ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců: a) P. K.,
b) M. V. K., c) P. K., a d) Y. R., právně zastoupených Mgr. Ladislavem Bártou,
advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova 6, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu
škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C
139/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.
12. 2015, č. j. 54 Co 368/2015-170, takto:
I. Dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 9. 12. 2015, č. j. 54 Co 368/2015-170, v rozsahu potvrzení výroku rozsudku
soudu prvního stupně ve věci samé se zamítá.
II. Dovolání žalobců c) a d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 9. 12. 2015, č. j. 54 Co 368/2015-170, v rozsahu potvrzení výroku rozsudku
soudu prvního stupně ve věci samé se odmítá.
III. Dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.
12. 2015, č. j. 54 Co 368/2015-170, v rozsahu potvrzení výroku rozsudku soudu
prvního stupně o náhradě nákladů řízení, jakož i v rozsahu rozhodnutí o
nákladech odvolacího řízení, se odmítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 337 472
Kč každému ze žalobců a) a b) jako náhrady majetkové újmy, která jim měla
vzniknout tím, že nemohli disponovat se svým majetkem, a částky 120 000 každému
z žalobců jako náhrady nemajetkové újmy způsobené žalobcům průtahy v řízení
vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 1/2011 (dále též
„posuzované řízení“).
2. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. V
posuzovaném řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 1/2011,
které bylo zahájeno dne 4. 1. 2011, se žalobci a) a b) domáhali vyklizení bytu
ve svém vlastnictví. Posuzované řízení bylo dne 15. 6. 2011 přerušeno do
skončení řízení o určení neplatnosti výpovědi, které bylo vedeno u téhož soudu
pod sp. zn. 34 C 19/2011. Dne 2. 9. 2014 bylo posuzované řízení zastaveno z
důvodu úmrtí žalované a rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 9. 2014.
3. V řízení sp. zn. 34 C 19/2011 šlo o určení neplatnosti výpovědi z
nájmu bytu, zahájeno bylo dne 31. 1. 2011, ke dni 30. 11. 2011 bylo rozhodnuto
o přerušení řízení do skončení řízení o neplatnosti výpovědí podaných dříve, o
nichž se vedla řízení pod sp. zn. 58 C 307/2007, sp. zn. 16 C 16/2008 a sp. zn.
54 C 143/2010. Proti usnesení o přerušení řízení bylo podáno žalovanými [zde
žalobci a) a b)] odvolání, avšak usnesení o přerušení řízení bylo odvolacím
soudem potvrzeno. Řízení sp. zn. 34 C 19/2011 bylo dne 24. 6. 2014 zastaveno z
důvodu úmrtí žalobkyně a právní moci předmětné rozhodnutí nabylo 15. 7. 2014.
4. V dalších řízeních vedených pod sp. zn. 58 C 307/2007, sp. zn. 16 C
16/2008 a sp. zn. 54 C 143/2009 v době od 15. 6. 2011 do července 2014 nedošlo
ze strany soudu k žádným průtahům (v řízeních žalobci podávali stížnosti na
průtahy a návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu, všechny tyto
návrhy však byly shledány nedůvodnými).
5. Dle odvolacího soudu k řetězení přerušení jednotlivých řízení
docházelo proto, že bývalé nájemkyni dávali žalobci opakovně výpovědi z nájmu
bytu, jimž se tato bránila žalobami. K přerušení jednotlivých řízení tak
docházelo opakovaným podáváním žalob, nikoliv v důsledku nesprávného postupu
soudu. Rozhodnutí ve věci závisí na existenci nesprávného úředního postupu ze
strany soudu, nikoliv na žalobci tvrzeném nemravném postupu žalované (bývalé
nájemkyně) či argumentech „filozofického“ charakteru, které žalobci v průběhu
řízení vznášeli.
6. Odvolací soud uvedl, že posuzované řízení (sp. zn. 61 C 1/2011) bylo
přerušeno (ve svém důsledku) až do skončení řízení vedeného pod sp. zn. 16 C
16/2008, které trvalo přibližně 7 let. Vedlejší řízení bylo postiženo
nesprávným úředním postupem spočívajícím v jeho nepřiměřené délce, avšak ve
vztahu k posuzovanému řízení je třeba hodnotit pouze dobu, po kterou bylo toto
řízení přerušeno a nikoliv celkovou délku řízení vedlejšího. Posuzované řízení
totiž trvalo kratší dobu než řízení vedlejší, které bylo přerušeno (3 roky a 8
měsíců oproti období 7 let). V období, kdy bylo řízení přerušeno, nedošlo v
řízení sp. zn. 16 C 16/2008 k nesprávnému úřednímu postupu, neboť v tomto
období bylo o věci rozhodnuto soudem prvního stupně, odvolacím soudem,
dovolacím soudem i Ústavním soudem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci
dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Dovolatelé nesouhlasili se závěry odvolacího soudu, že přerušení
řízení je rozhodovací činností soudu a dle údajně ustálené judikatury se nemůže
jednat o nesprávný úřední postup. Podle jejich názoru se sice odvolací soud
opřel o správný rozsudek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 4923/2009), ale dospěl k opačnému závěru a odchýlil se tak od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Dále argumentovali, že zákonní zástupci žalobců mohou uplatňovat
nárok na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) (dále též „OdpŠk“). Zákonní zástupci žalobců
mají zákonnou povinnost dbát o majetek nezletilých dětí a tento rozmnožovat s
péčí řádného hospodáře. Ze zákona byli povinni zastupovat své nezletilé děti
během soudního řízení a místo nich se účastnit na jednáních. Dovolatelé c) a d)
tedy dovozují, že jako zákonní zástupci dovolatelů a) a b) plně vnímali postup
Okresního soudu v Ostravě, navíc o to intenzivněji, když se tento děl k újmě
jejich nezletilých dětí, což se promítlo do jejich duševního stavu.
10. Dovolatelé dále namítali, že odvolací soud nesprávně dovodil, že
usnesení o přerušení řízení nemůže představovat odpovědnostní titul pro
odpovědnost za nesprávný úřední postup. Příčina přerušení v hlavním řízení tkví
v příčinách vycházejících z působení soudu, když tento nebyl schopen rychle a
hospodárně ve vedlejším řízení rozhodnout a v důsledku tohoto řízení byla
přerušena projednávaná věc.
11. Dovolatelé nesouhlasili také se závěrem, že nebylo porušeno právo na
projednání věci v přiměřené lhůtě. Průtahy v řízení byly způsobeny nesprávným
postupem soudu, kdy tento jednotlivá řízení přerušoval místo toho, aby
předmětná řízení spojil a mohl tak spor rozhodnout rychleji a efektivněji.
Uvedený postup se pak promítl do délky původního řízení. Dovolatelé v
rozhodovací praxi dovolacího soudu nedohledali závěr obsažený v napadeném
rozsudku odvolacího soudu, že by ve vztahu k posuzovanému řízení měla být
hodnocena pouze doba, po kterou bylo toto řízení přerušené, a nikoli i celková
doba řízení vedlejšího, když v období, kdy bylo přerušeno posuzované řízení,
nedocházelo ve vedlejším řízení k průtahům. Podle názoru dovolatelů je jedno,
zda ve vedlejším řízení došlo k průtahům na počátku, uprostřed řízení, nebo na
jeho konci. Odvolací soud tedy dle názoru dovolatelů postupoval nesprávně, když
blíže nevymezil, na základě čeho hodnotil pouze dobu, po kterou bylo toto
řízení přerušeno a nikoli celkovou dobu řízení.
12. Dovolatelé formulovali následující otázky, které měly vymezit
přípustnost dovolání, a to:
a) zda je ve vztahu k posuzovanému řízení (sp. zn. 61 C 1/2011) nutno
hodnotit pouze dobu, po kterou bylo toto řízení přerušeno a nikoli celkovou
délku řízení vedlejšího,
b) zda zákonným zástupcům nezletilého účastníka může vzniknout
nemajetková újma, když nebyli účastníky namítaných řízení,
c) zda je nutné přičítat k tíži dovolatelů, že podávali další výpovědi z
nájmu, i když nebylo o platnosti či neplatnosti předchozích výpovědí napadených
žalobou u soudu rozhodnuto,
d) zda může být rozhodnutí o přerušení řízení odpovědnostním titulem a
může jít o nesprávný úřední postup.
13. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
16. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně
zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolatelé jsou povinni v dovolání pro každý jednotlivý dovolací
důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považují pro ně za splněnou
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014,
nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu
jsou též dostupná na www.nsoud.cz). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího
soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013,
a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
20. Na vyřešení otázek opakovaného dávání výpovědí a opakovaného
podávání žaloby na neplatnost výpovědi napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o.
s. ř. nezáviselo. K úvaze, „že soudní řízení, ve kterém byly shledány průtahy
řízení, lze rozdělit na dílčí části, ve kterých (ne)byly shledány průtahy,“ lze
dodat, že tento závěr z napadeného rozsudku nevyplývá. K závěru žalobců, že
jednotlivá vedlejší řízení mohla být spojena a nemusela být přerušována,
absentuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Stejně tak tvrzení, že
žalobcům v důsledku řetězovitého přerušování jednotlivých řízení vznikla značná
majetková i nemajetková újma nemůže samo o sobě založit přípustnost dovolání.
21. Námitka, že příčina přerušení řízení v projednávané věci sp. zn. 61
C 1/2011 byla způsobena působením soudu, jeho pomalostí a nehospodárností ve
vedení vedlejšího řízení, nekonstituuje právní otázku dle § 237 o. s. ř. a
nemůže tak rovněž založit přípustnost dovolání.
22. Ve vztahu k posuzování přiměřenosti délky řízení u nároku na náhradu
nemajetkové újmy Nejvyšší soud již dříve k přerušení řízení uvedl, že do
celkové doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po kterou bylo řízení
přerušeno podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., tedy z důvodu, že
probíhá jiné (vedlejší) řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam
pro rozhodnutí soudu v řízení hlavním. Při posuzování přiměřenosti celkové
délky (hlavního) řízení se v takovém případě přihlédne k tomu, zda bylo řízení
přerušeno důvodně [zda šlo skutečně o situaci předvídanou ustanovením § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř.], a v případě, že ano, zda vedlejší řízení probíhalo
po přiměřeně dlouhou dobu. Při stanovení výše zadostiučinění se pak zohlední,
že obě řízení (přerušené hlavní řízení i řízení vedlejší) je třeba v rozsahu
jejich souběhu vnímat jako řízení jediné, neboť újma utrpěná účastníkem zůstává
stejná a nenásobí se počtem souběžných řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30
Cdo 1021/2010).
23. V daném případě se přitom o nedůvodné přerušení řízení nepochybně
nejednalo, neboť Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26
Cdo 778/2008, dovodil, že šedesátidenní lhůta podle § 711 odst. 5 obč. zák.
(zákona č. 40/1964 Sb.) je lhůta hmotněprávní prekluzivní; nepodá-li proto
nájemce žalobu podle § 711 odst. 5 obč. zák. v tam uvedené prekluzivní lhůtě,
je povinen byt – po skončení nájemního poměru uplynutím výpovědní lhůty (§ 711
odst. 2 obč. zák.) – vyklidit. K neplatnosti výpovědi z nájmu bytu nelze
přihlížet až v řízení o vyklizení bytu vedeném na základě žaloby pronajímatele
v případech, kdy nájemce, ač povinen, byt nevyklidil.
24. Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že posuzované
řízení o vyklizení bytu nemohlo skončit dříve (tj. před úmrtím žalované
nájemkyně bytu), než bylo rozhodnuto o žalobách na určení neplatnosti výpovědi
z nájmu bytu nebo než byla alespoň některá z žalob na určení neplatnosti
pravomocně zamítnuta (se závěrem, že výpověď je platná), k tomu ovšem nedošlo
(první z žalob na neplatnost bylo pravomocně a druhé nepravomocně vyhověno).
25. Nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu je nárokem
osobní povahy, který může uplatnit pouze poškozený účastník nepřiměřeně
dlouhého řízení a jeho smrtí tento nárok zaniká. Svojí povahou je velmi úzce
spjat s postiženou fyzickou osobou a má za účel formou konstatování porušení
práva a popřípadě přiměřeným finančním obnosem zmírnit nemajetkovou újmu
způsobenou účastníkovi řízení nesprávným úředním postupem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3394/2010). Nadto Nejvyšší
soud dovodil, že nelze vyloučit, že důsledky nesprávného úředního postupu,
spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, pociťuje nejen účastník
řízení, nýbrž také vedlejší účastník. Děje se tak ale nikoli přímo, nýbrž
zprostředkovaně skrze jeho hmotněprávní poměr k účastníkovi řízení. Nebýt totiž
existence právního poměru k samotnému účastníkovi, újmu způsobenou nepřiměřenou
délkou původního řízení by vedlejší účastník nepociťoval, neboť výsledek řízení
by jeho právní postavení (tj. práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva)
nemohl nijak ovlivnit. Z toho ale vyplývá, že příčinná souvislost mezi
nesprávným úředním postupem, záležejícím v nepřiměřené délce řízení, a vznikem
nemajetkové újmy na straně vedlejšího účastníka, je přerušena jeho právním
poměrem k účastníkovi řízení, kterého podporuje, neboť od tohoto (tvrzeného)
právního poměru, nikoliv od nesprávného úředního postupu, vedlejší účastník
svou újmu osobně odvozuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, uveřejněný pod číslem 91/2017 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11.
2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011). Je nepochybné, že výsledek sporu se dotýká
právního postavení zástupce účastníka ještě méně, než je tomu v případě
vedlejšího účastníka, a i zde i případná pociťovaná újma toliko dána
zprostředkovaně skrze vztah zástupce k zastoupenému účastníkovi. Odvolací soud
se tedy neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud
neshledal nárok dovolatelů c) a d) na náhradu nemajetkové újmy důvodným, a co
do otázky přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy zákonným zástupcům
účastníků posuzovaného řízení je podle § 237 o. s. ř. dovolání nepřípustné.
26. Z uvedeného současně vyplývá, že ani vyřešení níže uvedené otázky
hmotného práva ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy (odst. 28) nemůže
ničeho změnit na nedůvodnosti žalobního nároku žalobců c) a d) jako zákonných
zástupců účastníků posuzovaného řízení, tj. žalobců a) a b).
27. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v
uvedeném rozsahu pokračovat.
28. Dovolací soud shledává dovolání žalobců a) a b) ve vztahu k
rozhodnutí ve věci samé podle § 237 o. s. ř. přípustným pro řešení otázek
hmotného práva, dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešených,
zdali ve vztahu k řízení, jehož nepřiměřená délka měla žalobci způsobit
tvrzenou nemajetkovou újmu, tedy řízení hlavnímu, má být u řízení, v němž je
řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v řízení hlavním, a do
jehož skončení bylo z toho důvodu řízení hlavní přerušeno, tedy řízení
vedlejšího, hodnocena celková doba vedlejšího řízení, tedy i doba předcházející
zahájení řízení hlavního, či nikoliv, a
zdali u nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku za období, o které
podle žalobce, nebýt průtahů, mohlo posuzované (hlavní) řízení skončit dříve,
má být přihlíženo k případným průtahům ve vedlejším řízení.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
29. Dovolání není důvodné
30. Žalobci své žalobní nároky (na náhradu nemajetkové újmy i náhradu
škody) opírají o průběh posuzovaného (hlavního) řízení o vyklizení bytu
vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 1/2011. V tomto směru
jsou žalobci pány sporu a je na nich, aby skutkově vymezili nejen tvrzený
následek (nemajetkovou či majetkovou újmu), ale i příčinu vzniku tvrzené újmy
tak, aby ji nebylo možno zaměnit s příčinou jinou.
31. Předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu spočívající ve ztrátě
pohledávky je nutno odlišovat od předpokladů vzniku odpovědnosti státu za
nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. V případě nemajetkové
újmy představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a
třetí OdpŠk nepřiměřená délka řízení. Na řízení se hledí jako celek, takže
celková délka řízení [§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk] se posuzuje optikou
kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její
přiměřenosti či nepřiměřenosti, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě
délka řízení přiměřená a od kdy již přiměřenou být přestala. Naproti tomu v
případě posuzování předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu spočívající
ve ztrátě pohledávky jako důsledku průtahů v řízení je třeba dobu, ve které
řízení mohlo a mělo proběhnout, určit, neboť bez tohoto určení není možné
stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o tom, že jeho
pohledávka za dlužníkem byla tehdy ještě reálně vymahatelná. Proto v případě
takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup ve smyslu § 13
odst. 1 věta první OdpŠk nikoliv v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v
průtazích v řízení, tj. v nedůvodné nečinnosti na straně soudu. Pro stanovení
okamžiku, ke kterému řízení, nebýt nesprávného úředního postupu soudu, mělo
skončit, je třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky
řízení a takto stanovit, v jakém okamžiku mohlo reálně ke skončení řízení
dojít. Přitom se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která
neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za
účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Nelze mechanicky odečítat
jednotlivé dny, které mezi úkony soudu ve věci uběhly (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013).
32. Jak bylo ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy již shora
konstatováno (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp.
zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010), do
celkové doby řízení vyklizení bytu žalobců a) a b) bylo na místě započítávat i
dobu, po kterou bylo řízení přerušeno do skončení vedlejšího (vedlejších)
řízení o neplatnost výpovědi z nájmu (vyklizovaného) bytu. Podle citované
judikatury se přitom při posuzování přiměřenosti celkové délky (hlavního)
řízení přihlédne k tomu, zda bylo řízení přerušeno důvodně (což bylo již shora
konstatováno, že ano) a zda vedlejší řízení probíhalo po přiměřeně dlouhou
dobu. Při stanovení výše zadostiučinění (samozřejmě za předpokladu nepřiměřené
délky řízení) se pak zohlední, že obě řízení (přerušené hlavní řízení i řízení
vedlejší) je třeba v rozsahu jejich souběhu vnímat jako řízení jediné, neboť
újma utrpěná účastníkem zůstává stejná a nenásobí se počtem souběžných řízení.
33. V případě nároku na náhradu nemajetkové újmy má posuzovaní průběhu
vedlejšího řízení význam z hlediska posouzení průběhu řízení hlavního ve smyslu
přiměřenosti jeho celkové délky, neboť v tomto smyslu nedostatky v průběhu
vedlejšího řízení se promítají i do průběhu řízení hlavního a představují
překážku v jeho dalším postupu. Jestliže však hlavní řízení neprobíhá, neboť
dosud nebylo zahájeno podáním žaloby, nemůže jakékoliv jiné řízení představovat
překážku v jeho procesním postupu. Může zajisté mít vliv na úvahu žalobce, zda
žalobu podat, příp. kdy, či jaká skutková tvrzení a právní argumentaci v žalobě
uplatnit. Takové důsledky pro jednání (budoucího) žalobce však lze uvážit
toliko při posuzování významu předmětu řízení pro žalobce v případě uplatnění
jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené vedlejším řízením, nelze je
zvažovat při posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, které v té době
ještě nebylo zahájeno.
34. Jestliže tedy soudy při posuzování důvodnosti nároku na náhradu
nemajetkové újmy nepřihlížely k průběhu vedlejších řízení před zahájením
posuzovaného řízení hlavního, bylo v tomto směru jejich právní posouzení věci
(řešení otázky hmotného práva) správné
35. Ve vztahu k nároku na náhradu škody bylo již shora (s odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013)
uvedeno, že není posuzována přiměřenost celkové délky řízení, tak jako v
případě nároku na náhradu nemajetkové újmy, nýbrž je posuzována existence
průtahů v řízení ve smyslu nedůvodné nečinnosti na straně soudu tak, aby bylo
možno odečtením relevantního období nečinnosti soudu od celkové délky řízení
stanovit, v jakém okamžiku mohlo reálně ke skončení řízení dojít.
36. K uvedeným závěrům judikatury Nejvyššího soudu se vyjádřil i Ústavní
soud ve svém nálezu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15, přičemž je
shledal ústavně konformními. Současně se vyjádřil i k další otázce, zda při
určování průtahů a rozhodné doby zohledňovat dobu nutnou k vydání „nezákonných“
rozhodnutí, posléze zrušených nadřízeným soudem, přičemž uzavřel, že
prodloužení soudního řízení v důsledku uplatnění opravných prostředků a
rozdílnosti právních názorů mezi soudy je přirozenou - byť v přehnané míře
nežádoucí - součástí soudního procesu. I prodlužování délky řízení v důsledku
uplatňování opravných prostředků a sjednocování judikatury ovšem zatěžuje
jednotlivce - účastníka soudního řízení. V tomto ohledu je však třeba
konstatovat, že prodloužení délky řízení v důsledku vydání posléze zrušených
rozhodnutí lze zohlednit přiznáním nároku na náhradu imateriální újmy.
37. Jestliže ani dobu nutnou k vydání a následnému zrušení rozhodnutí, k
podanému opravnému prostředku, nelze v případě nároku na náhradu škody
způsobené délkou řízení zohlednit jako relevantní průtah, který by bylo možno
ve světle dosavadní judikatury dovolacího soudu odečíst od celkové délky
řízení, tím spíše nelze odečítat dobu, o kterou bylo řízení prodlouženo v
důsledku rozhodnutí o přerušení řízení, které nadto k opravnému prostředku
zrušeno nebylo. Z tohoto pohledu pak při hodnocení průběhu hlavního řízení,
je-li v něm podle žaloby spatřována příčina vzniku škody, nelze přihlížet k
průběhu řízení vedlejšího.
38. Nebyl-li soudy hodnocen průběh vedlejších řízení před zahájením
posuzovaného (hlavního) řízení, bylo jejich právní posouzení věci správné.
Jestliže soudy hodnotily průběh vedlejších řízení v době po zahájení hlavního
řízení, jednalo se sice o postup nesprávný, který však na správnost rozhodnutí
ve věci samé (o nároku na náhradu škody) neměl žádný vliv, neboť soudy v tomto
období žádné průtahy tak jako tak neshledaly.
39. Jenom pro úplnost dovolací soud uvádí, že uvedené je nutno odlišit
od situace, kdy důvody pro přerušení řízení již pominou, přičemž soud v hlavním
líčení přesto v řízení nepokračuje, tedy je nečinný. O takovou situaci se ovšem
v nyní projednávané věci nejednalo.
40. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však Nejvyšší soud neshledal.
41. Vytýkají-li dovolatelé soudu prvního stupně, že nespojil
projednávanou věc s řízeními dalšími, nemůže se jednat o procesní postup, který
by mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to ani tehdy, kdyby
spojení věcí bylo vhodné z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení.
VI. Závěr
42. Ze shora uvedených důvodů dovolací soud postupem podle § 243d písm.
a) o. s. ř. dovolání žalobců a) a b) proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé zamítl, neboť právní posouzení věci odvolacím
soudem je správné.
43. V rozsahu dovolání žalobců c) a d) proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé z důvodů shora uvedených (odst. 22 a 23)
dovolací soud postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné
odmítl.
44. Protože dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v
němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti
(§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v
uvedeném rozsahu pokračovat, dovolací soud postupem podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. dovolání v tomto rozsahu pro vady odmítl.
45. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.,
když procesně zcela úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu