Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pospíchala, zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem, sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2025 č. j. 30 Cdo 1435/2025-68, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2025 č. j. 69 Co 505/2024-53 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. září 2024 č. j. 47 C 136/2024-36, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 17, čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel současně požádal o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 62 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zadostiučinění v celkové výši 133 476 Kč s příslušenstvím, a to za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o poskytnutí informace, o níž požádal Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") dne 21. 1. 2022. Zákonem stanovená lhůta pro poskytnutí informace marně uplynula dne 6. 2. 2022, ministerstvo však poskytlo informaci až dne 8. 4. 2024, tedy po 808 dnech. Ministerstvo před podáním žaloby - vzhledem ke zjištění nepřiměřené délky posuzovaného řízení - uhradilo stěžovateli částku 9 264 Kč. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění uzavřel, že není namístě poskytnout stěžovateli relutární zadostiučinění a konstatování porušení práva shledal dostatečným prostředkem satisfakce, neboť význam řízení byl nepatrný. Poskytlo-li ministerstvo stěžovateli finanční zadostiučinění, poskytlo mu více, než by mu přiznal soud, a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2828/2011, podle něhož je konstatování porušení práva plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným a napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud se ztotožnil s odůvodněním rozsudku obvodního soudu a zdůraznil zejména marginální význam posuzovaného řízení pro stěžovatele.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil jednak jeho vadou (ohledně čtvrté otázky formulované v dovolání), jednak nezpůsobilostí zbývajících otázek (nepatrný význam řízení pro stěžovatele, forma zadostiučinění a obsah zadostiučinění) založit jeho přípustnost, neboť městský soud se při jejich řešení neodchýlil od judikaturních závěrů Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele soudy označily význam řízení za nepatrný, protože informace se ho osobně netýkaly a tím nesprávně spojily hodnocení významu řízení o zadostiučinění s prokázáním osobního zájmu stěžovatele. To je v rozporu s čl. 17 Listiny, neboť právo na informace je klíčové pro kontrolu veřejné moci a nevyžaduje, aby žadatel uváděl důvody žádosti o informace. Soudy předpokládaly nízký význam informací, aniž by posoudily jejich relevanci; uznaly průtahy řízení, nicméně posuzovaly jen dílčí období, což odporuje nálezu ze dne 14. 10. 2020
sp. zn. II. ÚS 570/20
(N 199/102 SbNU 267), jenž považuje řízení za jeden celek od žádosti do poskytnutí informace. Soudy přenesly důkazní břemeno na stěžovatele, aby prokázal význam informací, ač ministerstvo neprokázalo jejich irelevanci a nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí. Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že soudy snížily význam újmy kvůli četným sporům stěžovatele s ministerstvem. Návrh na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatel neodůvodnil.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Rozhodování o přiznání zadostiučinění ve smyslu § 31a ve spojení s § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 387/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), se sestává ze tří kroků. Za prvé je třeba určit, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím také v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Druhý krok zahrnuje posouzení, zda v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla osobě újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být za třetí rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se přiměřenou formou zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy [k tomu viz nález ze dne 6. 3. 2012
sp. zn. IV. ÚS 1572/11
(N 45/64 SbNU 551)].
9. Obecné soudy v posuzované věci konstatovaly splnění prvního i druhého kroku, avšak těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s formou zadostiučinění (třetí krok). Podle jazykového výkladu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. se zadostiučinění poskytne v penězích, jen jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující.
10. Podle ustálené judikatury přísluší Ústavnímu soudu pouze posoudit, zda obecný soud při stanovení formy a potažmo výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu a aplikace zákonných kritérií obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy.
11. V nyní posuzované věci obecné soudy zamítly žalobu stěžovatele z důvodu, že ačkoli bylo řízení nepřiměřeně dlouhé, jeho význam pro stěžovatele byl nepatrný. Soudy podrobně vysvětlily kritérium významu řízení o poskytnutí informace pro stěžovatele a dostatečným přiměřeným zadostiučiněním bylo konstatování porušení práva, kterého se stěžovateli od ministerstva dostalo. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by tento řádně odůvodněný závěr bylo možné označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn. Ústavní soud nepovažuje za potřebné tyto závěry opakovat, proto na odůvodnění napadených rozhodnutí odkazuje.
12. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a důvodům odmítnutí dovolání stěžovatel žádné námitky v ústavní stížnosti neformuloval.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti nepřiznal Ústavní soud stěžovateli náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu