USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Nového dvora 1076/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 345 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 277/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 54 Co 203/2024-71, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 27 C 277/2023-42, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 30 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 6. 11. 2023 do zaplacení (výrok I), co do částky 314 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 6. 11. 2023 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18 456 Kč (výrok III).
2. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 54 Co 203/2024-71, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II o věci samé jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 13 650 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 6. 11. 2023 do zaplacení, a ve zbylém rozsahu (tj. co do částky 300 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 6. 11. 2023 do zaplacení) jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 30 798 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení částky 345 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal po žalované z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 130/2008 (dále jen „posuzované řízení“), které doposud neskončilo.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání směřující proti výroku II v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, tj. co do částky 300 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 6. 11. 2023 do zaplacení. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve vztahu k tvrzenému nevypořádání se s námitkou „znevýhodnění“ nyní odškodňovaných poškozených vůči těm v roce 2009 z důvodu změny hodnoty peněz plynutím času. Odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) totiž s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu uvedl, že inflace, změna kurzu měny či životní úrovně na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění vliv nemají a že dovolací soud se ve své judikatuře možností přehodnocení výše základních částek s ohledem na ekonomický růst opakovaně zabýval a důvod se od své rozhodovací praxe odchýlit neshledal (viz odstavec 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se tudíž s výše uvedenou argumentací vypořádal, neshledal ji však důvodnou. Neodchýlil se tak ani od žalobcem zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022, a své rozhodnutí nepřezkoumatelností nezatížil. Ostatně, jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Poukazoval-li žalobce v této souvislosti i na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 116/2011, ohledně výkladu § 213 odst. 4 o. s. ř. ve vztahu k možnosti odvolacího soudu doplňovat dokazování, tak tyto závěry na danou věc nijak nedopadají a zcela se míjí s obsahem této námitky.
6. S ohledem na výše uvedené pak nemůže přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit ani námitka, že odvolací soud meritorně přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž by mělo posouzení skutečnosti podstatné pro rozhodnutí (a to „znevýhodnění“ nyní odškodňovaných poškozených vůči těm v roce 2009 z důvodu změny hodnoty peněz plynutím času) absentovat, neboť jak je uvedeno výše, soud prvního stupně se s touto námitkou žalobce řádně vypořádal, a to v odstavci 15 svého rozhodnutí, a odvolací soud jeho závěry zcela akceptoval, pouze je v odstavci 26 napadeného rozsudku rozvedl.
Námitka žalobce se tudíž s obsahem jak napadeného rozsudku odvolacího soudu, tak rozsudku soudu prvního stupně zcela míjí a odvolací soud se svým postupem nemohl odchýlit od žalobcem citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, který (jak je již uvedeno výše) se věnuje zcela jiné právní problematice, a to možnosti odvolacího soudu doplňovat dokazování, jeho závěry tak na danou věc nedopadají. Relevantní pak není ani poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2848/2015, neboť odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) se s rozhodnou námitkou žalobců výslovně a podrobně vypořádal.
7. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud námitku žalobce, že v důsledku plynutí času je odškodnění poškozených za obdobné skutkové a právní okolnosti odlišné, neboť přiznané zadostiučinění v letech 2009 a 2023 má zcela jinou hodnotu, posoudil v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, pokud vyšel z rozmezí základních částek určených stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20). Nejvyšší soud se totožnou otázkou věcně zabýval ve svém rozsudku ze dne 16. 1.
2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci základních částek, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodovací praxe (resp. částky přiznávané poškozeným z různých států) byla jediným referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku. Z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, nebo ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Tento závěr Nejvyššího soudu pak akceptoval i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, nebo ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 252/24). Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že otázka stanovení základní částky zadostiučinění na tom, že od určení rozmezí těchto částek Stanoviskem uplynulo 15 let, nezávisí a jak Nejvyšší, tak Ústavní soud zastává názor, že na stanovení rozmezí základních částek není důvodu nic měnit.
S ohledem na toto pak neměl odvolací soud důvod opatřovat si důkazy k tomu, jak plynutí času dle názoru žalobce hodnotu přiměřeného zadostiučinění od roku 2010 ovlivnilo, a tím, zda se jedná o otázku odbornou či nikoliv, se vůbec nezabýval. Na vyřešení takové námitky tudíž napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ani ona tak přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
8. Rovněž otázka možnosti násobení újmy utrpěné účastníkem řízení v případě souběhu posuzovaného a vedlejšího řízení přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se při jejím řešení odvolací soudu od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že obě řízení je třeba vnímat jako řízení jediné (čímž bylo myšleno posuzované řízení o náhradu za bezesmluvní užívání pozemků žalobce vůči hlavnímu městu Praze a řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 62/2006, kde se hlavní město Praha domáhalo vůči žalobci určení neplatnosti kupních smluv ohledně těchto pozemků, byla zde tedy řešena otázka vlastnického práva žalobce ke sporným pozemkům; pozn. Nejvyššího soudu).
Dále uzavřel, že nebýt souběžného vedlejšího řízení, které s předmětem posuzovaného řízení úzce souviselo, neboť rozhodnutí v jednom z nich bylo určující pro rozhodnutí v druhém, nedošlo by k nepřiměřené délce posuzovaného řízení, újmu utrpěnou žalobcem v důsledku nepřiměřené délky obou těchto řízení je tudíž třeba v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako újmu jedinou, a proto je nutné zohlednit to, že za nepřiměřenou délku vedlejšího řízení již byl žalobce odškodněn, a nyní jej odškodnit jen za tu část řízení, po kterou posuzované řízení nebylo přerušeno do skončení již odškodněného řízení vedlejšího (viz odstavec 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Dle judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že pokud spolu dvě (či více) řízení souvisí natolik úzce, že jedno z nich nemůže být skončeno před tím, než je skončeno druhé a v důsledku toho daná řízení po určitou dobu probíhají vedle sebe, je třeba je považovat v rozsahu souběžného průběhu z hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), za řízení jediné.
To stejné platí i tehdy, spočívá-li úzká souvislost dvou či více řízení v tom, že v jednom z nich je řešena otázka významná pro rozhodnutí druhého z nich. I tehdy je třeba je v rozsahu jejich souběhu, daného přerušením prvního z nich do doby vyřešení potřebné otázky v druhém z nich, vnímat jako řízení jediné, neboť újma utrpěná účastníkem prvního řízení v důsledku jeho nepřiměřené délky zůstává stejná a nenásobí se počtem takto souběžných řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 13.
7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010). Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobcem předestřenou argumentaci.
9. Namítal-li v této souvislosti žalobce, že předmět posuzovaného řízení je odlišný od předmětu řízení vedlejšího, a proto by bylo namístě odškodnit jej za obě řízení samostatně, tak zcela opomíjí, že výše uvedená judikatura Nejvyššího soudu se právě vztahuje k řízením s odlišnými předměty (např. řízení o rozvod manželství a řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí manželů pro dobu po rozvodu jejich manželství nebo řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru a řízení o nárocích z neplatného rozvázání pracovního poměru), podstatným tedy není předmět těchto řízení, ale existence jejich úzké souvislosti spočívající v tom, že v jednom z nich je řešena otázka významná pro rozhodnutí druhého, stejně jako tomu bylo i v případě posuzovaného a vedlejšího řízení. Poukazoval-li žalobce na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, a ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009, tak jejich závěry na řešenou problematiku nijak nedopadají, neboť první se věnuje otázce presumpce nemajetkové újmy z nepřiměřené délky řízení, a druhý tomu, v čem újma z nepřiměřené délky spočívá.
10. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani související otázka vlivu souběžně vedených řízení na určení výše zadostiučinění ve smyslu § 31 odst. 3 OdpŠk, u níž žalobce prosazoval místo vyloučení dvojího odškodnění za taková řízení po dobu jejich souběhu úvahu soudu o případném zvýšení či snížení zadostiučinění za tuto dobu, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud dobu, po kterou bylo posuzované řízení přerušeno z důvodu vedlejšího (již odškodněného) řízení od celkové délky řízení pro účely výpočtu přiměřeného zadostiučinění odečetl (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, nebo ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016). Jak již bylo uvedeno výše, v případě výpočtu přiměřeného zadostiučinění za újmu z nepřiměřené délky řízení vznikající v souběžně probíhajících (vzájemně úzce provázaných) řízeních, z nichž jedno již odškodněno bylo, se tato skutečnost projeví při určování odškodňované délky posuzovaného řízení dle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, nikoliv při hodnocení ostatních kritérií dle § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Z těchto důvodů pak nemůže být napadený rozsudek stižen nepřezkoumatelností, pokud se odvolací soud otázkou modifikace výše přiměřeného zadostiučinění pro posouzení kritérií dle § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk z důvodu existence souběžných řízení nezabýval, neboť tuto skutečnost v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu hodnotil v rámci určení odškodňované délky posuzovaného řízení dle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk.
11. Rovněž otázka zohlednění neúčelnosti přerušení posuzovaného řízení z důvodu vedení vedlejšího řízení při stanovení výše zadostiučinění za dobu souběhu obou řízení přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť skutečnost, že by přerušení posuzovaného řízení bylo neúčelné, tedy, že výsledek řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 62/2006 neměl pro posuzované řízení žádný význam, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Právě naopak odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel ze skutkového závěru, že v posuzovaném řízení se žalobce domáhal vůči hlavnímu městu Praze náhrady za bezesmluvní užívání jeho pozemků a v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 62/2006 se pak hlavní město Praha domáhalo (mimo jiné) vůči žalobci určení neplatnosti kupních smluv ohledně těchto pozemků, byla zde tedy řešena otázka vlastnického práva žalobce ke sporným pozemkům (viz odstavec 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce tudíž
konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
12. K výše uvedenému pak Nejvyšší soud doplňuje, že ačkoliv je pravdou, že v případě přerušení posuzovaného řízení je třeba rovněž zkoumat, zda bylo toto přerušení účelné, děje se tak v rámci zkoumání přiměřenosti délky posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016), nikoliv při určování výše přiměřeného zadostiučinění. Tam totiž lze zohlednit (při stanovení odškodňované délky posuzovaného řízení) pouze to, že poškozený již byl odškodněn za vedlejší řízení, pro něž došlo k přerušení posuzovaného řízení a jež s posuzovaným řízením úzce souvisí, tedy řízení, v němž byla řešena otázka významná pro rozhodnutí posuzovaného řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010). Pokud by tedy soud při posouzení přiměřenosti délky řízení dospěl k závěru, že přerušení řízení nebylo účelné, nemohla by obě (tj. posuzované a vedlejší) řízení být vzájemně úzce souvisejícími řízeními a zohlednění skutečnosti, že za vedlejší řízení již byl poškozený odškodněn, by nepřicházelo v úvahu. Takový závěr však odvolací soud neučinil, jak je podrobně rozebráno výše. Přihlédnutím k již poskytnutému zadostiučinění za nepřiměřenou délku vedlejšího řízení při stanovení odškodňované délky posuzovaného řízení se tudíž odvolací soud od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
13. Ani (dle žalobce dosud neřešená) otázka, zda mohl odvolací soud zohlednit jednu okolnost (tj. vedení vedlejšího řízení o určení vlastnického práva) jednak jako důvod pro nepřiznání zadostiučinění za dobu souběhu posuzovaného a vedlejšího řízení a současně i jako důvod pro snížení základní částky o 15 % z důvodu složitosti řízení, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. část IV Stanoviska) je složitost věci jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení a zahrnuje složitost procesní (spočívající v procesní aktivitě účastníků, četnosti a srozumitelnosti jejich podání a procesních návrhů, četnosti opravných prostředků, výsledcích řízení o nich atd.), skutkovou (tj. rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah dokazování a různorodost důkazních prostředků jako výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.) i hmotněprávní (závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existenci judikatury a její ustálenosti, v povinnosti položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie či v nutnosti předběžného vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu atd.) a rovněž i počet instancí, které ve sporu rozhodovaly.
Naopak při odškodňování řízení přerušeného do pravomocného skončení řízení jiného je určujícím prvkem to, zda tato dvě (nebo více) soudní řízení spolu svým předmětem souvisí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, a v důsledku toho po určitou dobu probíhají vedle sebe, což vede k tomu, že v rozsahu souběžného průběhu daného přerušením prvního z nich do doby vyřešení potřebné otázky v druhém z nich je z hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk třeba je považovat za řízení jediné, neboť újma utrpěná účastníkem prvního řízení v důsledku jeho nepřiměřené délky zůstává stejná a nenásobí se počtem takto souběžných řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13.
7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, a ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Odvolací soud se tudíž výše uvedené ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nevzepřel, pokud (v souladu se soudem prvního stupně) přihlédl v rámci posouzení kritéria složitosti řízení dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk k procesní složitosti řízení vyvolané opakovanou nutností řešit (ne vždy souladné) návrhy stran na přerušení řízení i samotné přerušení řízení, o kterém rozhodoval i odvolací soud (viz odstavec 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Rovněž v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že za újmu z nepřiměřené délky řízení v rozsahu doby, kdy bylo posuzované řízení přerušeno do pravomocného skončení úzce souvisejícího řízení řešícího vlastnické právo žalobce k pozemkům, za jejichž bezesmluvní užívání se domáhal v posuzovaném řízení náhrady, již byl žalobce odškodněn, a to v rámci odškodnění za nepřiměřenou délku tohoto vedlejšího řízení, neboť po dobu přerušení posuzovaného řízení do skončení vedlejšího řízení se jednalo o újmu jedinou, což odvolací soud ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk zohlednil tak, že dobu přerušení posuzovaného řízení od jeho celkové délky odečetl (viz odstavce 23 a 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Z výše uvedeného je pak zřejmé, že se žalobce svou otázkou s právním posouzením odvolacího soudu míjí, neboť odvolací soud při stanovování odškodňované délky posuzovaného řízení i posouzení kritéria složitosti řízení hodnotil zcela odlišné skutečnosti. Ani na vyřešení takové námitky tudíž napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Dovolání žalobce není přípustné ani ve vztahu k otázce, zda lze požadovat náhradu nákladů řízení za předžalobní výzvu vůči příslušnému orgánu
dle § 14 odst. 1 OdpŠk, neboť o náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud ve výroku III svého rozsudku, který žalobce dovoláním nenapadl. Navíc i pokud by tak učinil, bylo by dovolání v této části objektivně nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Z tohoto důvodu se dovolací soud nemohl touto otázkou zabývat. 15. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu