USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze, Seifertova 823/9, proti žalovanému D. B., zastoupenému JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí 832/19, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 32/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2024, č. j. 4 Cmo 79/2024-686, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému částku 3.327,50 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Rsp 636/14 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 9. 2024, č. j. 4 Cmo 79/2024-686, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Dovolatel shledává naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle § 241a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve skutečnosti, že napadený rozhodčí nález měl být zrušen dle těchto pravidel: a) Důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), neboť rozhodčí smlouva se na danou věc nevztahuje. b) Pro případ, že by se dovolací soud neztotožnil s argumentací popírající, že by se na spor stran vztahovaly rozhodčí doložky sjednané ve smlouvách o převodu akcií, dovozuje dovolatel, že ve věci je dána překážka věci rozhodnuté (res iudicata). c) Důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. f) ZRŘ, neboť rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno. Konkrétně se jedná o otázku, zda byli rozhodci povinni aplikovat § 41a odst. 4 o. s. ř. za situace, kdy se žalovaný snažil po provedeném částečném zpětvzetí žaloby tento úkon následně odvolat. d) Důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. c) ZRŘ, neboť projednávanou věc rozhodoval rozhodce, který byl vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci pro podjatost. e) Důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. e) ZRŘ, neboť rozhodčí řízení vykazuje procesní vady, které žalobci znemožnily uplatnit v plném rozsahu jeho práva.
4. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel též navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.
5. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že dovolání považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
10. Dovolání není přípustné.
11. Odvolací soud v projednávané věci rozhodoval poté, co byl předchozí rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1307/2022. Soudy nižších stupňů pak právní závěry tohoto rozsudku dovolacího soudu náležitě reflektovaly, když dovodily, že není dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. b) ZRŘ a dle § 31 písm. f) ZRŘ. Přípustnost dovolání proto nezakládají dovolací námitky shora označené písm. a) a c), neboť jejich řešení odpovídá závěrům vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1307/2022, od nichž nemá dovolací soud důvod se dále odchylovat.
12. Dovolatel v souvislosti s námitkou nedostatku pravomoci rozhodčího soudu dále alternativně namítá, že ve věci samé je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté [dovolací námitka shora označená písm. b)]. Ani tato dovolací námitka však přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud tuto námitku dovolatele náležitě posoudil s odkazem na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k otázce vymezení překážky věci pravomocně rozhodnuté (citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 347/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2033/2008). Soudy nižších stupňů pak dospěly ke správnému závěru, že v obou rozhodčích řízeních nebyl uplatněn tentýž nárok. K námitkám dovolatele o tom, že „by subjekt uplatňující určitý nárok jeho rozdělením na menší části získával opakovanou možnost přicházet v nově zahajovaných řízeních s alternativní argumentací“, dovolací soud pouze uzavírá (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1038/2023), že ve sporném řízení je soud vázán žalobním návrhem (s výjimkou obsaženou v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.), tedy primárně i určením, kdo jsou účastníci řízení (žalobce a žalovaný), o jaké věci bude jednáno (skutkový základ) a jaký je žalobní návrh (petit). O zahájení řízení a o obsahu žaloby rozhoduje žalobce jako dominus litis (pán řízení – sporu).
13. Dle dovolatele soudy nižších stupňů nesprávně nepřistoupily ke zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. e) ZRŘ [dovolací námitka shora označená písm. e)]. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi zastává stanovisko, že v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nejsou soudy oprávněny k přezkumu skutkových či právních závěrů rozhodčího soudu a že všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009, dále rozsudek ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, či rozsudek ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4542/2016, nebo usnesení ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2273/2007). Nejvyšší soud poukazuje rovněž na rozhodovací praxi Ústavního soudu, kdy Ústavní soud např. v usnesení ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 2296/20, připomněl, že byť rozhodčí řízení nemůže znamenat vzdání se právní ochrany (srov. například nález sp. zn. I. ÚS 1794/10 ze dne 16. 7. 2013), neznamená to, že by procesní garance musely být na stejné úrovni jako v občanském soudním řízení před obecnými soudy, neboť tím by došlo k setření výhod rozhodčího řízení. Přezkum rozhodčího nálezu soudem dle § 31 ZRŘ se tak omezuje na ověření stěžejních procesních otázek, zejména pravomoci rozhodce a dodržení významných procesních práv stran, naopak zcela je z něj vyloučena věcná správnost po stránce hmotněprávní (srov. například nález sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011).
14. Odvolací soud náležitě posuzoval námitky dovolatele ohledně toho, zda straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat dle § 31 písm. e) ZRŘ. Jak dovolací soud připomněl v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1307/2022, rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Ono „přiměřeně“ dle § 30 ZRŘ znamená především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí české rozhodčí řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad českého rozhodčího řízení. Dovolací soud se tak ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že nelze dovodit, že by postupem rozhodčího soudu, který nepřistoupil k zastavení řízení pro zpětvzetí dle podání ze dne 18. 6. 2014, ale rozhodl po odvolání tohoto zpětvzetí dne 11. 9. 2014 o celé žalované částce, byla dovolateli odňata možnost věc před rozhodci projednat dle § 31 písm. e) ZRŘ.
15. Odvolací soud dále s odkazem na závěry ustálené rozhodovací praxe zdůvodnil, že odůvodnění rozhodčího nálezu nevybočuje z požadavků na náležité odůvodnění a podmínku přezkoumatelnosti. Totéž platí i pro otázku odmítnutí důkazních návrhů, kdy dovolatel pomíjí zejména skutečnost, že se účastníkům dostalo odpovídajícího odůvodnění zamítnutí důkazního návrhu. Obdobně v námitce nedostatku poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. odvolací soud odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011, dle kterých není důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu. Dovolatel v této souvislosti nevymezuje žádnou konkrétní právní otázku týkající se přezkumu rozhodčího nálezu obecnými soudy. K tvrzenému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem dovolací soud uvádí, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
16. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku naplnění oznamovací povinnosti rozhodce ve smyslu § 8 odst. 2 ZRŘ ve vztahu k posouzení důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. c) ZRŘ [dovolací námitka shora označená písm. d)]. Ani tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud zohlednil závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1337/2019, uveřejněném pod číslem 90/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v tom, že porušení povinnosti rozhodce oznámit okolnost, která by mohla vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti, není samo o sobě důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu může být skutečnost, že věc projednal a rozhodl vyloučený rozhodce.
17. Současně nelze ani ničeho vytýkat právnímu posouzení otázky podjatosti rozhodce, které bylo učiněno soudy nižších stupňů a které odpovídá rozhodovací praxi dovolacího soudu. Ta vychází ze závěru, podle něhož opakovanost zápisu do rozhodčích smluv sama o sobě zjevnou ekonomickou závislost nezakládá, a zejména – může ze své podstaty, tj. kdyby byla skutečně dána, představovat toliko dovolatelný indikátor (snad možného) předpokladu vyloučení rozhodce; sama o sobě však namítaná „opakovatelnost“ bez dalšího neznamená, že by rozhodce nemohl – pakliže zároveň není tvrzeno žádného jeho osobního vztahu k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům – věc projednat a rozhodnout.
K vyloučení konkrétní osoby rozhodce z projednávání a rozhodnutí o věci proto nemůže postačovat jen tvrzení, že je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně jako možný rozhodce navrhován (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017, ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3285/2018).
18. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu