USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2025 o dovoláních, která podali obviněný 1. D. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, a obviněný 2. J. Ř., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2024, sp. zn. 7 To 24/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 7/2023, takto:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ř. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2023, sp. zn. 46 T 7/2023, byli obvinění D. K. a J. Ř. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku. Za to byl obviněnému D. K. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému byl rovněž podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí uvedených pod písm. a) až e) v tomto rozsudku. Dále mu byl podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí náhradní hodnoty konkretizovaný v citovaném rozsudku.
Obviněnému J. Ř. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věcí vyjmenovaných v rozsudku soudu prvního stupně. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému D. K. uložena povinnost nahradit poškozené České republice zastoupené Celním úřadem pro hl. m. Prahu škodu ve výši 110 296 308 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr.
ř. byla poškozená Česká republika zastoupená Celním úřadem pro hl. m. Prahu se svým nárokem na náhradu škody vůči obviněnému J. Ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené obchodní společnosti Imperial Brands CR, s. r. o., a Philip Morris Brands Sarl, odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný D. K. a J. Ř. i manželka obviněného D. K., J. K., a bratr obviněného D. K., J. B. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 7. 2024, sp. zn. 7 To 24/2024, z podnětu odvolání obviněného D. K. a jeho manželky a bratra rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve vztahu k obviněnému D. K., a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a trestu propadnutí náhradní hodnoty, týkajícího se finančních prostředků v měnách CZK, EUR a GBP, zajištěných usnesením policejního orgánu ze dne 27.
2. 2023, č. j. KRPA-190167-731/TČ-2022-000097-HS, a ve výroku o náhradě škody týkajícího se České republiky zastoupené Celním úřadem hl. m. Prahy. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám odvolací soud rozhodl tak, že podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil obviněného D. K. pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou, dále podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému D. K. trest propadnutí věci, peněžních částek uvedených v rozsudku odvolacího soudu. Dovolání obviněného J. Ř. odvolací soud podle § 256 tr.
ř. zamítl. V ostatních výrocích zůstal odvoláními napadený rozsudek nezměněn.
3. Skutku, jímž byli obvinění uznáni vinnými, se ve stručnosti dopustili tím, že od blíže nezjištěné doby až do jejich zadržení dne 29. 7. 2022, v areálu bývalé sladovny na adrese XY s ostatními spoluobviněnými, kteří byli odsouzeni v samostatném řízení, po vzájemné domluvě a rozdělení úloh v úmyslu zatajit spotřební daň z tabákových výrobků a ze surového tabáku a neoprávněně se tak obohatit a současně s vědomím, že svým jednáním porušují práva vlastníků ochranných známek, aniž by se registrovali u příslušného správce daně, provozovali moderní výkonnou linku na výrobu cigaret zn. Molins Mark 9, na které z tabáku vyráběli cigarety, které vyráběli a skladovali v rozporu s § 19 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), mimo daňový sklad spolu s tabákem ke kouření a surovým tabákem, přičemž vyrobené cigarety a jejich balení neoprávněně označili ochrannými známkami, bez souhlasu a vědomí vlastníků ochranných známek v rozporu zejména s § 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochranných známkách“) a čl. 9 odst. 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 14. 6. 2017 č. 2017/1001, o ochranné známce Evropské unie. Takto vyrobené cigarety distribuovali nezjištěným odběratelům zejména do ostatních členských států Evropské unie, přičemž skladovali 15 658 kg tabáku ke kouření, 953 kg surového tabáku a vyrobili a skladovali 17 417 910 ks cigaret, které v rozporu s § 114 odst. 2 zákona o spotřebních daních nebyly označeny tabákovými nálepkami (16 862 210 ks cigaret označených mezinárodní ochrannou známkou „Regina“, náležející vlastníku GLOBAL TOBAC CO., LIMITED, 530 620 ks cigaret neoprávněně označených národní ochrannou známkou „Marlboro“ vlastníka Philip Morris Brands Sarl, 17 940 ks cigaret označených ochrannou známkou EU „Richmond“ vlastníka Imperial Tobaco Limited a 7 140 ks cigaret bez označení). Obviněný D. K. se na předmětné trestné činnosti měl podílet jako vrcholový člen skupiny, který se podílel na řízení nelegálního obchodu s tabákovými výrobky s již odsouzeným V. Ř., zajistil prostory, v nichž byly cigarety vyráběny a skladovány společně s tabákem, zajišťoval a organizoval přepravu tabákových výrobků, financoval činnost skupiny a úkoloval ostatní její členy. Obviněný J. Ř. se na nelegální výrobě cigaret, jejich skladování (spolu s tabákem k jejich výrobě a surovým tabákem) a distribuci podílel tím, že přímo obsluhoval strojové zařízení na výrobu cigaret, přijímal pokyny od D. K. a V. Ř. související s výrobou cigaret a likvidací odpadu z jejich výroby, dohlížel a účastnil se na skladování a distribuci cigaret odběratelům, staral se o ostatní spolupachatele (zahraniční dělníky vyrábějící cigarety). V souvislosti s touto činností obvinění nepřiznali a neodvedli České republice v rozporu s § 4 odst. 1 písm. f), § 9 odst. 1, § 131a písm. b) a § 131c písm. b) zákona o spotřebních daních spotřební daň z tabákových výrobků a surového tabáku v celkové výši 110 293 801 Kč.
II. Dovolání obviněných
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění v zákonné lhůtě prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný D. K. své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) h) tr. ř. Obviněný J. Ř. ve svém dovolání označil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně z obsahu jím podaného dovolání i ze slovního vyjádření uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že měl na mysli dovolací důvod § 265b odst. 1
5. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podle názoru obviněného došlo, neboť ve věci rozhodl vyloučený orgán. Senát soudu prvního stupně měl být z rozhodování vyloučen vzhledem k poměru k projednávané věci, neboť rozhodoval o vině jiných osob obžalovaných ve stejné trestní věci, souzených však odděleně od obviněného. V posuzované věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno ve společném řízení, v rámci něhož část spoluobviněných prohlásila svoji vinu. Soud prvního stupně podle dovolatele ve věci dalších spoluobviněných fakticky převzal veškeré závěry obžaloby a k obviněným D.
K. a J. Ř. přistupoval ve věci těchto dalších obviněných jako ke spolupachatelům, ačkoli bylo jeho povinností respektovat ve vztahu k nim princip presumpce neviny ve smyslu čl. 4 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 2016/343 ze dne 9. 3. 2016. V této souvislosti poukázal dovolatel i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, a ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 8 Tdo 546/2023. V rámci výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve věci obviněného V.
Ř. a spol., a obviněného R. B. a spol., byl sice uveden dovětek, že vina samostatně stíhaných obviněných D. K. a J. Ř. ještě nebyla prokázána, šlo však podle dovolatele o pouhé formalistické doplnění výroku, které nemělo obsahově k posouzení podjatosti soudce žádný význam. Již v rozhodování o ostatních spoluobviněných tedy soud prvního stupně deklaroval svůj postoj i k dovolatelům, kteří svou vinu neprohlásili. Podle dovolatele soud prvního stupně popisem skutkových zjištění v rozsudcích týkajících se spoluobviněných dovolatelů pečlivě neodlišil osobu obviněného, o jehož vině dosud nebylo rozhodováno, a jeho konkrétní účast na trestné činnosti tak, aby tato skutečnost byla jednoznačně zřejmá, stejně jako skutečnost, že jeho vina není aktuálně posuzována.
K tomu totiž bylo nutné zvolit takovou formulaci skutkových zjištění a popisu jeho účasti na trestném jednání, aby nebylo možno předcházet jakémukoli možnému předběžnému úsudku o jeho vině. Nesmí totiž vzniknout pochybnost o nestrannosti soudce, který rozhodoval o vině spoluobviněných a teprve následně bude rozhodovat o vině dalšího obviněného, který je stíhán pro tentýž skutek. V této souvislosti obviněný poukázal i na ústní odůvodnění rozsudku ve věci obviněných R. B. a spol., ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 46 T 13/2022, v němž v zásadě zaznělo, že role obviněných v uvedené věci byla poměrně menší, klíčová byla role V.
Ř. a D. K. a dále A. M. a J. Ř.
6. Pochybnost o objektivitě a nestrannosti senátu soudu prvního stupně pak podle dovolatele vyplývají i z toho, že v řízení vedeném proti jeho osobě soud prvního stupně rezignoval na jakékoliv dokazování v jeho prospěch. Ačkoliv mu byly předloženy relevantní důkazy s obsáhlým odůvodněním, proč je třeba je provést, všechny návrhy obhajoby zamítl, nadto většinou bez odůvodnění. Vadným postupem soudu prvního stupně v tomto směru se odvolací soud dostatečně nezabýval, řádně neodůvodnil, proč v postupu soudu prvního stupně nespatřuje pochybení, přičemž návrhy obhajoby dokonce zlehčoval s tím, že se navržené důkazy týkají „fiktivních“ osob.
7. Obviněný rovněž poukázal ve vztahu k jeho přesvědčení o podjatosti soudu prvního stupně na skutečnost, že mu bylo upřeno právo na projednání dalšího trvání jeho vazby v neveřejném zasedání, neboť o jeho vazbě bylo rozhodnuto bez jednání s tvrzením, že s tímto postupem souhlasil, ačkoli z audiozáznamu z hlavního líčení je zřejmé, že požadoval, aby o vazbě bylo rozhodnuto za jeho přítomnosti. Výše uvedený „toxický koktejl flagrantních“ pochybení soudu prvního stupně dosahující ústavněprávní roviny odůvodňuje proto podle dovolatele závěr o podjatosti soudu prvního stupně, neboť došlo k porušení práva dovolatele nejenom na spravedlivý proces, ale i práva na zákonného soudce.
8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podle obviněného naplněn tím, že soud prvního stupně nedůvodně neprovedl jím navržené důkazy, čímž podle něj došlo k opomenutí pro rozhodnutí podstatných důkazů, přičemž neprovedení těchto důkazů řádně nezdůvodnil. V této souvislosti obsáhle dovolatel citoval z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Podle dovolatele soudy nižších stupňů zcela ignorovaly jeho důkazní návrhy, které měly objasnit, kdo pořídil stroj Molins Mark 9 na výrobu cigaret, což souviselo s jeho obranou, že se neobohatil výrobou tabákových výrobků a že se na nelegální výrobě cigaret nepodílel, neboť tuto výrobu realizoval podnájemce prostor bývalé sladovny, obchodní společnost UNIQUE MARKET, s. r. o., zastoupená jednatelem Alexandrem Furdui. Stejně tak soudy neodůvodnily neprovedení důkazů navrhovaných ve vztahu k osobě Alexandra Furdui, kterého odvolací soud dokonce označil za imaginárního svědka, ačkoliv jeho výslechem mohlo být vyvráceno tvrzení obžaloby o roli obviněného v této trestní věci. Rovněž důkazním návrhem týkajícím se mobilního telefonu iPhone SE chtěl obviněný prokázat, kdo telefon užíval, nikoli otázku, kdo byl jeho vlastníkem. Odvolací soud však důkazní návrh zamítl jako nadbytečný bez pochopení účelu tohoto důkazního návrhu. Obviněný v této souvislosti namítl, že jeho vina nemůže být založena na nezdůvodněné selekci důkazů z hlediska závěrů, které mohou tyto důkazy přinést, neboť je třeba věnovat maximální pozornost všem důkazním prostředkům, které mohou k objasnění věci přispět.
9. Obviněný ve svém dovolání poukázal především na důkazní návrhy týkající se osoby Alexandra Furdui, kterého odvolací soud označil za imaginární osobu. Obviněný namítl, že nejde o imaginární osobu, neboť je jednatelem obchodní společnosti UNIQUE MARKET, s. r. o., jako jednatel je evidován v obchodním rejstříku a jeho podpis ve sbírce listin je notářsky ověřen. Právě se společností UNIQUE MARKET, s. r. o., zastoupenou Alexandrem Furdui uzavřel obviněný jako jednatel společnosti Ch., s. r. o., která byla nájemcem areálu na adrese XY, podnájemní Smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání dne 12.
1. 2022. Účelem pronájmu mělo být skladování a výroba tabákových výrobků. Z toho vyplývá, že výrobu a skladování tabákových výrobků prováděla obchodní společnost UNIQUE MARKET, s. r. o., a obviněný jako jednatel nájemce zcela oprávněně předpokládal, že podnájemce má všechna potřebná oprávnění. Existenci těchto oprávnění nebyl ani povinen, ani oprávněn zkoumat. Bylo proto třeba provést výslech Alexandra Furdui, reálného a nikoli údajného jednatele obchodní společnosti UNIQUE MARKET, s. r. o., k podložení hypotézy obžaloby, že obviněný věděl, že bude v tomto areálu probíhat nelegální výroba a skladování tabákových výrobků, že bude mít z podnájmu prostor výnos, že nelegální činnost řídil či organizoval a že se tu v souvislosti s nelegální výrobou cigaret vyskytoval.
Dovolatelem navrhované důkazy tedy mohly prokázat faktickou existenci Alexandra Furdui, který v oblasti tabákových výrobků dlouhodobě podniká v Moldávii ve společnosti Societatea Comercialä DIALEX-COMERŢ S.R.L. V postupu odvolacího soudu a v neprovedení jím navržených důkazů obviněný spatřuje zjevnou snahu soudů nižších stupňů zlehčovat jeho tvrzení a důkazní návrhy.
10. Podle názoru obviněného D. K. nemohlo také vůbec dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů vycházely z předpokladu, že docházelo k distribuci tabákových výrobků v České republice, což však nebylo v řízení prokázáno. Tabákové výrobky směřovaly za hranice, mimo daňové území EU, proto nevznikla povinnost platit daň v tabákových nálepkách ve smyslu § 114 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Daňová povinnost v tomto případě totiž vůbec nevznikla s ohledem na § 114 odst. 6 písm. a), resp. písm. b) zákona o spotřebních daních, neboť cigarety byly určeny pro vývoz, resp. pro dopravu v režimu podmíněného osvobození od daně do jiného členského státu, případně daňová povinnost vznikla v míře zcela nepatrné oproti stanovené škodě. Pokud soud prvního stupně odkazoval na § 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních, je nutno zdůraznit, že v takových případech je daň stanovena tzv. zajištěním (jde o vratnou jistinu) ve výši maximálně 50 milionů Kč na jeden daňový sklad (§ 116a odst. 1 zákona o spotřebních daních). Výše jistiny by byla konkrétně určena podle § 21 odst. 6 písm. b) zákona o spotřebních daních ve výši 1/12 daňové povinnosti vzniklé provozovateli daňového skladu a činila by maximálně 3 731 823,33 Kč z 15 658 kg tabáku. Rovněž k prokázání skutečnosti, že tabákové výrobky byly exportovány za hranice České republiky, předložil obviněný několik důkazních návrhů, s nimiž se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly, a staly se tak tzv. opomenutými důkazy. V řízení nebylo zjištěno místo určení tabákových výrobků, zda směřovaly do zemí EU nebo mimo ně, ani v jakém množství byly vyvezeny. Obviněný rovněž doplnil, že surový tabák není předmětem spotřební daně, ale daně ze surového tabáku, která vzniká dnem použití surového tabáku pro jiný účel než výrobu tabákových výrobků, k čemuž v tomto případě nedošlo.
11. Obviněný rovněž namítl, že mobilní telefon iPhone SE byl nalezen a zajištěn ve vozidle KIA bez SIM karty, a nemohl tedy tento telefon v době zajištění používat ke komunikaci. Přitom z komunikace na tomto přístroji soudy dovozovaly jeho vinu. Současně byl ve vozidle zajištěn další telefon iPhone, který on skutečně vlastnil i užíval, v němž žádná komunikace svědčící o jeho zapojení do tvrzené trestné činnosti nebyla nalezena. Rovněž důkazní návrhy, které by mohly potvrdit či vyvrátit spojení mobilního telefonu iPhone SE s obviněným byly bez adekvátního odůvodnění zamítnuty jako nadbytečné, a jsou tedy opomenutými důkazy. SIM karta s telefonním číslem XY nebyla na mobilním telefonu nalezena, jak tvrdil policejní orgán, jde pouze o fabulaci a podvržený důkaz.
12. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřuje v nesprávném posouzení naplnění znaků skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Naplnění znaků skutkové podstaty soudy shledaly v zatajení daně, obviněný tedy měl být osobou povinnou k dani a tuto daň ani nepřiznal, ani neodvedl.
13. Obviněný odkázal na bohatou judikaturu, podle níž nelze považovat za daňový delikt, pokud pachatel dosáhne zisku trestnou činností, například neoprávněným podnikáním, bez ohledu na to, zda takový zisk může být základem daně. V opačném případě by šlo o porušení zásady „nemo tenetur se ipsum accusare“, neboť pachatel by byl de facto nucen k přiznání zatajeného příjmu a tím k sebeobviňování a doznání. Nepřiznání daně z takového příjmu nelze proto posuzovat jako zkrácení daně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že docházelo k provozování podnikání bez adekvátního živnostenského oprávnění, což vedlo k zatajení povinnosti přiznat spotřební daň z tabákových výrobků a surového tabáku. Obvinění se tak neoprávněně obohacovali utajeným způsobem, když provozovali výrobní linku na výrobu cigaret bez registrace u správce daně a nepřiznáním spotřební daně z tabáku, a to v rozporu s § 4 odst. 1 písm. f), § 9 odst. 1, § 131a písm. b) a § 131c písm. b) zákona o spotřebních daních. Podle obviněného je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou poukázal, v takovém případě vyloučeno, aby naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, neboť jeho jednání mohlo naplnit pouze skutkovou podstatu trestného činu neoprávněné podnikání ve smyslu § 251 tr. zákoníku.
14. Obviněný vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že se citovaná judikatura může týkat pouze daně z příjmu, nikoliv daně spotřební, neboť takový názor považuje za nepochopení zásady „nemo tenetur se ipsum accusare“. Pokud subjekt provádí bez patřičných oprávnění činnost, na kterou je možné nahlížet jako na podnikání, z něhož mu současně plyne daňová povinnost, lze jej postihnout pouze za neoprávněné podnikání. Každé vynucené přiznání daně, ať již daně z příjmů, daně z přidané hodnoty nebo spotřební daně by znamenalo nucené doznání subjektu k vlastní trestné činnosti. V případě každé z těchto daní je proto jednočinný souběh trestného činu podle § 240 tr. zákoníku s trestným činem podle § 251 tr. zákoníku vyloučen. Pro posouzení jednání jako neoprávněného podnikání je přitom rozhodná délka doby, po kterou bylo podnikání provozováno, objem a rozsah tohoto podnikání, velikost území, na němž bylo provozováno, počet subjektů s nimiž bylo vstoupeno do závazkového právního vztahu, obrat, hodnota obchodovaného zboží či služeb, zamýšlený a dosažený zisk, odměny osob na tomto podnikání se podílejících apod. Rovněž k objasnění těchto otázek nabídl obviněný důkazy, které byly odmítnuty, ačkoli mohly prokázat dobu instalace výrobní linky Molins Mark 9. Obviněný rovněž zdůraznil, že skutková podstata trestného činu podle § 251 tr. zákoníku nezná znak vzniku škody na zkrácené dani. Znak značného prospěchu podle § 251 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je pak nutno vykládat jako tzv. čistý prospěch, výnos z trestné činnosti snížený o náklady na jeho dosažení. S ohledem na hodnotu výrobní linky Molins Mark 9 cca 13 milionů Kč a hodnotu tabáku k výrobě cigaret asi 5 milionů Kč je podle názoru obviněného nulový čistý prospěch, jehož měl dosáhnout. Pro majetkový prospěch z tvrzené trestné činnosti pak nesvědčí ani zajištěné peněžní prostředky, jejichž původ vysvětlil a jeho tvrzení v tomto směru potvrdili jeho otec a bratr. Výslech zmocněnce směnárny Claymore Capital, s. r. o., který soudy nižších stupňů neprovedly, mohl potvrdit, že při směně peněz uvedl, že jsou půjčkou od bratra. I výsledky zjištění jeho majetkových poměrů potvrdily, že z tvrzené výroby cigaret neměl žádný příjem.
15. Konečně obviněný uvedl, že jeho trestní stíhání bylo od počátku vedeno nezákonně, neboť pověřený celní orgán nebyl podle § 12 odst. 2 písm. d) tr. ř. orgánem s aktivní legitimací k výkonu pravomoci při počátečních úkonech trestního řízení ve vztahu k přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, a všechny procesní úkony jsou tak neúčinné a opatřené důkazy procesně nepoužitelné.
16. K další argumentaci dovolatele uplatněné v doplnění dovolání ze dne 20. 3. 2025 Nejvyšší soud nemohl přihlížet, neboť toto doplnění dovolání bylo podáno až po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání.
17. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a sám obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., případně aby zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
b) dovolání obviněného J. Ř.
18. Obviněný J. Ř. ve svém dovolání označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, což však odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. I dovolatelem uplatněné námitky, jimiž zpochybňoval naplnění skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným, po subjektivní stránce nasvědčují záměru obviněného uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který také slovně uvedl. Pokud totiž v podaném dovolání namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jde o pouhé konstatování bez jakéhokoli zdůvodnění, v čem tento zjevný nesoulad má spočívat, přičemž není povinností Nejvyššího soudu domýšlet argumentaci dovolatele v tomto směru.
19. Podle obviněného jednání kladené mu za vinu není trestným činem, neboť absentuje subjektivní stránka trestného činu. V řízení sice byla prokázána jeho vědomost, že se v areálu, kde vypomáhal, vyráběly cigaretové výrobky, nikoli však již jeho vědomost o nelegálnosti této výroby, což nepostačuje k naplnění subjektivní stránky trestných činů, kterými byl uznán vinným. Obviněný namítl, že o nelegálnosti výroby cigaret nevěděl. V této souvislosti zdůraznil, že je osobou se základním vzděláním, nikdy nepodnikal, nepodával daňové přiznání. Začal v areálu pracovat po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, k němuž přispěl i příslib zaměstnání v obchodní společnosti T., s. r. o., jejímž jednatelem byl spoluobviněný D. K. V areálu pracoval jako údržba a výpomoc, nevěděl, že jím vykonávaná činnost je nezákonná, nikdo mu to nikdy nesdělil. Protizákonná činnost zaměstnavatele automaticky neznamená trestní odpovědnost jeho zaměstnanců, pokud absentuje subjektivní stránka. Nelze po zaměstnanci požadovat, aby se aktivně zajímal, zda má zaměstnavatel veškerá povolení k provozu. Žádný ze spoluobviněných nepotvrdil, že by jim on uděloval nějaké pokyny, že by obsluhoval výrobní linku nebo se na jejím provozu podílel či disponoval aktuálními provozními informacemi o chodu linky.
20. Vědomí obviněného o nelegálnosti výroby nelze dovodit ani z provedených odposlechů telekomunikačního provozu mezi obviněným a odsouzeným A. M., ani ze záznamů o sledování osob. Jednali jen o provozních záležitostech areálu, které by řešil každý zaměstnanec mající na starosti údržbu a správu areálu. Obviněný popřel, že by se podílel na nakládce kamionů.
21. Obviněný má tedy za to, že nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění, a tedy naplnění skutkové podstaty zločinů, jimiž byl uznán vinným. Proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
22. K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
23. Podle názoru státního zástupce obvinění svá dovolání založili na totožných námitkách, které uplatnili již v řízení před soudy nižších stupňů, které se jimi podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozsudků náležitě a věcně správně vypořádaly. Takové dovolání Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné.
24. V souvislosti s námitkami obviněného D. K., které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., se odvolací soud vypořádal v bodě 61. odůvodnění svého rozsudku. Vina obviněného v předchozím řízení nebyla projednávána. Skutečnost, že soudce již dříve rozhodl o totožném činu, nemůže sama o sobě bez dalšího odůvodňovat obavy o jeho nestrannosti. Tak by tomu bylo v případě, pokud by již v předchozím rozhodnutí byla podrobně hodnocena role obviněného a bylo de facto konstatováno, že i on je pachatelem.
K tomu však v posuzovaném případě nedošlo. Pokud část obviněných prohlásí svoji vinu, je zcela běžným postupem, že jsou v souladu se zásadou procesní ekonomie a rychlosti řízení vyloučeni ze společného řízení a rozhodne se o jejich vině a trestu samostatně. Vzhledem k požadavku na zákonného soudce pak stejný soudce rozhoduje o totožném skutku ve více řízeních. Požadavek plynoucí z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci č. 63703/19 Mucha proti Slovensku ze dne 25. 11.
2021, na které obviněný odkazoval, je, aby nebyla předjímána vina obviněného dříve, než je o ní rozhodnuto, aby byl obviněný označován takovým způsobem při rozhodování o ostatních spoluobviněných, že je z tohoto označení zřejmé respektování principu presumpce neviny, např. anonymizací osobních údajů obviněného a použití k jeho osobě formulací „jehož trestní odpovědnost je projednávána v samostatném řízení“, „o jehož vině dosud nebylo pravomocně rozhodnuto“ apod. Podle státního zástupce soudy nižších stupňů v projednávané věci dostály požadavkům vyplývajícím z citované judikatury ESLP i Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 28.
8. 2024, sp. zn. 11 Tvo 18/2024). Není ani zřejmé, jak by podle obviněného měl soud postupovat, aby mu vyhověl a současně dodržel jeho právo na zákonného soudce. Důvodem pro podjatost soudce nemůže být ani odlišný názor soudu a obviněného na jeho vinu a výsledek řízení, neprovedení všech důkazů navrhovaných obviněným ani rozhodování o vazbě v jeho nepřítomnosti, ačkoliv ze zvukového záznamu z hlavního líčení explicitně nevyplývá, že by s takovým postupem souhlasil. Důvodem pro vyloučení soudce tak nemůže být prostá skutečnost, že soudce již dříve uznal vinným týmž skutkem jiné osoby.
Státní zástupce konstatoval, že ani procesní pochybení soudu prvního stupně, které bylo napraveno soudem odvolacím, nemůže být důvodem pro vyloučení soudce.
25. Státní zástupce nepřisvědčil tvrzení obviněného D. K. o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Ani námitky obviněného D. K. ohledně opomenutých důkazů neshledal státní zástupce důvodnými. Soud prvního stupně sice stručně, avšak přiléhavě vyložil, z jakých důvodů nebylo dokazování doplňováno. Navíc ve věci byly provedeny důkazy, z nichž lze bez důvodných pochybností dovodit skutkový děj a role obviněných při páchání trestné činnosti. Důvodné neshledal státní zástupce ani námitky o jednostranném a subjektivním hodnocení důkazů a nerespektování zásady „in dubio pro reo“. Ani tvrzení obviněného D. K. o opomenutí pro rozhodnutí podle něj podstatných důkazů nemá státní zástupce za důvodné, přičemž poukázal na argumentaci soudů nižších stupňů, které vysvětlily, proč provádění dalších obhajobou navržených důkazů nepovažovaly za potřebné pro objasnění věci (viz zejména body 98. a 99. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 66. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
26. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění namítali absenci subjektivní i objektivní stránky skutkových podstat trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, a nesprávnou právní kvalifikaci jejich jednání. Obvinění však ve svých námitkách pouze rozporují skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů a nabízejí vlastní odlišná skutková zjištění. Námitky obviněného J. Ř. o absenci subjektivní stránky trestných činů, kterými byl uznán vinným, jsou pouhým rozporováním provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění. Soud prvního stupně se rolí tohoto obviněného podrobně zabýval v bodech 111. a 112. odůvodnění svého rozsudku, v nichž rekapituloval důkazy přímo usvědčující tohoto obviněného jako jednoho z pachatelů podílejícího se na nelegální výrobě cigaret. Jeho činnost byla zdokumentována takovým způsobem, že se rozhodně nejednalo o náhodný výskyt na místě činu z důvodu, že v areálu prováděl pouhou údržbu, jak tvrdí. K jeho zadržení došlo přímo u výrobní linky na cigarety. Ty byly označovány celosvětově známými ochrannými známkami „Regina“, „Richmond“ a „Marlboro“. Nelze tedy přisvědčit jeho námitkám, že byl přesvědčen o legálnosti výroby.
27. Na námitku obviněného D. K., že pověřený celní orgán nebyl od počátku oprávněn vykonávat jakékoliv procesní úkony, již reagoval odvolací soud v bodech 67. a 68. svého rozhodnutí. Obviněný v uvedené námitce vychází z jiné právní kvalifikace skutku, než jaká odpovídá právním závěrům učiněným soudy nižších stupňů. Nadto jde o čistě procesní námitku, která není podřaditelná pod žádný dovolací důvod.
28. Státní zástupce připomenul, že rovněž s argumenty obviněného D. K. ohledně nesprávné právní kvalifikace skutku se již vypořádal soud prvního stupně, který vysvětlil mechanismus, na jehož základě byla vypočtena zkrácená daň. Rovněž soud odvolací reagoval na námitky obviněného týkající se zákazu nucení k sebeobviňování. Zcela správně vysvětlil, proč je třeba reflektovat rozdíly mezi jednotlivými druhy daní a vznikem daňové povinnosti u daní přímých a nepřímých. Obviněný negeneroval příjem, jehož přiznáním správci daně by se doznával k trestné činnosti. Ke zkrácení daně docházelo nelegální výrobou tabákových výrobků, nikoliv nezdaněním následných zisků. Obviněný se nemůže dovolávat ani režimu osvobození od daně, neboť nedocházelo k legální výrobě tabákových výrobků na území České republiky, neexistoval žádný legální daňový sklad, a tak nešlo ani o legální přepravu tabákových výrobků na území České republiky.
29. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
30. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
31. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
32. Obviněný D. K. opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř, obviněný J. Ř. o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoli správně měl uplatnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
33. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je naplněn za předpokladu, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, pokud tato okolnost byla dovolateli již v původním řízení známa a nebyla jím namítnuta před rozhodnutím orgánu druhého stupně. Důvody vyloučení orgánu činného v trestním řízení jsou uvedeny v § 30 tr. ř. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící a další osoby, jestliže u nich lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. V následujících odstavcích § 30 tr. ř. jsou uvedeny další důvody pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení z úkonů trestního řízení, které nejsou pro aktuální dovolací řízení relevantní. Aby došlo k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí to být právě vyloučený orgán, který vydal meritorní rozhodnutí, jež je napadáno předmětným dovoláním. Pod citovaný důvod dovolání tedy nebudou spadat námitky napadající účast některých z vyloučených osob podle § 30 tr. ř. na předchozích stadiích trestního řízení ani situace, v nichž vyloučený orgán učinil jiné rozhodnutí než rozhodnutí ve věci samé. Dále nelze tento důvod úspěšně uplatnit, pokud dovolatel o tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, věděl v původním řízení a nenamítl tuto okolnost před rozhodnutím orgánu druhého stupně.
34. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě pravomocných rozhodnutí ve věci samé, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K uplatněným námitkám obviněných
36. Na úvod Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak již správně konstatoval státní zástupce, námitky obviněných uplatněné v jejich dovoláních jsou v zásadě pouze opakováním jejich obhajoby z předchozích stadií řízení, s nimiž se již soudy nižších stupňů dostatečně a věcně správně vypořádaly, přičemž na odůvodnění jejich rozhodnutí lze v tomto směru zcela odkázat.
37. Obviněný D. K. spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v tom, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, neboť rozhodoval stejný soudce jako o ostatních spoluobviněných, kteří prohlásili vinu, proto byli vyloučeni do samostatného řízení. Této argumentaci obviněného však nelze přisvědčit. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 8 Tdo 546/2023, uveřejněných pod č. 10/2024 Sb. rozh.
tr., na které obviněný sám poukazoval, „důvodem pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného není bez dalšího zjištění, že soudce dříve uznal vinným týmž skutkem kvalifikovaným jako trestný čin jinou osobu. Nejde ani o porušení zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), jestliže v takovém svém předcházejícím rozsudku ve věci jiné osoby soud do popisu skutku zahrnul i obviněného, bylo-li to nezbytné pro správné vystižení právní kvalifikace, pokud přitom jednoznačně vyjádřil, že tento obviněný je stíhaný v samostatně vedeném trestním řízení, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázaná a tento rozsudek se jej netýká.
Přitom jsou významné především použité slovní formulace a také kontext, v němž byly učiněny, a to jak ve výroku takového předcházejícího rozsudku, tak i v jeho odůvodnění.“ Toto rozhodnutí reflektuje i dovolatelem citovanou judikaturu ESLP, z níž vyplývá požadavek, aby se v prvním rozhodnutí ve věci objevila formulace či jiné vysvětlení v tom smyslu, že vina obviněných, o nichž není v samostatném řízení rozhodováno, nebyla dosud pravomocně prokázána. Zásadní rozdíl je totiž třeba činit mezi tvrzením, že někdo je pouze podezřelý ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že se dotyčná osoba dopustila daného trestného činu, aniž byla pravomocně odsouzena (srov. rozsudek ESLP ve věci Mucha proti Slovensku, ze dne 25.
11. 2021, č. stížnosti 63073/19). Těmto požadavkům soud prvního stupně dostál, neboť v prvním rozsudku ve věci týkajícím se spoluobviněných, kteří prohlásili svou vinu, zcela jasně deklaroval, že vina obviněných D. K. a J. Ř. dosud nebyla prokázána a nebyli pravomocně odsouzeni. Jak správě uvedl státní zástupce, soud prvního stupně ani nemohl postupovat jinak, aby došlo k zachování práva obviněných na zákonného soudce, a současně jasně deklaroval, že vinu obviněných D. K. a J. Ř. nepředjímá. Pokud pak soud prvního stupně v ústním odůvodnění rozsudku týkajícím se obviněných R.
B. a spol., ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 46 T 13/2022, srovnával roli jednotlivých obviněných v této věci a roli dalších obviněných, o jejichž vině dosud nebylo rozhodnuto, jak uvedl v úvodu skutkových zjištění tohoto rozsudku, měl tím soud prvního stupně jednoznačně na mysli tvrzení obžaloby a rozhodně tím nečinil jakékoli závěry, kterými by předjímal vinu stíhaných obviněných v nyní projednávané věci. Rovněž nelze ani dovodit dovolatelem tvrzené pochybnosti o objektivitě soudů nižších stupňů z toho, že označily za nadbytečné návrhy obhajoby na doplnění dokazování.
V tomto směru je nutno přisvědčit argumentaci těchto soudů, které vysvětlily, proč provádění dalších důkazů odmítly pro nadbytečnost, a to v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Ojedinělé procesní pochybení soudu prvního stupně při rozhodování o vazbě dovolatele, které napravil odvolací soud rovněž neospravedlňuje subjektivní pocit dovolatele o podjatosti soudu prvního stupně.
38. Podle obviněného došlo rovněž k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soud prvního stupně neprovedl jím navrhované důkazy, aniž by svůj postup dostatečně odůvodnil, čímž došlo k opomenutí dovolatelem navržených důkazů. K tomuto Nejvyšší soud připomíná, že nedůvodné neprovedení navrhovaného podstatného důkazu skutečně naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Obviněnému však nelze přisvědčit, že by k takovému pochybení v projednávané věci došlo.
Tímto nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení dojde k porušení práva na spravedlivý proces za předpokladu, že je opomenut důkaz skutečně podstatný pro rozhodnutí o vině. Za opomenutý důkaz je možno označit takový důkaz, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jeho provedení bez věcně adekvátního odůvodnění zamítl, eventuálně zcela opomenul, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či pouze okrajová a obecná, neodpovídající jeho povaze a závažnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29.
4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 591/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 725/2017). Obecně lze tedy tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Opomenutí takového důkazu téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr.
ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014).
Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, pokud se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013) a svůj postup dostatečným způsobem zdůvodnily. V projednávané věci všechny důkazní návrhy obviněného soudy nižších stupňů zamítly s dodatečným odůvodněním a je zcela zjevné, proč je považovaly za nadbytečné.
K jejich provedení nepřistoupily, neboť již byl v hlavním líčení proveden komplex důkazů, které ve svém celku zcela postačovaly ke spolehlivému zjištění skutkového stavu a rozhodnutí ve věci.
Soud prvního stupně vyložil, že se navrhované důkazy netýkaly natolik podstatných otázek, aby mohly mít vliv na výsledek řízení. Soud prvního stupně vysvětlil, že ani zjištění, kdo pořídil výrobní stroj Molins Mark 9, nemohlo nic prokázat ve vztahu k zahájení výroby cigaret bez příslušného povolení. Soud prvního stupně měl rovněž k dispozici dostatečné množství důkazů pro závěr, že mobilní telefon iPhone SE používal obviněný. V tomto směru lze zcela odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž se tento soud vypořádal s důkazními návrhy dovolatele zcela vyčerpávajícím způsobem a rozhodně nezatížil řízení vadou tzv. opomenutých důkazů. Oba dovolatele usvědčují ve vztahu k jejich roli při páchání předmětné trestné činnosti i odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu jimi vedeného především s dalšími spolupachateli.
39. Nelze přisvědčit ani námitkám obviněného ohledně nesprávného určení výše škody a nedostatečného zjištění, kam byly tabákové výrobky vyvezeny. I s těmito námitkami se vypořádal nejen soud prvního stupně, ale i odvolací soud v bodech 70. a 71. odůvodnění svého rozsudku. Lze připomenout, že místo určení dodávek tabákových výrobků není z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku relevantní, neboť podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit již okamžikem výroby mimo daňový sklad, neboť již tímto okamžikem jsou výrobky uvedeny do volného daňového oběhu.
Tuto skutečnost námitky dovolatelů zcela pominuly a v důsledku toho jsou zcela liché uplatňované námitky ve vztahu k výši způsobené škody zkrácením spotřební daně. Výše zkrácené spotřební daně pak byla stanovena podle zajištěného zboží, tedy v rozsahu nižším, než v jakém reálně došlo ke skutečnému zkrácení spotřební daně. Ani tomuto postupu soudů nižších stupňů nelze nic vytknout.
40. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitkám obviněného D. K., které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Argumentaci dovolatele, že je zcela lhostejné, jaká daň byla zkrácena, totiž nelze přisvědčit. Obviněný poukazoval na odbornou literaturu a judikaturu, podle níž zatajení příjmu docíleného trestným činem v daňovém přiznání a neodvedení daně z takového příjmu nelze posuzovat jako zkrácení daně ve smyslu § 240 tr. zákoníku, neboť pachatel by se tím nepřímo nutil k oznámení své vlastní trestné činnosti, což je v rozporu se zásadou, že k doznání nesmí být obviněný donucován žádným způsobem (srov. např. Šámal, P.
a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3115, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Tzn 80/97). Je nutno přisvědčit závěru odvolacího soudu, že citovaná judikatura a odborná literatura se týkají daně z příjmu, nikoli spotřební daně. Mechanismus placení daně z příjmu (daně přímé) a spotřební daně (daně nepřímé) je totiž odlišný. Pachatel trestného činu neoprávněného podnikání primárně neusiluje o zkrácení daně z příjmu, jde o jakýsi vedlejší produkt tohoto trestného činu.
Pachatel trestného činu neoprávněného podnikání podle § 251 tr. zákoníku svým jednáním sekundárně naplní (v závislosti na výši neodvedené daně z příjmu) i skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně podle § 240 tr. zákoníku, neboť se nepřiznáním svého příjmu z nelegální činnosti automaticky dopouští zkrácení daně. Nelze jej tedy postihovat za oba trestné činy, neboť by se sekundárního trestného činu nedopustil pouze v případě, pokud by se k dosaženým příjmům z neoprávněného podnikání sám přiznal, což by bylo právě porušením citované zásady zákazu nucení k sebeobviňování „nemo tenetur se ipsum accusare“.
V případě spotřební daně je však situace odlišná. Obvinění neopatřili na vyrobené cigarety tabákové nálepky, aby zaplatili spotřební daň. Jejich jednání spočívající v nelegální výrobě tabákových výrobků primárně směřovalo právě ke zkrácení spotřební daně. Předmětné zajištěné cigarety, pokud byly určeny k vývozu mimo daňové území České republiky, ani nevyráběli v celním skladu pod dozorem příslušného celního úřadu, navíc se jednalo o cigarety neoprávněně opatřené ochrannou známkou, k níž příslušelo vlastnické právo jinému subjektu, který obviněným ani nedal svolení k jejímu použití.
Právní kvalifikace jejich jednání mimo jiné jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je tedy zcela správná a uplatněné námitky dovolatele, v nichž poukazoval na konkrétní ustanovení zákona o spotřebních daních jsou zcela liché, neboť na případ obviněných nedopadají. Pokud obviněný D. K. namítal, že řízení bylo od počátku vedeno nezákonně, neboť pověřený celní orgán nebyl aktivně legitimován k výkonu pravomoci při počátečních úkonech trestního řízení, zakládal tuto svou námitku na jiném právním posouzení skutku, než k jakému správně dospěly soudy nižších stupňů, a jde tedy o námitky zcela bezpředmětné.
41. Obviněný J. Ř. ve svém dovolání namítal, že došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku a že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v rozporu s provedenými důkazy. Podle obviněného nebyla naplněna subjektivní stránka trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu, neboť nevěděl, že výroba tabákových výrobků v areálu je nelegální. Uplatněné námitky však představují pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, neboť obviněný v zásadě jen vytýká způsob, jímž soudy hodnotily provedené důkazy. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uvádí, že nejlepším způsobem pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
42. Pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů. Pokud obviněný vznáší námitku, že soudy hodnotily důkazy selektivním způsobem v jeho neprospěch, nelze tuto pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, pokud by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
43. Nejvyšší soud neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Ostatně obviněný ani neuvedl, v čem by měl tento extrémní rozpor spočívat. O extrémní rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, když skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Nalézací soud řádně odůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že obviněný naplnil všechny znaky trestných činů, kterými byl uznán vinným, a zabýval se i naplněním subjektivní stránky, tedy vědomosti obviněného o nelegálnosti výroby. Obviněného usvědčují pořízené záznamy o sledování a záznamy telekomunikačního provozu, stejně jako výpovědi spoluobviněných. Soud prvního stupně vyložil, že obviněný nemohl předpokládat, že by výroba tabákových výrobků byla legální, neboť bylo zcela zřejmé, že probíhá ve velice nestandardních podmínkách, vymyká se běžným postupům, a jak rovněž zdůraznil státní zástupce, v areálu byly vyráběny cigarety několika světových značek různých vlastníků, přičemž obviněnému i jako člověku se základním vzděláním muselo být jasné, že takový postup není běžný. Obviněný byl přitom do výroby přímo zapojen, neboť i k jeho zadržení došlo přímo u výrobní linky. Rovněž z výpovědí spoluobviněných vyplývá, že pomáhal s koordinací výroby. Své úvahy soud prvního stupně podrobně vyložil v bodech 111. a 112. odůvodnění jeho rozsudku, na něž lze zcela odkázat.
V. Závěrečné shrnutí
44. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného D. K. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ačkoliv bylo možné část námitek uplatněných obviněným podřadit pod uplatněné dovolací důvody, Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. Dovolání obviněného J. Ř. Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť námitky obviněného nebylo možné podřadit pod žádný dovolací důvod. O dovoláních obviněných bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 3. 2025
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu