Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Šercla, zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem, sídlem U Nového dvora 1076/2, Praha 4 - Lhotka, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2025 č. j. 30 Cdo 307/2025-146, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatel uplatnil u vedlejší účastnice nárok na poskytnutí zadostiučinění nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Vedlejší účastnice shledala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a stěžovateli poskytla zadostiučinění formou konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení.
Toto zadostiučinění stačilo, neboť průtažné řízení (ve kterém šlo o finanční kompenzaci za bezesmluvní užívání stěžovatelových pozemků) mělo úzkou provázanost s předcházejícím řízením (ve kterém šlo o určení neplatnosti kupní smlouvy ke stěžovatelovým pozemkům), za které již byl stěžovatel odškodněn a do jehož skončení bylo průtažné řízení většinu svého trvání přerušeno. Tato řízení tudíž bylo třeba pro účely odškodnění považovat za řízení jediné. Vzniklá újma se proto nenásobí a stěžovatel byl již odškodněn dostatečně.
S touto formou zadostiučinění se stěžovatel nespokojil a podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, kterou se po vedlejší účastnici domáhal peněžitého zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 345 000 Kč s příslušenstvím.
3. Obvodní soud žalobě částečně vyhověl a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 30 450 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II) a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit náklady řízení (výrok III). Obě řízení je třeba pro účely odškodnění posuzovat jako řízení jediné, které trvalo 15 let a 9 měsíců. To je nepřiměřeně dlouhá doba, jako základní částka je proto přiměřená částka 18 000 Kč za rok řízení. Základní částku není třeba zvyšovat vzhledem k inflaci či rostoucí životní úrovni. Za předcházející řízení byl stěžovatel již odškodněn, v této věci proto může jít jen o "doodškodnění" v délce 3 roky a 5 měsíců. Jako základ obvodní soud určil částku 43 500 Kč, kterou modifikoval o -15 % kvůli složitosti a -15 % kvůli významu pro stěžovatele. Stěžovateli tudíž po modifikaci náleží částka 30 450 Kč.
4. K odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku potvrdil (výrok I) a v zamítavém výroku změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 13 650 Kč s příslušenstvím, přičemž zbytek zamítavého výroku městský soud potvrdil (výrok II). Dále uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení (výrok III). Obvodní soud kvůli nesprávnému výpočtu doby přerušení nesprávně určil počátek a konec řízení, ve zbytku se ale s jeho rozsudkem městský soud ztotožnil.
Doplnil také dokazování, protože posuzované řízení ještě neskončilo a stěžovatel výslovně uvedl, že se domáhá odškodnění celkové délky. Praxe odškodňování za nepřiměřenou délku řízení vychází z judikatury, která i v současnosti splňuje požadavky kladené ESLP. Pro účely odškodnění je třeba obě řízení považovat za řízení jediné, které trvalo 16 let a 3 měsíce. Stěžovatele je třeba "doodškodnit" za 4 roky a 6 měsíců. Základní částka činí 63 000 Kč a je třeba ji modifikovat o -30 %. Stěžovateli proto náleží celkově 44 100 Kč.
5. Stěžovatel podal dovolání proti části výroku II rozsudku městského soudu, kterou byl potvrzen zamítavý výrok. Nejvyšší soud jej napadeným usnesením odmítl. Městský soud i obvodní soud se dostatečně vypořádaly se stěžovatelovými argumenty a neodchýlily se od ustálené judikatury. Při stanovení zadostiučinění není třeba přihlížet ke změně životní úrovně ani k inflaci. V souladu s judikaturou je i závěr o složitosti řízení a také závěr, že je obě řízení třeba považovat pro účely odškodnění za řízení jediné.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že Nejvyšší soud paušálně odmítl jeho argumenty týkající se otázky reálné hodnoty zadostiučinění a otázky, že ho za dvě různé újmy odškodnily jen jednou. Přiznané zadostiučinění není přiměřené závažnosti újmy, protože civilní soudy nezohlednily změnu životní úrovně. Zadostiučinění v roce 2024 je reálně menší, než bylo v roce 2010, což by mělo hrát roli při stanovování jeho výše. Judikatura ESLP jako jediné referenční kritérium je nepřípadná. Civilní soudy neměly považovat újmu vzniklou ve dvou řízeních s rozdílnými předměty za újmu jedinou. Je třeba rozlišovat mezi zásahem a škodou. Stěžovatel cítí újmu z každého z nich. Stěžovateli proto byly dvě různé způsobené újmy nahrazeny jen jednou, což je neústavní.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení je ústavně zaručeným základním právem (čl. 36 odst. 3 Listiny). Okolnosti, které je třeba při rozhodování o výši zadostiučinění vyhodnotit, jsou uvedeny v zákoně č. 82/1998 Sb. Při posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění se tedy primárně aplikuje zákon. Posouzení vzniklé újmy bude vždy výsledkem hodnocení skutkových okolností. Ústavní soud posuzuje, zda obecný soud při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění vycházel ze zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně odůvodnil. Do samotného hodnocení okolností případu Ústavní soud zásadně nevstupuje, ledaže by závěry obecných soudů byly skutečně extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. nedávno např. nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23 , bod 19).
9. Přiznaná částka byla stanovena na základě stanoviska Cpjn 206/2010, jehož závěry jsou i dnes ústavně souladné (více nedávný nález ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/25 , body 46 násl. a 65 až 68). Neústavní není ani závěr, že obě řízení se pro účely odškodnění považují za řízení jediné. Nejvyšší soud ústavně souladně vysvětlil, že více řízení se za daných okolností pro účely odškodnění považují za řízení jediné. Taková situace nastala i v posuzované věci, neboť bez vyřešení předběžné otázky, zda je stěžovatel vlastníkem dotčených pozemků (řešené v prvním řízení), nemohlo druhé (Nejvyšším soudem v této věci posuzované) řízení o náhradě za bezesmluvní užívání těchto pozemků pokračovat. Rozhodnutí vydané v prvním řízení bylo klíčové pro druhé rozhodnutí, újma zůstala stejná a nenásobila se počtem souběžných řízení. Stěžovatel byl proto "doodškodněn" za zbývající dosud neodškodněnou část průtahů (body 8 až 10 napadeného usnesení).
10. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu