Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Světlíka, zastoupeného JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem, sídlem Seifertova 823/9, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2025 č. j. 23 Cdo 615/2025-778, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2024 č. j. 4 Cmo 79/2024-686 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2023 č. j. 32 Cm 32/2018-620, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Davida Berana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin plyne následující. Stěžovatel a vedlejší účastník jsou podnikatelé, kteří spolu roku 2002 uzavřeli dvě smlouvy o převodu akcií obchodní společnosti VÍTKOVICE HOLDING, a.s. (původně LAHVÁRNA OSTRAVA a.s.). Stěžovatel jimi převedl část akcií za sjednanou kupní cenu vedlejšímu účastníkovi. Součástí smluv byla též rozhodčí doložka, že všechny spory, nesrovnalosti nebo nároky mezi smluvními stranami vyplývající nebo související s ustanoveními těchto smluv, s jejich porušením, ukončením či neplatností, bude posuzovat Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. V roce 2006 stěžovatel od obou smluv odstoupil a vyzval vedlejšího účastníka, aby mu akcie vrátil s tím, že mu vrátí kupní cenu. Vedlejší účastník s odstoupením nesouhlasil. O platnosti odstoupení od smluv proto musel rozhodovat rozhodčí soud. Rozhodčí soud rozhodčím nálezem ze dne 11. 1. 2008 Rsp 864/07 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost vydat stěžovateli akcie společnosti a zároveň zamítl jeho vzájemnou žalobu, kterou se snažil po stěžovateli vymoci bezdůvodné obohacení v podobě zhodnocení akcií.
3. Obchodní společnost v roce 2010 emitovala nové akcie. Vedlejší účastník v návaznosti na to podal k rozhodčímu soudu v roce 2014 žalobu, kterou se snažil domoci vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 690 000 000 Kč. Stěžovatel měl toto bezdůvodné obohacení získat na úkor vedlejšího účastníka tím, že se jeho podíl ve společnosti obdržením nově emitovaných akcií upsaných při navýšení základního kapitálu zhodnotil. Rozhodčí soud žalobě vedlejšího účastníka rozhodčím nálezem ze dne 23. 7. 2015 Rsp 636/14 vyhověl, načež stěžovatel napadl nález podle § 31 písm. b), c), e) a f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze rozhodčí nález svými rozsudky zrušily. Oba soudy dovodily, že ze znění rozhodčích smluv nelze dovodit, že se vztahují i na věc nyní řešenou, neboť nelze přijmout extenzivní výklad, že se rozhodčí smlouvy vztahují i k dalším, následným emisím cenných papírů.
4. S tímto právním hodnocením se ale neztotožnil Nejvyšší soud a k dovolání vedlejšího účastníka tyto rozsudky zrušil rozsudkem ze dne 21. 6. 2022 č. j. 23 Cdo 1307/2022-521. Podle Nejvyššího soudu spor o vydání bezdůvodného obohacení vzniknuvšího na základě odstoupení od smlouvy je spor o právo související s právním vztahem již na základě zákonné úpravy. Tím spíše je sporem souvisejícím se smlouvou, když si strany smlouvy výslovně sjednaly, že je pravomoc rozhodčího soudu založena i pro spory související s ukončením smlouvy. Spor nyní vedený je sporem o bezdůvodné obohacení, které mělo vzniknout v důsledku odstoupení stěžovatele od smluv o převodu cenných papírů. Je nerozhodné, že k uvedenému přistoupily další skutkové okolnosti (úpis nových akcií stěžovatelem), stále lze takový spor zařadit do kategorie sporů souvisejících se zánikem smluv, na které se vztahuje rozhodčí doložka. Podstatné je, že jde o spor o bezdůvodné obohacení, které mělo stěžovateli vzniknout v důsledku jeho odstoupení od smlouvy.
5. Městský soud poté žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl. Rozhodčí nález netrpí žádnou ze stěžovatelem namítaných vad. Ve věci nenastala překážka věci rozhodnuté, protože na rozdíl od předchozího rozhodčího řízení je důvodem vzniku bezdůvodného obohacení nárůst tržní hodnoty nově upsaných akcií. Zároveň je ze zákona i z původních smluv dána pravomoc rozhodčího soudu, neboť jde o bezdůvodné obohacení, které má souvislost s původními smlouvami, respektive s odstoupením od nich. Neopodstatněná byla i stěžovatelova námitka podjatosti rozhodců a porušení informační povinnosti. Důvodem pro vyloučení rozhodce v této věci nemůže být jen skutečnost, že tento rozhodce rozhodoval související spory. Částečné zpětvzetí žaloby ve výši 3 368 000 Kč vedlejším účastníkem a následné odvolání zpětvzetí, ke kterému rozhodčí soud přihlédl, nevedlo k přiznání plnění, které nebylo žádáno. Na rozhodčí řízení se totiž nemohou mechanicky aplikovat ustanovení občanského soudního řádu, neboť jejich aplikace má být jen přiměřená. Rozhodčí soud tím nepochybil, protože se dokazování od počátku vztahovalo k celé částce a nedošlo tak k porušení rovnosti stran. Bez ohledu na to, zda rozhodčí soud postupoval správně či nikoli, tak jako tak by nešlo o zavázání k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, ale o procesní vadu rozhodčího řízení. Ta je důvodem pro zrušení jen tehdy, když spočívá v neposkytnutí možnosti věc před rozhodci projednat.
6. K odvolání stěžovatele vrchní soud rozsudek městského soudu napadeným rozsudkem potvrdil, neboť se ztotožnil s hodnocením městského soudu. Skutkový stav zůstal i po rušícím rozsudku Nejvyššího soudu nezměněn a ani jediný nový procesně přípustný důkaz stěžovatele na něm nic nemění. Nenastala překážka věci rozhodnuté, protože není naplněn znak totožnosti věci. K posouzení sporu byl rozhodčí soud příslušný. Porušení povinnosti rozhodce oznámit okolnost, která by mohla vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti, není samo o sobě důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, v posuzované věci nadto žádná taková okolnost nenastala. Ve věci nešlo o plnění, které nebylo žádáno a nedošlo ani k odepření možnosti věc před rozhodci projednat.
7. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání a Nejvyšší soud jej napadeným usnesením pro nepřípustnost odmítl. Nejvyšší soud vyšel ze svého předchozího rozhodnutí a zopakoval, že k projednání věci byl rozhodčí soud příslušný, a že nedošlo k přisouzení plnění, které nebylo požadováno. Poté posoudil zbývající stěžovatelem nastolené právní otázky. Ve věci nenastala překážka věci rozhodnuté, rozhodce nebyl podjatý a nedošlo ani k jiným vadám, které by byly důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech a rozhodčí soud postupoval správně, neaplikoval-li mechanicky ustanovení občanského soudního řádu. Rozhodčí soud má totiž tato ustanovení aplikovat přiměřeně podle zásad českého rozhodčího řízení.
8. Stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti staví svou argumentaci na dvou argumentačních okruzích. První okruh se týká obecného nesprávného procesního postupu civilních soudů, druhý pochybení při výkladu jednotlivých důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b), c), e) a f) zákona č. 216/1994 Sb.
9. Zaprvé, v posuzované věci Nejvyšší soud odmítl dovolání, aniž by nastaly důvody nepřípustnosti dovolání. Nejvyšší soud se totiž vůbec nevypořádal s argumenty stěžovatele a pouze odkázal na nesouvisející rozhodnutí. Tohoto pochybení se dopustily i ostatní soudy. Nevysvětlily aplikovatelnost svých závěrů na posuzovanou věc, nereflektovaly argumentaci stěžovatele, s nastolenými otázkami stěžovatele se vůbec nevypořádaly a nekriticky převzaly tvrzení vedlejšího účastníka. Nastaly okolnosti, které odůvodňují odchýlení se od závazného právního názoru Nejvyššího soudu. Ten v rušícím rozsudku sice správně shrnul judikaturu, na posuzovanou věc ji ale nesprávně aplikoval.
10. Civilní soudy proto z rozsudku Nejvyššího soudu neměly vycházet a měly se od něj odchýlit. Nejvyšší soud také překročil svou pravomoc, neboť posuzoval skutkové otázky, nikoli jen otázky právní. Změnil tak skutková zjištění nižších soudů. Civilní soudy se měly od již vysloveného právního názoru odchýlit. Svá rozhodnutí též nedostatečně odůvodnily, argumentovaly ryze v obecné rovině a vůbec se nevypořádaly s argumenty stěžovatele a specifickými okolnostmi případu. Nevysvětlily, jak došly ke svým skutkovým závěrům a neodůvodnily, proč neprovedly stěžovatelem navržené důkazy. Kromě toho se dopustily i přepjatě formalistického výkladu podústavního práva.
11. Zadruhé, civilní soudy nesprávně vyhodnotily rozsah rozhodčích doložek. Na posuzovanou věc se vztahovat nemají. Nebyla prokázána příčinná souvislost mezi kupními smlouvami a úpisem nových akcií. Vypořádání zaniklých smluv se týká výhradně plnění, které bylo na jejich základě poskytnuto. V případě nových akcií nemůže jít o předmět vypořádání, protože jde o zcela jiné věci. Předmětem kupních smluv byly konkrétní akcie. O zvýšení základního kapitálu rozhodla valná hromada společnosti a třetí subjekt nemůže podléhat rozhodčí smlouvě sjednané mezi dvěma jinými osobami. Konstrukce civilních soudů je neudržitelná, protože by existovala příčinná souvislost mezi nabytím věci a jakýmkoli následným nakládáním s ní. Sám vedlejší účastník si je nedostatku pravomoci vědom.
12. Pokud byla pravomoc rozhodčího soudu dána, nastala překážka věci rozhodnuté. Vedlejší účastník se v obou rozhodčích řízení domáhal bezdůvodného obohacení z vypořádání kupních smluv. Oba nároky jsou totožné, protože vyplývají ze stejných skutkových tvrzení, ze kterých byly uplatněny. Je dána i totožnost účastníků. Interpretace zvolená civilními soudy vede ke znovuotevírání otázek, které byly již pravomocně rozhodnuty. Nejde o situaci, kdy vedlejší účastník rozdělil svůj nárok na několik částí a po úspěšném uplatnění první části požadoval části další. Nárok vedlejšího účastníka představuje jeden celek, který již zamítl rozhodčí soud v prvním rozhodčím nálezu.
13. Civilní soudy také nezohlednily, že rozhodčí soud přiznal plnění, které vedlejší účastník nepožadoval. V kontradiktorním řízení nelze přiznat více, než žalobce požaduje v žalobním petitu. To se uplatní i v rozhodčím řízení. Rozhodčí soud v rozporu s občanským soudním řádem nezohlednil zpětvzetí části žaloby vedlejšího účastníka, čímž došlo k překročení petitu. Civilní soudy proto rozhodčí nález měly celý zrušit. Jejich výklad v ústavněprávní rovině neobstojí, protože potvrdily přiznání něčeho, co nebylo požadováno, jako pouhé procesní pochybení. Chybný není jen proces, ale i samotné rozhodnutí. Rozhodčí soud měl aplikovat § 41a odst. 4 občanského soudního řádu, protože neexistuje žádná jiná úprava, která by tuto situaci řešila. Rozhodčí soud v tomto ohledu neprovedl žádný úkon a stěžovatel nemohl uplatnit námitku promlčení nároku.
14. Civilní soudy nesprávně posoudily podjatost jednoho z rozhodců. Stěžovatel předložil celou řadu indicií, které ve svém souhrnu jsou důvodem pro vyloučení tohoto rozhodce. Tento rozhodce porušil svou informační povinnost a opakovaně v podobných řízeních vystupuje jako rozhodce na straně vedlejšího účastníka nebo subjektů s ním spojených. Existuje celá řada důkazů o podjatosti a je velké riziko, že podjatý byl.
15. V neposlední řadě civilní soudy ignorovaly, že rozhodčí soud učinil množství procesních chyb, které v souhrnu měly být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Nepřihlédnutí k částečnému zpětvzetí žaloby vedlo k tomu, že stěžovatel nemohl při rozšíření žaloby uplatnit námitku promlčení. Tím došlo k odepření možnost před rozhodci jednat. Ke zpětvzetí došlo již projevením vůle vedlejšího účastníka. Rozhodčí soud se též nevypořádal s návrhem stěžovatele na vyhotovení znaleckého posudku a nepoučil ho o tom, že neunáší břemeno tvrzení. Tím došlo k narušení rovnosti stran, neboť stěžovatel nemohl rozporovat důkazy. Závěry civilních soudů jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu. Na závěr stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
16. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
17. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich postup byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci v posuzované věci nejde.
18. Rozhodčí řízení je specifickým druhem civilního procesu, do kterého soudy nemohou libovolně zasahovat. Právní řád dává stranám možnost, aby rozhodčí smlouvou založily pravomoc rozhodců, kteří budou v jejich věci nalézat právo. To je projevem principu autonomie vůle a výsledkem svobodného rozhodnutí stran, které zvážily výhody a nevýhody projednání věci v rozhodčím řízení. Projednání věci před rozhodci není popřením právní ochrany, ale toliko jejím přenesením ze soudů na rozhodce. Stát si proto prostřednictvím soudů musí udržet kontrolní funkci. Rozsah této kontroly je ale nutné vyvážit tak, aby nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení. Přezkum rozhodčího nálezu soudem podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb. se proto omezuje na ověření stěžejních procesních otázek, a to zejména pravomoci rozhodce a dodržení významných procesních práv stran. Naopak je z něj vyloučena věcná správnost po stránce hmotněprávní [srov. nález ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07 (N 37/60 SbNU 441)].
19. V prvé řadě třeba uvést, že není porušením práva na řádný proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68]. V posuzované věci civilní soudy takový ucelený argumentační systém vyložily, neboť srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, proč nenastal žádný z namítaných důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b), c), e) a f) zákona č. 216/1994 Sb. Civilní soudy také dostatečně odůvodnily, proč neprovedly další stěžovatelem navržené důkazy: tyto důkazy se vztahují na období po vydání napadeného rozhodčího nálezu a jsou nadbytečné, neboť obsahují obecné informace, pro posouzení věci bezvýznamné (bod 21 rozsudku městského soudu a bod 13 rozsudku vrchního soudu).
20. Nejvyšší soud shrnul judikaturní závěry a vysvětlil, že se rozhodčí doložky vztahují i na spory o bezdůvodné obohacení (ostatně to plyne přímo z § 2 odst. 4 zákona č. 216/1994 Sb.). Uvedl, že v této věci vznikl spor mezi stranami v důsledku odstoupení stěžovatele od smluv o převodu cenných papírů, přičemž je nerozhodné, že k tomu přistoupily další skutkové okolnosti (úpis cenných papírů). Stále ho lze totiž zařadit do kategorie sporů souvisejících se zánikem právních vztahů z těchto smluv, neboť bezdůvodné obohacení má souvislost s odstoupením od smluv, byť k němu přistoupily další skutečnosti (s. 6 až 7 rušícího rozsudku Nejvyššího soudu). To, že vedlejší účastník původně vznesl svůj nárok u Okresního soudu v Ostravě, a ne u rozhodčího soudu, nemá pro posouzení věci jakoukoli relevanci.
21. Tím zároveň civilní soudy odůvodnily, proč existuje příčinná souvislost mezi odstoupením od smluv a emisí nových akcií (zhodnocení podílu stěžovatele). Tento právní závěr je ústavně udržitelný a není na něm nic formalistického. Zároveň není pravda, že by se rozhodčí smlouva vztahovala na třetí osoby. To, že o emisi nových akcií rozhodla valná hromada společnosti, je jen další skutková okolnost, ze které bezdůvodné obohacení vzniklo. Žádná třetí osoba ve sporu nefiguruje a rozhodčí doložka se proto na žádnou takovou osobu nevztahuje. Jinými slovy, ve sporu společnost VÍTKOVICE HOLDING nefiguruje - figuruje v něm pouze stěžovatel, který v této společnosti nabytím nových akcií zhodnotil svou majetkovou účast. Pokud by stěžovatel od smluv neodstoupil, nemohl by tímto způsobem zhodnotit svůj podíl ve společnosti.
22. Stejná situace nastala i při řešení otázky, zda se na zpětvzetí části žaloby mají užít ustanovení občanského soudního řádu. Rozhodčí řízení je ze své podstaty neformální (či méně formalizované). Nejvyšší soud proto ve své judikatuře dovodil, že nutnost přiměřeného užití ustanovení občanského soudního řádu v rozhodčím řízení (§ 30 zákona č. 216/1994 Sb.) je nutné posuzovat v kontextu daného případu, a že je třeba se vyvarovat jejich mechanické aplikace. Jen ze skutečnosti, že neexistuje jiná procesní úprava, nelze bez dalšího dovodit, že je třeba přiměřeně postupovat podle občanského soudního řádu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 32 Odo 1528/2005). Tyto úvahy civilní soudy nejdříve neprovedly, proto Nejvyšší soud jejich rozhodnutí zrušil. Civilní soudy poté právní závěry Nejvyššího soudu uplatnily na skutkové okolnosti věci a vysvětlily, že v posuzované věci není nepostupování podle občanského soudního řádu při zpětvzetí části žaloby důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Nevedlo totiž ke zkrácení práv stěžovatele a nemohlo jím dojít ani k přisouzení plnění, které vedlejší účastník nepožadoval (body 45 až 48 rozsudku městského soudu, body 30 až 34 rozsudku vrchního soudu a bod 11 usnesení Nejvyššího soudu).
23. Jediný rozdíl mezi postupem zvoleným rozhodci a postupem podle občanského soudního řádu totiž spočíval v tom, že ve sporu před civilními soudy by se řízení nejprve částečně zastavilo a následně by se připustilo rozšíření žaloby. Proto jde jen o procesní formalitu (body 41 až 42 rozsudku vrchního soudu). Nepostupování podle občanského soudního řádu tak stěžovatele v obecné rovině nemohlo zkrátit na jeho právech. K tomu je nutné dodat, že se civilní soudy nemohly zabývat otázkou, zda by v případě částečného zastavení řízení a následného připuštění rozšíření žaloby mohl stěžovatel uplatnit námitku promlčení. Přezkoumávaly by tím totiž rozhodčí nález ze stránky hmotněprávní, k tomu ale nemají pravomoc. Rozhodující je, že se rozhodčí řízení celou dobu vedlo o celé částce a stěžovateli bylo známo jak zpětvzetí, tak i odvolání zpětvzetí, přičemž na oba tyto úkony mohl reagovat a uplatnit tak svá procesní práva.
24. Z výše uvedeného vyplývá též neopodstatněnost stěžovatelova argumentu, že se Nejvyšší soud dopustil nepřípustného přehodnocování skutkového stavu. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že se vyjadřoval výlučně k otázkám právním. Svou pravomoc tak nepřekročil. Vyslovené závazné právní názory Nejvyššího soudu civilní soudy poté konfrontovaly se skutkovým stavem a zjistily, že stále obstojí, neboť ke změně skutkového stavu nedošlo (bod 20 rozsudku městského soudu a bod 13 rozsudku vrchního soudu). Uzavřel-li Nejvyšší soud, že nové právní hodnocení civilních soudů je v souladu s jeho ustálenou judikaturou a s jeho rušícím rozsudkem, nelze považovat odkaz na jeho původní rozsudek za pochybení.
25. Nejvyšší soud totiž (s odkazem na skutkový stav zjištěný nižšími soudy) vysvětlil, že nenastala změna skutkového stavu, která by odůvodňovala odchýlení se od již vysloveného právního závěru (bod 11 usnesení Nejvyššího soudu). Tento postup je v souladu s ústavními požadavky, neboť obecný soud je za nezměněného skutkového stavu vázán svými vlastními rozhodnutími [srov. nález ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1275/10 (N 253/59 SbNU 581)].
26. V souladu s ústavními požadavky je též závěr, že nenastala překážka věci rozhodnuté. Civilní soudy odůvodnily, že v posuzované věci jde o zcela jiné akcie, než o které šlo v předcházejícím rozhodčím řízení. Nové akcie jsou totiž jinou věcí v právním slova smyslu a nebyly předmětem kupních smluv (byť s odstoupením od nich mají příčinnou souvislost). Uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení vedlejšího účastníka se vztahoval ke zhodnocenému podílu na společnosti v důsledku emise nových akcií (body 34 až 36 rozsudku městského soudu, body 19 a 20 rozsudku vrchního soudu a bod 12 usnesení Nejvyššího soudu).
27. Civilní soudy nepochybily ani v tom, že nezrušily rozhodčí nález z důvodu absence poučení podle § 118a občanského soudního řádu rozhodčím soudem. Podle tohoto ustanovení není třeba přiměřeně postupovat, jestliže žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu [srov. usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3718/16 (U 4/84 SbNU 653)]. Taková situace nastala i v posuzované věci a poučení rozhodčím soudem podle § 118a občanského soudního řádu nebylo potřeba (bod 43 rozsudku městského soudu, body 38 a 39 rozsudku vrchního soudu a bod 15 usnesení Nejvyššího soudu).
28. Rozhodčí soud se též dostatečně vypořádal se stěžovatelovým návrhem na vyhotovení znaleckého posudku a stěžovatel nebyl při dokazování zkrácen. K odborným otázkám, ke kterým se měl tento znalecký posudek vyjadřovat, vedl rozhodčí soud rozsáhlé dokazování, které považoval za dostatečné pro zjištění skutkového stavu. Za takové situace je zamítnutí návrhu stěžovatele z procesního hlediska pochopitelné. Zamítnutí stěžovatelova návrhu na jednání rozhodčí soud též dostatečně odůvodnil. Jak uvádějí civilní soudy, samotnou důvodnost tohoto zamítnutí nemohou posuzovat, neboť by se tím dopustily věcného přezkumu rozhodčího nálezu (bod 43 rozsudku městského soudu a bod 38 rozsudku vrchního soudu). Na tom není nic neústavního.
29. V neposlední řadě je v souladu s ústavními požadavky též závěr, že v posuzované věci nenastal důvod pro vyloučení rozhodce pro podjatost. Civilní soudy vysvětlily, že dle tvrzení stěžovatele je důvodem podjatosti to, že tento rozhodce vystupoval jako rozhodce na návrh vedlejšího účastníka i v souvisejících sporech. To ale samo o sobě nemůže být důvodem pro vyloučení rozhodce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018 sp. zn. 33 Cdo 3285/2018).
30. Z této skutečnosti totiž nevyplynuly konkrétní okolnosti nasvědčující jeho podjatosti. Nic neústavního není ani na tom, že podle civilních soudů není porušení informační povinnosti rozhodce samo o sobě důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Podle zákona je totiž v tomto ohledu jediným důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu skutečnost, že se ve věci zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem (bod 42 rozsudku městského soudu, body 25 až 28 rozsudku vrchního soudu a body 16 až 17 usnesení Nejvyššího soudu). Taková situace zde zjevně nenastala.
31. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu