Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., právně zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, 27201 Kladno, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 5 Tdo 219/2025-5923, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2024 č. j. 7 To 24/2024-5693 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2023 sp. zn. 46 T 7/2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud" nebo "soud prvního stupně") byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Za uvedené trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 let se zařazením pro jeho výkon do věznice se zvýšenou ostrahou, trest propadnutí věci a trest propadnutí náhradní hodnoty. Dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozené České republice zastoupené Celním úřadem pro hl. m. Prahu škodu ve výši 110 296 308 Kč. Uvedených zločinů se stěžovatel ve spolupachatelství se spoluobžalovaným J. Ř. dopustil (zkráceně) tím, že v areálu bývalé sladovny s ostatními spoluobviněnými, kteří byli odsouzeni v samostatném řízení, po vzájemné domluvě a rozdělení úloh v úmyslu zatajit spotřební daň z tabákových výrobků a ze surového tabáku a neoprávněně se tak obohatit, a současně s vědomím, že svým jednáním porušují práva vlastníků ochranných známek, aniž by se registrovali u příslušného správce daně, provozovali moderní výkonnou linku na výrobu cigaret, na které z tabáku vyráběli cigarety, jež vyráběli a skladovali v rozporu s právním řádem mimo daňový sklad spolu s tabákem ke kouření a surovým tabákem, přičemž vyrobené cigarety a jejich balení neoprávněně označili ochrannými známkami bez souhlasu a vědomí vlastníků ochranných známek. Takto vyrobené cigarety distribuovali nezjištěným odběratelům zejména do ostatních členských států Evropské unie. Stěžovatel se na uvedené trestné činnosti podílel jako vrcholový člen skupiny, který participoval na řízení nelegálního obchodu, zajistil prostory, organizoval přepravu, financoval činnost skupiny a úkoloval ostatní její členy. V souvislosti s touto činností bylo určeno, že obvinění nepřiznali a neodvedli České republice daň z tabákových výrobků a surového tabáku v celkové výši 110 293 801 Kč.
3. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatel, jeho manželka i bratr odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud" nebo "odvolací soud") napadeným rozsudkem částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výrocích o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, trestu propadnutí náhradní hodnoty a náhradě škody. Odvolací soud nově rozhodl tak, že zařadil stěžovatele pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou a uložil mu trest propadnutí věci v jím vyčíslené výši. V ostatních výrocích zůstal odvoláními napadený rozsudek nezměněn.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se plně ztotožnil se závěry nižších soudů a zdůraznil, že řada námitek, které stěžovatel v dovolání uváděl, již byla v předchozích řízeních dostatečně objasněna a vypořádána.
5. Proti rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž uvádí následující pochybení. Předně namítá, že v důsledku celé řady dílčích vad, zejm. v oblasti dokazování, bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36. odst. 1 Listiny. Dle jeho názoru řízení jako celek vykazuje naprosto extrémní počet vad, které implicitně vylučují, že se mohlo jednat o férový proces. Specificky ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům namítá také porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Soudy měly vytvořit totální významovou disproporci mezi důkazy v jeho prospěch a neprospěch, přičemž důkazy v jeho prospěch buď zcela ignorovaly, nebo je zkreslovaly a dezinterpretovaly, rozhodnutí o vině opřely o podvržený důkaz a u navržených, ale neprovedených důkazů nevysvětlily, proč jejich provedení již nemohlo přispět k relevantním skutkovým zjištěním. Celý proces dokazování včetně provádění a hodnocení důkazů tak dle stěžovatele vykazoval jednoznačné znaky svévole ze strany obecných soudů. Dále stěžovatel namítá porušení trestněprávní zásady zákazu sebeobviňování vyplývající z čl. 37 odst. 1 a čl. 6 Úmluvy a to v souvislosti s nesprávnou právní kvalifikací skutku. Tvrdí, že soudy zcela nesprávně vyhodnotily skutkový stav a dovodily jeho trestněprávní odpovědnost, přičemž vynucováním objednávky tabákových nálepek, která plní funkci daňového přiznání podle §116 odst. 1 zákona o spotřebních daních, aprobovaly nepřípustné donucení k oznámení své trestné činnosti. Stěžovatel jinými slovy namítá, že trestní soudy nesprávně kvalifikovaly skutek, fakticky spočívající v neoprávněné výrobě cigaret, jako zločin zkrácení daně. Tvrdí přitom, že zatajení příjmu docíleného trestným činem nelze posuzovat jako zkrácení daně ve smyslu § 240 trestního zákoníku, protože by tak pachatel byl nepřímo nucen k oznámení vlastní trestné činnosti. Stěžovatel se proto domnívá, že jeho čin mohl být maximálně posuzován jako neoprávněné podnikání podle § 251 trestního zákoníku. Vedle toho soudy již od počátku, aniž by vůbec došlo k dokazování, předpokládaly vinu stěžovatele, čímž došlo k porušení presumpce neviny garantované čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
6. Stěžovatel rovněž tvrdí, že byl shledán vinným mimo jiné pro zkrácení spotřební daně ze surového tabáku, na kterou však spotřební daň podle § 131c písm. a) bod 1 zákona o spotřebních daních nedopadá. Dále stěžovatel upozorňuje na úkony v rámci vyšetřování provedené nepříslušným orgánem - Generálním ředitelstvím cel. V neposlední řadě pak poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo, a to ve vztahu k výpočtu náhrady škody. Soudy dle stěžovatele nesprávně určily výši škody na zkrácené spotřební dani, neboť mj. vycházely z předpokládané nejméně příznivé varianty skutkového stavu, resp. možného scénáře stanovení daně. V důsledku toho měla být způsobena extrémně vysoká škoda, což vedlo k uložení nepřiměřeně vysokého trestu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
10. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o kasačním zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu případného kasačního zásahu.
11. Výhradně obecným soudům tedy náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. V řízení o ústavní stížnosti se nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky kladené ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nepřísluší Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, resp. že je dán tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry nebo že napadená rozhodnutí jsou založena na libovůli či svévoli státních orgánů. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Skutkové i právní závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logicky dovoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
13. Konkrétně k námitkám, kterými stěžovatel brojí proti provedenému dokazování i hodnocení jednotlivých důkazů, Ústavní soud dodává, že neshledal pochybení na straně obecných soudů dosahující ústavněprávní intenzity. Soudy zcela dostatečným způsobem odůvodnily svá skutková zjištění a došly k logickým právním závěrům. Rovněž adekvátně vysvětlily, jaké důkazy považují za relevantní pro ustálení skutkového stavu, stejně jako proč některé z navržených důkazů považovaly za nadbytečné (viz bod 98 a násl. napadeného rozsudku městského soudu a bod 66 napadeného rozsudku vrchního soudu). Ústavní soud neshledal svévolnou interpretaci, resp. dezinterpretaci provedených důkazů v neprospěch stěžovatele ani pochybení v podobě opomenutých důkazů a stejně tak neshledává důvodnou ani námitku týkající se údajně podvrženého důkazu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně plyne, z čeho soudy vycházely a jak došly ke svým závěrům. Skutečnost, že s nimi stěžovatel v tomto ohledu nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces.
14. Namítá-li dále stěžovatel porušení trestněprávní zásady zákazu sebeobviňování v souvislosti s nesprávnou právní kvalifikací skutku (výše bod 5), Ústavní soud opakovaně připomíná, že není oprávněn přehodnocovat skutkový stav ani právní kvalifikaci daného jednání. Tvrzenou námitkou se již zabýval jak odvolací soud (srov. bod 69 napadeného rozsudku), tak soud dovolací (srov. bod 14 napadeného usnesení), přičemž oba došly ke shodnému závěru, že soud prvního stupně jednání stěžovatele kvalifikoval správně. Aplikace podústavního práva, kterou určení konkrétní skutkové podstaty je, přísluší obecným soudům. Ty dostatečně vysvětlily, proč je v případě stěžovatele namístě použít skutkovou podstatu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a nikoli jinou. V tomto ohledu Ústavní soud neshledává pochybení, které by dosahovalo ústavněprávního rozměru. Nad rámec ústavního přezkumu Ústavní soud dodává, že stěžovatel ve své argumentaci zaměňuje posuzování zavinění a motivu trestného činu. Tvrdí-li, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby může spáchat pouze "politicky motivovaný záškodník" (bod 84 ústavní stížnosti), hovoří nikoli o posouzení zavinění, ale motivu trestného činu, případně o jeho speciálním subjektu, přičemž ani jedno však není znakem příslušné skutkové podstaty. Naopak z ústavní stížnosti, obsahu spisu i napadených rozhodnutí se jednoznačně podává srozumění a záměr pachatele takového trestného činu spotřební daň neodvést a tím maximalizovat výnosnost své nelegální činnosti.
15. Ústavní soud ve shodě s námitkami, kterými stěžovatel brojí proti zmocnění orgánu celní správy ze strany Policie ČR k provedení "úkonů trestního řízení dle pokynu vrchní komisařky po dobu vyšetřování", musí konstatovat dílčí procesní pochybení policejních orgánů. Lze dát stěžovateli za pravdu v tom, že formulaci uvedenou v dokumentu, kterým Policie ČR zmocňuje pověřené celní orgány Generálního ředitelství cel k provádění úkonů trestního řízení, nelze z hlediska zákonných požadavků považovat za vyhovující. Dle § 161 odst. 8 trestního řádu jednotlivé úkony vyšetřování mohou na základě dožádání provést i jiné policejní orgány. Policie ČR, která zásadně provádí vyšetřování (srov. 161 odst. 2 trestního řádu), tak může dožádat i policejní orgány, které nejsou jinak oprávněny konat vyšetřování, jde-li o dožádání jednotlivého úkonu. Zmocnění, resp. dožádání v posuzovaném případě dle názoru Ústavního soudu nesplňuje všechny obsahové požadavky, neboť z něj není zřejmé, k jakému konkrétnímu úkonu či úkonům Policie ČR orgán celní správy dožaduje. Přestože se tímto vymyká jak výslovné dikci zákona, tak ustálenému výkladu, k němuž se kloní rovněž odborná literatura (viz DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. k § 161 odst. 8; ŠÁMAL, P. RŮŽIČKA, M. § 161 [Vyšetřovací orgány]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2110.), vymezení dožádání "dle pokynu vrchní komisařky po dobu vyšetřování" dostatečně zaručuje kontrolu Policie ČR jakožto primárního orgánu vyšetřující trestnou činnost (srov. § 161 odst. 2 trestního řádu) nad průběhem vyšetřování i vymezení působnosti Generálního ředitelství cel v rámci trestního řízení.
16. Ústavní soud má poté za to, že zásah způsobený vadným dožádáním jiného policejního orgánu, na základě kterého bylo pokračováno v domovní prohlídce, nedosahuje takové intenzity, jež by zakládala porušení ústavně garantovaného práva stěžovatele na spravedlivý proces, a to za situace, že byl řádně vydán soudní příkaz k domovní prohlídce již ve fázi před sdělením obvinění, po kterém v ní bylo toliko pokračováno (nejednalo se o další jinou prohlídku).
17. V reakci na namítané porušení nestrannosti a nezávislosti soudce v souvislosti s porušením presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny, Ústavní soud podotýká, že Nejvyšší soud dle jeho názoru dostatečně reflektoval aktuální judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. bod 37 napadeného usnesení) a jeho závěr obstojí i v kontextu rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz zejm. nález 30. 9. 2025 sp. zn. I. ÚS 1941/25 ). Lze souhlasit s dovolacím soudem v tom, že soud prvního stupně dostál požadavkům vymezených v rozsudcích ESLP ve věci Mucha proti Slovensku ze dne 25. 11. 2021 a č. stížnosti 63073/19 a ve věci Bouša proti České republice ze dne 3. 6. 2025 č. 34067/23, když v rozsudku spoluobviněných, kteří prohlásili vinu, deklaroval, že vina obviněného stěžovatele dosud nebyla prokázána a že nebyl pravomocně odsouzen. Ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i z průběhu hlavních líčení nelze dle Ústavního soudu dovozovat porušení práv stěžovatele, jež by dosahovalo ústavněprávních rozměrů. Lze proto uzavřít, že ani v tomto ohledu Ústavní soud neshledal takové porušení práv stěžovatele, jež by vyžadovalo jeho kasační zásah.
18. Stran námitky stěžovatele vztahující se k nejméně příznivému určení výše škody Ústavní soud konstatuje, že stanovení výše zkrácené daně, které provedl městský soud, je v souladu se zákonem o spotřebních daních a jeho správnost ostatně stěžovatel ani nezpochybňuje. Soud tedy postupoval v souladu se zákonem a standardním způsobem, nadto stěžovatelem navrhovaný příznivější způsob výpočtu nebylo namístě v jeho věci užít. Ve vztahu k nároku na náhradu škody pak Ústavní soud považuje námitky za bezpředmětné, neboť již odvolací soud zrušil výrok ukládající stěžovateli povinnost nahradit škodu a tento svůj závěr jednoznačně a dostatečně zdůvodnil (srov. bod 76 napadeného rozsudku).
19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu