-5390, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 16. 7. 2024 č. j. 7 To 24/2024-5693 vazba od 2. 12. 1998, 14:00 hodin do 6. 9. 1999, 11:45 hodin, kterou stěžovatel vykonal v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 121/99, v němž byl rozsudkem ze dne 20. 9. 2001 č. j. 2 T 121/99-659 zproštěn obžaloby z důvodů uvedených v § 226 písm. b) trestního řádu.
3. Následnou stížnost stěžovatele vrchní soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění se vrchní soud ztotožnil se závěry městského soudu, který správně vyšel z § 92 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, jestliže z těchto ustanovení dovodil, že vazbu v případě stěžovatele není možné započítat do nepodmíněného trestu odnětí svobody stěžovateli nově uloženého, neboť stěžovatel byl vazebně stíhán v jiném trestním řízení než v tom, ve kterém mu byl nyní uložen nepodmíněný trest odnětí svobody; stěžovatel je nyní odsouzen za odlišný skutek, než pro který bylo vedeno předchozí trestní řízení (v němž byl stíhán vazebně). Své rozhodnutí navíc městský soud podle vrchního soudu pečlivě odůvodnil s odkazem na údaje zjistitelné z příslušných soudních spisů, a vrchní soud proti zjištěním a závěrům městského soudu nemá žádné výhrady. Aby mohlo dojít k zápočtu již vykonané vazby, musela by být zachována totožnost řízení podle § 92 odst. 1 trestního zákoníku nebo totožnost skutku podle § 92 odst. 2 trestního zákoníku. Ani jedna z uvedených podmínek nebyla v posuzované věci splněna, neboť vazba byla na stěžovateli vykonávána v jiném trestním řízení a není zachována ani totožnost skutku, protože v původním řízení byla posuzována trestní věc spojená s drogami, kdežto následné řízení se týkalo hospodářské trestné činnosti. Započítání vazby do trestu odnětí svobody nad rámec zákonem vymezených podmínek právní úprava dopadající na věc stěžovatele neumožňuje.
4. Stěžovatel nejprve stručně popisuje okolnosti řízení, v němž byl vazebně stíhán, a také okolnosti řízení, v němž mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. V dané souvislosti stěžovatel namítá, že již v řízení, v němž bylo rozhodováno o jeho vině a o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, vrchní soud vůbec nebral v úvahu délku nezákonně vykonané vazby a nezohlednil ji do výše uloženého trestu. Uvedené pochybení má podle stěžovatele i ten důsledek, že stěžovatel může požádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody o 278 dnů později, než by mohl požádat, pokud by vrchní soud období, které strávil ve vazbě, při výměře trestu odnětí svobody zohlednil. Stěžovatel si je vědom judikatury Ústavního soudu prezentované například usneseními ze dne 16. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 1915/22 nebo ze dne 3. 1. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3275/22 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz), podle nichž započtení doby strávené ve vazbě do výměny trestu odnětí svobody v případech, jako je ten stěžovatele, není možné. Nicméně stěžovatel uvedený přístup Ústavního soudu nepovažuje za správný, protože podle něj není vyloučeno, aby soud v takovém případě použil analogii iuris. Tento postup podle jeho názoru není zcela vyloučen ani nálezovou judikaturou Ústavního soudu [odkazem na nález ze dne 10. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 863/16 (N 152/82 SbNU 415)].
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Navrhuje-li stěžovatel zrušení výroku rozsudku vrchního soudu o výměře trestu, není ústavní stížnost v této části přípustná podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť Ústavní soud již posuzuje ústavní stížnost stěžovatele proti tomuto výroku v řízení sp. zn. I. ÚS 2262/25 . IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti při porušení běžné zákonnosti nebo k výskytu jiných nesprávností, ale až tehdy, představuje-li taková vada porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. V posuzované věci považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí o návrhu stěžovatele na započtení vazby do vykonávaného nepodmíněného trestu odnětí svobody za ústavně konformní. Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že přístup obecných soudů vychází z judikatury Ústavního soudu, avšak nepřináší žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci, která by postup obecných soudů, řídících se právní úpravou dopadající na věc stěžovatele, relevantně zpochybňovala. Obecný podnět stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 863/16 , v němž Ústavní soud nevyloučil použití analogie v trestním právu, na tom nic nemění.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatele zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu