11 Tvo 18/2024-5682
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 stížnost odsouzeného D. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2024, sp. zn. 7 To 24/2024, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost odsouzeného D. K. zamítá.
1. Vrchní soud v Praze rozhodl v neveřejném zasedání usnesením ze dne 4. 7. 2024, č. j. 7 To 24/2024-5549, o návrhu nyní již odsouzeného D. K. tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. nejsou z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. předsedkyně senátu JUDr. Michaela Pařízková a soudci JUDr. Martin Zelenka a JUDr. Jiří Bednář vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obžalovaného D. K., vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 7 To 24/2024.
2. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal D. K. (dále jen „odsouzený“ nebo „stěžovatel“) prostřednictvím svého obhájce stížnost, kterou do doby, kdy Nejvyšší soud přistoupil k rozhodování, blíže neodůvodnil.
3. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení jsou v tomto směru splněny. Nejvyšší soud proto podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě stížnosti odsouzeného napadené usnesení vrchního soudu, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu na vyslovení podjatosti soudců senátu 7 To Vrchního soudu v Praze, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost odsouzeného není důvodná.
4. V podaném návrhu na vyloučení výše označených soudců z vykonávání úkonů trestního řízení odsouzený argumentoval předně tím, že v řízení o jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze bude rozhodovat tentýž senát (tj. výše uvedení soudci), který předtím rozhodoval ve vazebním zasedání a ohledně důvodnosti jeho ponechání ve vazbě již fakticky předjímal jeho vinu posuzovanou trestnou činností. Pro tento objektivní vztah k projednávané věci je dána jejich podjatost. Dále v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2023, sp. zn. 46 T 7/2023, též namítl nerespektování podstaty rozhodnutí ESLP ve věci Mucha proti Slovensku, neboť v rozsudku, jímž byla vyslovena vina některých spoluobviněných, učiněný dovětek, že jeho vina dosud nebyla prokázána, je čistě formalistický.
5. Nejvyšší soud vzhledem k obsahu návrhu na vyloučení soudců v obecné rovině připomíná, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
6. Pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).
7. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt přitom vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: „Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 739-740).
8. Konečně považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů.“ (srov. Draštík, A., Fenyk J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).
9. Vycházeje ze shora uvedených premis, jakož i z konkrétních okolností dané trestní věci, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadenému usnesení vrchního soudu v zásadě nelze ničeho vytknout. Vrchní soud se dostatečně přesvědčivě vypořádal s tvrzeními stěžovatele, o něž opíral údajnou podjatost dotčených soudců (srov. zejména body 16. až 18. odůvodnění napadeného usnesení). Vrchní soud oprávněně poukázal na účelovost tvrzení stěžovatele, podle něhož je čistě formální dovětek ve skutkové větě výroků rozhodnutí týkajících se spoluobviněných, totiž že D. K. je trestně stíhán odděleně a že jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázána. Stejně tak v ústním odůvodnění rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě v rámci vazebního zasedání dne 18. 6. 2024 nedošlo ke sdělení takových závěrů ze strany soudu (senátu 7 To Vrchního soudu v Praze), které by byly neslučitelné s respektováním zásady presumpce neviny. I tato námitka stěžovatele nebyla shledána důvodnou. Z obsahu předloženého spisového materiálu tak Nejvyšší soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly jakékoliv podjatosti dotčených soudců ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř.
10. V souladu s výše uvedeným Nejvyšší soud konstatuje, že stížnost odsouzeného nezakládá žádné pochybnosti o nestrannosti členů senátu 7 To Vrchního soudu v Praze, pro které by bylo namístě prolomit právo stran řízení na zákonného soudce coby jeden ze základních komponentů práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud, ve shodě s vrchním soudem, konstatuje, že není dán důvod pro vyloučení členů senátu 7 To Vrchního soudu v Praze z vykonávání úkonů v trestní věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 7 To 24/2024.
11. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost odsouzeného D. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2024, sp. zn. 7 To 24/2024, důvodnou, a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu